Jak ses dostal k organizaci Dobré víly dětem, která si dává za cíl trávit s dětmi z dětských domovů aktivně čas, nikoli je „jen“ zasypávat hračkami?
Úplně původně jsem se zapojil přes svého partnera Péťu (herec Petr Vančura – pozn. red.), je to asi dva roky zpátky, to on byl osloven ke spolupráci a docela dlouho to odkládal. V té době jsme oba kroužili kolem tématu „naše dítě“ a zjišťovali, jaké jsou vlastně reálné způsoby ho mít – pro dva kluky žijící v Česku jako pár. Skloňovali jsme i slovo adopce či osvojení. Takže jsme nejprve přes Dobré víly vyjeli na letní tábor pro děti z dětských domovů, kde jsme se zapojili do programu, který byl už daný. A najednou jsme si tam připadali skoro jako vetřelci. (smích) Tahle jednodenní návštěva nás oba dva lehce vyšokovala…
Proč?
Děti obecně se s ničím nepářou. A jak v poslední době poznávám lépe děti z dětského domova, které žijí v docela tvrdém světě, jsou husté na sebe navzájem a nemají problém být takové i na okolí. S tímto jsme se s Petrem srovnávali delší dobu, Péťa o dost déle než já. Téma adopce nás tedy na čas jakoby opustilo. Ale jak plynul čas, po malých krůčcích jsem se k návštěvám dětského domova v Mladé Boleslavi vrátil. Uvědomil jsem si, že adoptovat dítě je velký krok a než se do toho vrhnout po hlavě, raději chci ten svět dětí z děcáku poznávat, zmapovat, vědět, co a jak to znamená. Uvidíme, kam to nakonec povede.
Takže se téma adopce pro tebe zase otevírá?
Spíš si s tou myšlenkou zatím pohrávám. S Petrem víme, že není kam spěchat.
Co přesně během návštěv dětského domova děláte?
Mottem Dobrých víl je: „Objetí je víc než hračka.“ V principu jejich pomoc funguje tak, že se domluví předem s konkrétním dětským domovem, kdy tam lze dorazit. Může to být jednou týdně nebo i častěji. Základem je trávit s dětmi čas, náplň se pak odvíjí od dané situace a potřeb. Já třeba s mladšími dětmi hraju různé hry, které je v tu chvíli baví. Nebo se zapojím do doučování u starších. Nedávno to například bylo skvělý, sám jsem si oprášil češtinu a matiku, to není vůbec marné. (smích)
Jsi umělec, zapojíš se i do pomoci dětem, které vykazují třeba hudební či herecký talent?
Zatím jsem právě tohle nikomu nenabídl, protože, jak jsem zmínil, jsem teprve ve fázi mapování terénu. Ale máme s některými dětmi domluveno, že se přijedou podívat na moje představení Malý princ, které hraji ve Studiu Dva. Chtěl jsem, aby taky poznaly, co dělám. Vím ale, že kolegyně Bára Mudrová, která je také Dobrá víla, vede v jiném dětském domově dramaťák pro děti, které tahle činnost zajímá.
Vnímají tě děti jako slavného člověka?
Tohle je zvláštní, některé vlastně ani netuší, co dělám za práci. Ti starší to vědí, ale vůbec to neřeší, vnímají mě jako Honzu. Mnohem víc je zajímá, že žiju s klukem. Na to se vyptávají a hrozně rychle to nějak vstřebají a vezmou, což se týká hlavně mladších dětí. U puberťáků je vnímání toho tématu asi jiné, jsou opatrnější, možná se jim o tom hůř mluví. Přece jen vyrůstají s tetami a není moc možností si promluvit otevřeněji. Co si budeme povídat, o homosexualitě se mluví těžko i lidem, co dospívají s vlastními rodiči…
Musím jako nová Dobrá víla projít nějakým „školením“?
Existuje takový malý manuál, stručné poučení, jak s dětmi zacházet. Jeden z bodů například je, že se jim nemá závazně nic slibovat, když stoprocentně nevíš, že se to stane. Tento problém, nebo spíš trochu selhání jsem prožil na vlastní kůži – nejezdil jsem úplně pravidelně a děti na to reagovaly. Ne že by z toho byly vyloženě smutné, ale vyptávaly se: „Kdy příště přijedeš?“ Taky jsem jim vždycky vozil nějaké drobnosti jako dárek. Tím jsem si chtěl nějak sám v sobě vykompenzovat „vinu“, že tam nejezdím až tak často. Šlo o maličkosti, například jsem jim daroval hopíka. Ale pak se stalo, že s každou mojí návštěvou se už děti ptaly: „Kde máš hopíky?“ To bylo taky špatně. Došlo mi, že není dobré je učit stavět vztahy na materiálních věcech. Od té doby si dávám bacha, abych se udržel. Vozím sám sebe a ochotu s nimi být a pomáhat jim. Jinak jako nováček žádným kurzem procházet nemusíš, a právě proto je škála lidí, kteří v Dobrých vílách pomáhají, tak pestrá, a můžou tím pádem dětem nabídnout mnoho. Děti se tak seznámí s vědci, herci, řemeslníky… Prostě se všemi profesemi. A taky mají možnost poznat lidi, kteří mají doma děti a starají se o domácnost, což je něco, s čím se ve svém běžném životě nemají šanci setkat.
Proč sis vybral zrovna dětský domov v Mladé Boleslavi?
Důvodů bylo víc, ale asi hlavní roli hrál fakt, že moje kamarádka Tereza Šindlerová, která se stará mimo jiné o PR Dobrých víl, sama jezdila právě do Mladé Boleslavi. Takže vlastně na její doporučení.
Jako matka jsem hodně přecitlivělá na to, když vidím znevýhodněné děti. Nejsem si jistá, zda by mě jako novou Dobrou vílu nepřemohl spíš pocit bezmoci a smutku. Jak jsi tohle zvládl ty?
To, o čem mluvíš, jsem v sobě měl taky, ty osudy dětí jsou strašně nespravedlivý a mě se to logicky dotýká. Ale vykompenzuje se to vždycky právě tím hezkým časem, který s nimi strávím. Na to ošklivé, co mají za sebou, mi pomáhá zapomenout přítomný okamžik. Tohle jsem se naučil od nich, děti žijí hlavně přítomností! A hodně mě udivuje, že většina z nich i přes leckdy otřesné zážitky mluví hezky o svých rodičích…
Jak se tvoje sžívání vyvinulo? Když do domova odjíždíš, jaké máš pocity?
Vždycky je tam lehká nervozita. Říkám si, v jakém asi rozpoložení děti ten den zastihnu. Chci, aby moje návštěva byla co nejefektivnější, a někdy tam jedu a vím, že jsem unavený z práce. Už to mám nastavené tak, že jezdím vždy v úterý odpoledne, v době, kdy už mají po škole a kroužcích, mají volno. Těším se tam, už se přece jen známe, náš vzájemný vztah se pořád buduje.
A cesta zpátky?
Ta je vždycky taková „citlivá“. Dolehne na mě, že byl třeba někdo v nepohodě, má nějaké trápení, že se mnou ty děti byly ten čas šťastný, ale já odjel. Pak to v sobě zpracovávám.
Kdybys došel nakonec na základě zkušeností s Dobrými vílami k rozhodnutí dítě sám adoptovat… Přemýšlel jsi o tom, jak by mělo být tebou adoptované dítě staré?
Tohle se u mě také dost vyvíjí. Dříve jsem si myslel, že bych mohl být rodičem spíš dítěte, co už není úplně miminko a zároveň ne puberťák. Teď se mi názor na věc začíná měnit, když vidím ten obrovský rozdíl ve vývoji dětí, které prošly kojeneckým ústavem a které ne. Je smutné, že ty z kojeňáku jsou na tom ve všech ohledech o dost hůř… Ale opět říkám, můj celkový názor na tohle téma není zdaleka hotový.
Mají nyní vůbec gayové v Česku legální možnost adoptovat dítě?
Ta možnost je, ale jen pro jednoho z partnerů. Registrované partnerství adopci dokonce znemožňuje. S Petrem registrováni nejsme, takže jeden z nás adopci uskutečnit může, ale ten druhý nebude mít k dítěti žádný právní vztah. Snahy změnit to tady jsou, ovšem jsou velmi pozvolné. S Petrem veřejně podporujeme kampaně na podporu toho, aby svazek dvou lidí měl stejná práva jako klasické manželství, tudíž aby mimo jiné měli možnost společně adoptovat dítě.
Manželství stejnopohlavních párů se hodně diskutuje. Co si o tom myslíš?
Kdyby jednou došlo k tomu, že všichni budeme mít stejná práva, je mi jedno, jestli se homosexuální svazek bude jmenovat zrovna „manželství“ nebo jinak. Jde hlavně o ten obsah daného slova! To je podstatné.
HEREC JAN CINA
HEREC JAN CINA
Umí hrát, zpívat i tančit – o čemž svědčí i jeho loňské vítězství v soutěži StarDance. Kromě divadla je aktuálně k vidění také ve spotu organizace Dobré víly dětem (dobrevily.cz) na podporu dětí z dětských domovů. Sám sebe vnímá jako esenci jinakosti, a to nejen kvůli svému původu (jeho otec je Rom, matka Češka), ale i proto, že je gay – už více než patnáct let žije se svým partnerem, kolegou Petrem Vančurou. Říká, že jinakost k němu patří a je na ni hrdý.
ZDROJ: časopis GLANC
