Máte jako houbařka ráda babí léto?

V tomto období mi začíná největší sezona, protože houby rostou na každém kroku a z lesa nosím plné košíky, i kdybych nechtěla. Jako houbařka mám ale ráda všechna roční období, houby sbírám opravdu po celý rok.

Vy ale chcete! Říkáte o sobě s humorem, že jste hamižná houbařka, která má problém něco v lese nechat. To s sebou musíte na podzim nosit hodně košíků!

Na houby chodíme spolu s manželem, takže košíků máme vždy víc. Na druhou stranu – tím, že chodím celoročně a pravidelně, nepotřebuju už hub tolik. Když jsem ještě nebyla celoroční houbařkou, šla jsem po množství, teď už si vybírám jen kvalitní plodnice. Jen trochu červivé houby nechávám v lese. Takže ano, přiznávám se k mamonění, cha cha, ale už ne na úkor kvality.

VIDEO: Lucie Drozdová se málem otrávila? Podívejte se na video!

Zdroj: Youtube

Daří se vám naučit českou veřejnost, konkrétně přes sto tisíc vašich fanoušků, že se u nás může houbařit po celý rok?

U lidí, kteří mě sledují pravidelně, vidím velký progres. Na začátku mi posílali fotografie „klasiky“, teď už posílají fotky hub, o které by dřív ani nezakopli. Píšou mi, že se z našich videí učí rychleji než třeba z běžných fotoatlasů, což mě moc těší a zpětně nabíjí.

Díky videím na ně můžu přenášet i své nadšení, které je prý do lesa táhne s chutí poznávat nové houby. Spoustu hub jsem jim ještě neukázala, sama jich musím hodně objevit. Říše hub je nesmírně rozsáhlá, poznávat ji můžu celý život! Jsem moc ráda, že tuhle práci dělám už na plný úvazek a pořád mě baví.

Lze vyčíslit, kolik hub opravdu dobře znáte?

Rozeznám kolem sto padesáti druhů hub, u kterých jsem si jistá určením. Počet jedlých vám teď neřeknu, ale v lese nemám problém kdykoli naplnit košík. Těch hub jsou ale tisíce! (k roku 2022 bylo v ČR zjištěno asi deset tisíc druhů, pozn. aut.)

A nesmíme zapomínat, že v závislosti na počasí můžou vypadat různě. Ač se už považuju za zkušenou houbařku, profesionální mykologové toho znají mnohonásobně víc. Pořád se na ně obracím a rozšiřuju si obzory.

Proč jste začala houbařit celoročně?

Štvalo mě chodit domů s prázdným košíkem, když zrovna nerostly hřiby. Postupně jsem zjistila, že právě hřiby jsou chuťově vlastně nezajímavé – lupenité houby jsou mnohem chutnější! Ty, které vypadají jako největší prašivky, jsou často lahůdkou na talíři. Každý začátečník, který se pustí do objevování nových druhů, z nich bude nadšený a už ho to nepustí. Je to vášeň na celý život! Nechtít je poznávat mi přijde jako ochuzení a velká škoda.

„Nerostou!“ pro vás vůbec neplatí, že?

Přesně! Vracet se z lesa s prázdným košíkem už jsem roky nezažila. Když mi někdo řekne, že houby nerostou, protože je sucho, odpovím mu: „Je sucho, ale jsou druhy, kterým to nevadí a rostou. Jen je potřeba je znát a v lese poznat.“

A co další frustrující věta? „Když já je prostě nevidím!“ Učíte lidi i to, jak a kde houby hledat?

Vždy se snažím zmínit typ biotopu, kde konkrétní druh hledat. Vědět, pod jakými stromy nebo na jaké louce roste, je klíčové. Když jsem začínala hledat nové druhy, taky jsem je v přírodě nejdřív neviděla. Takové kačenky a smrži, typické jarní houby! Šumavské lesy jsem kvůli nim prolezla křížem krážem a zoufale si říkala, že snad neexistují. Pak jsem si nechala poradit fígle od profesionálního houbaře Jana Hodače.

Když nový druh najdete poprvé, musíte se na houbu chvíli dívat – pořádně si ji nakoukat včetně prostředí, kde jste ji našli. Jinak řečeno, aby oči věděly, na co přesně se dívat, a mozek to stihl zpracovat. A najednou uvidíte druhý, třetí kus…

Tato rada mi pomohla objevit mnoho nových nalezišť. Když jsem například hledala významnou léčivou houbu čagu sibiřskou (neboli rezavec šikmý, který má silné antioxidační a antivirové účinky, pozn. aut.), dlouho jsem tuto celoroční houbu, vhodnou pro zimní sběr, nikde neviděla. Jakmile jsem našla první a naučila se ji vidět, mám najednou desítky nalezišť po celé Šumavě.

Kdy se z vás stala zapálená houbařka influencerka?

V době covidu. Byla jsem zavřená doma a přemýšlela, co bych po mateřské rozjela za vlastní projekt. Své původní profesi (psala reklamní texty pro magazíny, pozn. aut.) jsem se už věnovat nemohla. Žijeme na Šumavě, houbaření mě vždy bavilo, lákalo mě učit se něco nového – tak proč to nezkusit?

Uvědomila jsem si, že houbaření je sice náš národní sport, ale málokdo ví, že se houby dají sbírat celoročně. Drtivá většina lidí sbírá svých deset druhů a je za to ráda. Není to paradox? Jsme národ houbařů, a přitom sbíráme jen „klasiku“.

Jste houbařský samouk?

Ano a taky samorost. Společně s manželem si jedu to svoje a mám svatý klid, cha cha. Houbaři se většinou propojují v komunitách a setkávají na výstavách, já se ale moc nedružím. Hodně čerpám z mykologické poradny, kde je pomoc na dálku rychlá. S českými mykology ale nemám žádné pevné vazby.

Už dvakrát jste zmínila manžela.

Protože je nedílnou součástí Šumavské houbičky! Naše začátky společného houbaření byly vtipné, oba jsme tehdy znali sotva deset druhů hub. Chodili jsme po lese a divili se: „Co je tohle za prašivku?“ Teď je nadšeně konzumujeme a jsme unešení z toho, jak skvělé houby to jsou. Jsme zhruba stejně zkušení – já možná o maličko víc, protože houbám věnuju víc času. Michal kromě sběru zajišťuje Šumavskou houbičku po technické stránce.

Jak konkrétně jste začínala?

Praxí. V lese jsem začala zkoumat houby, které jsem neznala. Jejich fotky jsem posílala do mykologické poradny, k tomu jsem je dohledávala v atlasech a na internetu. Jakmile si neznámou houbu nakoukáte, načicháte a důkladně si prohlédnete, kde roste, s každým dalším nálezem jste si jistější, až pak můžete říct: „Tuto houbu už s jistotou poznám.“

Jde o to překonat prvotní strach a neustále kontrolovat jednotlivé znaky hub, které se musíte naučit. Bez toho to nejde! Chápu, že tomu někdo není schopen dát potřebný čas, úsilí a péči. Důležité ale je přistupovat k houbaření s respektem a pořád si vše pečlivě kontrolovat. A na talíř si dát vždy jen takovou houbu, u které jste si stoprocentně jistí. To je naprostý základ.

Kam jste se za čtyři roky profesionálního houbaření posunula?

Zpět se ohlížím skutečně s pobavením, protože moje začátky a první videa byly hodně úsměvné. Dost lidí si asi říkalo, co je to za slepici v lese, která nic nezná?! Naše současná videa jsou už kvalitní, protože jsou naučná. V tom jsem vyrostla. Už nesdílím jen svou euforii z houbaření, ale hlavně užitečné informace z nauky o houbách.

Co se týče mých houbařských přešlapů, měla jsem jen jeden, který naštěstí dopadl dobře. Spletla jsem si jedovatý pavučinec s jedlou čirůvkou fialovou, ale doma jsem si toho hned všimla a houbu vyhodila. Byl to pro mě takový varovný prstík, který jsem v úplných začátcích asi potřebovala. Tehdy jsem si nadšená z objevování zapomněla hned zkontrolovat, co jsem měla, a moje opatrnost šla trochu stranou.

Lidem opakujete, jak důležité je být při sběru stoprocentně přítomný „tady a teď“. Protože v těsné blízkosti skupinky jedlých hub může růst jedna smrtelně jedovatá. Předpokládám, že nehoubaříte se sluchátky na uších?

Muziku mám moc ráda, jsem takový uzpívaný a utancovaný typ člověka, ale pokud houbařím, tak jen houbařím. Do lesa si chodím pro jeho energii. Když cítím napětí nebo jsem ve stresu, příroda ho ze mě dobře stahuje. Proto jsem tak vysmátá a také proto lidi do lesa posílám. Když jdu na houby, žádnou hudbu ani podcasty neposlouchám.

Beru košík, nožík a napojuju se na les, což je moje radost i relax. A jak jste správně zmínila: třeba jedlá opeňka měnlivá a smrtelně jedovatá čepičatka jehličnanová jsou velmi podobné houby, které můžou růst blízko sebe. Jedna je luxus na jazyku, druhá má smrtelné následky.

Na záměny hub upozorňujete také ve své čerstvé knize – houbařském průvodci nazvaném Šumavská houbička v lese.

Ano. Dala jsem do ní všechno, co vím. Po vydání kuchařky mi lidé často psali, jestli bych nesepsala atlas hub. Těch je na trhu spousta, ale vyloženě mi chyběl právě houbařský průvodce, který poskytne praktické rady, jak se naučit houbařit celoročně a co sbírat v jednotlivých měsících. Kdyby taková kniha existovala v mých začátcích, moc by mi pomohla. Víte, hodně lidí mi píše, jestli by se mnou mohli jít do lesa. V mých silách ale není vzít tolik lidí na houby…

Taky bych s vámi šla!

No právě! Mrzelo mě, že jim nemůžu vyhovět. Knižní průvodce ale může pomoct spoustě houbařů a obsahuje opravdu všechno, co mám v hlavě. V knize najdete i QR kódy, přes které se dostanete na konkrétní videa. Kdoví, možná na stáří, až nebudu vědět, co s časem, cha cha, začnu brát lidi do lesa…

Umí vás houby ještě překvapit?

Teď už méně, ale dřív mě šokovalo, že existují zimní houby! Za pár měsíců si můžete dát na talíř třeba poměrně hojnou penízovku sametonohou, která je vynikající do houbového kuby nebo polévky. Hlívu ústřičnou zná asi každý, jsou jí plné obchody, ale chuť hlívy z lesa je úplně někde jinde. Dále ucho Jidášovo, které roste celoročně a je vhodné do čínské kuchyně…

Zimní houby můžou několikrát přemrznout a pořád jsou jedlé, chutné, a dokonce léčivé. Například už zmíněná čaga, což byla láska na první pohled, byť je fakt ošklivá. Vypadá jako spálená černá koule, ale její léčivé účinky mě uhranuly, takže ji užívám pravidelně už roky.

Zimní houby překvapují i další houbaře, protože jsou u nás pořád dost neznámé. Sestavila jsem si jejich seznam a začala je cíleně hledat a objevovat. Právě léčivým houbám, které změnily můj pohled na zdraví, se chci do budoucna víc věnovat. Je to moje velké téma.

Jaké účinky tzv. medicinálních hub na sobě pozorujete?

Co se týče imunity, od té doby, co užívám houby, jsem nebyla téměř vůbec nemocná. Do lékárny nechodím, jakmile mám nějaký zdravotní problém, jen si zvýším dávku hub. Dřív jsem měla na rukou atopický ekzém, který se mi řadu let zhoršoval hlavně v zimě. Čaga mě ho zbavila. Teď v září jsem byla v kontaktu s několika lidmi, kteří měli velké střevní potíže, a já nic. Ano, může to být náhoda, ale já houbám věřím. Každý ať si vybere svou cestu léčby.

Však jim věřily i naše babičky.

Ano, hřib žlučník neboli hořčák používaly při bolestech břicha. Usušil se a pomlel, jako prášek se užíval i při kocovině. Tinktura z jedovaté muchomůrky červené se už kdysi používala na bolavé klouby. Mám ji osobně vyzkoušenou a k těmto účelům ji i zpracovávám… Zatímco u nás medicinální houby teprve objevujeme, v tradiční čínské medicíně nebo ruském lidovém léčitelství jsou dobře známé. Podle mě jsou skvělé a zaslouží si, aby o nich vědělo co nejvíc lidí.

Když vezmu houby jako rostliny… Moment, houby vlastně nejsou rostliny, že?

Nejsou ani rostliny, ani živočichové, tvoří samostatnou říši živých organismů. Ale dříve se k rostlinám řadily.

Taková školácká chyba, pardon! Houby můžou léčit i zabíjet. Jak vnímáte tento rozdíl?

V mojí rodině se houby sbíraly vždycky, nikdy jsme s nimi neměli žádnou negativní zkušenost, že by se někdo přiotrávil. Naše sběračská láska je obrovská. Spousta lidí ji má taky, ale houby ze strachu nejí. Ještě se vrátím k té mojí záměně – byl to velmi silný okamžik, kdy jsem si skutečně uvědomila, že si musím pořád dávat veliký pozor a kontrolovat, co sbírám.

To je alfa a omega bezpečného houbaření! Stále dokola až nesmyslně ověřovat všechny typické znaky hub. A při sebemenší obavě, že něco nesedí, neriskovat a houbu vyhodit. Bohužel je spousta lidí lehkovážných – pro mě nepochopitelní šílenci, kteří ani nevědí, co si dali do košíku, a snědí to. Právě to jsou nejčastější případy otrav. Ve videích se zaměřuju víc na jedlé houby, zároveň se ale snažím lidem rozšířit povědomí také o jedovatých.

Také jim vysvětlujete rozdíl mezi pravou a nepravou otravou.

Nepravé otravy vznikají po špatném skladování nebo nevhodné tepelné úpravě hub. Pokud v lese seberete houbu, která byla z jedné strany plesnivá, oříznete ji a zbytek dáte do košíku, není to dobře. Plísně jsou většinou rozlezlé v celé houbě a můžou pak způsobit nevolnost a zvracení. Když dáte houby do igelitového sáčku, kde se zapaří, můžete si jejich konzumací přivodit nepravou otravu, kterou přežijete, ale bude vám hodně nepříjemně.

Některé houby jsou jedlé až po delší tepelné úpravě, třeba hřib kovář nebo muchomůrka růžovka. Na podzim jsou typickým příkladem václavky, které potřebují alespoň dvacet pět až třicet minut povařit, zasyrova jsou mírně jedovaté. Všechny tyto informace a zásady sbírání jsem se snažila napsat právě do knižního průvodce.

Jste zkušená houbařka, autorka knih, populární influencerka – obracejí se na vás lidé jako na mykologickou poradkyni?

Často. Dříve jsem houby neurčovala vůbec a zájemce jsem odkazovala na mykologickou poradnu. Toho se víceméně držím dodnes, ale u triviálních hub, které jsou mi úplně jasné, lidem poradím, byť ne stoprocentně. Fotka může zkreslovat, lidé fotí houby často až doma a ty se můžou během přenosu vizuálně proměnit… Proto vždycky radím, ať si moje doporučení ještě porovnají s dalšími zdroji: „Je to na vás, na talíř si tu houbu dáte vy, ne já.“

Máte houbové sny?

Velmi často. Zvlášť když se snažím najít houbu, která se mi dlouho vyhýbá nebo jsem ji ještě nikdy nenašla.

Zmínila jste svou vysmátost. Máte krásný úsměv a je milé, jak mluvíte a současně se smějete.

Když dělám něco, co mám ráda, přirozeně se u toho usmívám. Občas si někdo myslí, že se přetvařuju nebo ujíždím na houbičkách, ale lysohlávky opravdu neužívám. Úsměv a dobrá nálada jsou součástí mého houbaření. A pozitivní energii mi dodává les.

Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz