S Helenou Vondráčkovou jsme se sešly na zimní terase jejího domu. Na stole ležely dopisy od fanoušků, a než jsme začaly s rozhovorem, probíraly jsme záhadu dopisu od chlapce, který bohužel neposlal zpáteční adresu. A Helena se svým mužem řeší, jak jej najít a jeho žádost o podpis mu splnit.
Vloni jste s manželem oslavili porcelánovou svatbu, letos tedy slavíte 21 společných manželských let. Co je vaším receptem na dlouhotrvající vztah?
Myslím, že je to dílo náhody, ale především velké štěstí. Ne každý má takovou kliku, a o to víc si toho oba vážíme.
Kdy jste si řekla, že váš muž je ten pravý a vy řeknete právě jemu své druhé „ano“?
Neměla jsem ani moc času to promýšlet. On má totiž jednu úžasnou vlastnost, a to že je rychlejší než blesk. Ve všem. Já bych tenkrát klidně ještě nějakou dobu počkala, nebyla jsem vyloženě vdavkůchtivá, ale cítila jsem, že to myslí upřímně a vážně.
Od samého počátku jsem k němu cítila ty nejsilnější sympatie, shodli jsme se v názorech, měli jsme stejné zájmy, a to vše dohromady mi napovídalo: „Holka, neboj se ničeho nic, bude dobře!“ A ono je!
Překvapila vás tehdy vlna nesouhlasu, kdy jste si musela svůj vztah obhájit nejen před blízkými, ale kvůli mediálnímu zájmu i před veřejností?
Vše, co se kolem toho odehrálo, bylo způsobeno vlnou nedůvěry, kterou, ač to nerada říkám, vzbudil můj bratr a která se pak rozšířila dál. Když jsme spolu měli poslední řeč a já ho prosila, ať s tím už přestane, říkal mi, že to dělá z obavy o mě. Ale já vím o Martinovi a jeho životě vše, nic mi netajil, a navíc se o sebe umím postarat, takže jeho obavy nebyly namístě.
Letos slavíte velké jubileum, 60 let od začátku vaší kariéry, od legendárního vítězství v talentové soutěži, které odpálilo vaši hvězdu vzhůru.
Je to neuvěřitelné, pořád mi nedochází, že je to opravdu šest dekád. Ale být to jen na mně, já bych oslavovat nepotřebovala.
Jaký rok vás čeká?
Rušný a plně pracovní. Teď jsem se zrovna dívala, co mám v diáři. Doufám, že to vydržím. Musím se na všechno pořádně připravit!
Co to obnáší?
Zpívat každý den, stepovat, cvičit a udržet se v kondici, abych ten nápor vydržela.
Turné po celé zemi jezdíte pravidelně, ale O2 arena už je velká nálož.
Máte pravdu, je to jiné. Zažila jsem to v roce 2019, a tak vím, jak je třeba přistupovat k tak velké mase lidí. Je důležité udržet si jejich pozornost, a hlavně vybrat vhodný repertoár. V tak obrovském prostoru je třeba myslet také na to, co se děje kolem mě: osvětlení, zadní projekce, choreografie a originální nápady, aby skutečně vznikla show na světové úrovni.
Oslovil mě Leoš Mareš, který zavolal přesně v dobu, kdy jsme my plánovali volat jemu, a překvapil nás, protože než vůbec Martin stačil cokoli říct, Leoš prohlásil: „O2 arenu mám zamluvenou na 24. června, na den Heleniných narozenin!“
Jak se s Leošem Marešem spolupracuje?
Výborně! Já jsem s ním už kdysi dělala Silvestrovské pecky, jeho práci sleduji a vidím, že má výsledky. Tento projekt jsem měla pořád v hlavě, ačkoliv jsem věděla, že si Martin na realizaci koncertu v O2 areně netroufne…
Leoš má tým lidí, kteří s produkcí tak velkého projektu mají již mnoho zkušeností, proto jsem ráda, že jsme si šli vlastně naproti.
Vy byste velkou oslavu nepotřebovala, co vás nakonec přesvědčilo?
Ten tlak ze všech světových stran byl tak velký, že jsem si říkala: „Hmm, tak tomuhle se, holka, neubráníš.“ Začali jsme turné na Slovensku a jedeme docela „hustou“ šňůru. Příjemné a milé zjištění je, že už jsou všechny koncerty vyprodané a přidáváme další, což mě velmi těší.
Bez jaké písničky vás fanoušci nepustí domů?
Zcela určitě je to Sladké mámení, Dlouhá noc, Vzhůru k výškám, A ty se ptáš, co já, bez těch to nejde. Poláci pak milují Malovaný džbánku.
VIDEO: Slavný hit Heleny Vondráčkové "Sladké mámení". Poslechněte si ho.
A co je vaše srdcovka?
Můžeš zůstat, můžeš jít od Michela Legranda. Je to nádherná balada s krásným textem Zdeňka Borovce.
Zazpíváte pokaždé Sladké mámení se stejnou chutí?
A víte, že ano? Kdykoli tuto píseň zpívám, mám před očima úsměvné scény z filmu S tebou mě baví svět a několikrát se mi stalo, že mě to vyvedlo z konceptu natolik, že jsem zapomněla text a najednou přišlo „okno“ a já nevěděla, jak dál…
Prekérní situace…
Sladké mámení je lehčí písnička se stále se opakujícím refrénem, tam se z toho člověk nějak „vylže“. Horší je to u písní, které mají příběh, tam je těžké zpátky naskočit. To se mi přihodilo dvakrát a nechtěla bych to zažít znovu. Kdysi se mi na koncertě Pocta Zdeňku Borovcovi, kde jsem zpívala píseň z muzikálu Les Miserables Knížka snů, stalo, že jsem po dvou taktech nevěděla, jak dál, a nebyla jsem schopná již navázat.
V publiku seděla samá smetánka a spousta kolegů a já zůstala stát… Poprosila jsem Felixe Slováčka, který tento koncert doprovázel, abychom začali znovu, ale ani tento druhý pokus se nezdařil…
Takže jsem s úsměvem oznámila všem vzácným hostům, milým kamarádům a kolegům, že tuto píseň bohužel dnes už neuslyší. Následoval sice obrovský potlesk, ale mě to dodnes mrzí. Vnímala jsem to jako ostudu, ale stane se…
Kdy a jak odstartovala kariéra Heleny Vondráčkové?
Ta se psala od úspěchu v soutěži Hledáme nové talenty v roce 1964. Do této soutěže mi tehdy přivezl přihlášku můj tatínek. Nacvičili jsme si spolu dvě písně George Gershwina, The Man I Love a Summertime.
A já jsem postoupila až do finále, kam mě přijela podpořit celá třída z gymplu i s mou třídní profesorkou, což mi dodalo kuráž. Věděla jsem, že je nesmím zklamat a musím do toho dát všechno. A to se povedlo, soutěž jsem tenkrát vyhrála.
Přišly první nabídky hned?
Ano, vzhledem k tomu, že se soutěže zúčastnili všichni vlivní lidé z oblasti showbusinessu, dostala jsem hned na místě spoustu nabídek na spolupráci. V té době s nimi komunikoval můj tatínek a dával všem stejnou odpověď: „Nebudu jí v ničem bránit, ale jedinou podmínkou je, aby si dodělala gymnázium. Pak ať si rozhodne, kam ji srdce táhne.“
Vítězství v této soutěži mě utvrdilo v tom, co bych v budoucnu chtěla dělat. Ačkoliv jsem byla všestranná, vybrala jsem si právě zpěv.
A už o rok později jste se stala Zlatou slavicí… Kdo za tím stál?
Za to vděčím především trojici pánů: Darek Vostřel, ředitel Divadla Rokoko, Josef Vobruba, dirigent Orchestru Československého rozhlasu, a Jaromír Vašta, televizní režisér, kteří se o mě od chvíle, co jsem nastoupila do Divadla Rokoko, dokonale starali. Spolupracovali jsme také s nejlepšími textaři, skladateli a choreografy.
Jak jste se v branži zorientovala coby mladá dívka ze Slatiňan?
Docela svižně, abych řekla pravdu, nedělalo mi to potíže. Já jsem vždycky byla společenské dítě a ukázalo se, že se v tomto prostředí cítím jako ryba ve vodě.
Obrovský talent, skvělý hlas, píle, pracovitost… Ale co ještě musí do té mozaiky úspěchu zapadnout, aby z toho bylo 60 let na vrcholu?
Je důležité najít si i správný okruh lidí, kteří vám pomohou a poradí. Vše musíte dělat s nadšením, láskou, musíte být ochotní i něco obětovat a důležitou roli hraje také štěstí.
Já jsem nikdy nebyla člověk, který by takzvaně loktařil, byla jsem vedená ke slušnosti a na nabídky jsem spíše čekala, než jim šla úplně naproti. Nikdy jsem nebyla vehementní, to slovo vyloženě nemám ráda a není mi vlastní.
Bylo obtížné budovat vztahy, když jste byla nejen pracovně vytížená, ale i velmi známá a populární?
Nebylo to vždy snadné, o to víc mě překvapil právě Martin, který okamžitě pochopil, co moje práce obnáší, a moje sláva mu nikdy nevadila.
Jak jste se poznali?
Seznámili jsme se prostřednictvím fotbalového seskupení Amfora, kde působilo mnoho herců a zpěváků, ale i profesionálních fotbalistů, mezi něž patřil právě Martin, tehdejší brankář týmu.
Když jsme se seznámili, pohyboval se v úplně jiných vodách, v byznysu. K umění měl daleko, byl sportovec, voják, fascinovalo ho všechno, co mělo kola a křídla, to byl jeho svět. Ale je adaptabilní a rychle se zorientuje v každém prostředí.
Když se mnou později začal jezdit po koncertech, vše sledoval, učil se a do mého světa naprosto přirozeně vplul. A překvapil nejen mě, ale i ostatní v branži, kteří ho zpočátku podceňovali. Dnes patří k nejfundovanějším a nejrespektovanějším manažerům, na kterého si nikdo nedovolí udělat podraz.
Zkoušeli to?
Zkoušeli. A jeden čas to bylo hodně náročné pro nás oba. Já jsem mírumilovný Rak, mám ráda lidi, zvířata, přírodu… Ráda naopak nemám konflikty, stresy, vypjaté situace, a už vůbec ne soudy, to je pro mě utrpení.
Ale nakonec jsem zjistila, že chce-li si člověk uchovat čest a dobrou pověst, tak to bez nich bohužel někdy nejde.
Kdysi jste řekla, že jste si jako malá přála být princeznou. A ono se vám to splnilo v pohádce. Tušili jste, když jste natáčeli Šíleně smutnou princeznu, o jaký fenomén půjde?
Vůbec ne! Měli jsme s Vaškem (Václav Neckář, pozn. aut.) od začátku z té nabídky hroznou radost. Mně se úplně zaradovalo srdce, vždyť já odmalička milovala Pyšnou princeznu, kterou shodou okolností také natočil pan režisér Bořivoj Zeman.
Měla jsem trošku obavu, zda roli zvládnu, byl to můj debut. Naopak Vašek už měl za sebou první veliký herecký úspěch ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, za který získal ocenění.
Film Šíleně smutná princezna se stal opravdu fenoménem a díky němu mi stále přibývají další fanoušci z řad mladé generace.
V 70. a 80. letech jste podle Wikipedie byla nejexportovanější československá zpěvačka. Zpívala jste na koncertech v Japonsku, Kanadě nebo v Jižní Americe.
Projela jsem skoro celý svět a díky tomu, že jsem byla dobře jazykově vybavená, jsem zvládla zpívat písně například i v maďarštině a japonštině, které si pamatuji dodnes. Pokaždé jsem měla ve svém repertoáru takový dárek pro publikum dané země.
To vám pak leželi u nohou.
Ve zmíněné Kanadě jsem měla v 80. letech čtyři koncerty, kde jsem nezpívala pouze krajanům. Na světové výstavě Expo si mě všiml slavný manažer, který měl ve své stáji i takovou hvězdu, jako je Pavarotti, a dal mi nabídku na sólové koncerty v Quebecku, Otawě, Montrealu a v Torontu.
Koncerty pro tisíce lidí se odehrávaly v obrovských sálech, které byly úplně vyprodané. Po mém vystoupení psala tamní média oslavné články a přirovnávali mě, k mé velké radosti, ke zpěvačce, kterou jsem vždy obdivovala a byla mým vzorem, Barbře Streisand.
Spousta dalších zahraničních příležitostí se objevila díky písňovým festivalům, ze kterých jsem si přivezla i mnoho ocenění. Významně spojovaly lidi z branže, a přinesly mi tak i další pracovní nabídky. Je škoda, že se dnes už nekonají, naši zpěváci by tak měli větší šanci uspět i za hranicemi.
Bylo při vašich zahraničních koncertech po celém světě publikum hodně odlišné? Kde se vám dostávalo nejvřelejšího přijetí?
Mám ráda české a slovenské publikum, ale velmi srdečně mě přivítalo i polské nebo ruské publikum, uměli dát najevo své dojmy a radost. Ve svých projevech jsou rezervovanější Němci a naprostý opak je pak temperamentní brazilské publikum, to byla vždycky smršť.
Zvláštní publikum jsem zažila v Japonsku, kde mi málem fanoušci způsobili infarkt, když se během celého koncertu chovali naprosto chladně a téměř netleskali a k mému obrovskému údivu mě teprve na konci koncertu obdařili neutuchajícími „standing ovation“.
V Japonsku a Sovětském svazu bylo mé nejdelší turné, které trvalo celé tři měsíce, a my během něho odehráli přes 60 koncertů. Zajímavá byla tehdy i cesta z Moskvy letecky do Chabarovska, odtamtud vlakem do Nachodky, kde jsme se nalodili a tři dny a tři noci pluli do japonské Yokohamy, kde jsem poprvé zažila zemětřesení.
Když se na konci 80. let otevřely hranice a nastal obrovský příliv západní hudby, vás to nijak neohrozilo?
Mě se příval konkurence nijak výrazně nedotkl. Pokračovala jsem dál ve své cestě, která se rozšířila nejen o muzikály, ale i o další hudební styly, jako byla taneční hudba.
Díky ní se na přelomu milénia moje publikum rozrostlo a obohatilo o novou mladou generaci. Důkazem toho bylo album Vodopád s písní Dlouhá noc.
A stala se z vás královna diskoték.
Je to pravda a měla jsem z toho velkou radost. Psalo se, že slavím obrovský a úspěšný comeback… Myslím si ale, že se o žádný comeback nejednalo, protože jsem nikdy zpívat nepřestala, takže nebylo kam se vracet. Akorát jsem jela dál.
Ke slávě a úspěchu patří i zájem o soukromí umělců. Bývalo vám to nepříjemné?
Média se vždy zajímala o můj soukromý život a vše s ním spojené. Nikdy mi to nevadilo, naopak k mé profesi to patří, ale nepříjemné a „až moc“ to začalo být v dobách, kdy nastoupil bulvár, začali řešit můj vztah s Martinem a mnohdy i lhát.
Do té doby nebyly žádné kauzy? S prvním manželem jste se tolik na veřejnosti neobjevovali…
Kromě smyšlené kauzy s Lubomírem Štrougalem (předseda vlády v letech 1070 až 1988, pozn. aut.) jsem žádnou jinou neřešila. Jediným momentem, který kolem nás vzbudil velký rozruch, byla svatba s mým prvním mužem Hellmutem (německý hudebník Hellmut Sickel, pozn. aut.) v roce 1983.
Povídejte, to mě zajímá.
Rozhodli jsme se, že se vezmeme ve Strážnici na Moravě, kde žil náš kamarád Honza Benda a nabídl nám, že celou svatbu zorganizuje. Souhlasili jsme, ohlášky proběhly na národním výboru, ale udělali jsme malou chybu, protože jsme chtěli, aby svatba proběhla zároveň i v kostele, který byl nedaleko.
Naše plány se, dodnes netuším jak, dostaly na vedení umělecké agentury Pragokoncert, pod kterou jsem vystupovala. Ihned si mě zavolal tehdejší ředitel František Hrabal s tím, že musím zvážit toto rozhodnutí, protože by to mohlo výrazně ohrozit moji kariéru.
Také dodal, jestli si uvědomuji, že se přijde podívat spousta lidí a soudruzi to samozřejmě budou považovat za provokaci.
Tuším správně, že vás od svatby v kostele neodradil?
Máte pravdu, stála jsem si za svým, protože jsem tak trochu tvrdohlavá. Nenechali jsme se odradit a ve Strážnici strávili dva dny. Nicméně jsme to nakonec vymysleli fikaně. Třetí den jsme v tichosti odjeli „jakože domů“ a jenom tak „náhodou“ se zastavili v kostele v Husovicích u Brna, kde byl farářem bratr Jana Bendy.
A za zavřenými dveřmi kostela se nakonec odehrála naše vytoužená svatba. Fotografové nás sice před odjezdem z kostela přece jen objevili, ale já donutila řidiče porušit pár pravidel, takže jsme jim unikli, a nebyl tak jediný důkaz…
Ač máte za sebou šedesát let v branži, nezdá se, že byste výrazněji zpomalovala. Jak vypadá váš den, když máte večer koncert?
Ráno vstanu, a pokud to stihnu, zacvičím si nebo v létě zaplavu. Poté nakrmím kočičku, pejska a připravím snídani, kterou si s manželem rádi v klidu vychutnáváme. Poté se většinou rozezpívám, připravím si kostýmy a odjíždím se svým vizážistou a asistentkou na místo koncertu.
V autě, vlaku, někdy také v letadle, nezahálím a buď si opakuji texty písní, nebo si čtu. Líčení probíhá většinou tři hodiny před vystoupením, následuje zvuková zkouška a poté koncert.
A co ráda děláte, když pracovat nemusíte?
Hned po ránu se projdu po zahradě a zjistím, co pejsek vyhrabal nebo zryl, co je potřeba udělat nebo zasadit, a podle toho si udělám plán. Ráda si zajedu na tenis, a když jsme na hausbótu, jdu každé ráno na procházku s pejskem do lesa a hledám houby.
Rádi děláme výlety lodí, jezdím na kajaku, pořádáme grilovačky pro kamarády, chytáme ryby nebo jen tak společně s Martinem relaxujeme. Máme kolem sebe nádherné okolí, přírodu, výhledy na skály a to je obrovský balzám na duši.
Žijete velmi aktivně. Jak jste na tom se svým pověstným režimem a udržováním se v kondici? Hlídáte se?
Diety nedržím, ale nepřecpávám se, a pokud možno, nejím večer, to funguje. Ale je to mnohdy těžké, protože můj muž, kterého jsem si brala s tím, že umí udělat maximálně čaj, mi před lety daroval k narozeninám novou kuchyň a stále častěji v ní sám kraluje.
Musím říct, že vaří naprosto fantasticky a pouští se i do velmi komplikovaných jídel, jako jsou například hovězí líčka s kaší.
Máte už program červnového koncertu v O2 areně? Bude to velkolepé?
Ano, jsme v přípravné fázi a přála bych si, aby to byla velká show.
Oblečete zlaté šaty ze Slavíků, ve kterých jste mimochodem vypadala naprosto světově?
Ty nebudou chybět. A těším se na jedno opravdu velké překvapení, které Leoš trochu prozradil, tak o něm můžu mluvit. Bude to tanečně-stepovací číslo se 77 stepaři, když už mám ty 77. narozeniny. Snad se tam všichni vejdeme.
Na co se ještě letos, ve svůj velký rok, těšíte?
Mám obrovskou radost, že se od 28. května v Tančícím domě uskuteční výstava mých kostýmů, a to jak koncertních, tak i ze soukromí. Ale k vidění budou i kostýmy z televizních pořadů a filmů, dále boty, ocenění, plakáty a různé vzpomínkové předměty z mých cest.
Můj vizážista Zdeněk Fencl, Robert Vůjtek a kurátorka výstavy Jana Sommerová na všem již pracují, vybírají mi šatník, archiv fotografií, dlouhohrající desky, šperky a další zajímavosti.
Zdroj: Vlasta.cz, časopis Vlasta
