Objevila jsem Ameriku – chráněné houby! Které to u nás jsou kromě „našeho“ hřibu královského?
Chráněných hub je přes padesát druhů. Některé rostou na specifických místech, jako jsou rašeliniště, což houbaře příliš neláká. Těch, které jsou zajímavé v kuchyni a zároveň se nesmí sbírat, přestože jsou jedlé a chutné, už tolik není. Kromě vašeho hřibu královského ještě hřib Fechtnerův, hřib moravský, muchomůrka císařka a lanýž letní. Například muchomůrka císařka se v Itálii běžně sbírá a konzumuje, prodává se na trzích, ale u nás ji sebrat a sníst nesmíme, protože tady je vzácná. Roste na jižní Moravě a výjimečně na Křivoklátsku, nesnáší zimní mrazy. Se změnou klimatu se u nás obecně objevují houby, které se dřív neobjevovaly.
Zajímá mě ten lanýž, než se dostaneme ke změně klimatu.
Ten je chráněný nejen proto, že se špatně hledá, a tak byl v minulosti považován za vzácný, ale i proto, že jde o podzemní houbu, takže abyste našla lanýž, musela byste překopat půl lesa, přičemž zničíte mycelia jiných hub a kořenový systém stromů a keřů. Nejde ani o nejvzácnější černý lanýž, ten u nás neroste, na něj je příliš chladno. Tak, jak se sem rozšiřují teplomilné rostliny a živočichové, rozšiřují se i houby, které potřebují víc sucha a tepla.
Které houby to díky změně klimatu jsou?
Třeba hřib medotrpký. Roste v teplomilných habřinách nebo doubravách nebo i v parcích. Není ale důvod jásat, protože hodně lidí si ho splete třeba s hřibem dubovým, prostě řeknou: „Co jiného by to bylo, tady nikdy nic jiného nerostlo.“ To, že jste desítky let sbírali v lesích určité houby, neznamená, že se tam s přibývajícím teplem a suchem nemohou objevit nějaké zcela jiné, které ještě neznáme a nejsme na ně připraveni. Takže právě teď je třeba si dávat velký pozor. Třeba i na pečárky – žampiony zápašné.
Tedy na žampion, který na řezu žloutne a páchne dezinfekcí.
Ano, byl tady vždycky, ale teď roste velmi intenzivně. Mycelia některých hub, které dřív byly rozšířené, ty nové povětrnostní podmínky nezvládají a mizí nebo jsou jimi oslabené. A protože pečárka zápašná vedra nad pětatřicet stupňů snáší lépe, nasune se tam, kde jí místo uvolní jiné mycelium. Pod zemí probíhá neustálý boj o místo. Když je pět týdnů vedro a sucho, vítězí v tom boji druhy, které tyto podmínky lépe snášejí.
Když najdu díky teplu a suchu zvláště chráněnou houbu, riskuji pokutu až padesát tisíc korun. Když ji pominu – co se stane v lese, když ji přesto utrhnu a přinesu domů? Myslím ten etický nebo ekologický rozměr.
Když mi někdo donese takovou houbu do poradny, nepokutuji ho, ale poučím. Požádám o údaje o lokalitě, zanesu je pro vědecké účely. Když tu houbu utrhnete, ztížíte jí možnost rozmnožit se. Houby se množí hlavně plodnicemi a vy tu plodnici z lesa odnesete. Nejsou tu pro ni ideální podmínky a vy jí to ještě ztížíte tím, že ji utrhnete. Už dnes dochází k revizi červeného seznamu, tedy seznamu ohrožených druhů. Můžeme se tak dočkat i doby, kdy přestanou být některé chráněné houby chráněné, protože již budou běžné.
Říkala jsem v úvodu, že jsme hřib královský určili pomocí aplikace Na houby. Takových aplikací existuje víc. Vidíte rádi nové technologie v mykologii?
To je těžká otázka. Všechny takové aplikace se jistí: musíte odkliknout, že berete na vědomí, že aplikace nemusí být přesná. A že jíte houby na vlastní nebezpečí, že je dobré si je nechat ještě ověřit jinak, třeba v mykologické poradně. Jenomže – kdo z houbařů, kteří aplikace používají, jde navíc ještě do poradny, aby si byl jistý? Je to podobně nebezpečné jako malé atlasy. Ty jsou důvodem mnoha otrav. V malém atlase je třeba sto nebo dvě stě druhů, ale makromycetů, tedy velkých hub, je u nás asi pět tisíc. Logicky se v malém atlase nemohou objevit všechny relevantní houby. Aplikace navíc fungují na základě omezeného počtu znaků, většinou rozeznají tvar a barvu klobouku nebo třeně – nohy. Jenomže co vůně? Co chuť? Co prostředí, ve kterém rostla? Důležité je i připojení, vzhled a barva lupenů nebo rourek, ale to mnoho aplikací nebere v potaz. Občas se ozývají lidé, že našli super vzácnou houbu, protože jim to řekla aplikace – a houby! Co některé aplikace neumí, je i právě to upozornění na chráněné houby. Obecně: mykologové se učí několik desítek let. Toto vzdělání žádná aplikace nenahradí. Přesto je něco, co mám ráda na nových technologiích.
Co to je?
Každý mobil má foťák a mnoho houbařů fotí houby, které najde. Takže se nám v poradně lépe pracuje. Protože když sem po víkendu přijdou houbaři, že v pátek něco našli a do pondělí to měli v lednici, už to někdy prostě není exemplář v takové kondici, aby bylo možné ho jednoznačně určit. Pokud tu houbu ale ten dotyčný hned v pátek vyfotil v jejím přirozeném prostředí, s určením nám to výrazně pomůže. Nebezpečné je i to, že si na internetu necháte určit houbu od někoho, jehož identitu vůbec neznáte. Vložíte fotografii houby, samozvaný odborník s přezdívkou Houbař123 vám napíše, že to je v pohodě jedlé – a vy mu budete věřit, když ani nevíte, jak se jmenuje nebo jakou má odbornou zkušenost? Vždy je důležité ověřit si odbornost člověka, který radí. Naštěstí i na facebooku existuje Mykologická poradna, kde radí profesionální mykologové.
Sbírám v podstatě jen hřibovité houby, tam cítím jistotu. A každý rok si říkám, že bych si ráda rozšířila obzory a sbírala třeba i holubinky. Jak si doplnit houbové know-how?
Seberte houbu, doneste ji do poradny, tam vám odborník vysvětlí znaky. Pak ji najdete znovu, znovu jdete do poradny. Znovu to zkonzultujete a pak raději ještě jednou. Jsou ale lidé, kterým radím, aby si své houbové kno-whow nerozšiřovali. Byla za mnou v poradně paní, která ani po edukaci nepoznala bedlu od žampionu. Také nedoporučuji, aby houby, u kterých jde o specifickou barvu nebo vůni, sbírali lidé, kteří mají problémy s barvoslepostí. Po covidu se objevují houbaři, kteří ztratili čich. Ani silní kuřáci nebo starší lidé, kterým odcházejí čichové buňky, by neměli sbírat houby, kde je čich jedním z vodítek pro určení druhu.
Jak je to s bedlami? Mám pocit, že se v poslední době rozšiřují bedly, které nejsou jedlé.
Ano, máme tu hojně bedlu zahradní, která patří do okruhu bedel červenajících. Roste na kompostu nebo tam, kde je hodně humusu. Po odkrojení rychle oranžoví. Není vyloženě jedovatá, ale jsou lidé, kteří trpí individuální nesnášenlivostí. Já ji sníst mohu. Moji rodiče ji sbírali a já jsem ji jako malá snědla mnohokrát, takže vím, že tu nesnášenlivost nemám. Ale svým dětem ji nedám, protože to nechci testovat. Pak jsou skutečně jedovaté bedly. Třeba bedla ostrošupinná. Ale tu poznáte, má na klobouku pyramidální šupinky. Vypadají jinak než šupinky u bedly vysoké.
Co bedla jedlá?
Ta neexistuje!
Jak to?
Bedla jedlá je termín, který se vloudil i do učebnic, ale ve skutečnosti takový druh neexistuje a pravděpodobně jde o bedlu vysokou. To je ta bedla s velkými talířovitými klobouky, které se sbírají na řízky.
Jaké jsou vaše zásadní životní houbařské milníky?
První milník se datuje do doby batolete v období vzdoru. Rodiče mě brali na houby a tehdy jsem odmítla odejít od krásné jedovaté muchomůrky a trvala jsem na tom, že si ji odnesu domů. Nakonec mě rodiče přesvědčili, ale trvalo to opravdu dlouho. No a před rokem jsem popsala nový druh, muchomůrku Vladimírovu, kterou jsem pojmenovala podle mého mykologa Vladimíra Antonína. Takže se doma smějeme, že už ve dvou letech jsem věděla, že muchomůrky si zaslouží moji pozornost.
Jak se dá objevit nová houba?
Toto je houba z taxonomicky složité skupiny. Mykologové dřív tuto muchomůrku určovali jako jiné druhy, ale i díky molekulární analýze se mi povedlo prokázat, že nejde o jeden druh.
Jak je takový proces složitý?
Chodíte nejenom do lesa, ale hlavně do archivů. Hledáte stará jména popsaná v různých jazycích, latinsky, německy, anglicky. Nové druhy hub jsou popisovány už několik století, je nutné hledat originální popisy a kresby, kreslené atlasy, starou literaturu. To je obvykle složité pátrání. Mykologové mají různá pojetí druhu, která se mohou časem prosadit. Originální popis ale neodpovídá tomuto druhu, ale druhu jinému. Případně se může zjistit, že známý druh je ve skutečnosti komplex několika velmi podobných druhů. Pátráte po mikroskopických znacích, sekvenujete, pak nový druh popíšete a publikujete v odborném časopise. Text vždy revidují nejméně dva recenzenti, kteří by měli být odborníky na daný rod hub. V poslední době se ale stává, že pro nedostatek recenzentů znalých věci jsou oslovováni i mykologové s jinou specializací, a tak občas vyjde i článek s „novým druhem“, který byl už předtím popsán. Je přitom jen na soudnosti recenzenta, jestli si troufne posuzovat i článek o něčem, čemu rozumí jen okrajově.
Vrátím se k těm milníkům. Který další milník ve vašem houbařském životě je zásadní, kromě muchomůrky ve dvou letech?
Jeden rok nerostly vůbec žádné houby. A já jsem v terénu našla asi pět druhů štítovek. Měla jsem obrovskou radost a začala jsem se štítovkami zabývat a zamilovala jsem se do nich. Několik nových druhů štítovek jsem popsala. Některé z České republiky nebo ze Slovenska, ale další i z Tasmánie nebo ostrova Madeira.
Jaké to je, jet někam, kde jste nikdy nebyla? Kunsthistorička míří do muzea umění, kam míří mykoložka?
Je to profesionální deformace. Třeba na Madeiře jsem našla nový druh špičky, pojmenovala jsem ho špička Cimrmanova. To jsem vždycky chtěla, pojmenovat houbu po Járu Cimrmanovi. Nebo letos na dovolené v Egyptě. Tam byl před hotelem pruh trávy a v něm rostla vzácná bedla, která není z Egypta známá. Ale nejde jen o dovolenou. Třeba na jaře sleduji mulčovací kůru, které houby nám porostou ve městě na záhonech.
Co se vám hodí za jazykovou vybavenost?
Angličtina a latina. Italština se hodí, ale ta je podobná latině. Hodně houbařských odborníků je v severských zemích, kde se houby příliš nesbírají na jídlo, ale přesto je tam řada význačných mykologů.
Když přijdu do lesa, koukám do mechu a jehličí. Kam koukáte vy?
Dívám se i na kmeny stromů. Nebo na zetlelé dřevo. Štítovka jelení je jeden z nejběžnějších druhů houby u nás, ale málokdo ji zná, protože neroste v mechu a jehličí. Přitom by se dala normálně sbírat a jíst, jen je křehká a má nevýraznou chuť, ale jedlá je. Nebo štítovka vrbová, ta má mírně halucinogenní účinky a neznají ji ani lidé, kteří „jedou“ v lysohlávkách.
Máte jako vědkyně úctu k tomuhle rozměru hub, tedy k tomu šamanskému?
Houby jsou fascinující. Už jen to, jak fungují v lese. Představte si, že mateční strom posílá posilující látky pro svoje semenáčky přes mycelia hub! To je skoro jako z Avatara. I když s tou poznámkou, že harmonie a souznění mají své meze a pod zemí probíhá tvrdý boj o zdroje. To vidíte ostatně i u lidí. Většina válek jsou války o zdroje.
HANA ŠEVČÍKOVÁ (47)
HANA ŠEVČÍKOVÁ (47)
- Mykoložka Botanického oddělení Moravského zemského muzea
- Objevila a popsala řadu nových druhů hub, často v mezinárodním týmu.
- Odbornice na rod štítovka – Pluteus.
ZDROJ: časopis Vlasta
