Jste neustále v poklusu. Prakticky pořád na cestách. I náš rozhovor děláme trochu neobvykle v autě. Kolik času v něm trávíte?
Hodně. Opravdu hodně. Rozhodně víc než samotným tancem. Jezdím po celé republice. Máme vystoupení na společenských akcích, jezdím s programem pro děti, vedu kurzy, workshopy, pořád někde přejíždím. Cestování je únavné, ale to k tomu patří. Díky za to, že máme stále dost práce, která nás navíc moc baví.
Kolik času teď věnujete tréninku?
Momentálně tak hodinu denně. Dříve se trénovalo o dost víc, ale ty tréninky jsou kratší i proto, že už přesně víme, kam míříme. Když s Natálkou (Natálie Otáhalová – tanečnice a partnerka Jana Ondera, pozn. red.) trénujeme, jdeme už cíleně za tím, co potřebujeme. Dokonale se známe, jsme sehraní a vždy si vytyčíme konkrétní cíl. Proto může být trénink kratší, přitom je efektivnější. Aktuálně chodím také na hodiny gymnastiky s trenérem, je to úžasná zkušenost.
S Natálií jste neustále spolu. Nejen že sdílíte jednu domácnost, ale zároveň i pracujete. Přichází někdy ponorka?
Ono se to zdá, ale zas tak hodně spolu nejsme. K našim společným vystoupením a některým akcím máme ještě spoustu svých vlastních projektů. Natálka studuje herectví, začíná dost natáčet, já jsem také celé dny rozlítaný, stále někde poletuji. Když to tak vezmu kolem a kolem, tak jsme spolu vlastně akorát večer. Rozhodně takový byl alespoň poslední rok. Po zkušenostech vím, že je naprosto důležité, aby měl každý svůj prostor. Domů práci zásadně netaháme, jsem za to moc rád, že to dokážeme.
Musíte jako tanečník hodně řešit stravu?
Musím. Jak jsem zmínil, trénuji méně a už dva roky vnímám nějaké to kilo navíc. Až teď přišel okamžik, kdy si říkám dost a začínám zase makat, abych se dostal do kondice! Celý život jsem na to byl zvyklý, na tu tvrdou dřinu. Teď jsem to malinko pustil a dopřál si odpočinek. Neměl jsem takovou vůli a motivaci. Když před sebou nemám soutěž, tak proč bych tak strašně dřel. Jím pořád stejně, akorát před tím jsem trénoval sedmkrát týdně tři hodiny, teď trénuju mnohem méně a jím pořád stejně. Takže to kilečko nahoře je. Do toho mi už není dvacet..., ale jak říkám, teď jedu a hubnu do plavek...
Když jste zmínil věk, loni to bylo třicet let, co se věnujete tanci. Ohlížíte se zpátky?
Je to zvláštní. Prožil jsem toho v rámci tanečního života tolik, že už určité úseky zapomínám. Když mi je někdo připomene, tak ano, vzpomenu si, vybavím si je. Ale jinak jsem je nějak vytěsnil. Tančil jsem na mnoha místech, jezdil jsem za špičkovými trenéry po celé Evropě. Bylo toho tak strašně moc, že spoustu věcí mám dnes v pozadí. Byly to roky a roky velké dřiny, a hlavně šíleného stereotypu, který zná každý tanečník. Celé roky se trénuje v podstatě stejná technika a je to někdy na palici. Ale když dva lidé umí spolu krásně tančit, je to povznášející.
Poprvé se stal vítězem StarDance v roce 2008, kdy byla jeho partnerkou herečka Dana Batulková.
Jaký je to teď pocit po těch letech?
Bylo to super, spousta zážitků, ale teď už zase žiju něčím jiným. Baví mě být s Natálkou, chtěl bych víc užívat vlastního života. Dosud to byla spíš práce a dřina. Rád bych začal poznávat svět jako turista, a také bych chtěl spojit tanec se zábavu a dělat lidem radost.
Kam byste se rád podíval?
Je to hodně spojené s Natálkou. Protože ji miluji, chci hlavně, aby ona poznávala a užívala si cestování. Jsem rád jejím průvodcem. Evropu jsem viděl, ale určitě bych chtěl do Kanady, na Aljašku, do Indie či Thajska. Je toho dost, snad to všechno stihnu. Ale i u nás je spousta krásných míst. Miluju přírodu, ve které jsem vyrostl. Nedávno jsme byli v jižních Čechách a já opět zjistil, jak málo znám naši krásnou zemi.
A kam se chystáte letos? Jaké máte dovolenkové, potažmo pracovně letní plány?
V červnu jedu s kamarády do Dubrovníku na šest dní, jsou to kluci ze studií, to jedu bez Natálky, protože ji čekají závěrečné zkoušky ve škole. A pak chceme někam k moři spolu. V červenci i v srpnu organizujeme taneční soustředění pro manželské páry, které chodí do tanečních pro dospělé, to nás hrozně baví! V září jedeme ještě s partou na Krétu, takže tohle léto bude boží a strašně se těším. Zapomněl jsem ještě zmínit výlet na Slovensko za Natálkou, kde bude mít nějaké filmové natáčení, prostě krása!!!
A podíváte se i do svého rodného Lokte?
No jasně, vždyť tam bydlí moji rodiče, a hlavně můj o dva roky mladší bráška, který je mimořádně úspěšný psycholog… Říkám to proto, že si ho strašně vážím a jsem děsně pyšnej na to, že je takhle chytrej a úspěšnej. Mimochodem, můj mladší malej bráška je asi o hlavu větší, o 10 kg těžší a o 97 % IQ chytřejší než já.… A má krásného syna, tedy mého synovce, který slaví narozeniny začátkem srpna, stejně jako já… Takže 1 lvíče. Teď jsem se sám dojal. To se mi s přibývajícím věkem stává stále častěji, fakt stárnu. Ale nějak se s tím začínám vyrovnávat.
Ovlivnilo vás, že pocházíte z malebného městečka?
Ano, zásadně. Sice jsme bydleli v paneláku, ale hned za domem jsme měli les. Tenhle kraj mě hodně ovlivnil. Loket je nádherné město. Na základní školu jsem chodil na historické náměstí, procházel jsem kolem krásné radnice, velkolepého hradu, na kterém jsem byl snad tisíckrát. Pamatuju, když byl v 90. letech ještě zničený. Pak ho dali dohromady a já to celý život sleduju. Miluju historii, přírodu, skály, jsem romantik. A tu romantiku ve mně umocnila i naše chata, kterou rodiče mají kousek od Karlových Varů na Andělské hoře. To oni mě přivedli k přírodě. Jezdil jsem tam hrozně rád. Chodili jsme na houby, spali ve stanech, pozorovali užovky, žáby, pulce a vodní korýše..., no, naprostá bomba.
Vidíte, často to bývalo tak, že děti odmítaly jezdit na chalupu, protože musely pomáhat a víkendy trávit prací na jednom místě.
Já jsem to takhle nevnímal. Chodili jsme do lesa, naši mi ukazovali kytičky, houby... Měl jsem tam kolem sebe partu dětí, dokonce i dětskou lásku Kačku. Takže mám jen hezké vzpomínky. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě rodiče do práce na chatě nutili, bylo to dobrodružství. Hodně asi záleží na tom, jak to rodiče dětem vysvětlí a jak je motivují.
Když to řeknu s nadsázkou, „tančíte“ dnes kolem chalupy?
Kdyby mi to čas dovolil, bavilo by mě to. A snad bych to i uměl. S tátou jsme natírali chatu, vyráběli jsme dřevěný můstek přes potok, rýpal jsem se v záhonech, sekal jsem trávu. Rád bych se k tomu zase vrátil, ale není kdy. Dnes se u nich na chatě občas zastavím při cestě do Karlových Varů a Sokolova, kde vedu taneční kurzy. Bohužel jsem už dlouho nezažil, že bych tam strávil několik dní. Kamarád má chaloupku u Ostravy a loni v květnu jsme tam u něj dělali plot ještě s dalšíma klukama, a byla to krásná práce. Byla potřeba síla a spolupráce.
Jak se vám žije v Praze, když jste tak přírodní člověk? Nemele se to ve vás?
Přírodním člověkem bych se rozhodně nenazýval, ale je fakt, že v sobě mám rozpor. Je příjemné mít bydlení v Praze, zvlášť když si třeba mezi tréninkem a vystoupením potřebuju na chvíli odpočinout. Ale příroda je příroda. Dodnes vzpomínám, jak jsem jezdíval na tábory, spali jsme ve stanech s podsadou, bez vody, chodili jsme na latríny, myli jsme se v plechových vaničkách a také si vzpomínám, že jsem se v této osadě, kde se letní tábor nacházel, poprvé v životě setkal se saunou. Byla tam malá bouda, která byla uvnitř obložená dřevem, topilo se v ní v kamnech a venku byla vana se studenou vodou. To mi bylo šest let.
Nechcete si tedy pořídit vlastní chalupu?
Docela o tom přemýšlím, bylo by to určitě super. Nejradši bych nějakou roubenku v horách. Nemusí to být přímo v okolí Prahy. Krásné jsou Krušné hory například.
Může si tanečník vůbec dovolit pracovat na zahradě nebo něco kutit na chalupě?
Určitě ano. Musí být opatrný, jako každý, kdo se živí svým tělem. Ale práce na zahradě není tak nebezpečná, pokud člověk nepokládá tašky na střechu nebo neseká dříví sekyrou. Sice nejsem moc manuálně zručný, ale o to víc jsem asi opatrný. V Praze tuhle manuální práci prostě člověk nezažije, tedy alespoň v bytě ne.
Máte aspoň balkon? Pěstujete třeba bylinky?
Balkony máme hned dva, ale oba jsou do ulice, hodně se tam práší, takže tam skoro nechodíme. Jestli jsme tam za ty čtyři roky, co jsme spolu, snídali dvakrát, tak je to hodně. Takže ani bylinky. Květiny mám rád, ale mým životním stylem trpí. Skoro nejsem doma. Teď jsem zaznamenal velký pěstitelský úspěch. Dosud mi všechny kytky umíraly, ale dnes mohu veřejně prohlásit, že máme doma dvě kytky, které přežily a daří se jim dobře. To je velký úspěch.
Jan Onder s partnerkou Natálií Otáhalovou
Kdo má u vás hlavní slovo při zařizování domácnosti?
Asi já, protože Natálka je v tom nejlepším smyslu mimořádně nenáročný člověk. Rád bych jí něco koupil na sebe, viděl ji v tom. Pokud by si něco přála, nehleděl bych v jejím případě na cenu, ačkoliv sám sobě bych nic drahého nekoupil. Jenomže ona nic nechce. A to samé je u nás doma. Já jsem tuhle chtěl pořídit vestavěnou skříň a ona mi řekla „k čemu?“. Nakonec jsem ji ale přece jen koupil podle sebe a Natálka už tam má věci. Máme spoustu věcí, tanečních bot, šatů a musí se to někde uskladnit.
Byt jste navrhoval sám?
Když jsem byt kupoval, propozice byly dané. Je to mezonet, tak nějak prapodivně otevřený prostor, moc se tam toho vymyslet nedá. Takže každý pes jiná ves. Na design si moc nepotrpím. Baví mě, že to tam nějak naházíme a ono to tam prostě je. Mám dost rád obrazy, tak mi kamarád přišel pomoct je pověsit. Ale udělali jsme to opravdu amatérsky. Každý obraz jsme pověsili jinak, žádná přesná šablona, prostě od oka, bez hlavy a paty. Ale ono mě to tak baví.
Váš byt je díky otevřenému prostoru opravdu „štědrý“. Můžete tam s Natálií dokonce tančit, ne?
Však taky tančíme. Kolikrát mi tam chodí kurzisti na taneční lekce. Já mám všechny svoje studenty, většinou manželské páry, strašně rád, a tak jim občas nabízím soukromé taneční hodiny. No, a protože si s nimi rád před lekcí pokecám, zjistil jsem, že nejlepší varianta je, když přijedou k nám domů, udělám jim kávu a v obýváku si pak zatančíme. Máme super obývák, kde se dá tančit.
Není ten zcela otevřený prostor i trochu nepříjemný?
Člověk si zvykne. Taky mám rád intimní prostředí, ale tady to nejde. Máme otevřenou i ložnici. Je to zvláštní byt, ale je náš a jsem strašně šťastný, že máme svoje bydlení.
A co až přijdou děti?
To se bude muset asi koupit jiný byt. Třeba dojde i na domeček. Strašně se mi líbí, přál bych si ho, jen se mi nechce dojíždět za Prahu. Miluju prvorepublikové vily, ale na druhou stranu i hypermoderní kostky, beton. Jsem extremista. Líbí se mi vše, když je to dotažené. Ale bavilo by mě i „tančit“ kolem domu, když použiju vaši větu.
Umíte odpočívat? Dokázal byste si na své zahradě jen tak zalenošit?
To je otázka. Řekl bych, že se v tom trochu zlepšuju. Ono to souvisí i s cestováním. Když někam jedu, tak si to tam umím užít. Naučil jsem se třeba si u vody zdřímnout. Svou energii už šetřím. Když je toho přes den hodně, v tom je ta Praha dobrá, tak se třeba na třicet minut doma natáhnu. To jsem dřív neznal. Odpočinek je pro mě obecně spojený s volnem.
Co máte na svém domově nejradši?
Jednoznačně Natálku.
JAN ONDER
- Narodil se v roce 1985, společenskému tanci se věnuje od svých sedmi let.
- Vystudoval Pedagogickou fakultu UJP v Ústí nad Labem.
- Stal se dvakrát vítězem StarDance, v roce 2008 s Danou Batulkovou a 2010 s Kateřinou Baďurovou.
- Pro ČT natočil přes tři sta dílů pořadu Taneční hrátky s Honzou Onderem.
- Působí jako choreograf a herec ve Studiu Ypsilon.
Zdroj: časopis Vlasta
Autorka: Michala Jendruchová
