Vaši tři synové už vylétli z hnízda, jste teď s manželem sami. Je to jiné?

Výrazně. Já jsem vždycky měla kluky ráda doma, takže se pořád těším, až zase přijedou. A když přijedou, jsem na ně hodná a nenadávám, že někde něco nechali nebo neuklidili.

VIDEO: Hana Heřmánková o módě a rodině. Podívejte se na video.

Zdroj: Youtube

Ono to s dětmi ale moc nejde, aby bylo pořád všechno perfektně uklizené.

No to ne. Nejsem žádný pedant. Dopadne to vždycky tak jako dříve, prostě to udělám sama. A ráda. Když přijedou všechny děti je nás zase plný dům.

Navíc je stále potřeba něco někam přemístit, shrabat a opravit a kluci nám pomáhají. Připomíná mi to krásné časy, když byli malí a my byli mladí.

Vy už jste ale také babička.

Synovi Pepovi se narodila holčička Meda, které budou v létě dva roky, a ještě máme Ellinku, Jusího a Lojzu od Karlových dcer.

Jaká jste babička, rozmazlovací?

Milující, vařící a pečící.

Když vám bylo sedmnáct, dělala jste konkurz na televizní hlasatelku. Byla to náhoda?

Tak docela ne, i když nemohu říci, že jsem od malička toužila stát se hlasatelkou. Filmové prostředí jsem poznala díky natáčení sestry Dany, kterou jsem obvykle doprovázela, a několika menším rolím, které jsem s radostí přijala jako vítanou letní brigádu.

Svět filmu mne okouzlil, ta zvláštní atmosféra, tvůrčí nasazení, zvláštní společenství i neopakovatelné vůně mne přitahovaly. Když jsem se zasnila, viděla jsem se jako filmová režisérka.

Nakonec jsem tedy neskončila za kamerou, ale díky vyhranému konkurzu na hlasatele před kamerou a vydala se tímto směrem.

Byla obrazovka vaše láska?

Nevím, jestli zrovna láska, ale byla to zajímavá a kreativní práce, která mi otevřela další možnosti. Po kamerových zkouškách jsem musela ještě absolvovat roční seminář.

Díky němu jsem pochopila, co tato profese obnáší a že na sobě budu muset zapracovat. Jak důležitá je svědomitá příprava, práce s jazykem i hlasem, schopnost soustředit se i umět reagovat.

Byl to zároveň skvělý trénink pro paměť, všechny texty se tenkrát říkaly v přímém přenosu bez čtecího zařízení nazpaměť. Práce, která obnášela také moderování různých pořadů i mimo obrazovku, mne zcela pohltila a věnovala jsem jí veškerý čas.

Cítila jste rivalitu?

Byla jsem dlouho nejmladší v převážně dámském kolektivu. Samozřejmě byla velká konkurence. I to pro mě byla škola. Odnesla jsem si zásadu, že budu k mladším kolegům vždy vstřícná a přátelská.

Kromě práce hlasatelky jste občas i točila. Zahrála jste si ve filmu Cena medu, Černá punčocha. Herečkou jste se stát nechtěla?

Na DAMU jsem se sice nehlásila, ale chtěla jsem to zkusit. S nástupem do televize však nabídky na hraní ubývaly. Byla jsem za škatulkovaná jako hlasatelka a ani v televizi neměli pro natáčení velké pochopení. Vše jsem si musela nechat schvalovat a o vše jsem musela žádat a vysvětlovat.

Teď občas hrajete v divadle a před pár lety jste se objevila v seriálu Dáma a Král.

To mě potěšilo, že si pan režisér Vladimír Michálek na mě vzpomněl. Bylo to docela náročné natáčení, ale užila jsem si to.

Byla jste trémistka?

Byla jsem a jsem, ale už s tím umím pracovat.

Máte nějaké techniky, jak trému zvládat?

No tehdy jsem žádné neměla, proto mě to dost válcovalo. Teď už vím, že si musím víc věřit. Nebyla jsem nikdy příliš sebevědomý tvor, ale pomáhalo mi, že jsem si všechno vlastní pílí vydobyla sama.

Ráda se učím, jsem zvědavá, vlastně i ten stres mě baví a motivuje. A když by mě přepadla tréma, tak si řeknu, ale proč, vždyť už máš něco za sebou, nadechni se a narovnej se. Musíš si věřit. Překážky se mají překonávat.

Říkáte, že se ráda učíte. Proto jste se před pár lety rozhodla studovat politologii?

Jinak bych asi zestárla, takhle nemám šanci. Jen se musím smířit s tím, že jsou mladší nejen moji spolužáci, ale i profesoři. Svět, ve kterém žijeme, se rychle mění.

Chtěla jsem mu porozumět a hledat odpovědi na otázky, které tahle proměna přináší. Navíc můžu rozvíjet své zájmy, mezi které patří poznávání různých zemí a historických souvislostí.

Zvládá to ještě hlava?

Musí, a to je právě to. Pokud nechci zklamat sama sebe, nemohu couvnout. Krásná výzva. Každá zkouška je náročná, a když ji zdolám, jsem zase o něco dál. A to mě těší.

Navíc jsem při studiu poznala spoustu inspirativních lidí a přednášející na naší vysoké škole patří mezi nejuznávanější odborníky ve svém oboru. Vážím si této příležitosti. Vzdělávat se přece můžeme celý život.

Loni vám bylo šedesát, řešila jste nějak tohle jubileum?

Moc to neřeším. Nikdy jsem narozeniny příliš neslavila, a to, že mi bylo šedesát, mi připomíná velmi příjemně tenhle náramek, který jsem dostala od syna Káji. Jsou na něm začáteční písmena jmen našich synů. Je to takový můj talisman.

Bilancování vám tedy nic neříká.

Ne, já se dívám dopředu. Pořád. Paradoxně mě fascinuje historie a příběhy dávno minulé, ale sama se dívám vpřed. A snažím se žít teď a tady, protože už vím, že se v životě může rychle mnohé změnit. Minulost je za mnou.

Právě v minulosti jste prožila těžké chvíle, když jste přišla o sestru Danu, která zemřela na rakovinu krátce po čtyřicítce. Změnila se časem bolest?

Roky jsem ji v sobě držela. Ale někdy bolest musí ven.

Co vám pomáhalo se z té bolesti dostat?

Vztah s jejími dcerami, i když to bylo těžké, protože jim maminku hodně připomínám. Pomáhalo to nejen jim, ale i mně. Mám tu také rodiče, které tato ztráta bolestně poznamenala.

Je to už patnáct let, vzpomínáte na ni často? Prohlížíte si třeba fotografie?

Vzpomínám na Danu stále. Vlastně mám pocit, že jen někam odjela, že je pořád s námi. Energie přece nemůže zmizet. Když mi na něčem záleží, tak ji poprosím, aby na to dohlédla, a ono to vyjde.

Věříte na osud, na to, že některé věci neovlivníme?

Určitě ano. Čím jsem starší, tím víc na to narážím. Člověk se může snažit, jak chce, ale někdy prostě něco nezměníte. Za všechno si samozřejmě neseme zodpovědnost. Co jsme udělali, to jsme udělali, ale na druhou stranu, za všechno na světě nemůžeme. Nejsme dokonalí.

Tak chyby nás někam posunují.

Ano a chybami se člověk učí. Každá zkušenost je důležitá, i průšvih nebo nezdar vás může posunout dál. Já jsem prostě optimista. Teď už tedy realistický optimista.

Pořád se smějete. Vždycky jste byla takhle naladěná? I jako dítě?

Asi ano.

Manžel o vás říká, že se smějete hned po probuzení. To je dar, ne?

No nevím… Z legrace se zlobí, ty se probudíš a už se směješ, a já mám blbou náladu. Ani já se pochopitelně nebudím každý den s úsměvem na tváři, tedy pokud se mi podaří usnout.

Pomohl vám někdy úsměv?

Když člověk někam přijde, je pozitivní a nemračí se, je to asi snazší, nesmí být namyšlený a měl by být slušný.

Dokáže vás něco rozhodit?

To víte, že dokáže. Dovedu se naštvat hlavně na sebe, třeba když jdu pozdě a vím, že nestíhám, protože nedochvilnost nesnáším. Naštvat mě dokážou taky závistivci a lidé, kteří zneužívají svého postavení a vlivu.

Co v takových chvílích pomáhá?

Jediná šance je odstřihnout se od nich. Pro mě je důležité zachovat si svou hrdost a nenechat se ponižovat.

Ještě se vrátím do vašeho dětství. Jaké jste ho se sestrou měly? Byly jste hodné holčičky, nebo jste zlobily?

No já byla hrozně hodná holčička. Byly jsme stále něčím zaměstnané. Měla jsem Danu na starost, maminka pracovala od rána do večera, takže jsem ji vodila do školky, do školy.

To vám asi lezlo na nervy.

Ani ne. Připadala jsem si důležitá, byla jsem ta starší sestra. Maminka nás vedla k samostatnosti.

Nežárlila jste na sestru?

Ne. Ona v sobě měla skutečně velký talent. Já na ni byla naopak moc pyšná.

V osmnácti se zamilovala do německého režiséra a vdala se. Točila dál i v Německu a byla úspěšná i tam.

Když odjížděla ještě jako dítě natáčet do Německa první seriál, neuměla ani slovo německy. Ale naučila se to pak tak dobře, že nikdo ani nepoznal, že je Češka, a své role namlouvala v bavorštině.

Se svým manželem natočila v roce 1987 film Herbstmilch. Byl to v Německu fenomén, něco jako u nás Obecná škola. Dana za něj dostala všechny možné herecké ceny, vyznamenání od prezidenta a stala se z ní skutečná celebrita.

Natočila celou řadu filmů, ovšem její kariéra v Německu tady známá nebyla. Tím, že odešla, přestalo se o ní mluvit.

Pojilo vás silné pouto?

Čím jsme byly starší, tím bylo silnější. Neměly jsme ale moc čas se setkávat. Obě jsme byly hodně zaměstnané, měly jsme děti. Společné chvíle jsme si ale uměly užít.

Jednou jsme něco fotily pro Xantypu na Šumavě. Maminka hlídala všech pět dětí, to ještě nebyl František. Vidím to před sebou ještě dnes. Posekaná tráva, sluníčko, do rána jsme zpívaly moravské písničky, protože tatínek měl narozeniny.

Na ten den moc ráda vzpomínám. Naposledy mě zvala na Mallorku, kde měli dům a bylo potřeba převézt auto do Mnichova. Naplánovala takový holčičí výlet, ale František šel tehdy do první třídy a já prostě nemohla odjet. Pak onemocněla a už jsme nikam nikdy nejely. Mrzí mě to.

Byla pro vás nejbližším člověkem?

Dodnes se moc neobklopuji mnoha lidmi, nikoho jsem si k sobě moc nepouštěla. V tomhle směru jsem introvert po tátovi. Není to nic proti lidem, jen se ve velké společnosti necítím úplně dobře.

Moje sestra byla i moje nejlepší kamarádka, hodně o mně věděla. Neříkám, že všechno, ale hodně. Mohly jsme se vzájemně svěřovat.

Důležitým člověkem je pro vás i váš manžel Karel. Kromě toho, že jste životní partneři, založili jste spolu Divadlo Bez zábradlí, to bylo vaším osudem.

Tak vpadla jsem do toho po hlavě.

Nedávno jste ale divadlo předali synům. Byla to úleva, nedělat si hlavu z věcí, ze kterých jste si je třicet let dělali?

Byla to úleva. Viděla jsem hlavně u Karla, že hrozí, nebo dokonce nastává syndrom vyhoření. Já sebe nepitvám, ale taky jsem cítila únavu. Měla jsem o Karla strach. Tak jsme udělali rodinnou radu, buď divadlo prodáme, nebo ho nabídneme klukům.

A oni si udělali poradu a rozhodli se, že to zkusí, že by divadlo mělo zůstat v rodině. Jenže přišla pandemie, divadla se zavřela, takže vlastně začínali taky od nuly jako kdysi my. Zachovali divadlu jeho tvář, kterou jsme třicet let budovali.

Na repertoáru jsou stále nejoblíbenější komedie, které po mnoho let slavily úspěch, a k nim přibyly nové hry, které si získaly diváky nedávno. Ať už je to uznávaný muzikál Cabaret, bláznivá Hra, která se zvrtla nebo jiskřivá komedie Berlin, Berlin. Držím jim palce.

Neměli jste někdy s manželem ponorkovou nemoc, když jste spolu i pracovali?

Ani ne. My jsme věděli, že si můžeme absolutně věřit. Každý den, co jsme spolu, jsem ráda, že jsem prožila s ním.

Považujete manžela za spřízněnou duši? Co je ve vztahu podle vás nejdůležitější?

Určitě je moje spřízněná duše. Ve vztahu musí být hlavně důvěra. Jakmile se ztratí, pak všechny ostatní věci nestojí na pevných základech. Spojuje nás i stejný smysl pro humor a máme podobný vkus.

Na začátku pro mě bylo důležité vidět, jak se Karel choval ke své bývalé manželce. Přátelský vztah, který je založený na vzájemné úctě, přetrval dodnes, i když mají oba nové partnery.

Stáňa se zasloužila o to, že mě obě dcery, Karolína a Kristýna, tak hezky přijaly. Vídáme se a máme se rádi. Proto nás všechny uráží a zraňují bulvární výmysly, které se na toto téma čas od času objeví.

V dobrém i ve zlém?

Mám velké štěstí, že Karla mám. Slíbili jsme si, že spolu budeme v dobrém i ve zlém. A manželství je velký slib.

Co vám dělá největší radost?

Mám radost, že bude Kristýnka s rodinou bydlet kousek od nás, že mne Karolína ozdobila krásnými šperky, které v Turnově sama navrhuje a vyrábí, že je Pepa šťastným a skvělým tatínkem, že potlesk si Kája za své role opravdu zaslouží, že mi sem tam zavolá jeho žena Nikol, že si Frantík plní své londýnské sny, s každým jeho dalším úspěchem jsem šťastnější. Radost mi udělá každá kytka a pusa, kterou od Karla dostanu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články