Společně s Luckou jste natočily jeden díl podcastu (ne!)ZÁVISLÁ o duševních poruchách. Můžete prozradit, jak jste se daly dohromady?

Lucie: Ivu jsem oslovila já, protože jsem věděla o jejích panických atakách, kterými si prošla. Poprosila jsem ji, jestli by nebyla tak hodná, a nešla do jednoho dílu, neotevřela se mi a nedala mi tu důvěru. Naštěstí souhlasila.

Iva: Nebylo to poprvé, co jsme se viděly. Viděly jsem se několikrát skrz práci, protože Lucka je novinářka. Teď váhám, jestli není celebrita.

Lucie: Nejsem žádná celebrita. Radši budu za kamerou.

Zdroj: VLM

Prozradíte, o čem ten díl je?

Lucie: Je o panických atakách. Zajímalo mě to i z osobního hlediska, protože jsem si sama prošla různými poruchami. Ivu ataka přepadla, když zrovna řídila a měla v autě malé miminko.

Iva: To je pravda. Naštěstí už s tím ale umím pracovat. Naučila jsem se techniky, jak správně dýchat, a jak se v té nemoci aklimatizovat. Většinou to cítím, když je stres nebo když jsem unavená.

Ivo, bylo hned jasné, že do toho půjdete, že to téma otevřete, nebo jste se toho bála?

Iva: Pro mě bylo přirozené to říct. A ještě to říct Lucce, která je fajn. Bylo to v pohodě.

Lucko, bylo něco, na co ses bála zeptat?

Lucie: Myslím, že ne. Všechno bylo otevřené. Iva byla velmi sdílná a já jí za to moc děkuji. Tato témata je lepší dát do světa bez příkras než chodit kolem horké kaše.

Iva: To stoprocentně. Víc se pak o tom mluví. Lidé, kteří zažívají něco podobného, ať už úzkosti, závislosti, a bojí se jít za odborníkem, protože by na ně pak kamarádi koukali špatně, tím možná získají odvahu. Je dobré ukázat, že to není něco, za co by se měl člověk stydět. Může to být i rychlá záležitost, která se vyřeší, a člověk pak bude fungovat dál.

Prozradíte, kdy přišla první ataka?

Iva: Měla jsem jen jednu ataku, ale zato byla pěkně silná. Přišla, když jsem jela na dálnici a vzadu v autě jsem měla osmiměsíční miminko. Myslela jsem si, že mám infarkt, nebyl prostor přemýšlet. Zavolala jsem si záchranku, jela jsem do nemocnice a pak jsem nastoupila do krizového centra Rehabs na Floře. Nasadili mi léky, terapie a všechny tyto věci pomohly. Jsem hrozně vděčná, že tato pomoc existuje. Myslím si, že jsou u nás na to lékaři dobře připraveni. Člověk s takovými problémy se opravdu nemusí bát, že by se z toho nedostal.

Lucko, ty máš taky zkušenosti s panickými atakami?

Lucie: Měla jsem ji celkem nedávno. Iva mě po natočení našeho dílu podcastu varovala, že úzkosti, kterými trpím, mají blízko právě k atakám. Moc jsem tomu nevěřila, protože jsem si myslela, že mám svoje problémy už zpracované. Bohužel se jednoho dne nahromadily stres, únava, vyčerpání a nevěděla jsem, co se se mnou děje. Málem jsem si volala záchranku. Partner mě doma objímal a říkal mi, že to bude dobré. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, bylo to strašné.

Iva: Taky sis myslela, že je to infarkt.

Lucie: Najednou se se mnou točil celý svět, brnělo mě tělo, nemohla jsem dýchat. Říkala jsem si, že tyhle stavy ještě neznám, tělo mi úplně vyplo. Viděla jsem se z jiného pohledu.

Iva: Myslím si, že po covidovém období, kdy jsme byli zavření doma, báli se a nevěděli, co bude, to má mnohem víc lidí. Znám mnoho příběhů, kdy covid byl krizová situace.

Pokud se někomu něco takového stane, má tendenci přehodnotit život. Udělaly jste to taky?

Lucie: Přehodnocovala jsem svůj život už několikrát, jak ty nemoci přicházely. Ale teď ho přehodnocuji znovu, protože mi moje terapeutka i psychiatrička říkají, abych víc odpočívala. Mít aspoň jeden den pro sebe, kdy se zastavím a nebudu dělat nic.

Iva: Já jsem chtěla zase žít. Doma jsme zkoušeli různé blbosti a pak jsme zjistili, že je čas se zase uklidnit.

Na co se mohou lidé v podcastu těšit?

Lucie: Budu tam mít Kristinu Kloubkovou, která promluví o depresích, pak mám domluvenou Hanu Vagnerovou, se kterou si budeme povídat o anorexii, či primářku Dětské psychiatrické kliniky v Motole Ivu Dudovou.

Autor: Lucie Vodičková

Zdroj: vlasta.cz

Související články