Na první pohled působíte jako křehká víla, umíte křičet?

Umím a hodně! A děje se to hlavně v momentech, kdy jsem přetažená a moje děti nereagují na to, co jim říkám. Ale ono to není ani tak o křiku – spíš jsem taková nečekaně důrazná – zvýším hlas a trvám si na svém. A někdy mi samozřejmě rovnou prdnou nervy a řvu na celé kolo. Emoce musí ven, žádné potlačování.

Zdroj: Youtube

Jaké pocity máte z toho, že v kinech právě běží film Jak přežít svého muže, který vznikl podle vašeho knižního bestselleru a hrajete v něm hlavní roli?

Ten film je moje srdcovka, bez přehánění třetí dítě a člověk přirozeně chce, aby se dostalo na střední, aby mělo úspěch. Nebudu zastírat, že to prožívám.

Dá se to porovnat s tím, když vypustíte do světa novou knížku?

Je to podobné, ale v něčem horší – tentokrát jsem v tom celá, týká se mě to i fyzicky – v tomhle filmu totiž „prodávám“ nejenom svůj vnitřní svět, ale i svoje hraní a vizuální stránku. Je to úplně jiná disciplína, a navíc se ke mně dostávají přímé reakce. V případě knihy je to intimnější, protože tu si lidi čtou sami a někdo se ozve se zpětnou vazbou, někdo ne. A já tudíž žiju v takovém hezkém oparu, že se příběh líbí všem. Kdybych to měla nějak shrnout, tak s knihou jsem ve větším bezpečí. S filmem jsem celá taková obnažená. Je s tím spojený velký tlak a stres.

Jak se sama sobě líbíte v roli herečky a svobodné matky Lucie, která se snaží uspět na jevišti i v životě?

Dívat se na sebe v kině nebo televizi mi dělá problém, jsem k sobě hodně kritická, ale tentokrát mi to nevadilo. Film jsem viděla už v hrubém sestřihu a líbil se mi. A stejně tak jsem to vnímala i na dalších projekcích a na premiéře. Nechci, aby to vyznělo nějak samožersky, ale vím, že jsme udělali maximum. Vytvořili jsme postavy a příběh přesně tak, jak měly být vytvořeny. V žánru romantické komedie je to správně natočené. A já jsem naprosto spokojená – jako herečka i jako autorka námětu.

Kdo přišel s nápadem, že váš knižní bestseller převede do filmové podoby?

Ono se kolem toho tak různě vtipkovalo, což jsem na začátku nebrala vážně. Přišlo mi to, jako by mi někdo nabízel let do vesmíru… Rozhodně tam nebyl žádný kalkul nebo rovnou plán. Jenže pak se na to začali čím dál častěji ptát čtenáři, a dokonce se ozvala i jedna filmová produkce. A mně a mému manželovi, který je producent a scenárista, došlo, že to není špatný nápad. Otázkou ovšem bylo, jestli ten můj příběh, z něhož se mezitím stal knižní bestseller, unese i filmové plátno. A tak jsme si řekli, že se to pokusíme zjistit. Ruda se pustil do scénáře a snažil se vychytat to hlavní a přitom zachovat můj humor a styl vyjadřování.

Vy jste mu do toho vážně nezasahovala? Ani trochu?

Kdepak, nechala jsem to čistě na něm. Už kvůli tomu, že jsem v té době psala svou třetí knihu, volné pokračování s názvem Koloušek, a neměla kapacitu se vracet do minulosti, do toho prvního příběhu. Samozřejmě, že mi průběžně sděloval svoje dojmy, ale jinak bylo všechno opravdu jen v jeho rukách. To trvalo zhruba nějakých deset měsíců, pak za mnou přišel s první verzí a poprosil mě o připomínky. Chtěl ode mě slyšet, co si myslím, co tam podle mého chybí a co naopak přebývá. Musím před ním smeknout – je to profík a popral se s tím skvěle.

Jak probíhalo obsazování hlavních postav? Šli jste na to přes klasický casting?

Nic takového, věřili jsme svému citu a intuici. A hodně o tom diskutovali. Role jsme nabízeli přímo. Zajímavé je, že třeba s Markem Němcem, který hraje můj protějšek, jsme se neznali. Ani jsme na sebe nikdy nenarazili na nějakém večírku nebo premiéře. Náš první kontakt proběhl tak, že si na mě vzal číslo a zavolal mi, abychom se oťukali. Ve finále jsme si povídali skoro hodinu a strašně se nasmáli. Zjistili jsme, že jsme si podobní, že je mezi námi přesně ta pravá chemie.

A jak to bylo s ostatními?

V našem filmu je osm velkých postav a u pěti z nich jsme na tom byli stejně – neznali jsme se. No a s tím zbytkem nás naopak pojilo letité přátelství, teď mluvím třeba o Mahuleně Bočanové nebo Pavle Dostálové. Byl to vlastně takový mix, ale jasně převažovali kolegové, se kterými jsme pracovali poprvé, což se týká i některých členů filmového štábu. Bylo to nové, osvěžující a dobrodružné.

Jakou cestou jste se dopracovali k tomu, že váš manžel snímek i režíroval?

Ruda se chtěl režii vždycky věnovat, už jako dítě točil dění kolem sebe na malou kameru. Jenže pak začal psát a o jeho scénáře byl zájem, takže se z toho stal jen sen. K tomu, že si ho splní, došlo opět naprosto přirozeně. Prostě to vyplynulo a já rozhodně nebyla proti. Musím říct, že to byla velmi příjemná spolupráce. S francouzským kameramanem Nicolasem Bordierem si všechno dokonale připravili a pak začali s námi herci zkoušet, což je taková divadelní metoda. Ve filmu se používala kdysi, teď na to není čas. Ale oni šli proti tomu – nechtěli na nic spěchat a stresovat se.

Jak probíhalo samotné natáčení?

Trvalo 21 dnů. Na place jsme běžně byli 14 hodin a dali do toho fakt maximum. Záleželo na každém detailu. Hodně jsme řešili masky a bylo moc fajn, že nikdo nebyl proti tomu, abychom ho změnili. Já jsem se třeba odbarvila na blond, Pavla Dostálová se ostříhala na krátko, z Ivy Pazderkové se stala zrzka… A určitou vizuální proměnou prošli i někteří pánové. Bylo to naplňující a zábavné, ale zároveň i vyčerpávající. Vlastně jako každé filmové natáčení. Ono převtělit se do někoho jiného a dát mu autenticitu, to není jen tak. Člověk to bere ze své duše. Nemůže kalkulovat, musí to žít.

A co se s vaší duší děje, když tohle všechno skončí?

Já bych konec natáčení přirovnala ke konci vztahu. Když láska skončí, jste zdevastovaná. Stýská se vám, ale zároveň potřebujete nabrat sílu. Hlavou se vám honí ledacos – máte tam zmatek a nevíte, jestli se k tomu klukovi chcete vrátit, protože vás skoro zabil… Bylo to všechno prostě intenzivní a krásný.

Pro ty, kteří vaši knihu nečetli: Jak si máme vysvětlit název Jak přežít svého muže?

To je jednoduché – každý, žena či muž, máme v životě člověka, kterého jsme museli přežít. Teď nemyslím fyzicky, ale emočně. Intuice blikala červeně, varovala nás, ať rychle zmizíme, ale my jsme ho přesto strašně chtěli. A dělali jsme kvůli tomu psí kusy... A to se týká i té mojí Lucie, která odejde z nefunkčního vztahu a snaží se najít své místo na slunci. Má malé dítě, bláznivé kamarádky a víru v život. Je kapku naivní, ale časem dospěje skrze určitou bolest.

Nečekejte ale nějaké drama – je tam humor, vtip i nadhled. Žádná velká filozofie. Já tomu říkám knížka do tramvaje, ve které proletíte tobogánem. A co se týká filmového zpracování, je to jasná romantická komedie.

Vaše hrdinka se vzdá jistoty a vydá se do neznáma. To jste kdysi udělala i vy – z rodné Moravy jste ve třiadvaceti odešla do Prahy.

To je pravda, chtěla jsem zkusit štěstí. Měla jsem za sebou konzervatoř a hraní v Národním divadle moravskoslezském. Říkala jsem si, že jsem mladá, talentovaná a že se nemám čeho bát. A hlavně jsem chtěla nasát trochu toho normálního života. V Praze se ze mě na zadek nikdo neposadil. Žádné nabídky nepřicházely, a tak jsem místo divadla a filmování srovnávala svetry v butiku, pracovala za barem nebo rozdávala letáky na Václavském náměstí. A vlastně mě to bavilo. Žila jsem s kamarádkou v podnájmu a přehazovala každou korunu. Mít dvacku na kafe pro mě byla výhra... Po roce se to zlomilo. Získala jsem roli v seriálu Ulice a oslovilo mě Divadlo na Vinohradech.

A v pětadvaceti jste se stala maminkou. Nebylo to moc brzy?

Když máte člověka, kterého milujete a považujete ho za svou spřízněnou duši, je přirozené, že s ním chcete založit rodinu. Justýna se narodila z lásky. Tenkrát jsem neřešila, kolik mi je. Cítila jsem se šťastná a naplněná. Dneska vím, že jsem byla i nezralá. Snažila jsem se skloubit dítě s prací, ale neměla jsem potřebné životní zkušenosti… Výsledkem byl mimo jiné rozpad vztahu.

Takže filmová Lucie jste celá vy?

Pro každou tu postavu je někdo inspirací, tím kořením. No a já jsem byla inspirací pro hlavní hrdinku. Ale nejsem to celá já. Ruda říká, že na jednu filmovou či seriálovou postavu potřebujete minimálně čtyři skutečné příběhy. Důvod je jasný – nikdo nežije tak intenzivně, aby vás to bavilo každou minutu, na každé stránce… Takže příběh Jak přežít svého muže není autobiografie, ale většina situací má pravdivé detaily. A ty jsem prožila já nebo moje kamarádky. Rozhodně nejde o situace vycucané z prstu. Třeba Alča, moje oblíbená postava, je typická herečka, které se nedaří. Která mladá začínající holka tohle nezažila? Chodíte na konkurzy, dáváte do toho čas a energii a vždycky jste na krásném druhém místě.

Často tady zmiňujeme vašeho manžela Rudolfa Merknera, se kterým jste se přímo na place potkala vůbec poprvé. Co to vašemu vztahu dalo, a co naopak vzalo?

Už jsme spolu udělali několik projektů, ale vždycky to probíhalo ve stylu, že on danou věc připravoval a já v ní později hrála. Tohle bylo opravdu naše první společné natáčení – skvělé, ale náročné. Velmi rychle jsme přišli na to, že fakt, že jsme manželé, je problém. Respektive bude to problém, pokud neuděláme určitá opatření. A ta spočívala v tom, že jsme to manželství prostě a jednoduše museli vypnout. Aby nám do práce nezasahovaly různé osobní věci, ironie, připomínky. Abychom fungovali jen jako režisér a herečka, což se nám podařilo a bylo to moc fajn. A nejenom pro nás – přínosné to bylo i pro kluky, kteří v tom filmu se mnou měli mít pletky. Na zkušebně byli na začátku takoví opatrní – líbejte holku, když na to kouká její manžel, ale pak pochopili, že tomu tak není a že můžou být v klidu. Získali pocit bezpečí.

Vdaná jste už jedenáct let. Na čem váš vztah stojí?

Spousta lidí říká: Vy jste skvělý pár, vy jste se prostě našli, vám to klape samo. Ale to vůbec není pravda, manželství je strašná dřina. Milion kompromisů, domluv a pravidel a hádek. Jsou dny, kdy toho druhého milujete a všechno jde jako po másle, a pak dny, kdy vám leze na nervy jen tím, jak srká kafe. To je doba, kdy se manželství vytváří. Kdy se učíte žít s člověkem, jehož byste nejraději poslali domů, ale on má to „domů“ vedle vás. Skrze bolest se člověk posouvá. Někdy manželství bolí, ale když se to překoná, tak prostě víte, že máte vedle sebe parťáka. A když máme náhodou doma dusno, tak vždycky zabere humor. Ten všechno vyléčí. Když manžel nebo já začneme vtipkovat, tak mu ten druhý odpustí, a tím humorem se pak vždycky utrhne lavina a vše odnese. Sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo. A taky randění.

Chápu to dobře, že oba záměrně trávíte čas jen spolu? Bez dětí?

Přesně tak, společné zážitky jsou důležité. A tím nemyslím momenty ukradené na rodinných dovolených, tam si člověk fakt neodpočine a nenapojí se na sebe. Jde o „ukradené“ víkendy nebo hodiny během běžného všedního dne. My třeba chodíme do posilovny, Ruda cvičí, já makám na páse. Nebo za ním zajedu do práce a dáme si oběd. Sice v závodí jídelně na Barrandově, ale spolu. Prostě se snažíme pořád trochu randit a neodcizovat se.

Letošní rok se pomalu, ale jistě blíží do finále. Co máte v plánu?

Původně jsem si myslela, že bych začala psát čtvrtou knihu, ale nakonec jsem to odložila na příští rok. Přeci jenom potřebuju načerpat nové síly a taky určitý odstup. Ale čeká mě jeden moc hezký divadelní projekt – s Veronikou Žilkovou, Pavlínou Mourkovou, Dagmar Čárovou a Kateřinou Peřinovou budeme zkoušet Trosečnice, což je ženské drama s prvky černého humoru, které se odehrává na pustém ostrově v rámci teambuildingové akce. Režie se ujal Jakub Nvota a premiéra v pražském Divadle Radka Brzobohatého proběhne ještě letos, a to 15. prosince. Držte nám palce a přijďte se podívat. Bude to jízda!

JANA BERNÁŠKOVÁ (1981)

  • Rodačka z Krnova vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Už v šestnácti letech dostala v Divadle Petra Bezruče v Ostravě svou první roli ve hře Tajemná zahrada, poté získala angažmá v Národním divadle moravskoslezském.
  • Ve třiadvaceti letech odešla do Prahy, od té doby je na volné noze. V současné době ji můžeme vidět v Divadle Palace (hra P.R.S.A, Manželský poker, Dokud nás milenky nerozdělí) nebo v Kalichu (Dvě noci na Karlštejně).
  • Zahrála si například v seriálech Vyprávěj, Horákovi, Ulice, Cukrárna a ve filmech Pohádky pro Emu, Hranaři, Bestiář, Duše jako kaviár.
  • V rámci Knihománie se 21. října objevil na trhu její debut, román Jak přežít svého muže.
  • Ze vztahu s divadelním režisérem Davidem Drábkem má dceru Justýnu. Osm let je provdaná za Rudolfa Merknera, se kterým má syna Theodora.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články