Herecký život Jany Kolesárové je pěkně pestrý. A ještě víc ten soukromý – pravidelně cestuje mezi Kalifornií, rodným Slovenskem a Prahou. A potkat ji můžeme i v jógovém studiu.
VIDEO Podívejte se na ukázku s Janou Kolesárovou ze seriálu Polda.
Uplynulý měsíc květen byl měsícem lásky. Co pro vás znamená?
Děkuju za krásnou otázku, za mě je láska velmi důležitá. Snažím se ji hledat ve všem a všude. Žít ji, přijímat ji, dávat ji, cítit ji v sobě. A pokud se děje to, že z nějakého důvodu na vnímání lásky a sebelásky nemám kapacitu, nořím se vědomě do vděčnosti, protože vibrace vděčnosti je dostupná vždycky. A pak, když si uvědomím, za co všechno jsem vděčná, pocit lásky se dostaví.
A když se rozhlédnete kolem sebe, co vidíte? Máte pocit, že se láska ztrácí, nebo že to s námi ještě není tak špatné?
Závisí na tom, na co se člověk dívá a čemu věnuje pozornost. To pak roste. Svět je plný všeho možného a je na každém z nás, co si vybere a bude dál rozvíjet. A pokud bych měla hodnotit víc globálně, myslím, že nám nejvíc chybí schopnost naslouchat, a tím pádem vzniká spousta nedorozumění.
V jaké fázi jsem vás vlastně zastihla? Čím teď žijete?
Prací. Zhruba před dvěma týdny jsem přiletěla z Ameriky, abychom dokončili projekt Lovec. Jde o osm kriminálních případů, které jsou spojené se záhadnými a nevysvětlitelnými jevy. Režíruje Jiří Strach a já hraju vymítačku démonů po boku Pavla Kříže v roli zabijáka démonů a mého mentora.
Je to moc fajn a já si užívám různé magické lokace. Každý díl se totiž odehrává jinde, takže hodně jezdíme po Česku i Slovensku. No a pak mě čekají další projekty, třeba natáčení filmu Vyšehrad: Fylm 2 a 3 nebo seriálu Porodnice.
Vypadá to, že se dlouho nezastavíte…
Je to nabité, ale nevadí mi to. Předtím jsem měla krásné čtyřměsíční volno a opravdu hodně odpočívala. Až všechny projekty dotáhnu do finále, dopřeju si volno zase.
Už spoustu let cestujete mezi Kalifornií, rodným Slovenskem a Prahou. Je to víc zábava, nebo nutnost?
Už je to hlavně zábava a radost. Nutnost určitě ne. Nějakou dobu samozřejmě trvalo, než si to všechno sedlo, ale teď už je to lehké a příjemné střídání realit. Na tu změnu se vždycky těším a sama jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.
Do Ameriky jste odjela ve dvaadvaceti letech jen tak ze zvědavosti. Pamatujete si na moment, kdy jste se rozhodla, že se nevrátíte domů?
Jasně, ve své podstatě to vlastně bylo velmi jednoduché – zamilovala jsem se, a tak jsem se rozhodla, že ve Státech zůstanu. Nic jiného mi v té chvíli nedávalo smysl. Byla jsem impulzivní, rychlá, iracionální a zamilovaná.
V nové zemi jste musela překonat spoustu překážek. Z čeho jste tenkrát čerpala sílu?
Tak trochu z tvrdohlavosti. Vždycky jsem byla vedená k tomu, se nevzdat a vydržet. A možná, že zapracovala i pýcha a hrdost. Obava z potencionálního neúspěchu, která člověka taky žene dál a motivuje. Samozřejmě sebelítosti, smutku a nejistoty jsem si odžila víc než dost, i když jsem je moc nedávala najevo. Čas je ale velký léčitel a ty pocity prostě patřily k mému růstu a vývoji.
Jednu dobu jste v Americe pracovala i v modelingu. Co vám tahle zkušenost dala?
Dělala jsem, co se dalo. I modeling. Ale tím, že to byla spíš jedna z možností, jak si vydělat, a ne nějaký kariérní plán, tak jsem si na modelku spíš trochu hrála. Žádná velká sláva to nebyla. Ale přineslo mi to spoustu skvělých zážitků a poznala jsem různé exotické destinace.
Třeba jsem se ocitla ve Francouzské Polynésiii, kousek od Tahiti, na ostrově Tetiaroa, kde pro mě krájel ananas a lovil perly syn Marlona Branda – ten totiž onen ostrov vlastnil. Dobrý, ne?
Žijeme v moderním a novým možnostem otevřeném světě , ale ideální ženské míry jsou stále 90-60- 90. Proč se jich podle vás modeling pořád drží?
Já si právě myslím, že už to neplatí. Módní průmysl se zásadně změnil a v kampaních se objevují reálné ženy. Stačí se podívat třeba na reklamy značky spodního prádla Victoria’s Secret, ve kterých dneska uvidíte těla různých tvarů a velikostí. Pořád ale platí, že jedna věc je přijmout to a nesoudit, a druhá cítit se dobře a zdravě. Ale to už je velmi osobní měřítko, myslím.
V jakých chvílích si vy sama připadáte krásná?
Někdy se cítím krásná, protože mi to někdo v mém okolí dá najevo. A někdy zase, když jsem vnitřně vyrovnaná a v celkové harmonii. No a pak jsou chvíle, kdy nepomáhá vůbec nic. Takové to nahoru, dolů. Navíc filmová či televizní kamera dokáže být pro ženské ego nekompromisní.
Ale díky bohu, žádné velké deprese ze stárnutí nemám. Naopak, cítím se velmi dobře fyzicky i mentálně. Je ale pravda, že na tom pracuju. Zatím bez zásahů plastické a kosmetické chirurgie.
Kondici si mimo jiné udržujete bikram jógou, která se cvičí v místnosti vyhřáté na 42 °C. Co tohle cvičení dělá s tělem a duší?
Bikram jóga je taková moje škola života a zároveň profesionální instruktorský trénink. Teď už si ale stavím takový vlastní mix, který je založený na konkrétních potřebách klientů. V poslední době jsem fascinovaná kundalini jógou, protože je úžasně komplexní a zážitková. Její součástí jsou ásany, dechová cvičení, a meditace s mantrami.
Základem je probuzení energie ve spodku páteře, kterou se pak snažíme posouvat výš. Když to člověk dělá správně, zažívá hluboký změněný stav vědomí a to je fakt nádhera. Pro mě osobně jsou fyzické cvičení plus dýchání a meditace už denní rutinou.
Jste přísná na své žáky?
Přísná nejsem, ale motivuju je, aby využili svůj potenciál na maximum. A tudíž jim dávám zabrat. Jak je všechno se vším propojené, tak i u vedení jógových lekcí mi pomáhá herectví. Cítím se sebejistá, když mluvím. A moc mě baví vést skupinu lidí k určitému cíli. K té úžasné fyzické i psychické proměně, která je pro ně velkou odměnou.
Kdo je vzorem pro vás? Je či byla ve vašem životě nějaká žena, která vás zásadně směrovala a formovala?
Na podvědomé úrovni určitě moje máma a babičky. Až teď vnímám, kolik z nich v sobě mám. Věci, které jsem od nich automaticky přebírala. Něco z toho se snažím měnit, protože už vím, že ten „program“ není můj, ale jejich. Na druhou stranu spoustu toho naopak v životě používám.
Držím se některých jejich rad, jsou to vzácné hodnoty, které mi vštěpovaly... Teď se vědomě orientuju na vlastní zdroje, které ve svém životě poslouchám a uplatňuju. Jejich moudrost a myšlení jsou pro mě směrodatné.
Jakou sílu má podle vás ženské přátelství?
Velkou. Ve svém životě mám několik žen, za které jsem hluboce vděčná. Naše přátelství vzniklo před lety a stále přetrvává a roste. Často se spolu nemusíme vidět ani mluvit, ale víme o sobě. To pouto je nezlomné. A důvěra taky. Jednou jsem všem těm mým vzácným ženám napsala dopis, ve kterém jsem se vyznala z toho, co pro mě znamenají.
A co přátelství se silnějším pohlavím? Oscar Wilde kdysi prohlásil, že kamarádství mezi mužem a ženou neexistuje…
Tomu nevěřím, protože žiju opak. Jak se ženami, tak s muži mám velmi silná přátelství. Sexualita je mohutná energie a jistě se projevuje podprahově, je čitelná. Já si to ale velmi jasně a jednoznačně tvořím tak, aby i přesto naše přátelství přežilo. Je to pro mě velmi důležité. Jinak musím říct, že s muži je přátelská dynamika úplně jiná a už od dětství ji mám moc ráda. Vyhovuje mi.
Když se zaměříme na partnerské vztahy, co jste u mužů hledala – a našla?
V partnerství jsem od svých šestnácti let skoro nepřetržitě. Myslím si, že to, co hledáte u toho druhého, se mění s věkem a zkušenostmi. Od fyzické přitažlivosti v mladším věku až po hlubší kompatibilitu v tom starším. Já jsem žila různé vztahy a byla to turbulentní jízda, někdy docela bolavá. Ale není nad vlastní zkušenost, která člověka učí a posouvá.
Takže všechny moje vztahy mě hodně naučily o mně samotné. Teď už nehledám, protože to nějak zásadně nepotřebuju. Být ve vztahu za každou cenu. Spíš tvořit soulad a radostné sdílení času s někým, kdo to má podobně a nehledá vyplnění prázdnoty.
Prošla jste i zkušeností jménem rozvod. Co vám to dalo, a co vzalo?
Manželství bylo a zůstává mým nejsilnějším vztahem, protože z něj vzešlo to nejvzácnější – můj syn. A zároveň to byl můj nejdelší vztah, který vlastně nikdy neskončil. Ano, rozvedli jsme se, ale láska, úcta, respekt a obdiv zůstaly. Jinak to neumím a ani nechci.
Někdy se partnerská cesta rozdělí, ale ta lidská může přetrvat. Díky bohu, že je to náš případ. Oba jsme si určili priority, něco možná obětovali, ale ta harmonie pro nás byla důležitější než osobní ego a boje. Uvědomuju si, že to není běžné. A moc si toho vážím.
Jaký typ muže roste z vašeho syna Lucase?
Sebevědomý, vtipný, moudrý, krásný a cílevědomý atlet. Baví ho baseball a já mu moc přeju, aby se jeho sny naplnily.
Říká se, že děti jsou našimi největšími učiteli. Jak moc vás mateřství změnilo?
To je nepřenosný pocit, ale každá matka zřejmě ví, o čem mluvím. Ta bezpodmínečná láska je možná asi jenom s dítětem. Vím, že bych byla schopná vzdát se čehokoliv, jen aby byl můj syn šťastný.
Bylo herectví vaším dětským snem?
Nebylo, i když jsem celé dětství protančila a prozpívala. Na základce jsem dokonce režírovala malá loutková představení. Z gramofonových desek jsem si nastudovala hry Radošinského naivního divadla a pak mezi spolužačky rozdělila jednotlivé role. Hrály jsme pro školní publikum a dneska je mi líto, že neexistovaly mobily a já to tudíž nemám nikde zaznamenané.
Přihlášku na střední jsem si podala na gymnázium, ale pak mi táta vnuknul myšlenku, že bych měla zkusit talentovky na uměleckou školu. No a vyšlo to. Nejdříve jsem studovala konzervatoř v Košicích a pak Vysokou školu múzických umění v Bratislavě.
Jak na svoje vysokoškolská studia vzpomínáte?
Byly to krásné čtyři roky. A vzpomínám na ně jako na zcela nový život – život na koleji, svoboda, všechno přede mnou. Právě tady se zrodily moje nejpevnější vazby, jak umělecké, tak lidské.
Než jste odešla do Ameriky, stihla jste si na Slovensku vůbec zahrát divadlo?
Stihla. Na konci prvního ročníku jsem hostovala v Národním divadle, pak v Astorce, v Radošinském naivním divadle a na Nové scéně. V Los Angeles jsme pak s mojí kamarádkou Lenkou produkovaly hru s názvem No Exit, na což jsem obzvláště hrdá, protože jsme začínaly od nuly.
Musely jsme sehnat peníze, vhodné prostory, kostýmy i divadelní techniku. Bylo to náročné, ale dopadlo to úžasně. Měly jsme skvělé recenze, a kdybychom shodou okolností obě neotěhotněly, tak bychom v tom pravděpodobně pokračovaly… Jednou si to, doufám, zopakuju v Česku nebo na Slovensku. Ale takovou vlastní formou. Pro radost.
Čeští diváci vás znají z řady televizních a filmových projektů, třeba z oblíbeného seriálu Polda, který nedávno po šesti řadách skončil. Bylo vám to líto, nebo jste to prostě brala jako fakt?
Polda byl úžasná jízda a ano, osm let života. Poznala jsem skvělé lidi – Davida Matáska, Igora Orozoviče, Ondřeje Pavelku, Vladimíra Polívku, Jitku Sedláčkovou… A v neposlední řadě taky režiséra Jardu Fuita. Byla to krásná a zábavná práce, ale prostě přišel čas to ukončit.
Líto mi to nebylo, protože už ten příběh neměl kam směřovat. A pokud bychom to ignorovali, tak bychom degradovali to, co jsme za ta léta tomu projektu dali. Věci se prostě mají s láskou a grácií stopnout v tom nejlepším.
Loni jsem vás viděla v Praze na charitativní akci Busking pro Slunce a překvapilo mě, jak skvěle zpíváte. Neplánujete v tomhle směru něco?
Děkuju, to je od vás milé. Nevím, jestli zpívám skvěle, v téhle oblasti jsem hodně stydlivá a nejistá. Ale moc mě baví psaní textů. S přítelem teď dáváme dohromady pár písniček. Uvidíme, jak to dopadne. Žije si to svým životem.
A kde byste se ráda viděla za takových deset patnáct let?
Hmmm, já se vidím maximálně tak týden dopředu, takže na tohle vám nedokážu odpovědět.
Zdroj: časopis Vlasta