Jak jste s filmem Matka v trapu, kde hrajete matku hlavní hrdinky, spokojená?

Celý jsem ho viděla až na premiéře. Předtím jsem viděla jen ukázky, když jsme dodělávali postsynchrony. Jsem k sobě hodně kritická, docela nerada se na sebe dívám, protože mám sama k sobě hodně výtek. Ale myslím si, že se film povedl. Režisérka Hana Hendrychová byla naprosto důsledná a dotáhla film přesně tam, kam chtěla. A práce s ní byla bezvadná, stejně jako s ostatními herečkami, herci a členy štábu.

Nabízí se otázka, jestli jste sama někdy zatoužila být matkou v trapu?

Já jsem měla na rozdíl od hlavní hrdinky Silvie, která má dvě děti a hraje ji báječně Petra Hřebíčková, jen jednoho syna. To bylo samozřejmě jednodušší. Navíc jsme bydleli s tchyní, která mi docela pomáhala. Sice moji profesi nesnášela, ale když jsem potřebovala někam odejít nebo když jsme jeli s mým prvním mužem na dovolenou, hlídala. Neměla jsem to tedy tak složité jako třeba teď můj syn. Mají tři děti a jeho žena je Angličanka, takže mají jednu babičku v Anglii a druhou sice tady, ale to jsem já. A já jsem ta babička, která nemá moc času. Oni se často diví, že pořád něco dělám a pořád někde jsem, myslím, že jim je to trošku líto. Ale zrovna zítra dopoledne budu hlídat toho nejmladšího, tříletého, tak si to spolu užijeme.

Zdroj: Youtube

Vaše postava se ve filmu dost zásadně mění. Zprvu je vůči své dceři hodně sarkastická, k tomu, že nečekaně své rodině zmizí „v trapu“, má poznámky, které člověk nerad slyší. Když pak ale vidí, jak se celá situace dotkla zejména vnučky, má vůči ní dokonce víc empatie než vůči dceři. Čím myslíte, že to je, že jsou babičky ke svým vnoučatům vstřícnější než k dětem?

Každá babička svá vnoučata bezmezně a bezpodmínečně miluje. Já jsem navíc měla jen syna, takže se teď ve vnučkách vidím a musím říct, že často jsem proti rodičům při nich. Je to zvláštní stav: chcete jim za každou cenu a ve všem pomoci, a přitom se bojíte, aby nesklouzly do něčeho nebezpečného. U vlastních dětí ta obava není tak velká, protože člověk si v mládí ještě řadu věcí tolik nepřipouští.

Říká se ale, že malé děti malé starosti, velké děti velké starosti…

To s tím souvisí. I když děti vyrostou, máte o ně pořád starost, zvlášť když se jim třeba nedaří tak, jak jste si vy jako matka představovala. Syn byl v mládí, když ještě neměl rodinu, hodně v cizině a často jsem slyšela: „Mami, buď v klidu, nepřeháněj.“ Já jsem v té době bývala z obav o něj hodně hysterická, ale teď vidím, že všechno klape, tak už jsem se snad uklidnila. Má to občas těžké, protože toho musí hodně zastat. Tři děti nejsou pro žádnou rodinu jednoduché. Já to tak zpovzdálí pozoruji, když můžu, tak jim pomůžu, ale na druhou stranu si říkám, ať si to užijí se vším všudy.

Syn byl jedináček, a sám má tři děti, myslíte, že to má souvislost?

Asi trochu ano. Ale hlavně snacha je z velké rodiny, má čtyři sourozence, velkou rodinu chtěla. Žijí v Praze, děvčatům je osm a třináct, což je od toho tříletého velký odstup. Někdy bývá složité dát všechno dohromady tak, aby to fungovalo a aby matka jednou nemusela být v trapu. Musí to klapat jako hodiny. Já do nich někdy vstoupím a dělám taxikářku: vozím je ze školy a na kroužky, ale nevím, do jaké míry je ta moje pomoc velká, myslím, že tak akorát.

Kde se syn s anglickou snachou seznámil?

V Afghánistánu, kde oba pracovali jako humanitární pracovníci. Pak spolu odešli do Ugandy a odtud do Pákistánu. Tam už se jim narodila vnučka. To jsem byla pochopitelně zase hysterická matka, protože jsem o těch zemích měla špatné představy. A on řekl „Přijeď a uvidíš.“ Takže jsme jeli s manželem do Ugandy, kde jsme byli asi deset dní a bylo to pro nás ohromně zajímavé. Je to krásná země, ale je zdevastovaná, hlavní město Kampala je hodně zničené. Vidíte tam takové absurdity, jako že vedle vily stojí malý slum, plechový baráček, kde s lidmi bydlí kozy. Obrovské kontrasty! Dostali jsme se i do přírody, byli jsme na safari, zažili jsme opravdu Afriku se vším všudy. A dokonce jsme tam hráli golf, protože tam Angličané vybudovali hřiště, ale i to už bylo strašně zdevastované.

Jeli jste za nimi i do Pákistánu?

To už jsem byla opravdu na infarkt. Také jsme tam jeli, a pro mě, blondýnu, ještě k tomu dost vyvinutou, byl nejhorší stres otázka, co si vezmu na sebe. Nakoupila jsem si turecké kalhoty, hábity, a přes hlavu nějaké šály, protože jsem věděla, že se tam ženy zakrývají. Ale největší šok bylo zjištění, že tam žena absolutně není uznávaná jako osobnost. Jejím posláním je porodit a pak být zavřená doma a uklízet. To je pro nás Evropanky něco strašného. A i když to člověk ví, teprve když to uvidí na vlastní oči, uvědomí si, jak se máme dobře. Že můžeme rozvíjet vlastní osobnost. Ony, i když někam jdou, mají pořád za sebou chlapa, který je kontroluje. A pořád jsou zahalené, jen ty modernější mají sárí a zahalenou jen hlavu. Syn s rodinou byl v Pákistánu v době, kdy vybuchl hotel, v němž bydlel náš velvyslanec a zahynul tam, takže jsem měla velký strach, aby se jim něco nestalo. A to bylo před deseti lety, dnes je svět ještě nebezpečnější!

Poznamenává to, jak se svět změnil, pokud jde o války, terorismus a násilí k horšímu, vaši zálibu v cestování?

Asi bych nejela do arabských zemí a někam, kde nemají rádi bělochy. Takže se chystáme do Španělska a pak do naší milované Jihoafrické republiky. Jsem Rak, miluji sluníčko a vodu, a protože můj muž ležení u vody a koupání nesnáší, vybíráme místa, kde to lze zkombinovat. V Jihoafrické republice hraje on golf a já ležím – nebo hraji také. Někdy mám pocit, že už tam jezdíme jako na chalupu, máme svoje místo nedaleko Kapského města, kde je to krásné, bezpečné, je tam spousta vinic, jednoduše krása. Říkáme tomu africké Švýcarsko. A dlouho sníme o Kostarice, bude to něco úplně jiného, a hlavně se těším na tamní přírodu.

Když jste spolu začali s manželem chodit, měli už jste stejné záliby jako teď, nebo jste se jeden druhému přizpůsobovali?

Myslím, že v zálibách jsme si dobře sedli. Manžel byl vždycky sportovec a vždycky rád cestoval. A protože v mládí jsme moc nemohli, pak jsme si to začali užívat. Ke golfu jsme přišli společně. Pavel hrál fotbal, hokej, tenis a teď je pro něj velkou prioritou golf. Hodně nás spojila také architektura, poznala jsem díky němu úžasné osobnosti a výtvarné umění. Když jsme si zařizovali domácnost, vybírali jsme díla českých výtvarníků a zaplnili jsme zdi tak, že už se nám tam nic nevejde. A moc nás bavilo, když jsme chodili na výstavy, že jsme si navzájem ukazovali obrazy, které bychom chtěli mít doma, i když bychom si je zdaleka nemohli dovolit. A velmi často jsme se v tom výběru shodli.

Je to vaše už třetí manželství, tentokrát to vyšlo…

Můj kamarád Jirka Bartoška říká: Jak se herečka může rozvést s plastickým chirurgem, s filmovým producentem a vzít si developera? Jak je vidět, může. Jsme spolu pětadvacet let.

Je dobře, že máte každý úplně jinou profesi?

Já si myslím, že jo. I když někdy jsou vztahy mezi hereckými partnery báječné, někdy to i jim vyjde, ale to, že máme každý něco svého, co je jen každého z nás, je fajn.

Chtěla bych se ještě vrátit k vaší roli babičky v trochu obecnější poloze. Jak se podle vás babičkovství proměňuje?

Ráda říkám, že role babičky se sice v dnešním světě proměňuje, ale je to nejhezčí role, jaká mě kdy potkala. Musela jsem se ji učit jako každou jinou. Učila jsem se s nimi správně vycházet, chovat se k nim přece jen jinak než k dětem, trochu si je hýčkat. To poslední jsem se samozřejmě učit nemusela. Je to zkrátka moc hezká role, nikdy jsem si nemyslela, že mě bude tak bavit.

V čem se tedy podle vás ta role během vašeho života proměnila nejvíc?

Souvisí to s tím, že se obecně prodlužuje nejen číselný věk, ale hlavně ten aktivní. Ostatně i moje role ve filmu Matka v trapu ukazuje, že ženy mají v pokročilejším věku víc energie než dřív. Samozřejmě pokud nesedí doma na gauči, ale mají koníčky, ať je to zahrada, nebo cokoliv jiného. Ženy na vesnici, které mají hospodářství, o které se musejí starat, jsou možná víc unavené, ale zase mnohem víc vydrží než my, městské ženy, které se víc opečováváme. Když jsem byla mladá, bylo mi třeba osmnáct, tak třicátník byl pro mě starý člověk. A když mi bylo třicet, tak sedmdesátník už pro mě byl mrtvý. Dnes není nic zvláštního, když vidíte aktivní osmdesátníky. Podmínkou samozřejmě je, že musí sloužit zdraví, a to bývá ve vyšším věku větší problém než u mladých lidí. Babičce Boženy Němcové bylo padesát a byla to stařenka. Dnes je padesátiletá žena štramanda plná sil a energie.

Kam to podle vás půjde dál?

Jednou třeba budou stoleté babičky mladice, já tomu věřím. Stala se mi taková příhoda: potřebovala jsem vyměnit občanku, a když jsem si šla pro novou, byla tam platnost do roku 2058. Šokovalo mě to a opravdu jsem se zeptala: „Prosím vás, nespletli jste se? To mi bude 110 let.“ A ta úřednice mi povídá: „Paní Švandová, u vás se nikdy neví.“ Tak jsem jí slíbila, že si v tom roce 2058 sice s hůlkou, ale přijdu. Smály jsme se, byla to vtipná, milá ženská. Snad i na úřadech tomu ještě většímu prodlužování věku věří stejně jako já. Někdy si říkám, že bych se ráda podívala, jaké to bude třeba v roce 3000. Budou tu jen roboti, budeme mít čipy, které budou tělo ovládat a podporovat? Nevím, ale je to strašně zajímavé.

Jak se díváte na dětství a pubertu svých vnoučat, na jejich způsob komunikace, život na sociálních sítích?

Myslím, že se tomu věnují tolik, že v důsledku nemají moc času. Sama vidím, kolik času na tom mobilu trávím já, když si třeba něco čtu. Najednou zjistím, že jsem na něm hodinu. Ale na druhou stranu jsou hodně informované, mají velký přehled, vědí toho víc, než jsme věděli my. Říká se, že trochu ztrácejí dětství, nemají čas si tolik hrát venku s kamarády. Ale já na svých vnučkách vidím, že po škole na té zahradě jsou a hrají si. A zároveň mají život od rána do večera strašně nabitý. Nejdřív škola, odpoledne mají kroužky, chodí domů v pět šest hodin. Šestnáctiletý vnuk, kterého máme od manžela, je na mobilu pořád, ale zase hraje aktivně fotbal. Musíme se snažit život vyladit, dát mu rovnováhu. Vždyť ve skutečnosti uplynulo jen pár let od doby, kdy jsme chodili telefonovat do budky.

Máte krásnou češtinu, je vám výborně rozumět, což už dnes není, zejména u mladých hereček a herců, ve filmech ani v televizi zdaleka pravidlo. Kam se to vytratilo?

Jazyku se dnes věnuje málo pozornosti. Když jsem přišla do Brna na JAMU, měla jsem velký problém se svou pražštinou. Ale měli jsme jevištní mluvu, kterou nás dřeli. I v televizi jsme museli mluvit zřetelně. Dnes se seriály točí tak rychle, že už nesrozumitelnou mluvu nikdo ani neopravuje. A to nemluvím o tom, že mladí neumějí pořádně psát. Píšou pořád, ale často ve zkratkách, a nikdo jim ty texty na mobilu nekontroluje, takže se jim gramatika ani pěkný jazyk nedostane do očí a do hlavy. Na druhou stranu úplně nesouhlasím s nářky, že vůbec nečtou. Je to jako ve všem, jak kdo. Tam, kde rodiče kupují knížky pro děti, čtou jim, tam se vztah k literatuře vytvořit musí.

Ve filmu Matka v trapu se svěříte dceři, jak vám šel manžel v posledních letech života na nervy, jak jste na něj byla doslova alergická. Jak se tomu dá podle vás v dlouhotrvajícím partnerském vztahu zabránit?

Musíte počítat s tím, že vztah se v průběhu let proměňuje. Nejdřív je láska, to se bláznivě zamilujete, a máte pocit, že to tak bude pořád. Omyl. Po té zamilovanosti a lásce přijde po čase přátelství. V tom pak je strašně důležitá tolerance, a hlavně úcta k partnerovi, to je základ. Můžete být s někým padesát let a už si jít na nervy, být na sebe alergičtí, jak to přiznává ve filmu moje hrdinka. Ale ta úcta by měla zůstat.

Jste moderní žena. Jak vnímáte současné trendy hyperkorektnosti, přijímání nejen dvou, ale i více pohlaví a podob partnerských vztahů?

V tom všem jsem staromódní. Jsem ráda, když mi muž podrží kabát, a jsem ráda, když vím, že je to muž, a ne napůl žena. Samozřejmě nemám naprosto nic proti gayům a lesbičkám, to tak prostě v přírodě je. Ale dělat z pohlaví to, čeho jsme dnes mnohdy svědky, tomu nerozumím. Víte, zažila jsem to docela zblízka při natáčení seriálu Sex O´Clock. Všichni puberťáci mají problémy se sexem a se svou identitou. A dnes se může snadno stát, že si holka řekne, že když se jí nějaký kluk nelíbí, tak to třeba znamená, že je na holky. Anebo, že je možná někde úplně jinde… Je to móda a já jsem zastaralá. Já mám ráda, když je jasno. A mám ráda gentlemanství, dělá mi dobře.

Autor: Věra Míšková

Zdroj: časopis Vlasta

Související články