Přesně 22 let hrajete s Karlem Rodenem Otevřené manželství před vyprodaným hledištěm.

S tímto představením jsme otevírali v lednu roku 2002 Studio DVA. Divadelní principál, náš šéf Michal Hrubý, má díky tomu k Otevřenému manželství vztah. A tak si tuhle hru, s níž jsme divadlo zakládali, „pěstuje“.

Zdroj: Youtube

Viděla jsem tuto komedii v roce 2002, v roce 2005 a loni. Není to rutina, jste čím dál vtipnější.

Je milé slyšet, že to není rutina. Nás to baví a hrajeme to rádi. Už dvaadvacet let. Otevřené manželství si užíváme i z toho důvodu, že je trošku interaktivní k divákovi. A pokaždé může mít i jinou energii díky těm lidem.

Vytvořili jste český divadelní rekord v počtu repríz komedie. Nenapadlo vás představení natočit?

Představení je natočené, ale jen pomocně. Televize o natáčení zatím neprojevila zájem. My máme natočená všechna představení, abychom se na to mohli podívat v případě delší pauzy nebo alternace.

Dvacet let jste byla životní partnerkou Karla Rodena. Je pro vás bolestné s ním pracovat poté, co jste se v soukromém životě rozešli?

Vůbec ne. Známe se, víme, co od sebe můžeme čekat a hraje se nám spolu dobře, protože jsme na sebe zvyklí. To je důležité a všechna naše představení máme odosobněná. Je to profese. Ale my jsme spolu zadobře. Karel je šťastný, že má děti, a já jsem ráda, že je šťastný. On měl velice rád moje děti, tím mi moc pomohl, ale toužil také po vlastních. Nebyl to nijak bolestný rozchod, byl to rozchod z rozumu. My jsme se takhle domluvili.

Pro většinu vašich společných představení s Karlem Rodenem navrhujete scény, kostýmy, rekvizity, veškerou výtvarnou stránku.

Ráda kombinuji divadelní práci s výtvarným uměním, které jsem studovala. Když méně hraju a mám kontinuální několikadenní volno, můžu se věnovat výtvarné činnosti, kresbám i malbě obrazů.

Vystupujete nejen v Praze, ale najezdíte za diváky spoustu kilometrů.

Jezdíme po celé republice, ale i na Slovensko. Hodně jezdíme na Moravu, hrajeme velice často v Brně, v Divadle Bolka Polívky. A on hraje v Praze u nás, ve Studiu DVA.

Velmi zábavná byla hra Prší, již napsal před lety váš syn Adam Kraus tak brilantně, že ji bratislavská dramaturgyně Darina Abraham považovala za dílo Woodyho Allena.

To představení se mi moc líbilo. Adam se při psaní inspiroval Mužem z Acapulca, máme rádi Belmonda. Adam to celé vymyslel a dialogy mu pomáhala psát naše kamarádka Evička. Tam bylo vtipné, že alter ego Karla hrál jeho bratr Marian Roden, který je Karlovi podobný, ale je o hlavu vyšší. Takový Mefisto, který špatnému spisovateli našeptává, jak by mohl pikantně pokračovat děj románu. Prolíná se tam fantazie spisovatele s realitou. Bylo to půvabné, ale bohužel se to z organizačních důvodů přestalo hrát. Za ty roky jsme uvedli několik dalších inscenací. Některé jsme zderniérovali. Ale další hry stále hrajeme. Již zmíněné Otevřené manželství, Sex pro pokročilé, Sex pro pokročilé 2 aneb Vzhůru do divočiny a hru O lásce. Také hraju v Poprasku na laguně, ve Funny Girl a nejnověji Biletářku.

A tu právě režíruje váš mladší syn Adam. Má pravdu režisér, nebo maminka?

V tomhle případě mají pravdu oba. My si rozumíme, víme, jak to chceme, máme podobné cítění. S Adamem jsme to připravili, abychom diváky malinko obměkčili. Arnošt Goldflam totiž Biletářku napsal za socialismu, docela společensky ostře. Hru jsme trochu upravili. Dali jsme tam víc komunikování s divákem, abychom ho zapojili. Biletářka je parafrází na to, co se může stát, když někdo získá moc. Omámí ho pocit, že všechno může a chce si užít všechny možnosti, které má. Mnohdy doslova šokuje okolí svým náhlým povýšeným a nadřazeným projevem. To je obecný jev.

Je těžké hrát monodrama?

Těžké je to z toho důvodu, že nevíte, kdo přijde na představení. To je vždycky napínavé. Ono totiž hodně záleží na tom, jak diváci reagují. Pozorně mě sledují a někteří se možná malinko bojí, abych je neoslovila, nevtáhla do děje. Je to role ženy, která se snaží zabavit publikum v kině při přerušení promítání kvůli přetržení filmového pásu. Biletářka si s diváky pohrává, i přes určité citové vydírání touží od nich získat obdiv. Je to něčím dětinská žena, která střídá nejrůznější smutné a veselé, ale i dramatické momenty.

Když váš bývalý manžel Jan Kraus odešel k Ivaně Chýlkové, inspirovala jste spoustu žen, aby udržovaly přátelské vztahy s partnery i po rozchodu. V rozhovoru pro Vlastu jste mi v roce 2005 řekla, že váš manžel nemůže za to, že se zamiloval do jiné ženy. A máte ho stále ráda.

A s Karlem je to stejné. Přece nezahodíte dvacet let života… Honza je otec našich společných synů Davida a Adama. A teď má ještě s Ivanou nejmladšího syna Jáchyma, který je také báječný. Před dvaceti lety se nečekaně objevil Honzův nejstarší syn Marek. A stal se součástí rodiny úplně bezproblémově. Je moc fajn. Obzvlášť si rozumí s mými syny.

Váš syn David ilustroval knížku svého otce. Ilustrujete také knihy?

Ilustrovala jsem zatím jen jednu knížku. Je o našich keltských předcích. Kreslila jsem do ní i různá keltská opevnění a způsob života v té době. To jsem samozřejmě musela nastudovat.

A co ilustrace pohádek?

Pohádky jsem zatím neilustrovala. Ale myslím, že by mě to bavilo. Jako malá jsem ráda kreslila princezny a toužila jsem si jednou princeznu zahrát. Milovala jsem pohádky. Nejraději jsem měla Pyšnou princeznu. A v 18 letech se mi podařilo zúčastnit se nejužšího konkurzu do filmu Tři oříšky pro Popelku.

Postoupila jste v konkurzu do nejužšího výběru. Učila jste se jezdit na koni. A pak hrála Popelku Libuše Šafránková.

Ale pan režisér Vorlíček si ji vybral. A bylo to krásné, Libuška byla rozkošná. Pohádka je půvabná. S Libuškou jsme se sešly mockrát, dokonce jsme plánovaly, že budeme dělat Světáky s Věrou Chytilovou. To jsme si říkaly, že by to bylo hezké, ale syn režiséra Podskalského Věře neposkytl autorská práva. My jsme to chtěly dělat jako divadlo. S Libuškou jsme se přátelily.

Vaším prvním filmem bylo Malé letní blues.

Byl to mládežnický film. Hlavní roli hrála Andrea Čunderlíková, to byla moje kamarádka, protože naše maminky se přátelily od dětství. Já jsem ji obdivovala, ona byla velmi krásná. Natáčení jsem si užívala. Máma mi dala ušít šaty a koupila mi slaměný klobouček. Připadala jsem si jako dáma, ale byla jsem tam nejmladší. Hrála jsem takového diblíka, mladší kamarádku Andrey, která za ní „dolejzala“ a chtěla se přiblížit puberťákům, kteří už randili a prožívali první lásky. A já jsem je sledovala a snažila se je napodobit. Tam to začalo. To byl první film.

Idolem kluků jste se stala v Kachyňově filmu Smrt mouchy.

Otakar Brousek zvaný „Ťulda“ mi až po letech prozradil, že do mne byl zamilovaný. Takže si užíval naše líbací scény, při kterých jsem se styděla.

A vaše filmografie se rozjela... S manželem Janem Krausem jste se například potkali při natáčení filmu Jak se točí Rozmarýny. Prý si z vás dělal legraci?

Znáte to, co se škádlívá…

Velkou pozornost vzbudil váš film Příběh ´88.

Příběh ´88 režírovala moje kamarádka Zuzana Zemanová, dcera Bořivoje Zemana, který točil Pyšnou princeznu. V Příběhu ´88 jsme hráli s Honzou manželský pár.

Televizní hra Dětinské hry dospělých vykreslila hrůzu žárlivosti.

Dětinské hry dospělých režiséra Františka Filipa pojednávají o šílenství žárlivé manželky, která opustila nemocné dítě a chtěla se pomstít za domnělou nevěru. K nevěře ale vůbec nedošlo. Josef Abrhám byl jen poblouzněný, já jsem hrála svůdnici. Nakonec všechno dobře dopadlo.

V březnu uplyne deset let od úmrtí režisérky Věry Chytilové, s níž jste společně se synem Davidem točila Hezké chvilky bez záruky.

Věra bydlela kousek od nás v Troji. Její syn Štěpán Kučera dělal kameru ve filmech, které točil Karel. My jsme se s její rodinou přátelili. Věra Chytilová byla rodinně založená. Byla velmi hodná a měla přátele, na kterých lpěla. Byla i rebelka, hlavně při své práci. Když točila, byla zaťatá. I tím, že byla žena, provokovala. Nebála se kritizovat tehdejší společnost. Třeba Sedmikrásky, to je dneska už klasika. Věra byla výjimečná, její dílo patří k vrcholům české kinematografie.

Jste velmi milá. Ale v pořadu pana Krause jste byla docela sarkastická.

A to mě ještě vystříhali. Když jsem si z něj dělala legraci já, tak to vystříhali. Když si dělal legraci on, to tam nechali. Produkce chtěla, abychom se bavili jako doma, tak jsme je poslechli.

Máte poměrně široký umělecký záběr. Navrhovala jste také šperky.

Ano, to jsem dostala zakázku od jednoho pána, který měl rodinu zlatníků. Chtěli udělat takový secesní šperk s černou perlou. Oni to podle toho návrhu opravdu udělali a bylo to moc hezké. Ale to bylo spíše na takové přátelské úrovni.

Dlouhá léta vypadáte pořád stejně. Je pro vás obtížné udržet si štíhlost?

Nemyslím si, že je to nějaká disciplína. Jen nedělám to, co mi škodí. Když jsem byla holka, tak jsem se snažila kouřit, abych vypadala dospěle. A to mě přestalo bavit a taky mi z toho nebylo dobře. Alkohol piju jen výjimečně. Také se po něm necítím dobře. Kdybych se večer nacpala, dala si nějakou bohatou večeři, tak mi ráno taky není zrovna nejlíp. A tak večer nejím. Tak to držím tak nějak normálně.

Nepřibíráte ani přes Vánoce?

Na sladké ani moc nejsem. Občas mám na něco chuť a to si dám. Ale nepotřebuju to. Mám ráda dobré, zdravé věci, sýry. A také jsem to udělala trošku z nutnosti. Jím to, co mi chutná, v tom se neomezuji. Ale mám omezení v tom, že mám bezlepkovou a bezlaktózovou dietu. Rozhodně netrpím, když vidím, že si někdo dává koláč. Opravdu ne. Ráda si dám jednou za čas plzeňské pivo. Ale to je výjimečné.

Vaši kondici podporují i procházky se psem.

Mám ke zvířatům vztah už od dětství. Vyrostla jsem částečně na venkově, na statku, kde byla kráva, kůň, ovce. Mám ráda psy a kočky. Už mám čtvrtého psa. Jeden pes žil 17 let. Byl to nalezenec, z útulku. Terezu, maďarskou ohařku, mám 14 let. Teď už chodí na kratší procházky. Nedávno podstoupila operaci sleziny.

Váš syn David vás před lety chválil, že cvičíte, až z vás leje pot…

To není pravda, dělal si legraci. Cvičím, když hraju Biletářku, to ze mne opravdu leje. Teď jsem cvičila v lázních. V rámci rehabilitace. Ale nechodím cvičit. Já cvičím, když je to nejnutnější. Ale abych pravidelně chodila někam do posilovny, to nedělám. Měla bych, ale nedělám to.

Kdybyste ale třeba trochu přibrala, tak budete pravidelně cvičit?

Ale nebudu, já to shodím jinak. Já mám pořád pohyb. I při představení. Ono je moc dobré cvičit a posilovat. Ale není to kvůli linii. Já linii udržuju tím, že se cítím dobře, když jím jenom osm hodin denně. Držím přerušovaný půst. Ale já nemám po kom být tlustá. Mám to dané geneticky.

Váš otec Josef Pehr, člen činohry Národního divadla, byl miláčkem dětí se svou slavnou loutkou Pepíčkem. Vás nikdy nenapadlo vystupovat pro děti?

Pro děti jsem dělala dabingy. To mě bavilo. Namlouvala jsem kreslené postavičky. Ale hrát pro děti? To je zase řemeslo, to vyžaduje čas. A ten v současné době nemám.

Máte mladší sourozence ze svazku vaší maminky s Vladimírem Dvořákem.

Mám sestru Haničku a bratra Vladimíra. Vladimír žije za Prahou se svojí partnerkou Nicole. Hanička také žije za Prahou. Řadu let byla zaměstnaná v Divadle Na Vinohradech, pak také v našem divadle Studio DVA. Teď dělá asistentku v chráněných domech na Slapech. A to ji obohacuje jinak.

Jak se daří vaší mamince?

Maminka je především pořád krásná. Daří se jí dobře. Ale aby se jí dařilo ještě líp, měla by vynechat zprávy, všechny ty googly. Ona je v tom pořád a takhle se dostane k různým nepříjemným věcem, které se dějí ve světě. Není to nic, co by ji povzbudilo. To, že se zabývá současnými událostmi, je známkou, že je v pořádku, je pořád čiperka. Dodnes sleduje, co si oblékám, jak se češu. Někdy mě pochválí. Jindy řekne: „Tu ofinu, ty vlasy si dej z očí, to nesnáším.“ Když jsem byla malá, máma mi šila šatičky, puntíkaté, pepito a kostkované, růžovo-bílé. Maminka vodila loutky v televizi. A potom pracovala v Keramu, kreslila na porcelán. Šila loutky i pro tátu, i Pepíčka.

Váš otec byl členem činohry Národního divadla, jak se dostal k loutkám?

Začal hrát s maňásky těsně před válkou. A pak u toho zůstal. Za dětmi s loutkami jezdil tenkrát s manželkou Lubou Skořepovou. S loutkou Pepíčkem vystupoval v televizi. Také hrál v Národním divadle a učil na loutkářské katedře na DAMU. Jednou jsem mu šila pro celý ročník loutky.

Prozradíte, kdo byl vaší první láskou?

Moje první láska byl o rok mladší Honza, který se mnou chodil na střední školu. Oba jsme malovali. Honza byl vnuk herce Jaroslava Vojty, který hrál s tátou v Národním divadle. Také jsem platonicky milovala Vladimíra Ráže a Petra Štěpánka. Chodila jsem za tátou do Národního divadla, kde Štěpánek hrál. Byla jsem malá holka a obdivovala jsem, když hrál v televizi s Janou Preissovou rytíře des Grieux v Manon Lescaut. Jako úplně malá holčička jsem milovala Waldemara Matušku. S tátou jsem jezdila na veletrhy do Liberce a tam právě Matuška zpíval s Evou Pilarovou. Mně se Waldemar zdál romanticky nebezpečný. Byla jsem v zákulisí s tatínkem, který tam vystupoval s Pepíčkem. Okolo šel Matuška. A když mu táta řekl, že ho miluju, dal mi pusu. Já byla sedmiletá, nahoře bezzubá. Měla jsem od táty starší sestru a s tou jsem si hrála na princezny a na Matušku. Ona byla Waldemar, nasadila si takové vousy na gumičku, a já jsem byla já. On si mě jako namlouval. Pak jsme si přehodily vousy a já jsem hrála Matušku.

Máte oblíbené rozhlasové pořady?

Když kreslím nebo něco dělám, poslouchám Český rozhlas Vltava. Mám ráda každý den o půl dvanácté pořad Osudy. Nedávno mě tam zaujala Liběna Rochová. I přes nepříznivý osud na sobě dodneška pracuje. Neustále se vzdělává, pracuje, medituje. Cvičí, věnuje se sama sobě, ale i vnoučatům, dětem, rodině. Ta mi mluví z duše. Poslouchám Vltavu pravidelně. Také rádio Classic, hudbu. A někdy i Proglas, to je náboženské vysílání, baví mě tam i nedělní Spirituála.

Lákalo by vás načítat audioknihy?

Ano, to by mě lákalo. Audioknihy také ráda poslouchám.

Zdědila vaše vnoučata výtvarné, herecké nebo pěvecké nadání?

Davidova tříletá dcera Esterka kreslí, tančí a zpívá. Nejstarší syn od Adama, devítiletý Oliver, má výtvarné nadání a miluje hudbu – pořád má sluchátka na uších. Adam má ještě pětiletého Mathiase s Marcelkou a teď společně mají dvouletého Juliana.

Hlídáte vnoučata společně?

To zatím ne, jsou ještě malá. Ráda je vidím společně, ale u toho musí být jejich rodiče.

Hlídat je chci jednotlivě, abych se jim mohla plně věnovat.

JANA KRAUSOVÁ (1954)

  • Od narození žije v Praze. Vystudovala SPŠ uměleckoprůmyslovou na Žižkově. Studovala AVU.
  • Na střední škole hrála v Divadle Na okraji, v 90. letech byla herečkou Divadla Komedie a od roku 2002 patří k nejoblíbenějším hvězdám souboru divadla Studio DVA.
  • Před kamerou stála od dětství. Hrála v desítkách tv filmů a seriálů.
  • Z její výtvarné tvorby můžete vidět třeba Sochu svaté Anežky vedle oltáře kostela U Haštala.
  • Má dva syny. Starší syn David (43) je zpěvák, skladatel a herec, mladší syn Adam (41) je režisér, autor divadelních her a herec.
  • Je rozvedená.
  • Má čtyři vnoučata.

Autor: Monika Hrušková

Zdroj: časopis Vlasta

Související články