Jste z tenisové rodiny, byl tenis jasnou volbou od dětství? A kdy jste si uvědomila, že nejde jen o pěkný koníček, ale vaši životní cestu?

Od malička jsme trávili s bratrem a rodiči na tenise hodně času, první turnaj jsem ale hrála až v deseti letech, což by optikou dnešní doby vypadalo pozdě, nicméně tohle nespěchání se nakonec ukázalo jako správná cesta. A popravdě jsem dlouho na tenis pohlížela spíše jako na koníček, který naplňuje mé dny než na něco jiného.

A nakonec jste se díky této disciplíně proslavila po celém světe. Co považujete za své největší úspěchy, jak tenisové, tak osobní?

V tenise to budou úspěchy na grandslamových turnajích, olympiádách nebo Poháru federace, který nyní známe jako Fed Cup. V té osobní rovině by to bylo, že jsem vystudovala psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci a tomuto koníčku, tedy psychologickému poradenství, se nadále věnuji.

Být profesionálním sportovcem a světovou jedničkou to nezáleží jen na talentu. Jakou roli hraje podle vás v tenise talent a jakou píle a tvrdá práce?

Každá z těchto částí je pro vrcholový sport potřeba, nejen v tenise. Kdo má méně talentu, může to dohnat větší pílí a tvrdou prací. Ale těžko určit poměr. Navíc se to u každého jedince může sejít různě. Samozřejmě ideální by byla varianta nadaného člověka, pilného a ochotného na sobě pracovat do maximálních mezí svých sil.

Dobrých tenistek je mnoho, světových jedniček jen pár. V čem je ten zásadní rozdíl?

V dnešní době hraje největší rozdíl asi psychická odolnost. Divák, sportovní fanoušek, vídá zápasy, tedy několik hodin na kurtu, které jsou výsledkem tvrdé dřiny.

Jak vypadá den v životě profesionální tenistky, abychom měli lepší představu?

Záleží, jestli jde o den v době turnaje, kdy máte ten den zápas či volný den. Nebo zda se jedná o den tréninkové přípravy, kdy kromě hodin pilování úderů na tenisovém kurtě, trávíte čas v posilovně, různým běháním v přírodě, rehabilitací či psychologicko-taktickou přípravou. V den zápasu se více věnujete rozcvičování, rozehrávání, odpočinku, abyste byli v ideálním čerstvém stavu na zápas.

Litovala jste někdy, že jste vlastně většinu čas byla na kurtu? Co vám tenis dal a vzal?

Co mi nedali do vínku rodiče, to mi dal nebo mě naučil život kolem tenisu. Zkušenosti z cestování po celém světě, z příprav tréninkových i zápasových, zkušenosti ze spolupráce s trenéry, manažery, partnery či spoluhráčkami a soupeřkami. Pravděpodobně i tato část mého života a zkušeností z něho mi přidává potřebné znalosti do mé dnešní profese psycholožky.

Na kurtu stojíte proti sobě, jste si tvrdou konkurencí. Ale lze si mezi kolegyněmi, profesionálními sportovkyněmi, tenistkami, najít přátele?

V individuálním sportu opravdu soupeříte s ostatními, každý si hlídá své soukromí, své tréninkové metody i zápasové taktiky. Takže spíše až po skončení profesionální kariéry se dá hovořit o nějaké formě přátelství.

Kdo vám osobně byl blízký, s kým jste dodnes v kontaktu?

Dnes jsem díky sociálním sítím v kontaktu s hodně hráčkami či hráči včetně těch, co jsem s nimi hrála čtyřhry. Samozřejmě nejvíce jsem ve spojení a setkávám se s těmi z Česka.

Tenista je vlastně stále na cestách – kde jste se cítila jako doma a jak moc měla profesionální kariéra vliv na váš osobní život, na lásku?

Já jsem to měla nejradši tam, kde jsem hrála dobře a kde jsem vyhrávala. Za našich časů jsme si moc nemohli dovolit časté návraty domů, takže jsem byla zvyklá trávit týdny a měsíce po turnajích, hotelech a letadlech. Byla to součástí mého života, člověk o tom nepřemýšlel, prostě to byl můj život. A hlavně má volba.

Hodně se v současnosti mluví o duševním zdraví a nezdravém tlaku na něj ve špičkovém sportu. Mnohé tenistky toto téma otvírají. Jak jste to v době své vrcholové kariéry vnímala vy? Jak jste o duši pečovala?

Dnes je více populární o duševním zdraví mluvit, dokonce si myslím, že se za to někteří schovávají víc, než je třeba, nebo spíše bych řekla, než je jejich pravý stav. V každé části života si každý prochází různými problémy i osobními, které se mohou následně projevovat při sportu. Za sebe bych řekla, že někdy sport může zhoršovat stav jedince, někdy mu naopak může pomoci určitou etapu života překonat.

Zejména u žen se během měsíce mění hladina hormonů v těle, energie... Lze už po probuzení poznat, jak vám to ten den bude hrát? Co pomáhá? Protože turnaje se neptají, zda se cítíte dobře...

Každý je individuální osobnost a zvládá situace po svém. A tak každému může pomoci v krizových nebo nepříjemných situacích něco jiného. Důležité je se snažit najít, co pomáhá právě mně, nespoléhat na druhé, že něco udělají za mě. Vlastně i pozice psychologa je taková, že vám může pomoci s hledáním ideálního stavu pro vás, nicméně nemůže ten krok udělat za vás.

Na které zápasy nebo okamžiky své kariéry nikdy nezapomenete?

Mým snem bylo vyhrát Wimbledon ve dvouhře, dodnes si pamatuji matchball v jednom ze čtvrtfinále, který jsem neproměnila. Samozřejmě milníků v mém tenise bylo mnoho, ale teď mě zrovna nenapadá, o kterých bych měla mluvit více, přece jen jsem na té profesionální túře byla osmnáct let.

To je opravdu úctyhodná doba! Kdo vás nejvíc ovlivnil, co se tenisové kariéry týče, kdo vám dal třeba nezapomenutelnou radu, podpořil vás?

Nejvíce se na mém tenise podíleli rodiče, především máma. Bohužel odešla moc brzy a to pravděpodobně nejvíce mé kariéře ublížilo. Trenérů jsem měla několik, vždy jsem v daném období k nim potřebovala vzhlížet, museli mě umět přesvědčit o svých tréninkových metodách, aby ta spolupráce pak mohla vést k úspěchu.

Věřím, že tenis na profesionální úrovni zabere většinu času, ale může mít profi tenista i koníčky, je na ně čas?

Záleží na tom, jaké koníčky máte na mysli. Někdo z hráčů třeba hrál stolní hry, některá z holek háčkovala, jiná četla, jiní luštili křížovky atd. Dneska v době internetu se lze samozřejmě zabývat i jinými aktivitami, ale nesmí to být kontraproduktivní, aby vám to třeba nekazilo náladu nebralo síly, ať psychické, nebo fyzické.

Čemu jste se věnovala vy, když jste neměla v ruce raketu a nebyla na kurtu?

Hledala jsem něco, co mě fyzicky neunavovalo, a naopak pomáhalo odpočívat a relaxovat mezi tréninky a zápasy. Takže jsem se věnovala četbě, ručním pracím, stolním hrám, rehabilitaci, procházkám nebo jsem poslouchala hudbu.

Jak se ženský tenis, ale i tenis obecně, změnil od dob, kdy jste mu kralovala vy?

Největší rozdíl přinesly nové materiály, co se týče raket, míčů a povrchů, na kterých se hraje. Také se zdokonalují „pomůcky“ kolem tréninkových metod, jak přístroje, tak různé materiálové vychytávky. A stále se více ví a dbá na to, jak funguje fyziologie těla. V čem to mají naopak těžší, je podle mého názoru vliv sociálních sítí a internetu, kde psychická stránka hráče může trpět a ten je pod nejhorším tlakem, když si nedá říct a čte kde co a kde který názor...

Je znát, že vliv sociálních sítí vnímáte spíš jako negativní.

Máte pravdu. Jedinou kladnou stránku sociálních sítí vidím v tom, že můžete být ve spojení s kamarády z různých končin světa.

Kdybyste si měla vybrat jednu současnou tenistku, kterou byste chtěla trénovat, která by to byla? Jaké rady a zkušenosti byste jí ráda předala.

Konkrétně říct jednu, by nebylo spravedlivé. Co se týče doporučení, tak například i klientům a klientkám v mé psychologické praxi se snažím uzpůsobovat spolupráci na míru a myslím si, že díky mým dlouholetým zkušenostem v mnoha oblastech se mi to celkem daří. Každý potřebujeme něco jiného, každý jsme jiný, a tak k tomu je potřeba i přistupovat.

Skončila jste ve 33 letech, podle některých příliš brzy. Co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Skončila jsem ve 33 letech, Wimbledon byl ten rok mým posledním turnajem, kdy jsem ještě naposledy chtěla zkusit vyhrát. Dnes si s odstupem času i já myslím, že jsem měla hrát déle. Tenkrát jsem už ale nevěřila, že budu vyhrávat a zlepšovat se, a i můj tehdejší trenér, partner, mě v tom utvrzoval.

Co bylo pro vás po ukončení kariéry nejtěžší, co vám nejvíc chybělo?

Nejvíc mi chyběl dobrý pocit ze sebe samé, který vám dokáže dodat právě vítězství. Hledala jsem nové možnosti seberealizace, novou náplň do další části života, která by mě uspokojovala. Naopak jsem se těšila na víc volna a na to, že nebudu muset trénovat.

A proč jste se po skončení s tenisem rozhodla právě pro psychologii?

Ke studiu psychologie jsem se dostala spíše náhodou. Po asi šesti letech od konce tenisové kariéry přišel nápad od mého táty, zda by mě nebavilo právě tohle studium. No, a protože jsem zrovna hledala, co se svým životem dál, tak mě tento nápad zastihl ve správný moment.

Naučilo vás studium psychologie něco o vás samotné?

Asi jsem si začala více, nebo možná lépe uvědomovat své kvality a naučila se postavit se více za sebe samu, věřit ve svá rozhodnutí v osobním životě.

Udělala byste dnes při pohledu do minulosti a s psychologickým vzděláním něco jinak?

Napadá mě asi jen to, že bych hrála ještě dál čtyřhry, a nekončila bych s profi kariérou tak brzo.

Jak dnes trávíte dny?

Každý den se snažím dělat to, co mě baví, potkávat se s lidmi, se kterými je mi fajn. Samozřejmě je plno povinností, které je potřeba vyřešit a posunout potřebným směrem, pravidelně chodím i do ordinace, kde pomáhám klientům s jejich problémy. Mám kamarády z různých sfér života a zájmů, ať z oblasti sportů, tak třeba z výstav psů a koček. Takže bych řekla, že každý den má v sobě něco speciálního a je něčím jiný. Pravidelně snad jen venčím své dvě fenky a pečuji o své čtyři kocoury a želváka.

Jaká jsou nejčastější trápení, se kterými za vámi chodí vaši klienti?

Bohužel často vídám, že lidé pomáhají druhým a zapomínají sami na sebe, doufají, že je někdo druhý zachrání a svou vlastní sebeúctu tak něčím nahradí.

Co má podle vás největší vliv na duševní pohodu nebo spíš nepohodu současné společnosti?

Dnešní zrychlená doba vyžaduje okamžité výsledky a tlačí na výkon. Nepomáhá ani neustálé srovnávání s ostatními a kritika. To duševní pohodu ničí.

Měla byste rychlou radu pro její zlepšení?

Vnímat své vlastní kvality, uvědomovat si své potřeby a pracovat na jejich naplňování. Nebát se nahlédnout do svého nitra a naslouchat mu.

Zvládala jste jako tenistka „nenosit si práci domů“ a neustále v hlavě nerozebírat zápas?

Tenisový život je o tom, že vymýšlíte, co udělat příště lépe, vymýšlíte taktiku na příštího soupeře, řešíte, jak vylepšit tréninkové a přípravné metody, abyste se zlepšovali. Máte sice trenéry a pomáhající lidi kolem, nicméně to, co a jak to budete dělat, je ve finále na vás.

A zvládáte to dnes, když denně mluvíte s lidmi, kterým není dobře? Nemyslet na ně, když máte padla?

Já dělám svoji praxi spíš jako koníčka než jako zaměstnání, nicméně občas se stane, že bych ráda našla ještě nějaký další možný postup pro klienta, který mě třeba v době konzultace nenapadl. Ale vzhledem k tomu, že mám plno mimopracovních aktivit, od sportování po péči o zvířata, výstavy s nimi, tak tu potřebnou psychohygienu získávám celkem touto přirozenou cestou.

Našla jste si čas na lásku, máte po svém boku partnera, který vás dělá šťastnou?

Mám pro své klienty takové přirovnání, kterým se řídím i sama: „každý si musí péct svůj dort sám, protože jen on ví, jaké ingredience jsou pro něj ty nejchutnější“. A když tam pak bude fajn partner či partnerka, tak je to jakoby třešnička na tom jeho pomyslném dortu. Takže ano, šťastná jsem.

HELENA SUKOVÁ (58)

  • Narodila se v Praze do tenisové rodiny.
  • Byla světovou jedničkou ve čtyřhře a čtyřkou ve dvouhře.
  • Na Grand Slamu vyhrála čtrnáct turnajů, z toho devět v ženské čtyřhře a pět ve smíšené čtyřhře.
  • Po ukončení tenisové kariéry vystudovala psychologii na Univerzitě Palackého v Olomouci.
  • Pracuje jako psycholožka.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články