Halina Pawlowská je nepřehlédnutelná. Je nepřehlédnutelná jako scenáristka (televizní film Sardinky aneb Život jedné rodinky, inscenace Milostný románek se vším všudy, film Vrať se do hrobu...), což se před časem potvrdilo i v americkém Hollywoodu. Tady sídlí Asociace amerických filmových tvůrců, která každoročně pořádá soutěž o nejlepší filmové scénáře. Letos ji vyhlásila pro tvůrce z bývalého východního bloku. V tvrdé konkurenci se Halina umístila jako druhá, přišel jí pochvalný dopis i odborná analýza jejího díla, tahle Nadace totiž pracuje velmi pečlivě. Chvíli se radovala a pak prohlásila: „To už jsem mohla být první!“ Ovšem mezinárodní vavřín pomohl a na realizaci filmu Díky za každé nové ráno se nakonec penízky našly.
Halina Pawlowská je nepřehlédnutelná také jako žena. O své postavě říká, že potřebuje prostor. Řada lidí jí ho ráda poskytne, jen aby se vyhnuli jejím otázkám a komentářům. Publikuje je v deníku Telegraf nebo své oběti prohání televizním Žitem. Tenhle měsíčník jí vynesl pověst ženy, která nemá patřičnou úctu k vyšší společnosti. Halina o sobě prohlašuje, že je společensky nepoužitelná.
Jak se vám podařilo přesvědčit své okolí o tom, že z vás bude scenáristka?
Celkem jednoduše. Tatínek je básník, původem ukrajinský básník, a vždycky si přál, aby ze mne byla spisovatelka. Abych to upřesnila, otec je taky právník, ale v osmačtyřicátém ho vyhodili z fakulty, promoci stihl ve svých osmdesáti letech.
Kdy se zjistilo, že jste podědila literární talent?
Ze začátku vůbec ne, ze slohu jsem měla vždycky hrozné známky. Tak jsem pořád doma něco vymýšlela a ty výmysly psala do sešitů. Po maturitě jsem se přihlásila na žurnalistiku, ale když mi dali zpracovat profil socnovináře, už jsem na ústní zkoušky nešla. Začala jsem pracovat v Jedličkově ústavu jako vychovatelka. Tam jsem se teprve dozvěděla, že existuje FAMU a obor scenáristiky, v němž se člověk živí psaním. A to se mi líbilo.
Jak jste obstála v profesi, která je pořád víc „mužská“?
Výborně.
To je?
My jsme byly jako dámská část, tedy tři dívky, vždycky spolehlivější a na fakultě každý úkol splnily. Pravda je, že nám proto pan profesor Oldřich Železný mírně nadržoval. S pány měl víc práce. Zmítali se v uměleckých vírech, a to umění je tak pohlcovalo, že často nebyli schopni dát svůj nápad na papír.
V deníku Telegraf máte funkci zástupkyně šéfredaktora. Nevadilo vám vyměnit volnou pracovní dobu scenáristky za každodenní novinařinu a vlastně změnit styl psaní?
Psát do novin mi přijde úžasné, protože tam není režisér, kameraman, herci... něco napíšu a hned je to venku. Co mi dělá problémy u scénářů a článků, je, abych neztratila všechny papíry, které jsem popsala, a bezpečně je dopravila na místo, kam patří.
Jak při dvou profesích zvládáte úklid, vaření, děti...
Nezvládám. Jsem spíš člověk, který vydělává peníze a úklid zaplatí. Taky mi pomáhá manžel. Nad běžným provozem pak bdí moje maminka. Bydlíme společně v jednom velikém bytě, protože jsem si nikdy neuměla představit, že bych měla žít jinde. Muž taky nebývá pravidelně doma, pracuje v televizi, takže oba vítáme možnost, že děti nejsou samy. Ale abych uvedla aspoň jeden domácnostní klad: ráda vařím. (A jím.)
Chtěla jste mít děti?
Velká rodina, můj ideál! Otázka dětí mi byla vždycky jasná. Natálce je třináct, Petrovi sedm.
Jsou po vás?
Doufám, že ne. Jsou docela samostatné, zatímco já byla zakomplexovaná a zakřiknutá. Na gymplu jsem začala chodit za školu, což trápilo zejména moji maminku, která vedle toho, že je stejně jako táta doktorka práv, ještě učila. Když přišla stížnost na moje absence, vždycky mi vyčítala - já si myslím, že nejsi taková hvězda, abys mohla zůstat úplně blbá. Měla svatou pravdu.
Když vás poslouchám, čtu, vidím na obrazovce, je v tom vždycky nadhled, ironie, ale taky vaše typická sebeironie. Přesto...
...přesto mi někteří lidé vyčítají, že jsem je chtěla zesměšnit a udělat z nich pitomce. Jiní mě za to chválí. A já se cítím zaskočená, protože pořad V žitě nevzniká s prvním ani druhým úmyslem. Nedokážu a nechci se přiklonit na žádnou stranu politicky ani společensky. Takže výčitky strávím, údajně potrefeného vlídně uklidním, ovšem tvrdě hájím své přesvědčení, že pro pořad typu Žito a pro noviny rovněž, je tenhle pohled nejen dobrý, ale dokonce nutný.
Myslíte, že námitky slyšíte i proto, že se dnes lidé berou moc vážně?
Určitě. A neměli by se brát tak vážně. Stejně jednou všichni umřou.
Kdy jste se rozhodla napsat knížku Zoufalé ženy dělají zoufalé věci?
Rozhodla o tom paní Přidalová z nakladatelství Motto. Přečetla si moji filmovou povídku (Pozor! On z toho určitě jednou film bude!) a zavolala mi, že by se jí tenhle příběh líbil jako knížka. Tak jsem to přepsala. Pak jsme se scházely, volala ještě několikrát a já rukopis několikrát upravovala.
Máte vypínat telefon.
Nemůžu. Můj třiaosmdesátiletý tatínek hraje závodně šachy a neustále čeká strašně důležité pokyny ze svého šachistického kroužku.
Nemáte strach, že čtenářky budou brát knížku jako absolutní autobiografii?
Není to autobiografie. A dodávám - bohužel - neboť jsou tam popsány zážitky a okamžiky, kdy mě doopravdy mrzí, že jsem u toho nebyla. Jenže „ich forma“ vyprávění je pro autora příjemná, nemusí se pachtit s tím, aby své pocity a myšlenky podsouval někomu jinému.
Řekněte mi v intencích své knížky - kdy jste byla naposledy šťastná?
Jsem pořád šťastná. A taky zoufalá. A držím dietu. O tom všem právě píšu, i v novinách. Čtenáři mi pak pravidelně odpovídají, což neustále udivuje jednoho mého kolegu, jehož články takovou odezvu nemají. Nechápe jednoduchý důvod: nikdy na sebe veřejně nepropích', že je mimořádně hubený a mrňous.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta
