Vzpomenete si na své „námluvy“ se seriálem Dobré ráno, Brno!?
Než jsem dostal scénář, režisér Honza Prušinovský mi odvyprávěl, o čem seriál bude. Po přečtení scénářů jsem si myslel něco o totální střelbě do vlastní nohy. Moje žena mi zcela vážně řekla, že snad nehodlám účinkovat v něčem, co takovýmto způsobem dehonestuje Brno. Já se jí ale snažil vysvětlit, že to není primárně o Brně, nýbrž o naší branži, což ovšem neznamená, že se to nikoho z Brna nedotkne – někdo se nepochybně bude cítit i uražen.
Do jaké míry jste s režisérem postavu režiséra hledali?
Honza Prušinovský mi řekl, že je to charismatický padesátník, má už toho hodně za sebou, je línej, hodně chlastá a furt někde souloží. Prý něco jako já. Z toho všeho je pravda jenom ten věk… Na druhé straně jsou mi Mirkovy výbuchy vzteku v kontrastu s klidným řešením krizových situací blízké a do výsledného výrazu téhle postavy mě nebylo třeba manipulovat.
Na kterou scénu ze seriálu budete ještě dlouho vzpomínat?
Fyzicky nejnáročnější byla situace, kdy ze studia vyhazuju výtvarníka Surůvku. Krom toho, že má tak o třicet kilo víc než já, je ta scéna v jednom záběru dost dlouhá a my ji opakovali zhruba dvanáctkrát. Takže prát se se stodvacetikilovým chlapem mě odrovnalo.
Dá režisér Prušinovský na rady či poznámky herců?
Honza má svou představu, ale je naprosto otevřený jakémukoli nápadu. Já jenom trval na tom, že budu mluvit hovorovou češtinou a brněnský výraz „já su“ se v celém seriálu objeví u postavy Mirka jenom jednou. A zdá se mi, že jsem z Mirka udělal ještě většího povahového kreténa, než jak ho Honza napsal. I tací režiséři bývají.
Hrál jste také ve filmu Jana Prušinovského Chyby. S čím budete mít vznik tohoto snímku nejvíc spojený?
Nejraději cestuju vlakem. Chyby se točily kus za Prahou a jednou došlo k tomu, že nebyla šance stihnout poslední vlak do Brna. Tak jsem požádal produkci, jestli by nás s Ondrou Kokorským zavezli do Brna autem. Na tu hrůzu, kdy v noci asi sedm řidičů kamionů usnulo za volantem a zkřížilo nám cestu, nikdy nezapomenu.
V loňském roce si vás diváci spojili s úspěchem seriálu Devadesátky, kde jste hrál patologa…
Mám pár kámošů na soudním lékařství a nahlédnout do jejich profese mě lákalo. Navíc Peter Bebjak je skvělý režisér. Na tom seriálu mi dělal poradce Marek, bohužel si nevybavuju jeho příjmení, co shodou okolností asistoval u pitev lidí vytažených ze sudů z orlické přehrady. Dokonce mi přinesl autentický nůž, kterým ty lidi řezali. A když jsme ze sudu vytáhli první oběť orlických vrahů, Marek úplně zařičel nadšením, jak dokonale pan René, kterýžto speciální efekty vytvářel, tu mrtvolu udělal. Prý přesně tak tito lidé vypadali. Mně bylo na zvracení, ale oběd jsem v sobě udržel.
Jak se s odstupem času díváte na toto období?
Spousta lidí v mém věku říká, že kdo si pamatuje devadesátky, tak nežil. Já to měl trochu jinak. Oženil jsem se, narodily se nám dvě dcery, po nějaké době i syn, šel jsem na volnou nohu, taky jsem divočil, ale ne až tak moc. Z halucinogenů jsem v devadesátkách jednou zkusil hašiš, marihuanu, kokain a LSD a ze všeho jsem měl tak strašné deprese, že mám od těchto věcí navždy pokoj. Ovšem tabák a pivo jsou mé velké lásky dodnes. (směje se)
Ve svém domovském Divadle Husa na provázku máte krátce po premiéře inscenace Vykouření, čím vás text osobně nejvíc oslovil?
Ta inscenace je veskrze smířlivá. Zkoumáme v ní tu kauzu ze všech možných úhlů, asi jako brusič démant (kauza se týkala her režiséra Olivera Frljiće v podání zahraničních souborů, jež provokativně zobrazovaly mimo jiné některé křesťanské symboly. Kardinál Duka zažaloval pořadatele festivalu. Podle pravomocného rozsudku však nešlo o diskriminaci křesťanů ani zásah do práva na svobodu vyznání – pozn. red.). Přečetli jsme tisíce stran dopisů, recenzí, internetových diskusí, žalob, rozsudků a vytvořili kompilát, který vyžaduje diváka částečně políbeného touto kauzou. Možná se někdo bude cítit dotčen, ale z žádného názoru si neděláme legraci a nabízíme divákovi vhled do uvažování o naší profesi a jejím smyslu a divadelních prostředcích, které používá současné divadlo.
Před lety jsem si nenechal ujít žádnou inscenaci již zaniklého Divadla U stolu, kde jste hrál. Na jakou z nich máte nejniternější vzpomínky?
Ačkoli mě na Provázek „kupoval“ Peter Scherhaufer, nejvíc ve mě věřil režisér Ivo Krobot. Považuju za nutné mu za to nahlas poděkovat a vyjádřit vděk. Deset let v Divadle U stolu bylo pro můj rozvoj mimořádných. Nejsilnější okamžiky byly tři. Za prvé: Vždy po repríze Dostojevského Něžné jsme s Petrou Bučkovou seděli ještě půl hodiny v šatně s úplně rozervaným srdcem. Za druhé: Když si mě profesor František Dvořák, který se znal s Bohumilem Hrabalem padesát let a byl jeho prvním čtenářem, ostatně měl nad jeho rakví nádhernou řeč, po několikátém zhlédnutí naší Příliš hlučné samoty jednou vzal v Praze stranou a řekl: „Potřebuju s vámi mluvit, pane Kolaříku. Viděl jsem to několikrát, vždy to bylo vynikající, ale dnes to úplně jiskřilo, dnes jste hrál líp, než to Hrabal napsal. Ale neříkejte to Krobotovi, on by byl na mě nasra…“ To byla velká pocta, za kterou jsem dlouho v rohu plakal. Díky té inscenaci mám taky originál Hrabalova dopisu psaného na staré schreibmašině, kde jsou i jeho rukou opravované chyby. V roce 1986 ho psal v Kersku svému kamarádovi na Vánoce do Austrálie. Za třetí: Když mi po pražském představení Magora dal Sváťa Karásek (český písničkář, evangelický duchovní – pozn. red.) na čelo pusu se slovy, že Jirousův duch žije, a když mi Pavel Zajíček (český básník, textař a výtvarník, jeden z nejvýznamnějších představitelů českého undergroundu – pozn. red.) za ztvárnění Jirouse nevyrazil zuby.
Jaký byl pro vás právě skončený rok 2022?
Po pracovní stránce byl hezký. V divadle jsem měl dvě úspěšné premiéry, Chazarský slovník v režii Jendy Mikuláška a Vykouření v režii Jirky Havelky a natočili jsme Dobré ráno, Brno!, které bude mít doufám u diváků příznivý ohlas. Světlo světa spatřil i můj druhý vnouček, tož su spokojený dědeček.
Dával jste si někdy novoroční předsevzetí?
Ne, spíš jsou to taková přání, aby se něco stalo a něco raději nestalo a abychom se mezi sebou chovali jako homo sapiens, a nikoli jako primáti…
Jan Kolařík (54)
- Narodil se 21. ledna 1968 ve Vyškově.
- Už jako malý začal hrát v Dětském studiu Divadla na provázku.
- Vystudoval brněnskou konzervatoř a od roku 1988 je členem Divadla Husa na provázku.
- Vidět jsme ho mohli například ve filmech a seriálech Devadesátky, Chlap, Rapl, Rédl, Clona, Hastrman, Chyby.
- Věnuje se moderování, je ženatý a má tři děti.
ZDROJ: časopis TV Mini, Jiří Landa