Zjistila jsem, že pocházíte z Pardubic stejně jako já. A že k herectví vás přivedla babička, která s vámi chodila pravidelně do Východočeského divadla. To dělá moje maminka s mojí dcerou, takže mě to dojalo. Dcera má totiž ambice stát se herečkou. Co byste takové holčičce doporučila. Myslíte, že se doby, kdy jste začínala vy a kdy začínají dnešní holčičky, liší?
Nedovedu říct, jestli je to dnes nějak zásadně jiné, snazší nebo těžší. Jediné, co mě napadá, je, že se již produkce nedívají jen na to, co umíte, ale někdy přihlíží při obsazování i k číslům na instagramu a TikToku. Takže dnes se herci posuzují i přes tato čísla...
Na druhou stranu sociální sítě nám umělcům přinášejí benefit v tom, že nemusíme jako dříve čekat, jestli přijde nabídka na rozhovor, ale můžeme se k čemukoli vyjádřit na svém profilu a komunikovat tam i se svými fanoušky.
Je to váš bezpečný prostor, kde nikdo nevytrhne vaše slova z kontextu?
Přesně tak... Když to pak některá média sdílí nebo z toho udělají článek sama od sebe, téměř vždy dají odkaz přímo na ten daný příspěvek, ze kterého čerpala, to mi připadá fajn a fér. A co bych doporučila malé slečně, která chce hrát? Určitě chodit do uměleckých kroužků.
Já jsem tehdy chodila na klavír, tancovat, zpívala a měla docela široký záběr, což se mi hodilo jak na konzervatoři, tak později v muzikálech. A vlastně i v dabingu – když se dabuje nějaká postava, která v pohádce i zpívá, udělám si vše sama. Důležité ale je, aby to každého bavilo, aby to stále bylo hezké, a ne povinnost a dril. Určitě je dobré pak obejít castingové agentury, které obsazují herce do filmů a seriálů a dát o sobě vědět.
VIDEO: Poslechněte si písničku Ivany Korolové "PMS".
Jak se případně vypořádat s tím, že sen nevyšel? Měla jste vy osobně nějaká zadní vrátka?
Právě ano. Vždycky jsem věděla, že kdybych se neuchytila, tak bych si třeba založila svůj dramaťák a vedla a učila děti. Počítala jsem i s variantou, že to neklapne.
To mi přijde praktické. A vlastně trochu „kontra“ tomu, jak říkáte, že ráda svá přání vysíláte do vesmíru. Takže jste sice vysílala do vesmíru, že chcete uspět a proslavit se jako zpěvačka, ale zároveň jste měla náhradní řešení.
Hlavně jsem to nikdy nedělala primárně kvůli tomu, abych byla slavná. Vždy mě to bavilo, protože miluji předávání emocí skrz různé postavy, skrz písně a hudbu. Ale měla jsem kdysi kolegyni v divadle, na které byla touha po slávě hodně vidět, a mně to tehdy přišlo hrozně krátkozraké...
Ale za svým snem jsem šla. Svého času jsem možná byla i taková urputná. A pak mě mrzelo, když se mi konkurz povedl a oni mě přesto nevzali. To mě i rozčilovalo, zvlášť když jsem měla pocit, že se na roli hodím lépe než ,,ta druhá“.
Jak se tím nenechat semlít a neříct si po takových odmítnutích, že nejste asi dost dobrá a měla byste raději dělat něco jiného...
Je to těžké a já se to musela naučit. Protože zpočátku mě to mrzelo a vadilo mi to, částečně jsem i záviděla nebo měla takové ty řeči ,,No jak tuhle mohli vzít? Vždyť to vůbec nedala…“. Ale pak jsem začala číst knížky o moci přítomného okamžiku. A naučila jsem se, že když se něco nepovede, tak je to krok k tomu, že se povede něco jiného a má to svůj důvod.
Přestala jsem být nervózní na konkurzech a na castingy chodím s tím, že mi to je „jedno“, že to dopadne tak, jak má. Navíc už vím, že jsem dobrá a v čem, zároveň vím, kde mám své limity. Řadu let k tomu takto přistupuji, mám to tak i ve vztahu s manželem.
To mi musíte vysvětlit.
Bývala jsem kolem dvaceti let trochu žárlivá, i když nikdy ne přehnaně. To jsem si sama zažila z opačné strany a nic příjemného to není, dávalo mi to zabrat. Se svým mužem jsem si to od počátku vztahu přenastavila v hlavě jinak a dávám mu velkou důvěru. Když je někde na pivu, nepíšu mu každou minutu, s kým je a ať už jde domů.
Vím, co ve mně má, vím, co mám já v něm, a myslím, že si to uvědomujeme oba. Víme, co bychom ztratili, a tak si to opečováváme. Je fajn nechat druhého dýchat a prostě žít a věřit si.
Já se přiznám, že úplně zbožňuji vaši historku o zásnubách. Na které jste čekala a nakonec jste partnerovi vyčetla, že stále otálí... A on vám vysvětlil, že si potřeboval být jistý, že rodinu bude schopen zaopatřit. Je skvělé, že jste to téma otevřela. Téma, kdy ženy trochu v nejistotě čekají, zda budou požádány o ruku. A co před tím, než pokleknou, řeší muži. Tradiční model takto velí a pod tlakem jsou oba z páru.
Děkuji, to mám radost. Mně tenkrát vlastně nedošlo, nad čím může on přemýšlet. O svatbě jsme spolu tu a tam mluvili, že ji jednou chceme, a já měla pocit, že už nastal ten čas a že to přece musí cítit taky. Chtěla jsem být už zasnoubená a nechápala, na co čeká. A to jsme přitom pár, který si opravdu umí povídat o všem, což je podle mě jedna z našich zásadních partnerských výhod.
Ale tenkrát jsem to vyslovit nechtěla, že jako čekám na ten prsten, abych nezkazila to překvapení, na které skoro každá holka čeká. No a kolem mě to zažívala jedna kamarádka za druhou a už se začínalo ptát i okolí. Až to „bouchlo“...
Chtěla jste vědět, na čem jste.
Rozhodně jsem neměla žádné pochyby. Ale ten tlak okolí hrál roli a dohnal mě přemýšlet nad tím víc, než by bylo záhodno. Takže, ač náš vztah byl skvělý a oproti jiným jsme nikdy neřešili žádné problémy a krize, tak jsem měla pocit, že nás všichni ti s pohádkovými zásnubami „předběhli“.
A já si pořád říkala, jak je možné, že se nic neděje, vždyť jsme naprogramovaní stejně, dokonce jsme si nechali udělat i stejné tetování. Přišlo mi příhodné zpečetit to zásnubami. Navíc jsme měli před sebou výzvu – zdolat třítisícovku. A já si říkala, jak by to tam bylo pěkné...
To se vyloženě nabízelo.
A on si prý naopak říkal, že to budu určitě čekat a to by nebylo ono. Navíc pro Jirku právě to zmíněné tetování bylo výrazně zásadnějším krokem než prstýnek. A měl pravdu, ta symbolika je nádherná, jenže jsme si to zapomněli říct... A ten můj výlev? To nebyla hádka, to jsem se jen rozbrečela, když jsme došli na konec té náročné trasy, on si sedl, zahleděl se do krajiny a řekl „Ježiš, to je skvělý. Já na těch horách vůbec o ničem nepřemejšlím.“
A přitom měl přemýšlet o životě s vámi!
Právě. A mně to v tu chvíli bylo nějak líto. Ale nakonec zásnuby proběhly o půl roku později a vymyslel to kouzelně! Zpívám o tom v písničce Kruhy, kterou jsem chtěla říct, že ať se „to“ nakonec stane kdykoli, je to krásný vždy a je fajn si počkat a nenechat se znervózňovat okolím. Ale chlapi by to zase nemuseli zbytečně oddalovat, když si holku vzít chtějí, a holky by to zase neměly hrotit. Najít ten balanc ale není snadný.
Na albu Kruhy, které vyšlo před 4 lety, jste řešila v textech i další témata, která bývají tabu. PMS, těhotenství jako „nejkrásnější období v životě ženy“. Jakou desku jste tehdy chtěla vytvořit?
Chtěla jsem tam dát všechno, co mnou rezonuje. Je to takový život v kostce, můj a mých přátel. Měl to být obraz mě samotné a sdílení mých zkušeností.
Je v plánu další album?
Strašně bych si to přála a snažím se každou volnou chvíli urvat a sednout k počítači. Ale s dcerou je těžší ten čas najít, a když ho večer mám, tak hlava už nefunguje tak kreativně, jak by bylo potřeba. Navíc bych chtěla, aby texty šly víc do hloubky. I když mám nachystanou i ztřeštěnou věc...
Zase konzultuji s mou nejlepší kamarádkou Marikou Šoposkou. A ta mi říká, že jsem se posunula, a ta deska by to měla ukázat. Ale jsem smířená s tím, že to nebude hned. Mě obrovsky čas s Amélií naplňuje, baví mě hrát si s ní, věnovat se jí.
Sociální sítě využíváte k tomu, abyste fanouškům dala vědět, co se děje v pracovním i osobním životě a oni s vámi čile komunikují. Píší vám jako Ivaně Korolové, nebo jako umělkyni, kterou znají skrz různé postavy z muzikálů, divadel a seriálů?
V době, kdy se vysílal seriál Krejzovi, jsem pro fanoušky byla asi nejvíc Danka. Ale teď mě oslovují jako Ivanu, nejen jako umělkyni, ale taky jako maminku. Takže řešíme výchovu, děti a podobně.
Zmínila jste seriál Krejzovi, který byl velkým hitem. A teď mám informaci, že se na vás můžeme těšit v dalším seriálu s pracovním názvem Kamarádi. Prozradíte, o co se jedná?
Tentokrát nejsem hlavní hrdinkou, hraji sestru jednoho z hlavních hrdinů. Jsme taková ta ideální rodina, několikagenerační... Něco jako v mém reálném životě u nás v Pardubicích, kde jsem vyrůstala. A já poprvé hraji maminku a mám dvě děti. Láďa Ondřej mi hraje manžela, Pavel Řezníček tátu, Martinka Preissová maminku a David Gránský bráchu.
S Davidem jsme toho už zažili spoustu, byli jsme několikrát pár, ale sourozence jsme ještě nehráli. Je to o třech kamarádech, odehrává se jak v lékařském prostředí, tak v gastronomickém, je to rodinné a pohodové. Jezdíme točit i na Skalsko, do nádherných vesniček a točí se to moc hezky, štáb si s tím dává práci.
Kromě práce před kamerou se hodně věnujete divadelní a muzikálové tvorbě. Která z vašich rolí byla pro vás největší výzva? Ať už pěvecky, herecky, nebo třeba fyzickými výkony?
Teď jsem nazkoušela Bestiář, a to byla pro mě herecká výzva. Hlavními hrdinkami jsou dvě kamarádky a já si říkala, že se skvěle hodím na ztřeštěnou kamarádku hlavní postavy. Ty hlášky, ta energie, to je přece jasné... Ale nabídka přišla na Karlu, hlavní roli. Ta hledá lásku a chce být bestie, což se jí moc nedaří. Je úplně jiná než já, ale nedalo se odolat.
To představení mám strašně ráda a těším se, jak zase od září budeme hrát, na novém místě v Divadle ABC a všude možně po republice. Je to činohra s písněmi od Petra Maláska a Vaška Kopty, máme kapelu, tanečníky. Pěvecky pak pro mě kdysi byla výzvou Mamzelle Nitouche v libereckém divadle, za kterou jsem byla nominovaná na Thálii.
Zpívala jsem ji „po svém“, muzikálovo-popovo-opereto způsobem, který můj hlas ovládá. A i když si myslím, že to bylo dobré, cítila jsem, že ten hlas není tak silný, jak by bylo potřeba na operetu. Ač jsem byla za nominaci šťastná, říkala jsem si, že bych cenu chtěla získat za něco jiného, a když vyhrála kolegyně vedle mě, moc jsem jí to přála.
Za co byste ráda cenu vyhrála? Kde jste pevná v kramflecích?
Třeba Tarzan je skvělý. Tam jsem si jistá a miluji to. Jsou to nádherné, a vůbec ne jednoduché písničky. A ještě jsem si jistá v Noci na Karlštejně. Tu letos pojedeme devátou sezonu, a to je srdeční záležitost. A pak je pro mě zásadní role ta Karla v Bestiáři.
Jednou z vašich domén je dabing. Dokonce jsem zaznamenala, že se vám říká královna dabingu dětských animáků a jste opravdu oceňovaná. Vzpomenete si na svoji první dabérskou zkušenost?
První byla Gabriella z Muzikálu ze střední. Bylo to skvělé, protože režisér Zdeněk Štěpán, což je shodou okolností režisér dabingu Simpsonových, umí skvěle pracovat se začátečníky. A protože to bylo do kina, byl na to čas, mohli jsme si s tím hrát... Bylo to perfektní zaškolení. A ono se to pak nějak rozkřiklo, najednou se vědělo, že je Korolová nějak dobrá nebo co a já začala dabovat skoro každý den.
Vy jste hodně spojovaná s Poppy z Trollů, jste Locika a jste i Lisa Simpsonová. Proč právě u Lisy bylo takové haló, když jste po paní Štáchové převzala její namlouvání?
To jsem tenkrát taky nepochopila.
Bylo to poprvé, kdy jste převzala dabování po někom?
V takovém rozsahu asi ano. A mně tenkrát vůbec nedocvaklo, jak obrovskou fanouškovskou základnu seriál má a že ti diváci to budou tolik řešit. Bylo to o to těžší, že jsem zpočátku nebyla spokojená ani já sama se sebou, takže jsem v podstatě s kritikami i docela souhlasila. Ale oni na mně tehdy nenechali nit suchou...
Nepříjemné bylo, že když jsem jela poprvé do studia a měla s Lisou začít, tak u toho hned chtěli točit nějaký rozhovor. Ale já ještě ani netušila, jak ji budu mluvit nebo jak to celé udělám. A už vůbec jsem se nechtěla přiživovat na něčím neštěstí. Prostě jsem chtěla, aby ta Lisa byla dobrá, aby to fungovalo dál a v podobném duchu. A dodnes, ač do většiny dabingů chodím s pocitem, že 100 % vím co a jak, Lisu dělám s velkým respektem.
Jaké scény se těžce dabují? Někde jste zmiňovala, že při dušení Lociky jste měla v puse mikinu od Vojty Kotka. Ale co třeba násilí, erotické scény...?
Nejhorší je, když musíte hodně dýchat. Ať už je to u porodu, u sexu nebo u podobných scén. To se vám pak začne točit hlava. A potom křičení! A nebaví mě dabovat souboje. Musíte dávat pozor, kdo na kom klečí, kdo útočí, kdo koho tahá... Chci, aby to bylo autentické, tak to hodně řeším. Ale za ty roky se na svoje postavy už umím napojit na první dobrou, i když dodnes tu alchymii nechápu.
Poznává dcera váš hlas v pohádkách?
Jo jo, hned hlásí, že jsem to já. Ale asi si pořád neuvědomuje, jak se to děje...
Jak obecně vnímá vaši profesi?
Až tak, že začínám tušit, kam ji to potáhne... Zpívá si, k Vánocům dostala malý magneťák s mikrofonem a pouští si svoje písničky od Karol a Kvído, které zná všechny nazpaměť. Má docela pamatovací talent, dvakrát si poslechne písničku a už ji zpívá. Byla se mnou i v divadle na různých zkouškách, i v dabingu, kdy seděla ve studiu a byla hrozně hodná.
Jen jsem ji zapomněla upozornit, že už točíme naostro a má být ticho, tak začala hledat v kabelce sušenky a hrozně šustila. Ale obecně se snažím ji do práce moc netahat, i když se jí to líbí.
Ač působíte velmi vyrovnaně, stane se, že byste měly s dcerkou i „krizi“? Jak řešíte vypjaté situace?
Především musím říct, že Amélie je opravdu neskutečně pohodové a hodné dítě. Ale samozřejmě má už svoje nálady a názory. Začala jsem se víc zaobírat výchovou a osobností dítěte, zajímá mě respektující výchova a vše kolem toho, a již jsem pochopila, že naše Amélie je spíš introvert. Prostě to má jinak než já v jejím věku.
Tudíž funguje jinak doma, kde si je jistá, a jinak v cizím prostředí. Potřebuje čas a vše si osahat. Když na ni budu tlačit a nutit ji otrkat se dřív, tak jen získá pocit, že ji maminka nechápe. A stejně tak, když ji zahltím novými věcmi... Je potřeba porozumět dětským emocím a mně přijde moc hezké se tím zaobírat a celý ten pro mě nový svět s Amélií objevovat.
Zdroj: časopis Vlasta