Na jaře jste ohlásil konec herecké kariéry a rozhodl jste se naplno věnovat malování. Nikdy jste ani na chvilku nezalitoval?

Ne. Vůbec mi to nechybí. Prostě jsem se rozhodl, že už stačilo. A když se rozhodnete, tak se s tím musíte vnitřně srovnat. Pak vás to totiž nemůže trápit a nemůže to přinášet stresy, jestli jste udělali dobře. Nějaké nabídky sice jsou, ale já je nevnímám. Mám to uzavřeno. Je spousta mladých herců, tak proč by jim ti staří měli překážet? Já jsem se navíc začal věnovat své druhé profesi a kumšt nejde dělat na půl úvazku. Jsem takhle spokojený.

Jan Kanyza na videu v Bakalářích

Zdroj: Youtube

No jo, ale kdo teď bude dabovat George Clooneyho, kterému jste dlouhá léta propůjčoval hlas?

To nevím. Mám sice nadabovat ještě jeden film, ale ten byl nasmlouvaný ještě před mým rozhodnutím s herectvím skončit. Abych dodržel slovo, udělám ho, ale pak už to jde mimo mě.

Přesto mě zajímá - bylo na jeho mluvě něco specifického, co jste si při dabingu musel nastudovat?

Měl takovou pikantnost, a to, že chvilku předtím, než začal mluvit, vždycky trochu mlasknul pusou, takže to vypadalo, že už mluví. Na to jsem si musel zvyknout a dávat na to pozor. Jinak musím říct, že bych si to s Georgem Clooneym spíš vyměnil - já bych hrál jeho role a on by mě daboval. Samozřejmě i s jeho honoráři. (smích) Mám rád skoro všechny jeho filmy, například v Dannyho parťácích byl skvělý.

Pojďme zpátky k vaší výtvarné tvorbě. Trávíte v ateliéru dny i noci, anebo tam pospícháte jen ve chvíli, kdy se o slovo přihlásí nový nápad?

Do ateliéru nechodím jako do kolbenky. Nemám tam píchačky a bandasku s kávou. Takhle to s uměním, alespoň u mě, nefunguje. Z malování musím mít vnitřní radost. Takže když je nápad silný, o práci si sám řekne.

Kde k abstraktní tvorbě berete inspiraci?

Kde se dá. Ale pravda je ta, že inspiraci musí člověk provokovat prací. Ona sama nepřijde. Pokud bych jen seděl v křesle a čekal, až přiletí múza a políbí mě na čelo, to bych se taky nemusel vůbec dočkat. Proces malby je dlouhodobý - vzniká, přemalovává se, mění se - a je nádhera, když se obraz najednou zjeví a vy víte, že už není potřeba do něj zasahovat. Takové chvíle jsou vzácné.

Co na vaši malířskou vášeň říká vaše žena?

Ta je smířená, protože ví, že se s tím nic dělat nedá. Je tak zvyklá, že mi do toho nezasahuje. Ani mi neradí, protože ví, že si radit, nenechám. (smích) Své oblíbence mezi mými obrazy ale samozřejmě má.

Vaše díla zdobí domácnost i vaší dcery, která žije za oceánem v Severní Karolíně...

Je to tak. Moje dcera je velkým fanouškem a chtěla by je nejradši všechny. A mám radost, že jsou k malování vedena i moje tři vnoučata. Největší talent je ale zatím nejstarší vnuk. Když vidím jeho obrázky, říkám si, že můj ateliér a všechno v něm patří do Malešické spalovny. Oproti němu nemá člověk šanci. Ta bezprostřednost, spontaneita, to je něco úžasného. Je mu osm, maluje od čtyř, a jsou to naprosto dokonalé věci. A rozhodně to neříkám z opičí lásky.

Že by měl talent po vás? Vídáte se? Malujete spolu?

Vídáme a obrazy si vyměňujeme. Já mám jeho a on má moje.

Prozraďte mi na závěr: jak oslavíte své 75. narozeniny?

Střídmě. Tam už není co slavit. Vždyť co by měl člověk oslavovat? Že je mu o rok víc, že se mu čím dál hůř šněrují boty, že mu padají věci z rukou, nebo že mu předepsali nové prášky...? Nene, já si na to nepotrpím.

A co třeba oslavit to, že je člověk stále naživu, že dělá to, co ho baví, a hlavně že má kolem sebe milující rodinu a lidi, které má rád?

To jste řekla krásně. Jsem rád, že se věnuji tomu, co mě naplňuje, a nikdo mi do toho nekafrá. Rodina je skvělá a velmi tolerantní.

Zdroj: vlasta.cz

Související články