Máte osmnáctiletou dceru a stejně tak dlouho jste součástí seriálu Ordinace v růžové zahradě. To je už celkem úspěšný manželský vztah.

To je pravda. Moje pracovní vztahy jsou určitě lepší než ty v osobním životě. V práci to asi umím líp.

Považujete seriál za přístav, kam se můžete vracet? Potřebujete pilíře?

Určitě ano, možná i proto, že jsem to v osobním životě měla takové podivné. Od čtrnácti jsem pryč od rodičů, takže jsem byla pořád někde na návštěvách. Pro mě je tedy Ordinace rodina, kam se ráda vracím. Když to za covidu vypadalo, že už se točit nebude, poprvé v životě jsem uronila slzu, a to nemám ráda loučení ani srdceryvné chvíle. Mrzelo mě, že bych měla opustit to rodinné zázemí.

Seriálová Lucie toho za těch osmnáct let dost zažila. Některé peripetie se podobaly těm vašim. Soudila se například o dítě. Jak se hrají takové role?

Rozhodně nejsem herec, který by měl nadhled, jsem spíše pudový herec, který se do role vžije. Nadhled mám, když hraju něco dlouho, třeba v divadle, ale stejně mě ten nadhled moc nebaví. Nedělám herectví proto, abych se neustále kontrolovala, jak vypadám zleva, zprava, jak mám jít, sedět, pokud to role samozřejmě nevyžaduje. Dělám to proto, protože mě to baví. Je samozřejmě vždycky lepší, když je role pozitivní.

Zdroj: Youtube

Tohle jste si tedy asi moc neužívala.

Oproti tomu, co jsem prožívala ve skutečnosti, soud o dítě v Ordinaci trval jen šest hodin, to bylo nic. To jsem ani nezaznamenala. Spíše bylo nepříjemné, když jsem se tam bála o holčičku, když byla nemocná.

Strachovala jste se někdy o zdraví své dcery?

Určitě ano, hlavně v pubertě.

Prožila jste si vleklé soudní tahanice o dceru, zahojil už čas všechny rány? Nebo jizvy zůstanou?

Někdy si člověk vsugeruje, že je vše v pořádku, ale někde hluboko to pořád je. Je těžké dostat se do té hloubky, nikomu se tam moc nechce, a někdy ani nevíte, jak. Já sama nemám žádné techniky. Kolikrát jsem si říkala, že jsem z toho všeho venku, a pak nastane nějaká situace a stejně zjistím, že jsem tam, kde jsem byla před patnácti lety. Z toho jsem vždycky smutná. V tu chvíli se ptám, jak je to možné, vždyť se přece snažím na sobě pracovat, a pak se zase ocitnu tam, kde jsem byla. Je to hodně o trpělivosti.

Co může člověk obecně udělat, aby mu bylo i v těžkých chvílích líp?

Když člověk zažije nějaké trauma, tak dělat věci, které ho baví a naplňují. A to je pak super i do budoucna, kdy se toho už zbaví. Dělat věci a být v situacích, ve kterých jste šťastní.

U vás je to třeba jóga. Tu děláte už skoro dvacet let, to je další podařené manželství. Je to láska napořád?

Stoprocentně. Tuhle neopustím nikdy, protože jsem zjistila, že bez jógy nemůžu existovat.

Prý se věnujete bikram józe, což je cvičení v teple. Proč právě tento druh?

Jsem hodně zimomřivá, takže mi to dělá dobře. A je to čím dál horší, mívám často neprokrvené bílé prsty a bolí mě. Tak se potřebuju zahřívat.

Takže spíte doma s peřinou…

Tak to ne. I když je minus, spím v hodně nízké teplotě. Když je nejhůře, třeba kolem páté, kdy mi je zima, přehodím si jen přes sebe vlněnou deku. Jinak jsem raději v chladu, já se nijak moc nerozmazluji.

Jóga není jen cvičení, je to životní styl. Změnila i váš přístup ke stravě?

Když jsem s jógou začala, změnily se moje chuťové buňky. Zkoušela jsem vegetariánství i vitariánství, držela jsem očistné půsty. Teď jsem v normální fázi, nejsem tak striktní, čas od času si něco dopřeju. Včera jsem třeba přijela v půl dvanácté večer ze zájezdu a dala si květákovou polévku. Potřebovala jsem se zahřát, a tam byly jen chlebíčky a bábovka, a to já nejím.

Sladké nejíte?

Občas si dám hořkou čokoládu. Jde o to, aby člověk poslouchal svoje tělo, aby s ním žil v souladu.

A vy to umíte?

Teď už jo. Čím jsem starší, tím je to lepší. Ale někdy ty signály neposlechnu, nebo ano, ale stejně do těch výzev jdu. Někdy cítím, že ne, ale hlava mi řekne, zkus to, třeba je tam něco, co je pro tebe dobré.

Zmínila jste spánek v chladu, umíte odpočívat?

Mám takovou rovnici. Když si neodpočinu, tak mě práce méně baví a málo si ji užívám. Odpočinek jsem se ale vědomě učila. Hodně mi pomohl covid. Během dne si třeba lehnu a do deseti minut usnu. Okamžitě se mi pak hlava nastartuje. Bez odpočinku a vypnutí si člověk těžko plní sny.

Naučila jste se taky odpouštět? Někdy musí člověk odpustit i sám sobě.

To ano, a taky se mít rád. To je také dost těžká záležitost a na tom pořád hodně pracuji. Někdy si myslím, jak moc se mám ráda, a pak zjistím, že to tak vlastně ani není. Ono to zní jako klišé, ale aby se měl člověk rád, respektoval se a respektoval druhé a dokázal třeba pochopit i ty, kteří dělají zlo, to je důležité. Mně odpuštění pomáhá. Jsem spíše takový mírotvůrce, na jedné straně můžu vypadat jako slaboch, ale na druhou stranu vnitřně cítím, že bojem a tlakem se nikam nedostaneme. Nemůžeme vracet stejnou mincí. Já radši tu tvář nastavím, protože v tom vidím vyšší smysl.

Umíte nastavovat hranice?

Na tom pořád pracuji, to neumím. Vždycky dám lidem prostor, protože předpokládám, že právě tak toho druhého poznám líp, než když mu stanovím pevné hranice. Bohužel i dobří lidé, když mají prostor, tak toho někdy zneužijí. Ale pro mě je to asi rychlejší způsob. Jak stárnu, už s tím pracuji lépe.

Věříte na osudová rozhodnutí, osudová setkání, osudové zvraty?

Asi bych spíše řekla, že nevěřím na náhody. Osud je daný. Některé věci vás neminou, ale jde o to, jak k nim přistoupíte. I když se stane něco na první pohled negativního nebo nepříjemného, můžete si z toho vzít to nejlepší a odhodit úplně někam jinam.

Narodila jste se ve znamení Raka. Sedí to na vás? Citlivost, rodinný typ, spíše dva kroky vzad, jeden vpřed.

Sedí a celý život jsem si přála, abych byla jiné znamení, nějaké zemské, třeba Býk nebo Kozoroh.

Rak je vodní znamení, co pro vás element vody znamená?

Voda je pro mě silný element. Zažila jsem v moři spoustu věcí. Praskla mi cysta, topila jsem se, potápěla se v kleci v Pevnosti Boayard. S vodou mám opravdu úzký vztah. V moři jsem kdysi plavala hodně daleko, cítila jsem kolem sebe volnost, svobodu a byla jsem nejšťastnější. Ale pak mě začali všichni strašit, ať tak daleko neplavu, že tam jsou žraloci. Postupně, rok od roku, je to horší a horší, a už tak daleko neplavu. Ale pravdou je, že jsem v moři šťastná. Před třemi lety jsem silně ucítila element vzduchu, když jsme v Rakousku zažili na sedačce orkán. Tekly mi slzy, ne ze strachu, ale z té síly větru. Mám tedy silné vztahy s vodou i vzduchem.

Související články

Citliví lidé mají hodně vyvinutou intuici. Být citlivý tedy podle vás není prohra?

Vždycky to samozřejmě není na škodu.

Vnímám věci, které jsou jinak, ale v mé profesi je to někdy těžké. Intenzivně vnímám energie lidí, už jsem se v tom naučila líp chodit, a vím, jak se sebou pracovat. A když se tohle člověk naučí, je mu lépe. Do některých věcí jdu a vím, že to zvládnu, do některých nejdu, protože tam nepatřím, do některých jdu, i když vím, že mě to semele, ale z nějakého důvodu tam musím nebo vím, že mě to někam posune, když dostanu „nakládačku“.

Vnímáte negativní energii druhých a umíte ji od sebe odhodit?

Kdybych s takovými lidmi musela být delší dobu, umím v nich vidět to dobré. Když je někdo agresivní, ukřivděný, nespokojený a já mu dám signál, že ho respektuji a chápu, tak trochu povolí. Samozřejmě je to těžké a určitě je pro mě lepší pobývat s lidmi, kteří jsou spokojení a přímí.

Někde jste řekla, že mámy musí být silné a že se nemůžou hroutit. Není někdy lepší emoce projevit?

Teď už bych to neřekla. Naopak, děti mají vědět, že jste normální bytost. Moje maminka mi sice vždycky říkala, musíš být silná, musíš být silná, ale já si myslím, že je dobré emoce ukázat. Když to neuděláte, pak si budou ostatní myslet, že zvládnete všechno. Proč? Paradoxně, když jsme se Sofi měly nějaký problém a ona viděla mou zranitelnost, tak byla ke mně citlivější.

Dcera se před časem odstěhovala, obešlo se to bez slz?

Brala jsem to jako pozitivní změnu. Měly jsme mezi sebou konflikty, tak to bylo i určité vysvobození. Ale vídáme se a beru to tak, že má období dospívání a hledání sebe sama.

Jak jste se svou maminkou vycházela vy?

Tak já byla od těch čtrnácti pryč a jezdila jsem domů jen na víkendy. Ale asi bych si nikdy nedovolila tehdy to, co si dovolují mladí teď, ale je jiná doba.

Vracíte se domů do Písku?

Vracím, měla jsem a stále to tam mám moc ráda. Pořád jsem chodila do přírody a fungovali jsme jako rodina. A protože jsem ve čtrnácti odešla, teď se trochu snažím to dohánět.

Teď už byste tak brzo z domova neodešla?

Odešla bych stejně, potřebovala jsem rebelovat.

Ke všemu si musíme dojít sami…

Asi ano. Já jsem v tomhle směru asi divný rodič, protože jsem dceru do ničeho netlačila. Pořád jsem říkala, najdi si, co tě baví, ale pro dítě, které neví, to asi není vždy ideální. Já třeba od první třídy věděla, co mě baví a měla jsem cestu jasnou. Je ale spousta dětí, které to nevědí a jsou pak vděčné rodičům, když je trochu nasměrují. Já jsem možná nasměrovala, ale nebyla jsem důsledná. Nejsem důsledný člověk, nesnáším manipulaci, a to ani pozitivní. Vždycky jsem v životě dělala jen to, co jsem sama chtěla, a nikdo nebyl schopen mě k něčemu donutit. Moje maminka mi dávala volnost, měla inovativní myšlenky, nic mi nezakazovala. Na tu dobu byla osvícená. Ne všichni jsou ale na volnost zralí.

Máte to tak i směrem k jiným lidem?

Mám, k mužům, přátelům. Na ničem nevisím. Jdeš…? Nejdeš…? Rozhodni se, jak chceš. Dávám všem volnost a málokdo je na to připraven. Někdy s tím mívám problém.

Související články

Pořád v sobě máte nedůvěru v systém a muže?

Během covidu jsem něco řešila a systém mi paradoxně pomohl. Takže to, co jsem předtím zažila do minusu, to jsem zažila do plusu. Takže systému už věřím víc. Co se týče partnerských vztahů, to nevím, budu ale vždy věřit v to dobré. Ale když ucítím zlobu nebo nenávist nebo intriky z té druhé strany, automaticky se zavřu a jdu pryč.

Čekáte ještě na nějaký herecký sen?

Přála bych si mít pořád dostatek rolí, které jsou různorodé, budou mě obohacovat a budou mě vybízet, abych pořád vycházela z komfortní zóny. To bych si přála nejen na divadelních prknech, ale třeba i v seriálech či filmech. Ve zpěvu se taky snažím dojít k nějaké metě. Co se týče jógy, angličtiny, snažím se pořád zdokonalovat.

Před několika lety jste mi vyprávěla o Tibetu a o výškách, kde i problémy postrádají význam. Je fajn dívat se na život z nadhledu?

To určitě ano, když máte nadhled, je to lepší. A ten nadhled se dá najít i tam, kde jsme. Ale některé věci si chci regulérně prožít, se všemi plusy i minusy, i bez toho nadhledu. Naprosto vědomě, že do toho jdu, že vím, že to bude kyvadlo. Může to být v jídle, ve vztazích. Je to lidštější, ale když je to vědomé, tak je to bezpečné a pěkné, a o tom ten život vlastně je. Abychom se na všechno dívali jen z nadhledu a byli stoprocentně rozumní, to bychom asi na téhle planetě nebyli. Od toho jsou jiné planety.

IVANA JIREŠOVÁ (45)

  • Narodila se v Písku. • Vystudovala Pražskou konzervatoř.
  • Po skončení hrála mimo jiné v Divadle F. X. Šaldy v Liberci.
  • Pracovala také jako kosmetická redaktorka v Harper´s Bazaar.
  • Hrála v mnoha muzikálech, například Kdyby tisíc klarinetů, Hello Dolly, Excalibur, Shrek, Kat Mydlář, Robinson Crusoe.
  • Objevila se v seriálech Ordinace v růžové zahradě, kde hraje dodnes, V.I.P. vraždy, Policie Modrava, Vinaři.
  • Momentálně ji můžeme vidět v divadlech Palace, Kalich, Brodway.
  • Účinkovala v televizním pořadu Tvoje tvář má známý hlas, aktuálně moderuje spolu s Martinem Písaříkem pořad o cestování Bedekr.
  • S již zesnulým novinářem Ondřejem Höppnerem má osmnáctiletou dceru Sofii, která studuje konzervatoř.

Zdroj: časopis Vlasta