Proč jste se rozhodl popsat téma biblických žen?

Myslím, že jedním z důvodů bylo, že jsem si při čtení bible uvědomil, že ženské postavy jsou obvykle zajímavější než mužské, že mají více rozměrů, jsou aktivnější, často chytřejší a z čistě literárního hlediska pestrobarevnější.

I když se o nich píše méně.

Musím předeslat, že čtu bibli nejen jako duchovní literaturu, ale prostě i jako literaturu. Tedy jako nesmírně zajímavě napsanou knihu, nebo spíš celou knihovnu, desítky knih z různých dob. Je třeba si ale také uvědomit, že je to psané jinak, než jsme dneska zvyklí. Autor či autoři se nerozepisují doširoka, vždy dají jen pár bodů, které si musíme sami pospojovat. Čtenář si z drobného náčrtku musí sám vyrobit plnokrevnou postavu s nějakým osudem, ač může jít o tu nejnižší služebnici na královském dvoře.

Jak jste představitelky vybíral? Asi nebude náhoda, že kniha začíná Evou a končí Pannou Marií.

Ženy jsem systematicky nijak zvlášť nevybíral, spíše jsem je volil podvědomě. Kniha vznikala původně jako časopisecký seriál, kam jsem náhodně a trochu chaoticky vybíral, co mě zaujalo. A když mě později vyzval nakladatel Dan Hrubý, abych uspořádal knihu, tak jsem měl výhodu, že ta první – budeme-li Evu považovat za první ženu, rozhodně je první ženou v bibli, a i Marie už byly napsané. Někdo by mohl namítnout, že jsem řadu žen vynechal, a bude mít pravdu, protože v bibli je několik set ženských postav. Mně samotnému je líto, že jsem je ještě nezpracoval, ale možná to je důvod k pokračování.

Máte mezi biblickými ženami svou favoritku?

Coby autora mě zajímaly zdánlivě přehlédnutelné postavy, jako je Abíšag. Tuto dívku najali na dvoře stařičkého krále Davida, který se neustále chvěl zimou, aby ho v loži zahřívala. Nebyla to milenka, ale jakási zahřívací osoba, někdo zcela na okraji, kdo se ale také dostal do centra moci. Osobně mě asi nejvíce imponuje Judita, žena, která projevila neobyčejnou statečnost a chladnokrevnost, v jistém smyslu to byla zmužilá žena mezi zženštilými muži. Je to paradox a myslím, že zcela záměrný, autor to v té době jistě myslel jako kritiku mužů. A přiznám se, že jsem až překvapen, jak osobní vztah mám k Evě jakožto naší společné pramatce, i když možná fiktivní.

Které biblické ženě historie nejvíce ublížila?

Můžu zmínit třeba dvě královny – Jezabel a Atalju. Nebyly to možná ty nejlepší panovnice, ale postupným opracováváním byly úplně zdémonizovány, zřejmě proto, že to vyhovovalo dobové politice. Něco podobného se stalo i některým králům, kteří možná vůbec nebyli špatní panovníci, ale nelíbili se autorům bible.

Nastal v některých příbězích vyloženě významový posun?

Určitě. Jedním takovým je příběh Zuzany. Tuto ženu překvapili při svlékání před koupelí dva muži, a vyhrožovali jí obviněním z nevěry, pokud jim nebude po vůli. Zuzana odmítla, a pokud by se k procesu s ní nenachomýtl mladičký prorok Daniel, byla by cudná žena odsouzena k smrti za nemravnost. V kostelích byl její příběh pro potřeby negramotných věřících vyobrazen jako sled několika scén, byl to takový středověký komiks, jenže do novějších dob přežilo jen jediné políčko, svlékající se žena. Vidíme to už na barokních malbách, ale podobně i dnešní soft pornografie často zobrazuje ženu, které se líbí, když se na ni při svlékání někdo dívá.

Jak dlouho trvá změnit zažitou interpretaci nějaké postavy?

V případě Zuzany to trvalo několik set let, přičemž roli hrála řada okolností, třeba příležitost prodávat – nebo kupovat – obraz nahé ženy s ospravedlněním, že jde vlastně o zbožný výjev, tak si to alespoň vysvětluji já. Jenže to není všechno. Ten příběh má mnoho rozměrů a otevírá řadu otázek, například jaké Zuzana měla možnosti, zda by nebylo lepší zachránit si život, co si o tom myslel její manžel, kdo byli ti starci, zda byli opravdu tak staří, jak se zúčastnění tvářili a podobně. Nabízí se vždy mnoho interpretací.

Na co jste při tomto zevrubném studiu žen přišel?

Důležité je uvědomit si, že Bibli psali hlavně muži, takže i ty ženské postavy jsou vylíčené převážně mužskýma očima. Jsou to představy mužů o ženách, i když existuje teorie amerického literárního vědce a hebraisty Harolda Blooma, že některé příběhy – třeba zrovna ten o stvoření Evy – napsala ve skutečnosti žena. Popsal ji jako bezejmennou, privilegovanou autorku, která před třemi tisíci lety žila na jeruzalémském dvoře, uměla číst a psát a měla velké literární nadání.

Co vás přivedlo k religionistickým tématům? Máte i populární podcast Předvařená bible.

Myslím, že ve vztahu k bibli jsou v zásadě dva druhy lidí. Ti, kteří bibli čtou, a ti, kteří ji nečtou. Já bych rád propagoval četbu bible jako díla, které lze číst jako krásnou, vlastně zábavnou literaturu, nebo třeba text, se kterým se čtenář musí nějak utkat, třeba morálně, ale ne nutně nábožensky. Rád bych, pokud by se do této třetí skupiny dostali členové těch prvních dvou, dosavadní čtenáři i nečtenáři.

Kdo jsou bibličtí vypravěči?

Kdybychom je čistě hypoteticky shromáždili, zjistili bychom, že jde o mnoho set až tisíců lidí, protože text vznikal v dlouhodobém procesu, někdo psal, jiný přepisoval, dopisoval nebo redigoval a škrtal. Například příběh o stvoření Adama a Evy má jistě kořeny v prastarých mýtech, jenže v bibli je vylíčeno s určitými posuny, někdy záměrnými, jindy autor možná ani neznal kontext, ve kterém původní verze vznikla. Něco se ztratilo v překladu, něco posunulo. Biblistika dnes většinu těchto úprav s pomocí různých lingvistických metod dokáže rozpoznat. Navíc tady máme tlustou vrstvu interpretací od všelijakých teologů, kteří sedávali ve špatně vytopených síních klášterů, až po moderní umělce, kteří se toho chopili zase jinak, a tak se mohlo stát, že se třeba z cudné Zuzany stane koketa.

Související články

Čte se bible prizmatem doby? Dřív se stranilo mužům, dnes se vyzdvihují spíše ženy, třeba Miriam, Mojžíšova sestra, která podněcovala ke vzpouře proti faraonům v Egyptě.

Myslím, že tak jako každý člověk má svoji bibli, tak ji má i každá doba. Každý máme svoji bibli, když jsme mladí, když jsme ve středním věku a když zestárneme. Nyní je trend číst ji všelijak alternativně, na Západě existují různá antikoloniální či feministická čtení bible. Řeší se například, zda Mojžíš měl za manželku černošku a jak na to možná reagovalo jeho okolí. Problém ale nespočívá jen v tom, že si nemůžeme být jisti tím, zda dotyčné slovo má znamenat, že pocházela z Afriky, ale i skutečnost, že až od určitého okamžiku naskakuje v očích evropského čtenáře spojení mezi Afričany a otroctvím. Určité čtení bible bylo kdysi běžně používáno jako argument pro ospravedlnění zotročování černochů, to by dnes už možné nebylo, spíše se zdůrazňuje něco mnohem explicitnějšího, totiž společný původ lidstva v jediné ženě.

Zkrátka bible je vždy aktuální?

Přesně tak. Jednou ze smutných aktualizací, které pociťuji, je i osud žen ve válečných konfliktech. V době, kdy jsem psal jeden z takových příběhů, byl zrovna na vzestupu Islámský stát. Tehdy jsem si říkal, jak moc je ten příběh aktuální. A nyní, když kniha vyšla, je to bohužel také tak, protože se vede válka na Ukrajině se vším, co válka znamená pro civilisty a civilistky.

Je nějaká kniha srovnatelná s biblí?

Myslím, že ne, i když to asi nezní příliš vstřícně a kosmopolitně. Neznám tak dobře Mahábháratu (jeden z hlavních staroindických eposů, pozn. red.). To, co jsem z ní četl, bylo ohromující a fascinující, přesto se domnívám, že to není tak mnoharozměrný text.

Podobné je to i s koránem, který vznikl během relativně krátké doby, a logicky tedy ani nemůže mít podobnou rozmanitost jako něco, co vznikalo stovky, tisíce let z mnoha pramenů. Zrovna tak Homér je fascinující autor, ale také nemá parametry, které vidím v bibli.

Takže platí verš Voskovce a Wericha: Čtěte bibli, tam to všechno je?

Platí, je tam mnohé. Tenhle citát je z písně David a Goliáš, což je krásný příklad určité aktualizace toho příběhu. Základní poučení, které si z toho lidé většinou berou, je, že malý může zvítězit nad velkým. Když to v Osvobozeném divadle zpívali, tak bylo jasné, že to je o Československu a nacistickém Německu. A dneska to má zase jinou aktuálnost, takže bible má ten zvláštní rys, že pořád mluví k dnešním problémům. Nevím, jestli se to samé dá říct třeba o Homérovi.

Související články

Co je lidem společné, z čeho se nepoučili?

Už nevím, kdo řekl, že jediné poučení z historie je, že z historie není žádné poučení. Bible je kniha o morálce, správném jednání a správném vztahu k Bohu, ale myslím, že ten text není tak opovážlivý jako mnozí její pozdější vykladači. Vnímám ji jako knihu o člověku, jaký je, mnohé z těch textů si o člověku a jeho povaze nedělají velké iluze. Vidí v něm jistou velikost, ale i to, že člověk je tvor s obrovskými chybami a že je zbytečné, abychom se tím nějak drásali, protože to tak prostě je. To ukazuje už příběh stvoření člověka, jehož zformoval sám Bůh a vzdechl mu život, ale vytvořil ho z pouhého prachu země. Lidé v sobě mají velikost nadpozemského původu, ale také vznikli z toho nejnižšího, jsou prach, který se jednou zase vrátí do země. Bible, pokud ji budeme číst jako knihu o morálce, nás povzbuzuje, abychom v sobě živili to nejlepší, náš vznešený původ. Ale současně některé biblické příběhy nám ukazují, že přílišná snaha o dokonalost může vést třeba i ke krutosti. Takže myslím, že smíření se s tím, že jsme prostě „jenom“ lidé, je docela rozumný postoj.

Jste věřící?

Nejsem schopen na to odpovědět. Moje automatická odpověď by byla, že ne. Kdybych o tom přemýšlel, tak bych asi musel říct, že v nějakém smyslu ano. Líbí se mi píseň od americké zpěvačky ruského původu Reginy Spektor, která se jmenuje Laughing at God, Smát se Bohu. Je o tom, jak se nikdo nesměje Bohu v okamžiku, kdy se dítě nevrací pozdě v noci domů, když zavolá doktor po zdravotní prohlídce nebo když se loď nebezpečně kymácí ve větru. V té chvíli je každý věřící.

Související články

JAN FINGERLAND (1972)

JAN FINGERLAND (1972)

  • komentátor, novinář 
  • Pochází z Prahy.
  • Vystudoval politologii, filozofii a židovská studia v Praze, Anglii, Švédsku a Izraeli. 
  • Působí jako komentátor ČR Plus pro oblast Blízkého východu. 
  • Má populární podcast Předvařená bible. 
  • S manželkou vychovává dceru.

ZDROJ: časopis Vlasta