Říká se, že šaty dělají člověka. Kolik je na tom pravdy?
Něco pravdy na tom určitě je. Podle oblečení se dá poznat, do jaké společenské skupiny člověk patří nebo chce patřit. Intelektuál většinou nedbá na oblečení, protože se také stýká s lidmi, kteří u člověka dají spíš na obsah. A právě naopak třeba podnikatel by se stejně oblečen úplně společensky vyřídil, protože jeho okolí považuje formu - tedy oblečení - za nejdůležitější identifikační znak.
Sledujete mužskou módu?
Nemohu říct, že bych denně ležel v módních časopisech. Spíš naopak. Dám ovšem vždycky rád na odborníky a mám štěstí, protože jeden z nich, Josef Kadeřábek z firmy Mode Corner, mi radí tak dobře, že jsem v loňském roce získal u vašich čtenářek titul Elegán roku. Jsem tedy jen hříčkou v rukou odborníků, ale jsem jí docela rád.
Jak rozlišujete od sebe pojmy módní a moderní?
Nezdá se vám trošku ujeté, že vy muž se ptáte mě muže na módu? Já nejsem žádný Lagerfeld. Zeptejte se mě spíš na to, jak bych rozlišil liftovaný backhand od čopovaného. Mimochodem - ten liftovaný a obouruční je například hodně módní.
Jenomže my jsme časopis pro ženy a ty asi backhandem nenadchneme, takže – radí vám manželka v oblékání?
Tak dobře, zpět k módě. Ne, manželka mi nejen neradí, co si mám kdy vzít na sebe, ale dokonce mi někdy ani nechce říct, kde mám ponožky, kapesník a jiné drobnosti, protože v našem bytě bydlím stejně dlouhou dobu jako ona a mohl bych to vědět. Jako by nevěděla, že muži se takovými malichernostmi nemohou rozptylovat!
Kdo se stará o váš účes a knír?
Obávám se, že vás zklamu, ale já se o sebe starám sám. Do salonů nechodím a díky šikovné a milé maskérce Jindře Polákové už nechodím ani k holiči. Ona prostě jednou za čas rozhodne, že se bude stříhat, tak se stříhá.
Je k vám vaše žena kritická?
Někdy si myslím, že až moc. Jenomže když s někým žijete dvacet let, tak ho nejen dobře znáte, ale měl byste mu umět říct i věci nepříjemné. Navzájem si je sdělujeme s tím, že přece jenom od člověka, který vás má rád, to méně bolí. Navíc vám to říká s vědomím, že chce pomoci, ne ublížit.
A děti?
Moje dcery jsou ke mně jako otci kritické úměrně svému věku. Pokud se týká mé profese, doufám, že mě nezatracují, ale také neposílají hlasy do žádných anket. Pohybuje se to ve zdravých mezích.
Na čí a jakou radu dáte?
Určitě třeba na radu lidí, o kterých vím, že jsou profesionálové na svém místě. V módě na Josefa Kadeřábka, v profesi na radu režiséra Ivo Paukerta nebo Jiřího Adamce, v tenise na radu Pavla Hutky, a tak bych mohl pokračovat. Já myslím, že dát na dobrou radu není nikdy ostuda.
Lidé obvykle od vás čekají, že budete ve společnosti sršet vtipem. Snažíte se o to vždy?
Podívejte se, já jsem normální člověk a samozřejmě ne vždy je mi do smíchu. Pokud nemám náladu, tak se do žádné společnosti nehrnu. Jestli už tam jdu, tak ale obyčejně potkám nějakého kamaráda a nálada pak přijde sama.
Hodně se musíte kontrolovat?
Myslíte ve společnosti? Ne, to ne. Tam většinou nehrozí, že mě něco vytočí, a to ani v případě, že jsou tam moji kamarádi „dobráci“, se kterými se občas navzájem zkoušíme ze smyslu pro humor. To spíš v obchodě nebo v restauraci mě občas žena uklidňuje s tím, že ač je člověk ve svém hněvu v právu, neměl by klesat na úrovni.
Máte nějakou oblíbenou historku na uvolnění atmosféry ve společnosti?
Chodím do společnosti, ne do parlamentu, já nic uvolňovat nemusím.
Různé historky, bonmoty a vtipy si zapisujete, nebo vám stačí paměť?
Já si nic zapisovat nemohu. Jednak bych okamžitě zapomněl, kam jsem si to zapsal, a kdybych si to přece jenom zapsal, tak bych zase zapomněl, že jsem si to vlastně napsal.
Texty pořadů, které moderujete, dostáváte napsané, nebo si je píšete?
Jak které. Například Bingo má pevnou kostru danou herními podmínkami hry, ale ostatní je improvizace. Videostop má svůj pevný scénář, na kterém se coby autor střídám s Karlem Čáslavským a Pavlem Bezděkem. Takže vlastně někdy mám scénář jiného autora, někdy si scénář píši sám a někdy je pořad založen na improvizaci.
Hodně improvizujete?
Improvizuji rád a hodně, ale nepředstavujte si to, jako že jdu něco dělat a vlastně nevím, co tam budu říkat. To by samozřejmě nešlo. Improvizovat můžete nejlépe až v okamžiku, kdy o dané věci víte co nejvíce. Jedině to vám dává možnosti tvořit, protože jinak byste jenom takzvaně mlátil prázdnou slámu, což lidé moc dobře poznají.
Improvizujete i v životě?
Samozřejmě a svoji ženu tím přivádím k šílenství, ale improvizace mně i v životě poskytuje široký manipulační prostor pro řešení jakýchkoli problémů, tak proč toho nevyužít.
Každý člověk má své téma, o kterém rád mluví. Jaké je to vaše?
Myslím, že v tomhle vůbec nevybočují z řad všech mužů. Miluji fotbal, tenis, hokej a sport vůbec a určitě o něm dovedu mluvit nejen dlouho, ale i zasvěceně.
Slovo mluvené se vám stalo povoláním. A co doma? Jste řečnější vy, nebo manželka?
Myslím, že jsme na tom asi stejně. Když jsem unavený a nechce se mi moc mluvit, tak mluví víc žena, ale není to pravidlem.
Umíte riskovat?
Pokud máte na mysli riskování životu nebezpečné, tak takový kaskadér nejsem. Vyzkoušel jsem si třeba ve sportu potápění, seskok padákem nebo automobilové závody, ale napřed jsem vždy podstoupil přípravu, protože přece jenom mám nějakou zodpovědnost. Jestli myslíte riskování ve hře, tak proč ne, ale pozor, nejsem gambler, to mě nikdy nebavilo, spíš mluvím o sázkách mezi kamarády, kdy jde především o měření sil ve sportu. Tak tady riskují rád a často.
A je pro vás risk i zisk?
No, jak kdy. Už jsem sice vyhrál několik šampusů, ale také jsem jich už několik musel koupit. V jedné takové sázce, kdy nám u kulečníku už zavřeli bar a nebylo co vsadit, tak jsem vsadil do hry vlastní ženu, kamarádi mě následovali a ráno jsme pak manželkám hlásili, která komu patří. Ony se nejenom neurazily, ale k našemu překvapení se dožadovaly svých nových partnerů a v hotelové knize trvaly na zapsání novým jménem.
Říká se, že všechno má svůj rub a líc. Jak je to u popularity?
Samozřejmě to platí i tady. Příjemné na tom je to, že popularita vlastně odráží zájem lidí o vaší práci, a to je povzbuzující. Co ale udělat nebo jak se tvářit, když vám někdo málem zapíchne ukazováček do
obličeje v momentě, kdy jste s rodinou na slavnostním obědě v restauraci, a vítězoslavně volá „bingo“, tak to fakticky nevím.
Spíš jsem myslel, že vám lidi závidí, pomlouvají vás, vytvářejí fámy. Máte proti nim obranu?
Už Einstein řekl, že je snazší rozbít atom než pomluvu, takže žádná velká obrana proti pomluvám neexistuje. Už jsem se o sobě dozvěděl pár věcí, o nichž jsem neměl ani tušení, a vždy se mi dříve nebo později potvrdilo, že si tím původce pomluvy řešil spíš svoje než moje problémy. A proti - diplomaticky řečeno - tiskovým „nepřesnostem“ jste bezmocný úplně. Stále pro hodně lidí platí, že co je psáno, to je dáno, a v některých tiskovinách se specializovali právě na výrobu nejrůznějších fám - bohužel mnohé z nich zasáhnou poměrně velký okruh rodiny a především děti, a to je nefér.
Jde o vás teď nějaká fáma?
Nevím. A vlastně ano, že prý mě v poslední době ve společnosti doprovázejí vždy jiné ženy. Někdy je to sice manželka, ale častěji prý chodím s blondýnkou, a dokonce jsem byl viděn i s mladou dlouhonohou černovláskou. K vyvrácení této fámy dodávám, že všechno je pravda, všechny tři ke mně patří, ale jak, tak to už nechám na vaší fantazii.
Umíte si ze sebe udělat legraci?
Není v životě situace nebo člověk, abyste na nich nenašli nějakou komickou stránku, a já nejsem výjimkou. Humor a legraci nejen miluji, ale považuji je přímo za životodárné elementy. Dokonce si myslím, že budoucí manželé by měli zkoumat, jestli jejich protějšky disponují smyslem pro humor!
Co vás nejvíc pobaví?
Rád se směji a nejvíc se bavím a směji ve společnosti svých kamarádů Pepy Náhlovského, Zbyňka Merunky, Karla Šípa nebo Martina Dejdara a Miloslava Šimka. To se občas směji tak, že dostávám křeče mezižeberních svalů. Ovšem křivdil bych všem manželkám dotyčných pánů, kdybych nepřiznal, že ony do naší společnosti smíchu, recesí a schválností patří také. A pak nesmím zapomenout na humorem zářící bytost, která nikam nezapadne, protože je prostě jedinečná a nejlepší, a to je Jiřinka Bohdalová - tak s tou se bavím vždycky!
Lidé si do nového roku přejí zdraví, štěstí, úspěchy a podobně. Co přejete svým dcerám?
Možná se vám to bude zdát banální, ale já jim přeji hlavně zdraví, protože všechno ostatní nejenom mohou, ale měly by dokázat samy.
Máte vy nějaké velmi pošetilé přání?
Ano, přál bych si, aby se lidé k sobě chovali mile a ohleduplně, aby už nikdo neubližoval dětem ani zvířatům, abychom se dovedli radovat z úspěchu druhých a aby tohle všechno platilo bez rozdílu národností a ras. Jistě uznáte, že je to přání pošetilé a možná i zralé pro psychiatra.
Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta 1996
