Sedm let jste strávila v Los Angeles. Co vám tahle životní etapa přinesla?
Spoustu zkušeností, trvalých přátelství i životních lekcí... Jsem za všechno nadosmrti vděčná. Byla to intenzivní doba, kdy jsem často makala snad i čtrnáct hodin denně. První dva roky jsem jela nadoraz. Buď jsem lítala na castingy, zkoušela, někde hrála, nebo obíhala agenty, produkce, chodila na hodiny a vlastně jsem skoro pořád seděla za volantem, jelikož Kalifornie má úplně jiné vzdálenosti než Česká republika. Zpětně popravdě zírám, že jsem to zvládla a kolik dobrého z toho fofru vzešlo. Díky LA jsem poznala svého snoubence a nejlepšího přítele, producenta Dina Bose. S tím, že v Americe potkám svou životní lásku, jsem vůbec nepočítala. Jela jsem tam za prací a za zkušenostmi. A těch byla tuna. V americkém showbyznysu platí jiná pravidla než u nás.
Související články
Můžete uvést nějaký konkrétní příklad?
Třeba v LA je velmi málo profesionálních divadel, kde herci berou honorář. Většina hereckých spolků je placena z příspěvků, které platí sami herci.
Takže oni si platí, aby mohli hrát v divadlech?
Ano. A jsou to často i známé tváře, které člověk zná z televize. Celé LA je vlastně jeviště. Na to, jaký je tam nával lidí snících o kariéře, není zas tak moc příležitostí. Proto se trh přizpůsobil a herci většinou platí, aby byli viděni. To mi připadalo a dodnes připadá opravdu šílené. Naštěstí jsem to tam sama nikdy nemusela dělat.
Jak jste se s tamější tvrdou konkurencí vyrovnávala? Nedívali se na vás američtí kolegové trochu skrz prsty?
Víte, že ani ne? Zaprvé je LA plné lidí, kteří to přijeli zkusit, a jsou ze všech koutů světa, za druhé jsem na to byla asi líp připravená než Američanka, která přijela z Ohia a chtěla by být herečkou. Já tam jela už jako „otřískaná“ divadelní herečka a zpěvačka, která si prošla tolika divadly a konkurzy, že ji jen tak něco nerozhodí. Když lidé zjistili, že mám hlavně divadelní zkušenosti, vážili si mě snad i víc. V LA je divadlo vnímáno jako to skutečné umění, kde se jede naživo, bez střihů a retuší.
V Kalifornii je velmi důležitý vzhled. Chtěl po vás někdo úpravu zevnějšku?
Máte pravdu, vzhled tam hraje velkou roli. Ale jde taky o to, na jaké role se specializujete. Jedna herečka se mi svěřila, že čím je starší, tím více pracuje. V branži je hodně mladých krásných holek, ale starších dam, které hrají charakterní role zas tolik ne. Obecně je na LA skvělé, že je důležité, na kolik vypadáte, a ne kolik vám je. Pokud vypadáte na sedmadvacet, hrajete roli, které je právě tolik. Na skutečném věku nezáleží a nikdo ho neřeší.
Potkala jste se s nějakou opravdovou celebritou?
Setkala jsem se s Lizou Minnelli po jejím koncertě ve Vegas. Chvilku jsme si povídaly, já jí vyznala lásku a objaly jsme se. Paní Minnelli byla a je můj obrovský vzor, setkat se s ní byl můj splněný sen. Pracovala jsem s Jamesem Francem a Tori Spelling, oba byli moc milí a vnímaví. Zazpívala jsem si blues s Jeffem Goldblumem a jeho jazzovou kapelou, působil jako vstřícný pohodář s láskou k jazzu a lidem. Pak jsem také přes rok pravidelně vystupovala v divadle, které řídí herec Neil Patrick Harris. Opět musím říct, že se vždy choval velmi mile ke všem kolem sebe.
Co dalšího se vám v Los Angeles líbilo?
Určitě počasí. V LA je v podstatě permanentní léto, i v únoru se dá vyrazit na pláž. Slunečné přívětivé podnebí je na denním pořádku, na to se snadno zvyká. Pak je podle mě tohle město také výjimečné svou energií. Ačkoliv je tam život mnohonásobně těžší než u nás, člověk tam ve vzduchu cítí euforii ze života a amerického snu. Ten pocit, že můžete dokázat cokoliv. Lidé si tam obecně vzájemně fandí, rádi navazují kontakty. Zřídka si stěžují, jsou vděční za příležitost makat na sobě. Vládne tam obecně přátelská a komunikativní nálada.
Jste hlasující členkou americké Grammy. Vyplývají z toho pro vás nějaké povinnosti?
O to být hlasující členkou Grammy jsem moc stála, takže jsem se prostě začala ptát. Pak o mně hlasovala komise v LA a v roce 2014 rozhodli v můj prospěch. Povinnosti jsou to krásné, dvakrát do roka mě zahltí zbrusu nová muzika a já pak musím vybírat hrstku těch, kteří mě nejvíce nadchli. Hlasuji v několika kategoriích, hlavně v jazzu, alternativě, new age a dětských albech.
Hudební svět máme zmapovaný, co jste zjistila o amerických mužích?
No, že většinou nejsou tak zamindrákovaní jako někteří čeští muži! Američani mají tak nějak více zdravého sebevědomí, nepochybují o sobě a váží si žen. Rádi chrání svou ženu a pečují o ni. Jsou to takoví rytíři. Samozřejmě to není pravidlo, ale myslím, že je to tak často.
Moc dobře víte, o čem mluvíte – než jste potkala svého snoubence Dina, prožila jste jeden velmi vyčerpávající vztah s mužem manipulátorem. Jak se to stalo?
Když si na tu dobu zpětně vzpomenu, popravdě mi běhá mráz po zádech. Tehdy jsem zrovna ukončila tříletý vztah, který nějak zamrznul. Byla jsem hodně smutná, protože můj tehdejší partner mě měl sice rád, ale tak nějak vlažně. Vlastně mu o nic moc nešlo. Toho zmíněného manipulátora jsem potkala přesně v tu dobu, kdy jsem byla slabá a zranitelná. Oni na to mají instinkt! A tak se najednou vedle mě objevil vysněný princ a dal mi všechno, co mi v tom předchozím vztahu chybělo. Úplně mě vykolejil tím upřímným láskyplným chováním a odhodláním bít se za mě.
Jak to probíhalo dál?
Po několika krásných týdnech začal shazovat masku. Ze začátku jen trochu, občas mi vynadal za banality. Ale pak už mě denně terorizoval. Ze všeho dělal obrovský problém a já musela tři čtyři hodiny sedět a poslouchat jeho vztek. Když jsem se snažila vysvětlit, že mám pracovní schůzku a musím odejít, byl oheň na střeše. Jemu šlo o to, znejistit mě a psychicky zdeptat tak, abych neodešla, aby oslabil moji obranyschopnost i sociální pouta. Lidé s těmito poruchami totiž nechápou pojem láska. Chápou jen moc a nadvládu. Chtějí kontrolovat. Je to hra na lovce a oběť. Bohužel to je jejich jediná šance na vztah.
Kdy vám to došlo a začala jste jednat?
Po čtyřech měsících jsem byla psychicky na totálním dně, a tak jsem se radila s terapeutem. Ten mi řekl, ať okamžitě tajně uteču, že pokud zůstanu, nedopadne to pro mě dobře. A měl pravdu. Pár dnů nato nade mnou můj ex stál s kuchyňským nožem… To byl moment, kdy jsem si konečně řekla NE. Ne, na které jsem pod jeho vlivem jako mávnutím kouzelného proutku na několik měsíců zapomněla. V tom je síla manipulátorů – dokážou vás dovést až k šibenici a vy si toho ani nevšimnete. Pár dnů nato, když odešel na schůzku, jsem sbalila svého pejska, počítač, pár kusů oblečení a doklady a utekla jsem. Pak následovalo několik měsíců, kdy jsem se z toho všeho vzpamatovávala. Byla to ukrutná duševní dřina, ale pomohlo mi to uvědomit si, že jsem nezmar a že přežiju všechno. Uvědomila jsem si, že si zasloužím jedině skutečnou lásku. A to byl moment, kdy mi do života přišel Dino.
Seznámili jste se při práci?
S Dinem nás asi opravdu pojí osud. Poprvé mě ke spolupráci oslovil již v roce 2012 skrze jeden hudební server, který spojoval hudebníky. Bohužel jsme se tehdy ale osobně nesešli. Uběhly tři roky a já se najednou objevila Dinovi na Facebooku mezi lidmi, které by mohl znát. Napsal mi, jestli bych nechtěla nazpívat další singl projektu The Infinite Seas. To bylo v květnu 2016. Poprvé jsme se viděli až v říjnu téhož roku u něj ve studiu. Od té chvíle nás spojovala muzika a taky hodně společných koníčků. Nejdřív z nás byli pracovní partneři, pak kamarádi a až pak zamilovaný pár. Nespěchali jsme a bylo to dobře.
Čím přesně si vás získal? Jaké vlastnosti na něm oceňujete?
Dino je laskavý a silný chlap. Je velmi talentovaný, inteligentní a pracovitý, ale taky velký pohodář a je s ním vždycky legrace. Je citlivý a vděčný, umí komunikovat a nesoudí. Je to prostě parťák do nepohody. Denně děkuju, že jsem po tom všem přistála v náruči anděla.
Už více než rok společně žijete v Praze. Proč jste se rozhodli vrátit?
Těch důvodů bylo mnoho. Poté co jsem v USA získala v roce 2014 trvalý pobyt za přínos kultuře, jsem se maminky ptala, jestli by se za mnou chtěla přestěhovat. Řekla ne a já to zcela chápala. Tady je její doma, má tu své publikum a bydlení, svou kapelu. Byla jsem pryč skoro osm let a už jsem ji tu déle nemohla nechat samotnou. Dalším důvodem byl fakt, že Dino byl v LA celý život, chtěl změnu a Evropu miloval. Moc se sem těšil. Sám se mě ptal, jestli bychom se nemohli přestěhovat. Asi skoro každý „Amík“, co kdy žil v Praze, vám řekne, že Praha je jedno z nejkrásnějších měst světa. No a třetím důvodem byla moje láska k Praze, naší zemi a obecně evropské kultuře. Nejsem sice zrovna pecivál a klidně bych si dovedla představit, že se časem odstěhujeme na chvíli třeba i do Japonska, ale doma je doma. Mám to tu prostě ráda. Žijeme v krásné a bezpečné zemi, oba si toho moc vážíme.
Kvůli nehodě v Dinově rodině jste museli zrušit svatbu. Jaká bude, až bude?
Povím vám, jaká svatba být měla. Měla být velká a snová. Měli jsme se brát v zámeckém parku za zvuku harfy. Hostina se měla konat na zámecké terase. Bohužel se deset dnů před svatbou Dinův tatínek v Indii zranil, zlomil si stehenní kost. Po náročné operaci a několikaměsíční rehabilitaci se výborně uzdravoval. Poté ale šel začátkem prosince na rutinní operaci ramene. Deset hodin po operaci bohužel zemřel na embolii. To nám vzalo vítr z plachet… Bude trvat měsíce a asi spíš roky, než se z této tragédie trochu vzpamatujeme. Takže ve zkratce, na svatbu teď bohužel vůbec nemáme pomyšlení. Pokud se konat bude, bude asi velmi komorní a spíš smutná, jelikož tam bude chybět Dinův tatínek, který se na naši svatbu moc těšil.
Na co se momentálně těšíte vy sama?
Vzhledem k situaci si užívám čas, kdy můžu v klidu tvořit. Nemusím běhat po schůzkách, na konkurzy nebo zkoušky. Život se mi zpomalil a já mám čas psát knížky a malovat. Taky jsem se nedávno stala patronkou azylu nejen pro hospodářská zvířata Šťastný Zvěřinec ve východních Čechách. Těším se, až tam vyrazíme. A samozřejmě se těším, až tohle všechno skončí a lidé se zase budou moct scházet, ožije kultura, budeme moct chodit do restaurací a klubů. Jsem na nás všechny hrdá, že jsme zvládli tak rychle zavést sociální distancování. Věřím, že nám to pomůže vypořádat se s epidemií co nejdříve, aniž bychom ztratili naše blízké a zničili naše zdravotníky. V téhle době jsme se všichni ocitli na jedné lodi a myslím, že dokazujeme, že umíme držet při sobě a pomáhat si. Vnímám solidaritu mezi lidmi a mám z toho obrovskou radost.
Jak řešíte, že nemůžete zpívat a hrát před živým publikem?
Na jednu stranu mě to obrovsky mrzí. Každý „komediant“ žije skrze radost, kterou rozdává na jevišti, a obecenstvo mu ji vrací. Je to dokonalá symbióza. Kromě publika se mi stýská taky po mé kapele, po kolezích v divadle. Během let jsem se ale snad naučila brát věci takové, jaké jsou a nezasekávat se s trpkostí na faktorech, které nemůžu ovlivnit. Snažím se brát proto současnou situaci jako příležitost k práci, která mi kvůli ostatním aktivitám stála, jak už jsem říkala. Máme stále plné pracovní tempo, ačkoliv je z domova.
Řada vašich kolegů je aktivní na sociálních sítích, kde pořádají improvizované minikoncerty a divadelní vystoupení. Co vy?
Každou neděli v pět odpoledne čtu na Facebooku ze své knížky Krásně zdravá. A občas dělám live stream ze svého studia, kde maluju obrazy a přitom o tom vyprávím. Uklidňuje mě to a doufám, že to má stejný účinek i na ostatní.
Knihou v podobě memoárů, kuchařky nebo třeba pohádek se chlubí kdejaká osobnost, ale ne všechny mají skutečně co říct. Co přivedlo ke psaní vás?
Nejsem člověk, který by se někam cpal, a nebo někomu nutil svůj názor. Moje buddhistická duše se bere jako součást celku a to je všechno. Proto mi docela dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, jak často se mě během let různé ženy ptaly na radu ohledně stravy, životosprávy a vztahů. Docvaklo mi to asi před osmi lety, kdy jsem se několika z nich zeptala, jestli bych měla napsat knížku. Do jedné reagovaly pozitivně, a tak jsem k tomu sedla.
V současné době dostala potřeba být fyzicky i psychicky fit nový význam. Co základního byste nám poradila?
Je jasné, že jsme se všichni společně ocitli v naprosto nepředstavitelné situaci a to asi každého z nás nějakým způsobem vykolejilo. Podle toho, jakou máme povahu, cítíme spíše hněv, nebo smutek, či například úzkost. Za prvé bych řekla, že je teď nutné, abychom se zastavili také sami v sobě. To znamená, naučili se zklidnit, uzemnit a vnímat, co se v nás děje a proč. Naše západní civilizace má jeden velký nedostatek a to, že se ve školách neučíme zásady duševní hygieny. Neumíme tudíž zacházet s emocemi. Ty negativní potlačujeme, což způsobuje dlouhodobě obrovský přetlak. Anebo je ventilujeme bez ohledu na okolí, což zraňuje nás i ostatní. Myslím, že pro duševní i fyzickou pohodu je dobré mít pevně stanovený denní režim. Po probuzení se trochu protáhnout, třeba si dát snadnou, ale účinnou sestavu pozdrav slunci. Po snídani si udělat plán na celý den a vědomě ho proložit aktivitami, které jsou smysluplné. Teď je třeba výborná doba ke studiu jazyků. Online je k dispozici množství kvalitních kurzů, které zdarma nabízejí prestižní světové univerzity. Během půlroku si můžete udělat rekvalifikaci v obrovské škále oborů.
Spoustu let jste buddhistkou. Přivedla vás k tomu nějaká zásadní zkušenost, pocit nebo třeba inspirace někým či něčím?
Těch důvodů bylo několik. Období mezi lety 1977 až 1990 pro nás znamenalo celkem těžkou dobu. Maminka byla sice slavná, ale lidé nám často záviděli a já byla jako dítě snadný terč. Ve škole mě šikanovali spolužáci i některé učitelky. Doma to taky nebylo lehké. Máma byla samoživitelka, vystupovala po celé republice, jezdila s kapelou skoro denně. Byla hrozně unavená a jela na sto procent. Živila sebe, mě a svou maminku. Já to všechno vnímala, ale v osmi letech jsem pochopitelně nebyla schopná vůbec nic změnit a nějak jí pomoci. Cítila jsem beznaděj. Naštěstí jsem si jednoho dne uvědomila, že mám vlastní vůli a ta z velké části rozhoduje o mé cestě životem. Když mi pak v patnácti letech přistála v ruce kniha o Mahájánském buddhismu, byla to jasná volba. A ne kvůli nějaké exotické představě vonných tyčinek, zlacených sošek a sezení na zemi, jak si Evropané občas myslí. Buddhismus má přesně propracovanou metodiku hlubinné práce s psychikou. Zlepšuje soustředění i sebeovládání. Učí člověka neodsuzovat, ale také jednat, myslet a cítit víc vědomě.
S tím se zřejmě pojí i veganství, které vyznáváte?
Veganka jsem právě z důvodu mé filozofie. Buddhisté přejí štěstí všem bytostem. Do důsledku to pro mě znamená soucítit s každým tvorem a neubližovat. Když si člověk udělá pár minut času na vyhledání informací o realitě masného, mléčného a vaječného průmyslu zjistí, že svou volbou při nákupu přímo podporuje utrpení zvířat, která potravinový průmysl degradoval na věc. Naštěstí v dnešní době už máme lepší přístup k informacím, a tak je snadnější vybrat si stravovací návyky podle svého svědomí. Musím říct, že mně i mému muži plnohodnotná rostlinná strava výrazně zlepšila celkový zdravotní stav. Jemu se během dvou měsíců srovnal náběh na cukrovku i vysoký krevní tlak, mně se zlepšila pleť, vlasy a mám vzorný krevní obraz. Jak říkají Amíci, veganství je winwin (výhra pro všechny, pozn. aut.).
Schválně, co jíte, když vás honí mlsná?
Spousta lidí se domnívá, že být vegankou znamená jíst pouze salát. U nás doma to tak rozhodně není. Ačkoliv se snažíme jíst zdravě – tedy celozrnné potraviny, čerstvé ovoce a zeleninu, kvalitní tuky, tak mlsáme rádi! Mám ráda chipsy a různé křupky – paprikové, slané, s rozmarýnem atd. Dávám si taky často veganské zmrzliny, kterých je na trhu dnes už spousta. Ujíždím na čokoládě, donutech a i vegan dortech. Mlsáme klidně i v noci u televize a není to na nás znát. Veganství nám oběma srovnalo metabolismus.
ZDROJ: časopis Vlasta