Co děláte, když jste v autě bez dětí, třeba když jste jeli na rozhovor?

JAN: Řešíme asi logistiku dne. Odvezli jsme děti do školy a školky a řekli si, co nás čeká, kde si předáme které auto a které dítě. A kdy se vlastně uvidíme. Ale povídali jsme si i o práci, o zkouškách a podobně.

A o čem jste si povídali jako bezdětní?

JAN: Bavili jsme se často o maličkostech, víc jsme práci řešili z té srandovnější stránky.

To mě zajímá. Co je srandovnější stránka umělecké branže?

MARIE: Člověk má tendenci to víc prožívat, ona k tomu umělecká profese svádí... A řešili jsme asi víc i vztahy, co se říká. Na to teď už nemáme čas a nechybí mi to.

VIDEO: Podívejte se na příběh lásky Marie a Jana Křížových.

Zdroj: Youtube

Odkud jde víc klepů, z dámských, nebo pánských šaten?

JAN: Rozhodně víc drbů vznikne v dámských šatnách.

MARIE: Možná tam nevznikají, ale více se jich vynese.

JAN: Nejhorší je, že jsou často zcela vymyšlené, vyfabulované.

Vznikl někdy vymyšlený drb o vás?

JAN: Vzpomínám na jeden: měl jsem mít poměr s jedním producentem. A to vyšlo vyloženě od kolegyň....

MARIE: A bylo to určené mně ve smyslu, proč si začínám s někým, kdo spí s producentem, kdo je evidentně gay. Jsem ráda, že teď už to jde mimo nás.

Nedávno jste režíroval vlastní projekt a řekl moc hezky, že všichni kopete za stejnou stranu. Bývá to tak vždy, nebo se i v zákulisí může bojovat?

JAN: Jsou produkce, kde se lidská stránka v rámci obsazování moc neřeší, a pak se může stát, že spolu mají pracovat lidé s protichůdnými energiemi a záměry. A je to znát na výsledku – stejně jako to, když se tým sestaví dobře, všichni kopou za jednu stranu. Jak důležité to je, jsem si uvědomil v Německu. Rok nebo dva se denně, osmkrát týdně, potkáváte se stejnými kolegy. To jsou případy, kdy je pro produkci extrémně důležité, aby ti lidé fungovali i lidsky. V opačném případě vám jeden nezapadající článek během měsíce rozloží kolektiv.

To se pak člověk režisérům nediví, že rádi spolupracují se „svými“ herci.

JAN: To řekl hezky jeden režisér, který chystal biják a měl tam opět obsazené své oblíbené herce: nejde mu o to, jestli je ten herec pro danou roli nejlepší ze všech, ale jaký je náturou – bude s ním trávit hodně času a chce, aby jim bylo dobře. Pak se totiž také stává, že tu máme mimořádně talentované umělce, ale práce tolik nemají, protože jsou komplikovaní, protivní, pomlouvají. A kvůli své nátuře si nakonec do většiny divadel zavřou dveře.

V poslední době se mluví o balancu práce a rodiny. Měla jste, Marie, pocit, že by vás mateřství limitovalo?

MARIE: Dlouho nade mnou visel pomyslný otazník. Asi až do chvíle, kdy jsem jasně řekla, že máme už dvě děti a další neplánujeme. V tu chvíli jsem přestala být pro divadlo riziko a přestal nade mnou být ten zvláštní opar. Na druhou stranu si myslím, že to je zbytečná hysterie nás žen. Dvakrát jsem si ověřila, že i když jsem z toho na chvíli vypadla, vůbec nic mi neuteklo. Strach nebyl na místě.

Měla jste tendenci mateřství odkládat kvůli hezkým rolím například?

MARIE: Měla. Honza chtěl děti o mnoho dřív než já. Byla to hloupost, klidně jsem je mohla mít o dva tři roky dřív. Práce na mě počkala.

Cítil jste vy, Honzo, že se něco změnilo potom, co jste založili rodinu? Ať už v přístupu k vám, nebo ve vašem přístupu k práci?

JAN: Změnilo se všechno. A pocítil jsem to už ve chvíli, kdy jsme zjistili, že čekáme rodinu. Byl jsem tehdy v Německu pod smlouvou, měl agenta a rýsovala se možnost další práce a našeho přesunu do Německa. Nakonec jsme se rozhodli zůstat v Česku a já jen dokončil svůj kontrakt. První půlrok života našeho syna jsem byl ale za hranicemi. Naštěstí jsem stihl přijet k porodu.

MARIE: Bylo to neuvěřitelné, zvládl přijet po představení. A já pak hodně pendlovala, aby se synem mohl Honza být co nejvíc.

Proč jste se nakonec rozhodli do Německa nepřesunout?

JAN: Nepřemýšleli jsme už jen nad tím, jaké nám Německo dává možnosti, ale řešili jsme budoucnost našich dětí: jestli vyrostou jako Češi, nebo jako Němci. A to už není jednoduché rozhodování. Německo je hodně multikulturní, ale já kolem sebe vídal děti, které tam vyrůstaly, jsou například Turci, ale narodily se v Německu, v Turecku nikdy nebyly, a přesto jsou vnímaní stále jako cizinci. Mají těžkou pozici, vlastně nikam nepatří.

A byl to jediný důvod, proč jste se nakonec rozhodli nestěhovat?

JAN: Další problém je, že Maruška dělá stejnou práci jako já. Znal jsem tam pár, který i pracoval ve stejné produkci Lvího krále a měli děti. Byli doma jeden večer v týdnu, proto se u nich v domácnosti střídaly po půl roce babičky. Teoreticky může nastat i situace, že jeden z dvojice pracuje v Hamburku a druhý ve Štýrském Hradci, což je sakra problém, když máte děti. Většina párů se tam kvůli pracovní vytíženosti rozpadá, rodinnému životu to neprospívá.

MARIE: To vás připraví o kus života dětí, o ty společné momenty, ukládání ke spánku, společné probouzení. A to jsme nechtěli.

Jaké to je potkávat se nejen doma, ale i na jevišti? Obsazují vás třeba záměrně spolu?

MARIE: Je pravda, že se v poslední době stalo, že volali z televize, protože potřebovali pár, tak jsme je napadli my.

JAN: Shodl jsem se s jedním kolegou, že hrát dvojici, která svůj vztah teprve buduje, je komplikované tím, jak náš reálný vztah už existuje a má svoji hloubku. Vzpomínám, jak jsem jednou zaskakoval v Biografu láska a s Maruščinou postavou jsem řešil nevěru, křičelo se a podobně. Vůbec to pro mě nebylo komfortní a držel jsem si podvědomě od té emoce odstup.

Jan má dvě Ceny Thálie, Marie vyhrála například Roztančené divadlo. Přináší takové úspěchy nějaké výhody?

JAN: Nedávno jsme toto téma s kolegy probírali a shodli se, že je vnímáme jako určené spíše širší veřejnosti. Lidé díky nim objeví například zajímavé herce. Ale nejsem si jistý, že by to přinášelo výhody v naší profesi, že by se následně hrnuly nabídky. Dokonce když jsem před lety svou první Thálii získal, přišel za mnou jeden nejmenovaný hudební skladatel a říká mi: „Tak ti moc gratuluju, teď se připrav na to, že ti rok nikdo nedá práci.“ A nebyl daleko od pravdy.

A byla Thálie něco, co hrálo roli, když se 4 Tenoři ucházeli o vystoupení v Carnegie Hall? Janis Sidovský musel prý doložit všechny vaše úspěchy...

JAN: Myslím, že to tam bylo napsané v rámci mého životopisu, protože Thálie je jedna ze dvou oficiálních divadelních cen spolu s Cenami Alfréda Radoka a umím si představit, že to mělo svoji váhu. To, že jsem byl oceněný jako muzikálový zpěvák.

Jaké to bylo vystupovat v ikonické Carnegie Hall?

JAN: Moc fajn, ale já jsem se snažil nepřipouštět si to. Byl by to obrovský tlak. Obecně se kvůli práci s nervozitou nebo trémou snažím maximálně distancovat od toho, jak je které vystoupení významné.

Míváte i po těch letech trému?

JAN: Čas od času ano. Jsou různé druhy trémy a různé reakce na ni: typicky bojuj, nebo uteč. Je důležité trému využít k tomu, aby váš výkon podpořila, utéct mi v ničem nepomůže. A o to jsem se pokusil i ve zmíněné Carnegie Hall. Cítil jsem obrovskou odpovědnost, byla tam navíc i náročná příprava, protože jsme s diváky komunikovali v angličtině. Ale snažil jsem se nepřemýšlet nad tím, jak významná síň to je, a vnímat koncert jako každý jiný. Jako kdybychom zpívali v Pardubicích. Hodně pomáhalo, že za námi přijela spousta českých fanoušků a měli jsme silnou podporu. Až ve chvíli, kdy po skončení koncertu následovaly ovace vestoje, jsem si připustil, jak výjimečný zážitek to byl.

Marie za vámi do New Yorku přijela a společně jste viděli více než deset muzikálů. Zaujal vás některý natolik, že byste ho rádi viděli v českém provedení a chtěli byste si v něm zahrát?

MARIE: Já asi takovou metu nemám, a navíc se domnívám, že některé světové muzikály u nás zkrátka udělat nejdou. Nenajdou si diváky a ty výpravy jsou natolik komplikované, že by to bylo příliš nákladné.

A máte mezi zahraničními kusy své srdcovky?

MARIE: Já jsem se zamilovala do Velkého Gatsbyho, to bylo neuvěřitelné představení od výkonů přes výpravu. A úžasný zážitek byla i Voda pro slony. Oboje si u nás umím představit.

JAN: Ono to navíc není vůbec jednoduché u těchto světových kusů. Nejdříve se udělá národní turné po Americe a poté se začne prodávat celosvětová licence, která je áčková. Chcete-li daný muzikál vytvořit, musí to být 1 : 1 k originálu. Poslední věc, která byla přesnou replikou, byli u nás původní Bídníci v Divadle na Vinohradech. Je to opravdu složité zaplatit. Takže Velký Gatsby je opravdu úžasný muzikál, ale musíme si počkat, až začnou prodávat non-replikové licence (představení nemusí být přesnou kopií originálu, včetně kostýmů a scénografie, pozn. aut.).

U nás i v zahraničí je trend tzv. jukebox muzikálů s písněmi různých zpěváků či kapel. U nás vznikly muzikály s písněmi Hany Zagorové, Elánu, Miroslava Žbirky, Olympicu a dalších. Kteří další interpreti nebo kapely by si takový kus zasloužili?

JAN: Ve světě je to velký trend, tam snad chybí už jen muzikál s písněmi Cher. Viděli jsme například nedávno skvělý muzikál „& Juliet“, který je založený na písních jednoho z nejslavnějších skladatelů současnosti, hitmakera Maxe Martina. Já osobně si dokážu představit muzikál s písněmi Marie Rottrové, což je zpěvačka, jejíž repertoár to vyloženě nabízí. Není to totiž jen o tom, aby měl daný zpěvák či zpěvačka pár známých hitů, ale musí jich být opravdu hodně a musí mít příběhy, být tematicky rozmanité, lidské...

Jaké písničky najdeme na třetím albu 4 Tenorů Příběh, které nedávno vyšlo?

JAN: V minulosti, když jsme dělali druhé album, tak jsem říkal, že jsme se odvážili být odvážnější. A myslím, že v této cestě pokračujeme. Lidé nás víc znají, máme s fanoušky bližší vztah: oni důvěřují nám, stejně tak my jim. To nám dovoluje sáhnout i po náročnějších věcech, zaexperimentovat a dát tam i vyloženě zajímavé kousky. Takže jsou tam písničky muzikálové, jsou tam velké písně, jsou tam filmové melodie. Ale jsou tam i věci, o kterých si já myslím, že jsou to opravdové lahůdky. Například u nás ne úplně známá, ale nádherná, píseň ‘Til I Hear You Sing z muzikálu Love Never Dies od Andrewa Lloyda Webbera.

Jak probíhá finální výběr písní na album?

JAN: Rozhodujeme my čtyři a Janis Sidovský, který funguje jako perfektní supervize a udává směr toho CD. Každý přinášíme nápady ze svého světa, které námi rezonují, a následně využíváme například cesty na koncerty a diskutujeme o nich. CD se chystá zhruba tři čtvrtě roku předtím, než se začne točit, posloucháme jednotlivé skladby a bavíme se o nich. Hledají se texty, různé verze těch písní, pokud nemají český text, hledají se textaři, tak aby to zafungovalo. A pak ve finále máme třeba 25 až 30 písní a k těm uděláme online dotazník, aby výsledkem byl výběr písní, se kterými všichni souzníme a stojíme si za nimi.

Máte nějak rozdělené role ve vašem uskupení?

JAN: Nejsme boyband, který je na tom založený, ale do určité míry to asi rozdělené máme. Velká výhoda je, že nejsme čtyři stejné typy tenorů. Sice jsme, řekněme v rámci muzikální branže, všichni tenoři, ale každý jiný. To nám dává obrovskou výhodu co do výsledného zvuku, je to velmi barevné. Na jevišti se to krásně vykrystalizovalo, jsme čtyři různé osobnosti, máme jinou roli i zodpovědnost v rámci komunikace s fanoušky i s médii. Já například jako velký introvert nejsem typ zpěváka, který by si užíval hodiny po vystoupení kontakt s fanoušky. Marian je naopak hodně kontaktní člověk a má to rád. Takže jsme čtyři a stejně jako kdysi v Backstreet Boys si mezi námi každá fanynka vybere svého oblíbence.

V Backstreet Boys byl především Nick Carter a toho milovaly všechny fanynky.

JAN: Tak u nás je to podobně. Každá má svého favorita a pak je tam Marian a toho milují všechny.

A co nějaký společný projekt vás dvou? Dva Křížovi?

JAN: To jsme nikdy neplánovali. Potkáváme se občas v divadle a to nám úplně stačí a vyhovuje.

MARIE: Souvisí to i s logistikou okolo dětí. Dokonce si někdy ve společném představení domlouváme záměrně termíny tak, abychom nehráli ve stejný večer.

Na co se teď nejvíc těšíte?

MARIE: Až budeme mít společně volný večer, to by bylo fajn.

JAN: Teď je opravdu hodně intenzivní období, potkalo se víc pracovních věcí najednou, což se zkrátka na volné noze někdy děje, a ten balanc se těžko hledá. Ale vůbec si nestěžuji a užívám si každé období, každý den. Nechci říkat, že se těším, až bude únor a budeme mít víc volného času. Těším se na každou volnou chvíli s dětmi i na to, až si my dva uděláme společné volno a nebudeme využívat hlídání jen kvůli práci.

Umíte to? Jít jen tak na rande, někam si vyjet a nepracovat?

MARIE: Učíme se to. Ale nedávno jsme měli moc hezký den na Honzovy narozeniny.

JAN: Na moje narozeniny si mě Maruška vyblokovala ve všech projektech a strávili jsme opravdu celý den jen spolu. I když nakonec jsme se večer vraceli za dětmi, protože nám onemocněla Anička. Už si to ale zase umíme užít jen ve dvou.

Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz