Když jsem vás před týdnem fotila, dokončoval jste obraz a říkal mi, že příště budete mít prázdný stůl. Teď na něm máte rozdělanou další kresbu. Žádná pauza?
Žádná. Každou hotovou kresbu střídá nová práce. Je to takové moje pravidlo. Výjimkou jsou chvíle, kdy si stůl pravidelně uklízím, protože potřebuju mít věci zorganizované. Ale zrovna dneska na něm mám, s prominutím, bordel.
To znamená?
Nadrobený pigment a odřezky z pastelek, žmolky po gumování… Běžně je tu mít nemůžu, ale večer jsem měl napilno a pracovní plochu jsem nestihl uklidit. Stůl bez rozdělané práce by ale ve mně vzbuzoval pocit, že zahálím, což nechci, protože jsem nadšený, že můžu kreslit dál.
Samozřejmě, mírné obavy z toho, jak zadané téma ztvárním, tu vždycky jsou. Kreslení mě ale pořád těší, užívám si ten správný drajf. Kreslením prostě žiju!
VIDEO: Jak vypadá tvorba popart ilustrace? Podívejte se na video!
Když máte na stole jeden obraz formátu A1, kolik jich máte v hlavě?
Možná dva tři nápady, ale jsou někde vzadu. Dílo, které právě vzniká na stole, není dobré ředit představami o dalších obrazech. Ale když jdu třeba po ulici, často přemýšlím o tom, jak co nakreslit. Něco se stane a hned si představuju, jak bych situaci ztvárnil. Myslím, že tím trénuju fantazii.
Je pro vás důležitá, a to i při kreslení na zakázku?
Je nezbytná. Říkám lidem, ať mi dají podnět, ale vše nechají na mojí fantazii. Mám štěstí, že přesně tohle po mně chtějí – ať jim to dohromady „zpastelkuju“ po svém. Za takovou tvůrčí svobodu jsem strašně rád!
Jak se vám kreslí například portrét, když máte spoustu svobody, ale jen jednu fotografii? Tak vznikal dvojportrét otce a syna, který jste nazval Plyšová apokalypsa, že?
Byla jedna a ještě špatná. Kreslit podle jediné fotky je složité, potřebujete jich víc, abyste viděl člověka z více úhlů. Navíc nejsem žádný portrétista. Někdy si pak se smíchem říkám: „Tak nevím, jestli jsi to úplně trefil!“
Ale zrovna tato fotka ve mně vyvolala vzpomínky na dětství, fantazie se rozjela a už jsem viděl tátu zachránce, který se se synkem na ramenou brodí mořem plyšáků… A nápad byl na světě!
Jaké vzpomínky z dětství?
Jak jsem večer po vyčištění zubů utíkal z koupelny do postele a bál se, že mám pod postelí příšerky. Nohy rychle nahoru, hlavně aby mi nečouhaly a něco mě do nich nekouslo!
I to jsem do té ilustrace zapojil. Víte, moje kresby jsou o spojování, vznikají tak neuvěřitelné, až fantaskní věci. Neříkám si ale prvoplánově „Vymysli něco bláznivého!“, napadá mě to samo.
Dá se vaše tvorba žánrově zařadit?
Říkám jí pastelkový pop-art (popular art – umělecký směr hlavně v 60. letech ovlivněný populární hudbou a komerčním uměním; v USA spojovaný s Andym Warholem, pozn. aut.).
Teoretici umění ať prominou, jestli se kategorií míjím, ale dělám líbivé umění pro široké masy. Ne že bych cíleně chtěl, ale trefuju se do vkusu hodně lidem. Těm, kteří umění rozumí, i těm, kterým se to jednoduše líbí.
Málokdy mi někdo řekl, že je to příšerné. Na druhou stranu, jsem připravený na to, že se moje kresby nebudou líbit všem.
Jak jste přišel k pastelkám?
Před deseti lety jsem s nimi začal kreslit ve vězení (strávil tam tři čtvrtě roku za krádeže, kterými získával peníze na drogy, pozn. aut.). Chtěl jsem odvést pozornost od toho, co mě čeká a co tam na mě padalo. A že to veselé nebylo.
Měl jsem u sebe jen sadu deseti obyčejných pastelek, kterými jsem si každou volnou chvilku jen tak čmáral, abych zaměstnal mozek. Tehdy mi stačily a držel jsem se jich i dál, až jsem pochopil, že není nutné nic měnit. Pastelka je přece tak skvělé skromné médium, se kterým se dají dělat úžasné věci!
Vaše cesta úspěšného kreslíře tedy začala ve věznici, to je silný příběh!
Lidé se mě často ptají, jestli jsem kreslil už jako dítě. Můj tatík je velmi zručný a kreslil si se mnou, ale nepřevzal jsem to. Kreslit jsem začal až pod tlakem ve vězení, kde jsem se potřeboval odpoutat.
Všechny kresby odtud mám schované doteď, ale není to nic hezkého. Samé temné mazanice, které pro mě ale mají obrovskou hodnotu. Občas se na ně podívám, i když se na to musím pokaždé psychicky připravit. Když si je ale prohlížím, musím sám sebe pochválit, kam jsem se v kresbě technicky dostal.
Jste samouk?
Úplný. Ve vězení jsem dostal svou první učebnici Jak lépe kreslit, podle které jsem začínal. Mám ji doteď, je to taková moje bible. Propustili mě po tři čtvrtě roce, což jsem vnímal jako dar shůry a velké štěstí.
Z vězení jsem ale vylezl bez ničeho, protože mě zavřeli jako bezdomovce. Nastoupil jsem na léčení a poté do resocializačního programu Renarkonu v Ostravě, daleko od domova, kde mě přijali.
I sem jsem přijel jen s igelitkou. V Ostravě, kde žiju dodnes, jsem chtěl začít chodit na nějaký kurz kreslení, ale neměl jsem na něj peníze. Další život bez drog jsem dával do kupy s deseti pastelkami, tričkem a trenkami...
A po celou dobu jste kreslil?
Ano, téměř každou volnou chvíli. Dělalo mi to dobře a pochopil jsem, že tím můžu vyjadřovat své pocity a ostatní na to krásně reagují. V psychiatrické léčebně jsem měl svou první výstavu.
Seděl jsem v rohu společenské místnosti a pozoroval ostatní, jak stojí před mými obrázky a debatují o nich. Tehdy jsem zažil absolutně nejlepší pocit, který jsem potřeboval poznat.
Když totiž opouštíte heroin, pořád hledáte pocit, který vám droga do života přinesla. Ten nářez, rauš, nirvánu prvních dvacet minut… Váš mozek na to nikdy nezapomene a bojí se, že jste o tyhle pocity přišel.
Tehdy jsem zjistil, že je lze navodit i jinak – prezentovat se tvorbou, něco očekávat, mít radost z toho, že ji mají i ostatní. A takový pocit jsem si chtěl držet a zažívat dál: „Třeba když udělám větší výstavu, budu to zažívat ještě intenzivněji!“
A ta se konala kdy?
Asi po tři čtvrtě roce v Renarkonu, kdy jsem už bydlel sám a na program jen docházel. S terapeuty jsme se dohodli na výstavě ve foyer střední školy sociální, kde jsem měl první opravdovou vernisáž, aniž bych tušil, jak se taková akce organizuje.
Neměl jsem moc peněz, s kamarádem jsme udělali občerstvení jen z tvarohu a levných surovin. Byla to pro mě velká věc, protože přišli i lidé, kteří o mně nic nevěděli. Zkouška, jestli před nimi moje kresby obstojí.
Vaše cesta z drogové závislosti byla ale velmi složitá, dokonce jste se k heroinu vrátil, a to po dvanácti letech abstinence.
Jako teenager jsem bral heroin pět šest let, šílené období. Pak se mi povedlo dostat se z toho a být čistý, ano, dvanáct let. Vyučil jsem se podlahářem parketářem, začal jsem cvičit a reprezentovat republiku v naturální kulturistice (vicemistr ČR, na mistrovství světa 2006 se umístil sedmý, pozn. aut.).
Bohužel jsem si ale do života připustil alkohol. Nabyl jsem dojmu, že už vše zvládám a jsem pevný v kramflecích, že si můžu jako každý druhý dát v hospodě pár piv, na plese šampáňo…
Strašně jsem ale selhal a zažil obrovský pád znovu na heroinové dno. Z vrcholu rovnou k tomu, že se ze mě stal bezdomovec, otrapa, loupežník a nakonec trestanec.
Tehdy jsem si to nedokázal připustit, byl jsem srab, který si neřekl o pomoc, a naopak v sobě tu bestii neustále krmil. Den co den jsem byl v rauši, abych nemusel vystřízlivět a říct si: „Jsi v prdeli!“ A tak jsem spadl nejhlouběji, co to šlo.
Co byste tehdejšímu Honzovi vzkázal?
To, jak jsem hazardoval se zdravím, jsem si hodně těžko odpouštěl. Choval jsem se totiž tak, že to nepřežiju: „Dneska je tvůj poslední den, takže je všechno jedno!“ S rodinou jsem nekomunikoval a říkal si, že když to tu skončím, aspoň bude klid.
Dokonce jsem se o to hodně snažil, naštěstí se mi to nepovedlo. Žil jsem na hraně síly a zároveň přizdisráčství, mezi tím byla tenká hranice. Byl jsem zoufalá troska, která týden nespala, měsíc nejedla a žila v neustálé halucinaci…
Co bych jí teď vzkázal, je opravdu těžká otázka. Ale vím, že když už se to děje, je nejlepší dostat se na dno co nejrychleji. Ať se od něj můžeš odrazit, protože na samé dno potřebuješ, abys zjistil, že tam fakt nechceš být.
Bez drog žijete deset let. Dá se říct, že jste se ode dna odrazil natrvalo?
Nejhorší je říct si: „Teď už jsem v pohodě, jsem vyléčený!“ Protože to nebudu nikdy. Chuť na heroin mě přepadne jednou dvakrát týdně, ale jde o to, jak s ní naložíte a v sobě zpracujete, jak se s ní naučíte žít, aby odešla tak, jak přišla.
Naučil jsem se to na terapiích, kterým jsem se napodruhé absolutně odevzdal – ve smyslu, co řekne terapeut, je svaté. Naučil jsem se pomoct sám sobě a přenést to do praktického života.
Svůj příběh a zkušenosti občas sdílíte v komunitách drogově závislých, prevenci na školách ale dělat nechcete. Proč?
Přijde mi celkem kontraproduktivní, abych mladým lidem vykládal, kam jsem se teď dostal – pohodový chlapík, co se uživí svým koníčkem. Umíte si představit, že přijdu do školy a řeknu „Děti, neberte heroin, dopadnete jako já!“?
Studenti by se měli naopak setkat s úplnou troskou, zoufalcem, který nemá zuby, játra ani nikoho blízkého. Můj příběh patří spíš do komunit nebo vězení, abych tam lidem ukázal: „Byl jsem tu taky. Když budete chtít, zvládnete to!“ Možná to zní jako klišé, ale je to tak.
Zmínil jste nebát se říct si o pomoc, odevzdat se terapii. Co bylo hnací silou, která vám pomohla odrazit se ode dna?
Úplně první impulz musí přijít od vás, okolí ho ve vás nikdy nevykřeše. Vaše přesvědčení a rozhodnutí, že vše musíte změnit a dát do kupy, je jako vnitřní zážeh. A ten plamínek v sobě musíte živit a chránit, aby nezhasl, což je na začátku strašně těžké.
Chodí vám desítky exekucí, vše kolem se hroutí, v sedle abstinence si úplně nevěříte, terapie na vás klade vysoké nároky. Ale když se vám to opravdu silné přesvědčení podaří udržet hned na začátku, udržíte ho už vždycky.
Ještě se vrátím k vašim kresbám, které považuju za technicky dokonalé. Jak se vám toho podařilo dosáhnout?
Jé, díky moc! Jsou to dvě roviny. Co se týče fantazie, jsem pozitivnější a nebojím se. Pochopil jsem, že svět fantazie rovná se nekonečno. Lidé se mě ptají, jestli se nebojím, že mi fantazie dojde.
Toho jediného se opravdu nebojím, i proto jsem mnohem víc v klidu a uvolněnější než dřív. Druhá věc je kreslit, kreslit a kreslit. Pokud to dělám osm hodin denně, musí to mít nějaký dopad.
Když jsem dřív dělal parkety, snil jsem o tom, že bych podlahařinu dělal jen trochu a živil se hlavně kreslením. Kam bych se asi posunul? Pak se mi můj sen splnil a je to opravdu technicky znát. Přesto si ale myslím, že se pořád učím. Když poprvé zkouším nové postupy, jsem dost rozechvělý.
Je pro vás i po deseti letech nějaká fáze kreslení obtížná?
Kreslení je o trpělivosti a já jsem vlivem prodělaných závislostí poměrně nedočkavý, chci mít rychle jasno, co na papíře bude. Takže je to určitě skica tužkou – nejdůležitější fáze, kterou ale nemám rád.
Jsem při tom pokaždé mírně neklidný, přestože se nic neděje, protože mám gumu, že jo. Ale je to ta nejnapínavější fáze tvorby.
Kolik skic obvykle děláte nanečisto?
Málo. Mám tu jeden skicář, dívejte, ale spíš se snažím dělat je už načisto. Já na sáhodlouhé přípravy prostě nejsem! Skicu dělám většinou rovnou na papír, kde bude kresba vznikat.
Říkáte, že máte často problém s kresbou skončit a říct si, že je opravdu hotová.
Ano. Naštěstí mi v tom pomáhá čas: „Hele, už nad tím sedíš sto deset hodin!“ Vím, že se v tom nemůžu ňahňat donekonečna. A taky už mám měřítko času a ceny, kdy si umím spočítat, že nemůžu kreslit za stovku na hodinu.
Myslím, že každý výtvarník na svém díle vidí, co by mohl ještě víc-líp-dál dotáhnout, to je naše podstata. Jsem sebekritický a chci od sebe víc, zároveň ale znám své limity, co právě teď dokážu.
Proč se opakovaně vracíte ke kreslení kačenek?
To je kapitola sama pro sebe! Vytvořil jsem si motiv, který je milý, univerzální a v kurzu. A mám je moc rád. Vznikly po sérii složitých ilustrací s propracovanými detaily, kdy jsem chtěl vytvořit co nejjednodušší motiv, abych se jím neukreslil k smrti a zároveň aby něco vyjadřoval.
Úplně první, které si koupil kamarád, se jmenují Proti proudu – jedna je otočená proti všem ostatním. Postupně mi došlo, že kachničky můžu jakkoli kombinovat, třeba je do něčeho převléknout, a otevřel se mi neomezený svět kachen!
Vymyslel jsem si takového svého igráčka. Navíc kačenky pomáhají, dražily se pro děti v dětských domovech nebo pro Ukrajinu. Jsem na ně patřičně hrdý.
Podporujete projekt Dejme dětem šanci, mobilní hospic Ondrášek a další sociální zařízení. Co vás k tomu vede? Vaše minulost?
Myslíte, abych si napravil auru? Samozřejmě, nechoval jsem se jako dobrý člověk a je na čase to světu vrátit, protože se mi teď daří. A komu se daří, měl by se elementárně snažit pomáhat druhým.
Druhá věc je, že jsem jako dítě trávil hodně času v nemocnicích, ještě za komunismu. Mám na to příšerné vzpomínky – místnost se zeleným soklem, pohotovostním světlem, rádiem po drátě, mřížemi…
Kdybych měl na pokoji jednu jedinou ilustraci, třeba Ladu, mohl bych se na ni upnout, trochu zaměstnat mysl, oddat se fantazii… Po pár výstavách jsem zjistil, že moje ilustrace těší i děti, ačkoli nejsou kreslené jako dětské.
A tak jsem začal oslovovat dětské domovy a poté i nemocnice, jestli by si tam nechtěli pověsit moje obrazy. Poprvé pomohli sponzoři, jindy jsem vyhlásil mezi lidmi sbírku, pak se obrazy začaly dražit.
Když do dětského domova přijedu, je to tak milé setkání! Děti bývají nejdřív zaskočené, co to přijelo za divného pána, ale pak ledy roztají: „Strejdo, a můžu si vzít na pokoj tenhle obraz?“ Je to boží a přišlo by mi jako velká škoda to v životě, který teď žiju, nedělat.
Vaše obrazy nevisí jen v dětských domovech a nemocnicích, ale také na prezidentské zdi. Loni jste předal dvě kresby motorek Petru Pavlovi.
Pro pana prezidenta, kterého mám rád a je to taky motorkář, to bylo úplné překvapení. Jedná se o veřejnosti méně známé typy, na kterých moc nejezdí a má je v garáži spíš pro radost.
Kreslil jsem je snad dvojnásobně dlouho, protože mě jímala obrovská zodpovědnost. Myslím, že se povedly. Při osobním předání na festivalu Colours of Ostrava, kde jsem měl výstavu, jsem se ho skromně zeptal, jestli si je pověsí aspoň do garáže?
Říkal, že ne, že s ním musejí na Hrad. Byla to pro mě satisfakce za to, čím vším jsem si prošel a kam jsem se dostal.
Zdroj: časopis Vlasta
