Věříte na lásku až za hrob, v tu na celý život?

Pořád doufám, že tahle dokonalost existuje, zároveň ale víme, že člověk z prapodstaty ani dokonalý být nemůže. To přísluší jen Bohu. Pro mě bohužel, nebo bohudík, je dokonalost disciplína, které strašně těžce dosahuji.

Protože nám lásku kazí tolik rozšířená iluze dokonalé romantické lásky. Kdybychom stáli pevněji nohama na zemi, byli bychom významně šťastnější.

Nástupem romantismu v 19. století se model vztahů, jaké lidé do té doby žili, značně proměnil. Předtím partnerství fungovalo na úplně jiné bázi. Ve své podstatě to byla spíše rozumová než citová záležitost. Když se do toho najednou začal míchat cit, problémy se zmnohonásobily.

Ovšem představa, že bychom si citovou linku odpustili, ta je strašně smutná…

Velkou školou pro mě byla návštěva Afghánistánu, kde jsem ještě na škole natáčela film Eshq (čti ešk, pozn. red.), což v jazyce dárí znamená láska. Byl to portrét čtyř afghánských žen, za kterými jsem přijela, abych zjistila, co pro ně znamená láska. Když jsem vyslovila otázku, zdali své partnery milují, a viděla jejich nechápavé výrazy, pochopila jsem, že mi vlastně moc nerozumí. Pro nás je láska postavená na piedestal, ale ony mají prio rity někde jinde. Jejich láska je úplně jiná.

A jaká? City hrají roli i tam, ne?

Ano, ale směřují jinam a projevují se jinak. Je to hlavně zodpovědnost vůči rodině, zodpovědnost vůči okolí, a nejdůležitější je víra. Nebyly mi proto schopné na tak přímočarou otázku odpovědět. A pro dokreslení, natáčela jsem tehdy i ve škole mezi kluky v pozd ní pubertě a chtěla po nich, aby mi lásku nakreslili. Napovídala jsem jim, ať namalují srdce. Na všech obrázcích bylo srdce, ale ne symbol, ale orgán. Nakreslili lidské srdce s oběma komorami, s tepnami… a začali mi vysvětlovat, jak funguje. Tehdy mi došlo, že v Evropě žijeme pro něco, co pro mnoho lidí ve zbytku světa může být tak rozdílné.

Váš absolventský film Eshq měl premiéru v roce 2004. Vztahy a láskou ze všech stran se tak ve svých filmech zabýváte už skoro dvacet let.

Jen jsou více vidět. Pravda je, že jsem natočila mnohem víc filmů o úplně jiných věcech. Objela jsem skoro celý svět díky natáčení Na cestě a Cestománii. Točila jsem pro asi osm různých cyklů pro televizi (např. Filantrop, Vesnicopis). Popravdě z mých asi šedesáti filmů se jen malá část týká partnerských vztahů…

... jenže zrovna vaše filmy o vztazích způsobily vždycky bouřlivé reakce. Umíte se trefit tématem. Když jste točila Generaci singles, pomalu se začínalo mluvit o tom, že není divné žít sám. Když šel do kin Nerodič, byla střídavá péče něco jako sociální experiment, a dnes je běžnější. Poslední film je o různých alternativních formách vztahů. Že se stane z polyamorie takové téma, to jste věděla už před čtyřmi lety?

Nevěděla, ale tušila jsem to. Asi jsem měla štěstí, že mě to napadlo.

Jste už vztahovými tématy přesycená, nebo v nich budete pokračovat?

Když jsem dokončila film Singles, už jsem měla v hlavě Nerodiče, a když jsem dostříhala Nerodiče, měla jsem vizi pro Šťastně až na věky. Vždycky se objeví nápad, kudy jít dál. I teď si lehce pohrávám s myšlenkou na další dokumentární cyklus, ale čeho se to týká, to ještě neprozradím.

Nesmíte ani naznačovat?

Spíš nechci. Ale teď si vážně potřebuji od vztahových témat odpočinout.

Není to škoda, když se tak daří? Vždyť je z vás skoro specialistka na vztahy.

Teď jste to vystihla, právě proto potřebuju pauzu. Tahle nálepka se mi vlastně moc nelíbí. Vůbec se tak necítím. Když o mně ředitel festivalu v Jihlavě při premiéře mluvil jako o přední dokumentární odbornici na vztahy, dost jsem se ošívala. Vždyť vloni jsem natočila dokument o tornádu na Moravě, vysílal se můj velký cyklus o české filantropii. To pro mě byla podstatná témata. Myslím, že je načase škatulku dokumentaristky přes vztahy opustit.

Chodí si k vám přátelé pro partnerské rady?

Moji kamarádi vědí, že se v tom plácám sama dost stejně, takže jim nemám co radit. A obecně rady do života mohou být někdy spíše pastí než pomocí. Jestli jsem se při své práci něco naučila, tak to, že dovnitř žádného vztahu nikdy úplně nevidíte. Vždycky mi vadilo, když někdo říká: Vykašli se na něj, je to blbec… tohle nikdy není to, co lidé potřebují slyšet, když mají trable. Může to třeba na chvilku uklidnit, ale člověka to k řešení problému nijak neposune.

Bylo vám někdy líto, že vám protagonisté dokumentů vstoupí do života a po skončení natáčení z něj stejně rychle mizí?

Líto úplně ne. Ale když se potkáme po roce, je to jako když potkám kamaráda z dětství. Sice jsem s nimi nestrávila tolik času, ale naše setkávání bylo tak intenzivní, že to vydá jako roky přátelství. Ve finále stejně všichni máme maximálně tři kamarády a jsme rádi, když si na ně pravidelně najdeme čas. Není v lidských silách si do života přizvat tolik nových lidí, kolik jich potkávám… Úplně blízkého kamaráda, kterého jste nepotkali jako mladí, takové mám třeba já v životě maximálně dva tři…

Vy s nimi ale musíte začít fungovat jako důvěrný přítel poměrně rychle.

To je pravda, ale nutno říct, že žádný trik na to nemám. Ono mnohdy jen stačí být k lidem upřímná a opravdu se o ně zajímat. Musím se umět do nich dobře vcítit, aby se mi povedlo na plátno jejich příběh přenést. Když točím, myslím na ty lidi tak často, že mám pocit, jako by v mém životě byli odnepaměti. Reálně jsme se ale potkali vlastně před chvílí.

Než začnete natáčet, jak dlouho si povídáte bez kamery?

Mně to jde s lidmi naštěstí rychle. Mám je ráda. Jsem ráda ve společnosti, nejsem samotářka. Pro mě je normální něco neustále řešit. Nestojí mě to moc energie.

Takže se potkáte, a… ?

Potkáme se většinou jednou, a když mám pocit, že by to mohlo jít, další setkání je už s kamerou. Musím zjistit, jestli jsou před ní přirození. A když první i druhá schůzka dopadnou dobře a nejsou příliš nervózní, jdeme do toho.

Středně těžká nervozita před kamerou nevadí?

S tím můžete pracovat… Čím víc spolu jsme, tím víc je to pro hrdiny na kameru přirozenější. Jsme samozřejmě v kontaktu i bez kamery, voláme si, vídáme se, ale to zase přináší mně jako režisérce jiná utrpení. Skoro vždycky když s sebou nemám techniku, stane se něco, co by si zasloužilo zaznamenat. V případě polyamorní polykuly (označení vztahové „jednotky“ polyamoriků, tedy více osob, kteří spolu mají dlouhodobý a jasně definovaný citově/ sexuální vztah, pozn. red.) jsem takhle přišla o několik zajímavých scén.

Bude patřit budoucnost polyamorii?

To nikdo neví, ani já. Nechci nic hodnotit, nic proklamovat. Já jenom zaznamenala, jak polykula funguje. Snažila jsem se ukázat, že princip těchto vztahů je v tom, že si partnera nenárokují celého jen pro sebe. Sdílejí spolu to, co sdílet chtějí. Pohybují se v možnostech vztahu, a ne v představách, jaký vztah by chtěli mít. Rozhodně ale polyamorie není pro všechny.

A aby jim to fungovalo, musejí spolu mnohem víc a absolutně otevřeně komunikovat. Musím přiznat, že mě ta míra otevřenosti zaskočila.

V případě polyamorních vztahů je komunikace zásadní. Musí v tom být precizní. Pro mě bylo překvapivé i poučné sledovat, jak otevřeně jsou schopni spolu mluvit i o věcech, které jsou nepříjemné. Za svoje pocity se nestydí, úplně přirozeně je ventilují, vědí, že ten druhý se neurazí, snaží se navzájem se pochopit, vyřešit obtížnou situaci a případně to nějak upravit.

Přinesla vám práce na dokumentu poznání, jak být ve svých vztazích šťastnější?

To bych úplně neřekla. Mám pocit, že jak jdeme životem, tak se měníme. Různá poznání k nám přicházejí sama. Já na sobě hodně pracuju a moc neodděluji osobní a partnerský růst. Je to nikdy nekončící proces, u kterého máte občas pocit, že plodí zoufale málo ovoce. Strom mého „poznání“ kvete jednou začas, jeho úroda je ještě nevyzpytatelnější, ale zalévat a okopávat ho musím pravidelně. Mnohokrát jsem si už říkala, jak skvělé by bylo se v tom všem jen o trochu méně pitvat, jenže pak se v nečekaný okamžik nebo na nečekaném místě objeví benefity toho nekonečného snažení. A tak v tom pokračuju dál.

Když se podíváme na vztahové modely z vašeho dokumentu, spojuje je něco?

Všem jde o totéž, tedy žít v harmonii se sebou a s ostatními. Velká potřeba lásky je v nás asi zakódovaná.

Hledali se vám zástupci některé ze skupin zvlášť těžce?

Nejobtížnější bylo najít mingles. To bylo tak těžké, až jsem je nenašla.

Přiznávám, že bez googlu nevím, kdopak ti mingles jsou.

Lidé, kteří žijí v monogamním vztahu, ale cíleně se rozhodli, že spolu nebudou sdílet jednu domácnost. Často mají i společně děti, ale každý má svůj byt. Nevím, jestli je jich tak málo, nebo je to tak finančně nevýhodné, že tu prostě nejsou.

Nevýhodné je to dnes asi velmi.

V Americe je to ale poměrně rozšířený model soužití, možná k nám teprve dorazí. Potkala jsem se jen s lidmi, kteří sice pár tvořili, ale důvodem, proč spolu nežili, byly hlavně děti z předchozích vztahů. Nepotkala jsem ale nikoho, kde by byla tím hlavním důvodem odděleného bydlení potřeba vlastního soukromí. Ale jinak, abych se vrátila k původní otázce… co bylo nejobtížnější. Vlastně to nebylo moc těžké. Tři z adeptů se mi přihlásili na základě veřejných výzev. Takhle jsem našla věřící pár, milenku a seznamkářku Mirku. Polyamoristé byli už trošičku mediálně známí a partičku z Okoře, která má otevřený vztah, mi doporučil jeden známý.

Bála jste se o ně někdy? Chvílemi se mi zdálo, že se do průšvihu řítí téměř nevyhnutelně...

Když odpovím, že ne, budu vypadat jako necita, a když ano, tak nevím, jestli budu upřímná. Film je vždycky jen výsek reality. Následky předchozích rozhodnutí se zdají být jasné, protože je opravdu během chvilky na plátně vidíte. Když to žijete, tak rychlé to zas není. Když se vám svěřuje kamarádka s neurčitými pocity, taky jí vždycky neřeknete to nejhorší, protože nevíte, jestli se to opravdu stane. Navíc vztah k hrdinům mých filmů je dvojaký. Na jednu stranu jsem jejich kamarádka, ale zároveň jsem i režisérka. Musím myslet zároveň na to, že jsem v práci.

Přesto se shodují, že pro ně natáčení bylo jako terapeutická dílna.

To slýchám docela často. Terapeut v analytickém smyslu různé situace vysvětluje, já se spíš dobře mířenou otázkou snažím přimět je něčeho si všimnout a pojmenovat to. Pro mě je vlastně trochu obtížné pochopit, že se mých postav ptám na věci, nad kterými sami třeba nikdy nepřemýšleli. Já ve svém životě mám všechno proprané odshora dolů.

Před vámi je natáčení filmu o vašem dědečkovi, co myslíte, že by říkal, kdyby viděl Šťastně až na věky?

Myslím, že by se tomu občas smál, moc by tomu nerozuměl, trochu by se možná i pohoršil, ale pak by zas šel řešit svoje.

JANA POČTOVÁ (42)

  • Filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka
  • Studovala Katedru divadelních, filmových a mediálních studií na Univerzitě Palackého. Poté přešla na dokument na FAMU.
  • S Českou televizí spolupracovala na cyklech: Příběhy slavných, Cestománie, Na cestě, Generace 0, Vesnicopis. Také např. na hraných seriálech jako Vyprávěj či První republika.
  • Natočila desítky autorských dokumentů o slavných osobnostech, místech nebo událostech. Velký ohlas sklidily její „vztahové“ snímky z trilogie Generace Singles či Nerodič. V kinech právě běží závěrečný díl Šťastně až na věky.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články