Co se vám vybaví, když si vzpomenete na dětství prožité v Jihlavě?
Těch vzpomínek je celá řada, ale vybavuje se mi třeba Pepa z Borovinky, což je vesnice na okraji Jihlavy, která je administrativně součástí města. Tam žil jeden takový blázen nebo poloblázen, který měl prazvláštní zálibu: občas se skrýval v kontejnerech u nás na sídlišti, a když jsme jako děti chodili vynášet odpadky, tak na nás zevnitř vyskočil jako čertík z krabičky a vybafl, takže jsme se ho strašně báli.
Po letech jsem na to vzpomínal s kamarády z paneláku a překvapeně jsme došli k závěru, že naživo ho vlastně nikdo nikdy neviděl, takže se to možná vůbec nestalo, ale šířilo se to jako dětská fáma, kterou si neseme v paměti celý život. Hranice mezi realitou a legendou se zkrátka v paměti občas stírá, o čemž se přesvědčuji dnes a denně.
Jak vzpomínáte na dobu svého dospívání a školní docházky?
Jako kluk jsem samozřejmě s kamarády hrál fotbal a prožíval nejrůznější pouliční dobrodružství, ale moc volného času mi nezbývalo, protože jsem několikrát týdně navštěvoval různé hudební a šachové kroužky. Spíše jsem se začal zajímat o literaturu a muziku. Když přišla puberta, tak se přidal zájem o holky a pochopitelně taky o alkohol, jak to bylo běžné.
Co se týče školy, dlouho jsem žil v představě, že jejím smyslem je udělat radost soudružkám učitelkám, a někdy v páté nebo šesté třídě jsem došel k názoru, že je to omyl a že smyslem školní docházky je ty učitelky ničit. Zajímavé je, že mě tenkrát ani ve snu nenapadlo, že smyslem školy může být něco nového se dozvědět.
Po maturitě jste nicméně šel studovat do Brna pedagogickou fakultu…
…já jsem pedagogickou fakultu nikdy studovat nechtěl. Já ji studovat musel, protože mým základním cílem po maturitě bylo vyvléct se z vojny. Tím spíš, že dva moji kamarádi tehdy na vojně zemřeli – jeden si po pár dnech podřízl hrdlo a druhého vyhodili z výšky z okna. No a pedagogická fakulta kluky brala bez problémů, protože ve školství se mužů zoufale nedostávalo. Učitelem jsem ovšem ve skutečnosti nikdy být netoužil, a jakmile jsem získal modrou knížku, studia jsem zanechal.
To je úsměvné. Mám podobný osud, ovšem „modrou“ jsem získal až po odkroucení dvou měsíců v blázinci. Jak se to nakonec podařilo vám?
Nejdříve jsem dlouho simuloval všechno možné, ale nakonec jsem se dostal do jihlavského blázince, kde byl zástupcem primáře můj dobrý kamarád. Dopředu mi nachystal diagnózu, podrobně mě instruoval, jak se mám chovat, takže to nakonec vyšlo.
Z jihlavského blázince a bytu mých rodičů se potom ostatně stala taková franšíza na modrou knížku: tehdy nebyla volba lékaře, ale fungovalo to spádově, takže několik mých kamarádů si postupně formálně dočasně přihlásilo bydliště do bytu mých rodičů, a tím pádem spadali pod jihlavský blázinec. Tam se jich můj kamarád ujal podobně jako mě. Dodnes jsme mu za to vděční.
Koncem 80. let se poměry trochu uvolnily a začaly vznikat spousty alternativních divadel a kapel. Co vám z té doby nejvíc utkvělo v paměti?
V Jihlavě byly dvě takové kapely: slavná punková Hrdinové nové fronty, později přejmenovaná na XIII. století, a druhá undergroundová Závodnička 5, kterou jsem měl obzvlášť rád. Kromě toho byl u nás, stejně jako mnohde jinde, filmový klub, kde jednou týdně promítaly skvělé filmy se zasvěcenými úvodními přednáškami. Paradoxem doby bylo, že tento klub spoluzakládal a vedl Ilja Libenský, což byl soudce, který odsoudil Magora (básník a vůdčí osobnost českého undergroundu Ivan Martin Jirous – pozn. red.). Jak jsou ty věci složité a nejednoznačné! Nic není tak jednoznačné, jak se to jeví.
Pak jsem odešel do Brna, kde jsem měl možnost slyšet vynikající kapely, jimž se souhrnně říkalo Dunajská delta: Ještě jsme se nedohodli, Pro pocit jistoty, E, Odvážní bobříci, Z kopce a samozřejmě Dunaj a mnohé další. Brněnská alternativní hudební scéna tehdy podle mě patřila k vůbec nejlepším u nás. A pochopitelně mě pohltily brněnské antikvariáty, které byly mnohem bohatší než jeden jihlavský.
Po odchodu ze školy jste se docela dlouho jen tak toulal, což bylo v té době neslýchané, a navíc protizákonné. Můžete popsat, jaké to bylo?
Jezdil jsem převážně stopem, řidiči stopaře brali. Když jsem měl pár korun, popojel jsem kousek vlakem a toulal se skutečně bezcílně. Když už jsem potom byl hodně špinavý nebo hladový, dojel jsem do některé ze svých „občerstvovacích stanic“, tedy do některého z měst, kde jsem měl kamarády, o nichž jsem věděl, že se o mě postarají. A tak jsem se zhruba dva a půl roku toulal po Československu, což byl pohyb směřující ke svobodě, ale zároveň únik od zoufalství. To šlo tenkrát v mém nitru ruku v ruce.
Jak se vám dařilo schovávat se před policií, která tehdy „razítko v občance“ bděle kontrolovala?
Špatně. I proto, že jsem byl vizuálně velmi nápadný: měl jsem dlouhé vousy i vlasy a na sobě plandavý pestrobarevný pletený svetr, takže jsem budil pozornost. Když mě potom konečně čapli, dostal jsem po nějaké době obsílku k soudu za příživnictví, shodou okolností jsem se musel dostavit na Prahu 1, dodnes nechápu proč. Zásilku jsem si vyzvedl spíše náhodou při návštěvě rodičů v Jihlavě. Do Prahy jsem tak přijel doslova na poslední chvíli a úplně nepřipravený.
K mému velkému překvapení tam byl takový mladý soudce, který se na mě laskavě podíval a zcela návodnými otázkami mě po čtvrthodině dovedl k tomu, že jsem byl osvobozen, protože jsem se ve skutečnosti nijak nepřiživoval. Ani nevím, jak se mu to povedlo. Byl to jen další názorný příklad, jak je to všechno v životě nejednoznačné a složité. No, a jelikož jsem se bál, že by mě chytili znovu a už bych nemusel mít takové štěstí, začal jsem pracovat jako kopáč na dráze…
To musel být po letech svobodných toulek pořádný zlom!
Nebylo to tak strašné. Bylo nás tam asi sedm nebo osm kopáčů a figurantů, z nichž zhruba polovina jsme byli chartisté, takže to naopak bylo docela dobré doupě. Když jsme odjeli někam k Hrádku nad Nisou na čtrnáct dní kopat a měřit koleje a opravdu si mákli, stihli jsme udělat veškerou práci za týden a další týden jsme si udělali volno. Nelegální, ale zasloužené. Velkou výhodou navíc bylo, že jsem dostal volnou průkazku na dráhu, takže jsem po republice nejezdil stopem, ale vlakem.
Po svatbě jste se s rodinou vrátil do Jihlavy, kde jste počátkem 90. let po všech divokých peripetiích mládí začal psát. Nejdříve do novin, později jste se dostal ke knihám. Jedním z témat, ke kterým se v nich stále vracíte, jsou hospice. O čem pojednává
Je to vánoční příběh z prostředí nejmenovaného hospice o hledání vlastní odpovědnosti, o tom, že obstát v úkolech pracovních je mnohdy snazší než obstát lidsky ve vztahových situacích. Kniha je inspirována reálným napínavým příběhem s kriminální zápletkou, který mi vyprávěla ředitelka hospice, ale nebudu prozrazovat odkud.
S hospici spolupracuji dlouhodobě. Připravil jsem knihu rozhovorů se zakladatelkou českého hospicového hnutí Marií Svatošovou, které si velice vážím, a potom jednu takovou legrační knížku.
Legrační?
Ano, ono je totiž v hospicích překvapivě docela veselo. Pro lidi, kteří to neznají, se to může zdát nepředstavitelné, ale je to skutečně tak.
Můžete to blíže vysvětlit?
Byl jsem v mnoha hospicích, strávil jsem tam hodně času, povídal si se spoustou lidí a záhy jsem zjistil, že mi je blízký tamní zvláštní drsný humor a otevřenost, protože tam už není čas na nějaké společenské hry a přetvářky nebo, jak se říká, chození kolem horké kaše. Když si chtějí umírající s rodinou nebo přáteli něco vyjasnit, vzájemně si odpustit, nebo vynadat, musí se to udělat teď, rovnou a bez vytáček. V tom prostředí nemáte na vybranou a nemáte čas. Přízvuk vašeho sdělení je třeba klást na každou frázi – v tom smyslu v hospicích vládne překvapivě punkové prostředí.
Ovlivňuje to uvědomění si dočasnosti života a blízkosti smrti?
Zcela jistě. Léta jsem hrával šachy, takže dobře vím, že v časové tísni hrajete úplně jiným způsobem a celá strategie pojetí bleskové partie je naprosto odlišná. Drtivá většina lidí, jimž se dostane hospicové péče, už uvažuje o svém životě ne v rámci úspěchu a kariéry, ale v rámci vztahů s lidmi, s nimiž je svedl osud, což je opravdové a krásné. A je to vlastně i hlubším smyslem myšlenky hospicové péče, která jim kromě úlevy od nesnesitelných bolestí přináší i přítomnost blízkých duší, ochotných je vyslechnout, držet je za ruku a povídat si s nimi.
Přinesla vám tato zkušenost něco, co vám pomáhá na vaší životní pouti?
Ptával jsem se klientů, co by ještě chtěli zažít, a nikdy nezapomenu na pána z prachatického hospice, bývalého muzikanta, který mi odpověděl, že by se chtěl ještě jednou zamilovat. Nemluvil o fyzické intimitě, ta už pro něj podle všeho byla dávnou minulostí, ale o probuzení duše, pokoře a rozradostnění, o zamilovanosti do života jako takového, uvědomění si a zvnitřnění zázraku, že jsme jeho součástí.
A to je právě cosi, co se snažím v hospicích odkoukat, inspirovat se tím a začít si to uvědomovat dříve než na smrtelné posteli. Není to lehké a samozřejmě se mi to nedaří úplně tak, jak bych si představoval, ale ono probuzení a rozradostnění si neustále připomínám.
Kdo jsou vlastně dobrovolníci v hospicích, kteří v dnešní době, kdy jsou pro většinu lidí hlavní hodnotou peníze a majetek, nezištně pomáhají umírajícím?
Nejzajímavější je, že to může být úplně kdokoli: lékař na penzi, studentka, čiperný důchodce. Na profesi prostě nezáleží. Jsou to vesměs lidé, kteří při pomoci hospicům dokážou dodržet jistou pravidelnost a třeba jen na hodinu nebo pár hodin týdně přicházejí pomáhat, každý podle svých schopností. Někdy stačí klientům číst, naslouchat nebo s nimi jen tak být. Spojuje je to, že mají laskavou duši a jsou ochotni pomáhat bez nároku na finanční odměnu. Kdo je schopen takové pomoci, dříve či později zjistí, že ho to samotného nesmírně obohacuje.
Již zmíněná Marie Svatošová ostatně doporučuje vzít někdy děti na nějaký cizí pohřeb, aby pochopily smrtelnost a viděly smutek a truchlení, které odchod člověka provázejí. A aby je to přitom osobně neranilo, protože toho člověka neznají. Zastírání dočasnosti života a existence smrti patří k nejčastějším zlozvykům současné společnosti. Nadarmo se neříká: „Zapomněl na to jako na smrt.“
Vy jste získal proslulost jako autor díky knížkám rozhovorů s lidmi žijícími v ústraní, v divočině, na okraji společnosti – s novodobými samotáři, Robinsony a poustevníky. Jak se oni dívají na smrt?
Neexistuje žádná sociologická skupina samotářů a Robinsonů, každý z nich je svébytnou osobností. Na druhou stranu je ovšem pravda, že řada z nich ráda a ochotně o duchovnosti a transcendentnu otevřeně mluví. Když člověk žije permanentně jenom se stromy, zvířaty a oblaky nad hlavou, přirozeně vnímá cykličnost času v koloběhu střídajících se ročních období i pomíjivost zvířecích životů, které jsou kratší než ten lidský. U většiny z nich je vědomí smrtelnosti nesmírně hluboké, živé a téměř ji neoddělují od každodenního života.
Je to možná i tím, že každodenně riskují mnohem více než my. Co se například děje, když tito lidé utrpí nějaký úraz? Dozví se o tom vůbec někdo? Pomůže jim? Ošetří je například lékař, i když nejsou pojištěni?
Ne všichni žijí bez sociálního a zdravotního pojištění, někdo chodí na částečný úvazek pracovat do lesa, jiný má starobní nebo invalidní důchod. Ovšem často jsou velmi daleko od civilizace, v místech, kde není ani telefonní signál, takže pokud dojde k úrazu, je to zpravidla špatné. I takové příběhy znám a vyplývá z nich, že se najdou lékaři, kteří jim pomohou.
Vybavuji si ale jednoho, Zdeňu Sátoru z Chřibů, bývalého horníka, který si sice za doktorem pravděpodobně dojít mohl, ale nešel, protože se doktorů bál. A bál se tak, že když ho rozbolely zuby, nejdříve se v nich drápal hřebíkem, a když to nedopadlo, namočil si drát v kyselině z autobaterie a kazy si vypálil. Pak samozřejmě o všechny zuby přišel a už byl klid. Dočkal se sice vydání knihy, kde rozhovor s ním vyšel, ale pak bohužel zemřel. Možná že kdyby svou obavu z bílých plášťů překonal, ještě tu mohl být.
Pojďme se od smrti přece jen vrátit zpátky k radostem života. O těchto lidech píšete s pochopením a citem. Nezaslechl jste někdy vábení, abyste se stal jedním z nich?
Vábení jsem zaslechl, ale osobně jsem nastaven spíše na toulání se. Jednou z knížek, které mám rozdělané, jsou rozhovory s nomády, s lidmi, kteří jsou trvale v pohybu. Taky jsem byl neustále v pohybu při svých toulkách na sklonku osmdesátých let. Toulat se, být v pohybu je pro mě přirozenost. Když jsem dlouho na jednom místě, jsem neklidný. Důležitá je pro mě změna, nový prožitek a pohyb. Velice rád chodím pěšky a miluju chůzi už pro ni samotnou. Pro rytmus kroků a zvuk došlapujících podrážek.
A teď, když je kolem nuly a všechno je namrzlé, je to navíc ještě občas legrace.
Vaše putování je pro mě zcela osobité tím, že zatímco většina lidí při něm objevuje krásy přírody, vy objevujete zapomenuté lidi. Mnohé z nich jste našel v hospodách, byť zaplivaných, kde to máte také velice rád. Mohl byste říct, čím vás instituce zvaná česká hospoda přitahuje?
Původní české hospody, takové ty čtyřky, vymírají a možná by bylo načase zapsat je na seznam kulturního dědictví UNESCO, protože jde skutečně o mimořádný fenomén kulturní i sociální, který je ohrožen vyhynutím. Jestliže vymizí, bude bez nich smutno a prázdno. Kromě toho, že hospod je čím dál míň, jsou ničeny i zevnitř nahlas puštěnou televizí nebo rádiem.
O smyslu takových hospod se přesvědčuji tím spíše dnes, kdy je společnost rozdělená nenávistí a ztrácí schopnost se scházet. Právě hospoda je přitom jedním z mála míst, které umožňuje blahodárně vykročit z vlastní sociální bubliny a ty naše balonky napěchované negativními emocemi alespoň trochu upustit. Hospody jsou vlastně živými sociálními platformami, kde si můžete nezávazně popovídat s lidmi, které vidíte poprvé, své názory a postoje si vysvětlovat, společně sdílet, a dokonce s nimi nesouhlasit. A snad vás neumlčí hned po první replice jako na sociálních sítích.
Existuje ovšem riziko, že když se jim nebudete líbit, dostanete pár facek…
…to už tak nějak k opravdovému životu patří, ale když se nechováte arogantně a nevyvyšujete se, spíš někdo dříve či později poručí rundu, vytáhne paklík karet nebo kytaru, všichni si najednou porozumí, zahrají, zazpívají a na světě je krásně.
Aleš Palán
- 1965 Narodil se 23. listopadu v Jihlavě.
- 1986 Začal psát poezii.
- 1988 Stal se signatářem Charty 77.
- 1993 Pracoval jako novinář v Jihlavských listech.
- 2017 Získal cenu Magnesia Litera za knihu Brnox – průvodce brněnským Bronxem.
- 2018 Vydal úspěšnou knihu Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři.
- 2019 Publikoval další knihu rozhovorů se samotáři Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy.
- 2021 V knize Nevidím ani tmu. Rozhovory o naději čtenáře seznámil s osudy šesti žen, které to v životě neměly vůbec lehké.
Autor: Ondřej Mrázek
Zdroj: časopis Květy
