Přiznám se, že jsem netušila, že v dnešní době ještě existuje profese hlasatele. Co to všechno obnáší?
Znamená to, že musíte nějakým způsobem dát dohromady informace o vysílaném pořadu. V televizi to kdysi byl třeba film, v rozhlase hra, četba na pokračování a tak dále. Prostě něco, co není takzvaně v proudu, kde je moderátor, který funguje ve stylu tady a teď. A do toho jdou písničky, zprávy, prostě to teče v souladu s reálným časem… A pak existuje určitý segment vysílání, který je předtočený. Český rozhlas Dvojka je jediné médium, kde působí člověk, který je placený za to, že vymýšlí hlášení a načítá je. To už skutečně jinde neexistuje. Takže se dá bez přehánění říct, že jsem posledním žijícím hlasatelem v České republice, který se musí postarat o zhruba sto až dvě stě vstupů týdně.
VIDEO: Přiznání legendárního hlasatele ČT Romana Víška: Žiju v netradičním svazku! Podívejte se...
Ty texty si píšete sám?
Jasně. A probíhá to tak, že si ze systému jménem AIS (automatizovaný informační systém) vytáhnu takzvané protokoly, kde jsou všechny informace. No a z toho udělám hlášení a to tak, abych posluchače naladil, navnadil a zároveň uvedl do situace. Taky jde o to, abych neplácnul nějakou faktickou pitomost, protože řada pořadů se vysílá k různým důležitým výročím. Třeba nedávno jsem takhle ohlašoval pohádku, která vznikla před šedesáti lety, a to na den přesně. Tedy takový malý rozhlasový poklad, který potřebuje náležité „ošetření“.
Už v tom máte praxi, ale stejně se vás zeptám, jak moc je to náročné?
No, není to ve stylu levou zadní… Ale já mám zkušenosti a k tomu tu výhodu, že jsem pamětník, dost si toho pamatuju a dost jsem toho v rozhlase zažil. Když se něco zásadního po dlouhé době reprízuje, tak se mi stává, že to pro mě není nové – pamatuju si, že jsem to už jednou hlásil a byl kdysi dávno u vstupu toho pořadu do éteru. U jeho premiéry… Je v tom taková hezká návaznost, kterou si normální člověk neuvědomí, ale já ano.
V rozhlase také fungujete jako takzvaný záskokář. Co máte v popisu práce?
To je jednoduché – bez ohledu na denní dobu zaskočím tam, kde je potřeba. Většinou, když někdo nemůže, onemocní a tak dále. Je to adrenalin a zase něco jiného než ta moje hlasatelská profese – najednou vysílám naživo a často s hosty. Ty si v tu chvíli vybírám sám, samozřejmě po konzultaci s dramaturgem. Je to příjemná změna a člověk se ledacos dozví a nepřijde o schopnost okamžité reakce plus improvizace.
V rádiu působíte 37 let, to je vzhledem k dnešní fluktuační době dost unikát…
Měl jsem tu kliku, že v devadesátkách, kdy začal boom různých privátních médií, se mě nikdo neptal, jestli dělám i někde jinde. Působil jsem třeba v rádiu Bonton nebo pak na City a vedle toho na pohodu v Českém rozhlase a České televizi. Veřejnoprávní média jsem střídal za ta soukromá a zase obráceně a každému to bylo naprosto fuk. Navíc v Českém rozhlase jsem jel takzvané turnusy, to znamená, že jsem jeden týden hlásil na Vltavě, další na Praze a pak na Hvězdě, posléze Československu, dnes Radiožurnálu. Každý týden jsem se pohyboval v úplně jiných vodách… To už dneska neexistuje – lidi fungují jen na jedné stanici a dělají většinou jen jeden pořad. Já s kolegy jsme naopak courali. A tudíž se toho spoustu naučili a dozvěděli. A hlavně jsme neustrnuli na jednom místě. Stereotyp fakt nehrozil.
Váš hlas můžeme slyšet nejenom v rádiu a v televizi, kde načítáte komentáře pro Objektiv. Prý fungujete i jako titulkář?
Ano, i tohle dělám. Čas od času. Největší borec na tyhle věci byl ale pan Vladimír Fišer. Ten byl zapsaný u mnoha dabingových režisérů. No a mě někdy na začátku devadesátek objevil režisér Michal Vostřez a udělal ze mě zase svého titulkáře. To znamená, že namlouvám takové to „v českém znění účinkovali“. A vedle toho si střihnu i pár rolí jako třeba hlas v supermarketu: „prosíme zákazníky, aby se dostavili k pokladně čtyři…“ To je taková fajn zábavička. Jiné prostředí, jiní lidé a jiný styl práce pro ty moje hlasivky. A navíc si můžu říkat herec.
A taky si můžete říkat učitel jógy, protože lidi učíte pracovat s tělem a uvádíte je do stavu relaxace…
Doufám, že nemyslíte, že jsem něco jako guru Jára… Ale vážně, kdo chodí na jógu a dělá tu opravdovou a poctivou, například systém Jóga v denním životě, tak ví, co je to jóga nidra. Že je to půlhodina, kdy člověk leží a někdo ho vede hlasem, aby si postupně uvolnil celé tělo. A tohle já dělám a moc rád. Hlas musím používat tak, aby se lidi pohybovali na hranici bdění a spánku. Musím poznat, kdy už se k tomu blíží, abych je nerušil a zároveň, aby mi neusnuli. Je to taková hra s hlasem a tóninou. A jede to naživo. Jeden čas jsme s tím jezdili po České republice. Nebyl to kšeft, spíš takový pokus. A šance poznat zajímavé lidi, protože když už vám někdo přijde na jóga nidru, tak to není žádný hlupák.
Poradíte mi něco, co bych mohla praktikovat doma?
A nejenom doma. Když budete někde sama, tak si zkuste zatnout celý obličej. Úplně se zpitvořte, sevřete rty, oči, nos, jazyk… A pak všechno povolte. Hned pocítíte ten rozdíl mezi pnutím a klidem. Mezi stavem, který je nám bohužel dneska vlastní, ten věčný stres a tenze, a tím, co je našemu tělu přirozené, jak by mělo za normálních okolností fungovat. Pro některé lidi je to až šok, protože najednou pocítí, co je to klid a správné dýchání.
Předpokládám, že jóga nidru praktikujete oblečený?
Je mi jasné, na co narážíte – v devadesátých letech chtěli všichni zkoušet všechno. Byli jsme mladí a nažhavení. A já jsem odjakživa nudista a naturista – moje rodina navštěvovala nudistické pláže už za socialismu, takže mně tyhle věci přišly naprosto přirozené, byl to můj svět. No a jednou jsem zjistil, že v Německu fungují kluby nahého cvičení, a tak jsem se rozhodl, že to vyzkouším. Pronajal jsem si tělocvičnu v Riegrových sadech na pražských Vinohradech a zorganizoval první cvičení – nejdřív přišlo 20 lidí, pak 80 no a na tu třetí lekci už několik stovek! Někteří se ani nedostali dovnitř… Pak vyšel v bulváru článek, že jsem guru naturistické jógy, což už mi přišlo přes čáru. I kvůli tomu, že jsem v té době pořád ještě hlásil v televizi a byl takový ten decentní panáček v obleku. Takže jsem si musel vybrat, jestli zůstanu u té serióznosti, nebo budu za výstředníka. No a vybral jsem si to první a s nahou jógou skončil.
Když jsme u těch vašich profesních odboček, prý vás člověk může každé léto potkat ve stánku na koupališti?
To je pravda. V Opatovicích nad Labem je už nějakých třicet let taková malá naturistická lokace u bývalého pískového lomu. Musím říct, že to je jedno z nejkrásnějších míst na koupání, a navíc s dokonalým servisem – jsou tam keramické záchody, sprcha a občerstvení. No a v tom stánku se občas vyskytuju. Točím pivo, limonádu a servíruju párky nebo klobásy na tácky. Musím říct, že jsem ve svém živlu, fakt mě to baví.
A jak to máte s popularitou? Poznávají vás lidi?
Ano, a musím říct, že mě to překvapuje. S popularitou jsem totiž dávno přestal počítat. Navíc jsem ji zažil v době, kdy přinášela 99 procent hezkých věcí. Nebyl bulvár a lidi se ke mně chovali hezky, posílali dopisy. Bohužel doba se hodně změnila – žijeme v čase internetu, kdy už nikdo nepíše. A být dneska populární znamená být pološílený youtuber nebo zfetovaná rádoby hvězda. V časech, kdy jsem tu slávu zažíval já, byli v kurzu hlavně lidi, kteří dělali něco pozitivního. Divákům či posluchačům přinášeli nějakou radost. A oni jim to vraceli.
Neříkejte mi, že vám ten zájem občas nelezl na nervy?
Věřte-nevěřte, takové situace jsem nikdy neřešil. Samozřejmě jsem během pár vět poznal, s kým mám tu čest, jestli to není nějaký podivný týpek. Ale vždycky jsem z toho vybruslil. Elegantně a diplomaticky. Tak, aby ten dotyčný neměl pocit, že jsem ho odbyl. Ale abych se vrátil ještě k té takzvané slávě: ty zlaté časy už jsou dávno pryč, ale i dneska se mi stává, že za mnou někdo přijde s tím, že jsem pan Víšek. Nebo si s někým povídám, třeba s prodavačkou v supermarketu a ona najednou zbystří, protože jí dojde, že ten můj hlas odněkud zná. To je pro mě takový velký retro. Ale nesmírně si toho považuju.
Je vám teprve 53 a za sebou máte skoro čtyřicetiletou kariéru v médiích, to je neuvěřitelný…
Je to tak. Já jsem maturoval v sedmnácti letech a můj první kontakt s rozhlasem a televizi byl už před maturitou.
Chtěl jste být slavný?
Vůbec ne. Spíš jsem přemýšlel nad tím, že budu potřebovat nějakou brigádu k vysoké škole. Do rádia a televize jsem vlezl, aniž by mě tam někdo zval. A navíc jsem byl tenkrát pankáč – měl jsem červený číro na hlavě a chodil v džínách, jedna nohavice červená, druhá černá… Měl jsem to takzvaně na háku, ale jak to tak bývá, když netlačíte na pilu, tak se daří. V mém případě to znamenalo, že mě vzali do televize i do rozhlasu. Myslím, že určitou zásluhu na tom měl pan Gorbačov – byla perestrojka a všichni najednou měli pocit, že se věci mají dělat jinak. A to moje mládí se jim hodilo. Potřebovali oživit to kultovní stáří – v televizi i rozhlase pracovali samí starší lidé a najednou mezi ně vplulo ušatý dítě. Asi to pro ně byl šok, ale splnili plán. A měli čárku, že jdou s dobou. Vzali mě, i když jsem pocházel z takzvaných nevyhovujících poměrů.
Jak moc nevyhovujících?
Měl jsem dědečka buřiče – měl továrnu na mýdla, kterou mu vzali. A on od té doby už nikdy nepracoval, nehodlal podporovat socialismus. Řekl, že se na tom nebude podílet. A jak se doma nudil, tak psal dopisy na všechny strany. Třeba do Vatikánu, že v Československu není Brufen. Papežovi už to asi lezlo na nervy, a tak nám jednoho dne přišel balík plný Brufenu. V reálném socialismu! To byla jasná provokace, a proto se u nás střídali estébáci…
Oni vás při vstupu do tehdy ještě socialistického média nelustrovali?
Asi ano, ale já prostě tuhle část rodinné historie zapřel, což u nás doma vyvolalo dost velké pozdvižení. K tomu se psal rok 1989, ledy tály… Ale i tak jsem musel doložit spoustu blbostí, například se ke mně musel vyjádřit uliční výbor. A tak jsem všechny ty lidi obešel a hrál slušného chlapce. Ve finále mi všichni napsali krásné posudky, i když mě do té doby nikdy neviděli. Nebyl jsem ani v Pionýru, ani v SSM.
Jak jste vycházel se svými kolegy?
Báječně! Fakt nikdy jsem nezažil, že by ti starší jako Saskia Burešová, Anička Wetlinská, Majka Tomsová nebo Miloš Frýba na mě žárlili. Naopak se mi snažili předat to nejlepší, abych byl dobrý, aby se mi dařilo. Byli jsme prostě parta a nikdo si nehrál na něco víc. Nechci, aby to vypadalo, že skuhrám, ale nic podobného už jsem pak nikdy nikde nezažil. Takovou podporu a přejícnost… V každém případě jsem rád, že jsem to zažil. Byly to krásný časy a čerpám z nich dodnes.
Zůstalo něco z těch starých vazeb? Scházíte se?
Občas ano a je to parádní. Jako by se člověk potkal se spolužáky ze střední. Všichni jsme pořád stejně praštění. Když se vidíme, je to jako by se zastavil čas. Navážeme, kde jsme přestali. V televizi byl kdysi jeden hlasatel pro první program a druhý pro druhý, tudíž jsme vždycky sloužili dva. Kolik času my prokecali! A co všechno jsme probírali! A jak jsme blbnuli – třeba s kolegyní Brigitou Zlámalovou, která dneska žije v Hollywoodu, jsme na kšefty typu moderace plesu jezdili vlakem. Vždycky jsme si koupili víc jízdenek, abychom byli v kupé sami. Vzali jsme si s sebou občerstvení a celou cestu si hráli, že jsme na chatě. Zpívali jsme trampské písničky, jedli z ešusů lečo nebo řízky a užívali si to. A to nám v té době bylo třicet. Prostě jsme si to dělali hezký.
Ještě mi řekněte, jak to máte s hlasem, který je vaším pracovním nástrojem? Staráte se o něj nějak speciálně?
Musím říct, že se fakt hlídám. V sedmnácti jsem měl těžkou mononukleózu, ze které mi zůstal v těle EB virus. No a ten tam nějakých deset let dělal pěknou paseku – trpěl jsem opravdu silným únavovým syndromem. Často se mi stávalo, že jsem byl ve městě a musel jsem se posadit na lavičku a tam pár hodin zůstat. Nemohl jsem udělat ani krok a energeticky byl totálně na nule. To mě naučilo se o sebe pořádně starat. A uvědomovat si, že mám určité limity. Začal jsem se hrabat v bylinkách, v ájurvédě a dalších alternativních metodách. Zaměřil jsem se na imunitu a objevili různé fígle, jak ji posílit.
Prozradíte mi nějaký?
Víte, jak se říká, že neexistuje lék na rýmu? Tak to není pravda. Když ji dostanete, tak si vezměte Vincentku spray a do něj kápněte 8 kapek hřebíčkového oleje a 8 kapek olivového oleje. Zamíchejte a stříkněte do nosu, nejlépe v předklonu – nejdřív do jedné dírky, pak do druhé. No a pak hlavu zase rychle zakloňte, aby to všechno steklo tam, kam má. Udělejte to dvakrát za den a garantuju vám, že druhý den máte po rýmě.
ROMAN VÍŠEK (53)
- Vystudoval hotelovou školu a ekonomiku cestovního ruchu. Ještě před maturitou se přihlásil na konkurz hlasatele do Československé televize a zároveň do Československého rozhlasu.
- První službu v televizi měl 3. ledna 1989, kdy uváděl ranní pořad pro školy Petříkovo velké dobrodružství.
- Poslední hlasatelskou službu měl 1. ledna 1998.
- Dnes ho můžeme slýchat v Českém rozhlase Dvojka. Pracuje i v dabingu.
- Žije střídavě v Praze a Pardubicích a je vyznavačem nudismu a naturismu.
Zdroj: časopis Vlasta
