Co je pro vás nejtěžší na tom, vydávat si knihy sama?

Překonat svoji nepraktičnost. Ale právě to je současně výzva. Myslím, že nejúčinnější prostředek prosti stárnutí je dozvídání se. A já se teď pořád učím něco nového. Když jsem vydávala Babičku, měla jsem z toho předem trochu respekt, jak to všechno zvládnu. Ale byl to úspěch, kniha se prodávala moc dobře, lépe, než by mě napadlo, protože lépe než těch několik před ní.

Psala jste mi, že jste z Přítelkyň „trochu na palici“. Proč?

Vždycky když vyjde nová knížka, připadám si jako matka v šestinedělí se všemi citovými výkyvy, které mají ženy po porodu. Navíc jsem, posílená tím úspěchem Babičky, nechala těch Přítelkyň vytisknout prostě víc. Tak mám trochu obavy, jestli se prodají.

Jak to zatím vypadá?

Zájem zatím hodně předčil moje očekávání. Ale na palici jsem i z toho, jak s knížkami pořád chodím na poštu! Pošta je pekelné místo, měla by se zmodernizovat. Jednám i s jinými doručovatelskými společnostmi, ale ono všechno chvíli trvá a ten první týden mě zavalily objednávky. Mám asistentku, které teď ale onemocněl pes, rozbil se počítač a všechno se spiklo, prostě teď nemůže, takže podepisuju knihy, balím je, píšu adresy, nosím ty balíky na poštu – a tak pořád dokola. Ale vlastně mě to těší. Vážím si toho zájmu.

Proč jste se vlastně po těch mnoha letech pod křídly zavedeného nakladatelství pustila do tak riskantního podniku, jako je vydávání vlastních knih?

Možná to souvisí s měnícím se světem. Nedělám to zdaleka jen kvůli penězům, i když těch je také víc, ale v jednu chvíli jsem si uvědomila, že je vlastně zvláštní, že se neuživím jenom psaním knížek, když jsem ta úspěšná česká spisovatelka, o které se ví. Mám svoji čtenářskou obec, napsala jsem dvaadvacet knih, mí čtenáři mě neopouštějí, hýčkám si je, mám je ráda, mluvím s nimi na besedách a čteních – ale přesto pořád musím místo psaní knížek odbíhat k televizním scénářům nebo brát různé týmové psaní seriálů, abych měla jistý plat.

Můžete říct, kolik procent jste běžně mívala ve smlouvě, když jste vydávala pod nakladatelstvím?

Moc ne. Protože jsem známá, měla jsem asi jednu z nejvyšších částek, brala jsem slušný počet procent z maloobchodní doporučené ceny z prodané tištěné knihy. Když se to přepočítá, zdaleka mi nechodila ani stovka za každou prodanou knihu, tedy má kniha menší hodnotu než spodní kalhotky. Když jsem jela na čtení, musela jsem si knihy kupovat, byť s malou slevou. Z jedné knížky jsem nežila ani rok, což psaní nesvědčí, autor by měl mít čas na přemýšlení, napsat knihu vyžaduje dost velké úsilí.

Jen připomenu, jak funguje český knižní trh – autor dostává něco mezi deseti a dvaceti procenty z ceny knihy, zbytek má distributor, nakladatel, tiskárna a podobně.

Absurdní je, že jsem byla hýčkanou autorkou, mé nakladatelství si uvědomovalo, že jsem známá a prodávaná a že si zasloužím víc, než je běžné. Nekladu jim žádnou vinu, taková je prostě situace na českém knižním trhu. Duševní vlastnictví u nás nemá žádnou větší hodnotu, každý instalatér má větší příjem, což říkám se vší úctou k instalatérům. Děkuji za ty roky, kdy jsem měla nadstandardní podmínky, ale teď jsem se rozhodla, že budu na své duševní vlastnictví lakomá a že to zkusím sama. Jsem sice trochu unavená, ale jinak mě to moc těší. Sama si vydávat knížky je trochu jako mít svoje hospodářství, jen nepěstuju zeleninu nebo kytky, ale mým hospodářstvím je psaní. Na veletrhu v Havlíčkově Brodě jsem seděla na svém stánku, prodávala jsem svoje knížky a povídala jsem si s každým, kdo za mnou přišel. A to bylo moc krásné.

Co všechna ta komunikace s tiskárnou, péče o grafiku, obálka…?

Když mě je těch šedesát!

Jak to souvisí?

Rozhodla jsem se, že potřebuju ještě něco jiného. Že chci zkoušet nové věci. Neustrnout. Jenomže nic moc jiného kromě psaní neumím. Takže tohle byla logická volba, je to nové, ale souvisí to s psaním. Vždycky jsem platila za nešikovnou osobu, vílu, která by se nemohla věnovat produkci – a ejhle, dělám si produkci a podle všeho ji dělám líp, než ji dělal nakladatel, protože prodám víc výtisků. Protože jde o moji srdeční záležitost, knížka pro mě není jedna ze sta housek na krámě, je to mé vlastní milované dítě. Když balím knihy a nadepisuju adresy, představuju si, jak ti lidé vypadají nebo jak vypadá místo, kde bydlí. Včera jsem prosím pěkně vyplňovala adresu Rudé armády! Překvapilo mě, že něco takového ještě existuje, že tam lidé bydlí a nevnímají to. A pak máte třeba ulici Nebeskou. A pak je ještě jedna důležitá věc, která se mi na tom mém sebevydávání líbí: každý autor, když dopíše knihu, potřebuje oddech, nenořit se chvíli do vět. Vždycky jsem po vydání knihy mívala jakýsi hluboký smutek, jako kdyby mi cosi chybělo. Teď ne. Cpu knihy do obálek, nakládám je do ruksaku, na chalupě jsem chodila cestou přes les na místní poštu, kde je pošťačkou paní, kterou znám od dětství…

V Přítelkyních vzpomínáte na gymnaziální léta. Jak moc podstatné to období pro vás je?

Zásadní. Nabité emocemi. Přítelkyně jsou silně autobiografické, ani jsem nezměnila jméno časopisu, kolem kterého se točí děj, my jsme opravdu na gymnáziu vydávali Potemník ničivý. Střední škola a ten věk je naprosto určující, myslím, že podobně to měly i moje dcery. Pak jsem se sice dostala na FAMU, ale tam už nevznikla taková zásadní přátelství jako na gymnáziu. Někdo šel po gymplu na medicínu, někdo na filologii, někdo ještě na gymplu emigroval a někdo umřel. Což se stalo i v naší partě. Tehdy ale byla smrt málem na seznamu toho, co se nesmělo. Nesmělo se umřít, už vůbec ne mladý a už vůbec ne vlastní rukou. A nesmělo se o tom mluvit. Komunisté nám kromě deváté třídy vzali i možnost truchlit nad ztrátou kamaráda. Mlčelo se a tím se to neuzdravilo. Byla to nemocná doba a nemocná společnost, ale o to krásnější pak bylo to, jak jsme my, tehdy patnácti nebo sedmnáctiletí byli plní energie a radosti a svobody navzdory zákazům. I to truchlení jsme si vynutili.

Kde se vzal ten příběh s gymnaziálním časopisem jménem Potemník ničivý, který stojí na začátku Přítelkyň?

To se mi opravdu nedávno stalo. Vzpomínám si na to úplně přesně: seděla jsem v autě, vím dokonce i to, kam jsem jela, zaparkovala jsem, volá mi neznámé číslo, představí se jako Michal Přibáň, bohemista, který zkoumal samizdatové časopisy, a říká: „To je Irena Obermannová?“ Představte si, že nás on a jeho badatelé dva roky hledali, protože sestavovali velký přehled samizdatu a my jsme tehdy, když jsme vydávali Potemníka, měli tak dobré šifrování a krytí, že na nás pořád nemohli kápnout! Měli pár čísel našeho časopisu, my ani jedno, protože jsme je spálili, ale oni nějaké našli v knihovně na Harvardu… A neměli jeho tvůrce!

Jak přišli na vás?

Jedna z badatelek si vzpomněla, že v nějaké ženské knize četla zmínku o časopise Potemník ničivý. Zmiňuji ho v Deníku šílené manželky. No a ta bohemistka se přiznala k tomu, že čte ženskou literaturu, sehnali si na mě číslo a zjistili, že jsem opravdu byla jednou ze zakladatelek Potemníka. Což po pravdě nebyl žádný zásadní samizdat, vycházel tam sice Solženicyn, ale vedle něj také naše pubertální básničky! Což mi teď zpětně připadá půvabné.

Zmiňujete ženskou literaturu jako vysmívanou škatulku. Ani vy sama ji podle toho, co jste říkala v různých rozhovorech už dřív, dvakrát nemilujete.

A to se mění! Jsem strašně ráda, že se doba posouvá a že se mění nahlížení i na ženskou literaturu a mění se i to, jak já ji vnímám. Přestávám se toho pojmu štítit. Byl to mužský pojem, skoro nadávka. Myslím ale, že ženská literatura teď má hodně důležitý úkol, začíná být jaksi angažovanější. Elena Ferrante napsala knihu Na okraji, která je o ženském psaní. Říká v ní, že každá žena, která začne psát, je nutně konfrontovaná s mužským pojetím psaní. Nastoupí na vás muži intelektuálové, kteří mají jasnou představu, jak má vypadat hodnotná literatura a jak naopak vypadat nemá. „Ty ty ty, tohle do literatury nepatří!“ Shodnou se ti muži. A já říkám, že to tam teda kur*a patří! Co třeba Daňa Horáková a její kniha O Pavlovi?! Nebojí se na plné pecky pojmenovat, že velcí géniové nutně nemusí mít jedinou pravdu, že i slavní a uznávaní muži mohli zadupávat svoje ženy a rostli z nich, chovali se machisticky! Nebo třeba Tereza Brdečková, ta nedávno napsala knihu o ženách kolem Jana Wericha, a to je to samé v bleděmodrém. Úkolem ženské literatury je ukázat, že můžeme mít úplně jinou zkušenost se světem, než mají muži, a že i náš hlas by měl konečně začít být opravdu nahlas slyšet. Ferrante říká, že píšící žena se musí konečně zbavit pochyb, že není schopna napsat stejně dobré knihy jako velký spisovatel. Cituje jistou básnířku Gasparu Stampu, která říká: „Něco ze mě, nízké a zkažené ženy, chce obejít obvyklá pravidla hry a najít si svou vlastní podobu a styl.“ Tak to bych podepsala.

Vaše Tajná kniha klidně může být jednou z takových, ale vyšla před jedenácti lety, takže způsobila skandál a opovržení, ne probuzení ženských autorek. Co se od té doby změnilo?

Mnoho lidí mi tehdy říkalo, jak moc mi drželi palce – ale tajně. Dneska už by to možná řekli veřejně. Časy se mění, ale ne samy od sebe, ta změna je tvrdě odmakaná. Nová generace žen už chápe svá práva – a navíc je tu nová generace mužů.

Vidíte to na dcerách?

Ano – a na jejich manželích. Hlavně na nich. Nepřestává mě to fascinovat. Mají to půl na půl. Obě moje dcery pracují tolik, že jejich manželé leckdy mívají na starosti určitě víc než polovinu péče o jejich společné děti a nijak je to neuráží, nikdo z nich se nad tím nepozastavuje. Naopak, jsou rádi, že jejich holky mohou dělat to, v čem jsou dobré. Nejenom pro ženy je to skvělé, ale hlavně pro ty děti! Roste nám tady generace, pro kterou bude normální, že ženy mohou klidně pracovat a muži mohou klidně pečovat, že je to úplně v pořádku. Má vnoučata nerozlišují, jestli je uspává maminka, nebo tatínek.

Když se vrátím k Přítelkyním – kdy vám bylo nejhůř a které přítelkyně vás z toho tahaly? Protože já jsem při čtení té knihy měla neodbytný pocit, že musím revidovat své přátelské vztahy a opečovat některé své přítelkyně, které jsem třeba dlouho neviděla.

To je moc hezká otázka i zkušenost. Když jsem se rozváděla a bylo mi ouvej, pomáhali mi hlavně mí rodiče. Ale když přišel skandál kolem Tajné knihy, bylo mi asi opravdu v životě nejhůř – a asi bych to nezvládla, nebýt kamarádek. Problémy se mi somatizovaly, trpěla jsem na zlomeniny, měla jsem několik zlých nemocí za sebou. A kamarádky nakupovaly, nosily mi jídlo, volaly mi, chodily za mnou, aby mě nenechaly se v tom nimrat samotnou. Přátelství je strašně důležitá hodnota, o přátelství musíte pečovat jako o vztah, dávat i brát. Čtenáři se občas ptají, jestli existuje čistý kamarádský vztah mezi mužem a ženou, jestli je možné, aby existoval bez erotické přitažlivosti. Při psaní Přítelkyň jsem si uvědomila, že je klidně možné se ptát na něco takového i v případě vztahu mezi dvěma ženami – kamarádkami: myslím, že nějaký prvek erotiky je vlastně i součástí ženského přátelství, s kamarádkou se objímáte, držíte se navzájem. Ženy se prostě více dotýkají, jsou emočnější. Takže něha i jakási vzájemná skorozamilovanost klidně může v přátelství být přítomna. Přátelství je druh vztahu, blízkosti. V knize si ty dvě říkají siamské přítelkyně.

Máte se svými dcerami vztah jako s kamarádkami?

Obě dospělé dcery jsou mi ze všech žen nejbližší. Nicméně všechny ctíme to, že jsme matka a dcery, nebavíme se o ničem intimním. Měla jsem to tak i s mámou. Víme o sobě všechno, mnoho věcí si nemusíme ani říkat, ale o intimnostech se nebavíme. Jsou nám jasné. Jinak sdílíme asi všechno včetně různých strachů a obav. Dřív jsem měla obavy já o ně, dnes mají obavy ony o mě.

Neštve vás to? Říkám si, že až se o mě budou mé dospělé děti otevřeně bát, budu si připadat vážně stará.

Vidíte, to já tak vůbec nemám! Naopak, bojí se o mě, protože staré jsou ony! Staré ve smyslu dospělé. Už vědí. Mají zodpovědnost. A tedy i za maminku.

Přítelkyně z knihy je skutečná?

Je to kompilát tří mých přítelkyň, ale základ je skutečně v mé spolužačce z gymnázia. Žije v Americe, čte moje knížky a já jsem jí samozřejmě řekla předem, že o ní píšu. Jenomže naše přátelství má jednu zásadní vadu pro psaní: ona mi nikdy nic neprovedla. A v tom příběhu jsem nutně potřebovala, aby něco provedla. Tak jsem jí to zavolala a ona mi říká: Dělej si se mnou, co chceš!

Četla knihu před vydáním?

Nechtěla. Řekla, že si to přečte, až kniha vyjde. Takže teď asi někde sedí a čte a já se bojím.

Irena Obermannová (1962)

  • Vystudovala FAMU, živila se psaním scénářů. Jako spisovatelka prorazila v roce 1998 Deníkem šílené manželky, o dva roky později byla kniha podle jejího scénáře zfilmovaná.
  • Napsala Divnolásky, Deník šílené milenky nebo soubor fiktivních dopisů Mileny Jesenské Dopisy Kafkovi.
  • V roce 2011 jí vyšla Tajná kniha, ve které popisuje svůj vztah s Václavem Havlem. Kniha vzbudila smršť nenávistných komentářů a odsudků.
  • Vloni vydala Babičku, ve které popisuje, jak jí na pozadí doby covidové zemřela máma a jak se ona sama stala babičkou.
  • Právě jí vycházejí Přítelkyně, retro příběh z doby, kdy komunisti zrušili devátou třídu a ročník Ireny Obermannové už ve čtrnácti nastoupil na gymnázium.
  • Má dvě dospělé dcery, Bereniku a Rozálii Kohoutovy, ta první je herečka a zpěvačka, ta druhá dokumentaristka.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články