Na kytaru vás učila maminka trampské písničky, co jste poslouchal na střední?
Když jsem přišel na gympl, byla to velká změna. Začaly i mejdany a různé chmelové brigády, kde jsem zjistil, že s tím málem z Bacha a klasiků dlouho pozornost neudržím, a tak jsem se začal učit písničky od Dylana. Tím to začalo. V sedmnácti jsem měl repertoár z Dylana, Stonů, Beatles asi na dvě hodiny a s tím jsme chodili s kamarádem po hospodách.
Vyhazovali vás?
Měli jsme vytipované hospody, o kterých jsme věděli, že nás nechají hrát.
To bylo období, které vás hodně ovlivnilo do budoucna.
Kamarád mě šťastnou náhodou zatáhl do hospody Houtyš na Hanspaulce. Do té doby jsem nevěřil, že poprock, který jsem miloval, jde dělat s dobrými českými texty. Byli tam Tesaříci, Ondra Hejma, Ivan Hlas a samozřejmě zpívali česky. Když jsem je tam slyšel, řekl jsem si, jo, tohle chci dělat. Teprve s odstupem mi došlo, jak to byl zásadní moment.
Skladba Proklínám je snad nejznámější a nejhranější písnička. Nedávno vyšla v symfonické úpravě. Jaké to je, hrát s tak velkým tělesem?
Můžete hrát na koncertech sami s kytarou a jde to. Ale zahrát to se symfonickým orchestrem, to je už strop, dál se nedá jít. Symfonický orchestr se formoval několik staletí, je daný, zakotvený, a není to náhoda. A když se povedou dobré orchestrace a aranžmá, je to úžasný zážitek. Orchestraci a aranžmá jsem svěřil svému bubeníkovi Hanzi Sedlářovi. Kromě bicích, hraje ještě na klavír, na kytaru, ukulele… a píše filmovou muziku. A ty aranže napsal skvěle.
První symfonické turné proběhlo už v roce 2019 a celkem jste vystřídal čtyři věhlasné orchestry. Jak na to vzpomínáte?
Hráli jsme v Ostravě s Janáčkovou filharmonií, ve Zlíně s Filharmonií Bohuslava Martinů, v Praze a Hradci Králové to byla Filharmonie Hradec Králové a v Brně s Czech Virtuosi. Byl to famózní zážitek.
Překvapilo mě, že celé turné dirigoval váš bubeník…
Když jsme připravovali rok před turné termíny, zjistili jsme, že nejsou dirigenti. No já úplnou náhodou zjistil, že Hanz pár svých projektů sám dirigoval. My jsme samozřejmě dobře věděli, že filharmonici jsou šelmy, které neodpustí dirigentovi sebemenší zaváhání nebo chybu. A že ho sežerou zaživa. Ale Hanz má charisma a tím, že psal i orchestrace, znal všechno do poslední noty. A dopadlo to skvěle.
Propojení rockové a klasické hudby je možná cesta, jak dostat mladé lidi i ke klasice.
Určitě jo. Speciálně Američané na to jdou zajímavým a nenásilným způsobem. Došlo mi to, když jsme se jednou s manželkou chystali do Vídeňské opery na Lazebníka sevillského. Záměrně jsme si vybrali tuhle easy operu, ale abych si to užil, musím si to předtím párkrát poslechnout, abych se orientoval. Koupili jsme si do auta CD a cestou jsem ho dal do přehrávače. A naše děti, kterým bylo kolem pěti, šesti, si to začaly zpívat. Ohromeně jsem se jich ptal, odkud to znáte? Prý z Toma a Jerryho. A mně najednou došlo, že díky Tomovi a Jerrymu, který je vždy vybaven hudebním doprovodem velkého filmového orchestru, si děti nenásilně zvykají na zvuk toho tělesa. Navíc tam proběhl i Mozart, Strauss, Puccini. Takhle by se to mělo dělat.
My to neumíme?
U našich dětských pořadů mám často pocit, že je vyrábějí lidé, kteří se nechytli v pořadech pro dospělé. A že k tomu přistupují s takovým tím „dětem to bude stačit“. Kdepak, děti potřebují naopak to nejlepší. A Američani jsou v tomhle příkladní. Na nich si nejvíc vážím absolutní profesionality, s kterou dotáhnou každou disciplínu do absolutního mistrovství. A taky toho, že do pořadů pro děti vždycky infiltrují také vzkaz pro rodiče, kterého si děti nevšimnou. To pokaždé pookřeju.
Loni jste vydal soubor básniček pro děti Verše potrhlé. Taky je v nich infiltrovaný vzkaz pro rodiče?
No jasně, dokonce bych řekl, že je to možná víc pro rodiče.
Knížka je prodejně váš nejúspěšnější projekt, měla už několik dotisků. Překvapilo vás to?
To tedy ano. A hrozně si toho vážím.
Co byl první impulz, že se pustíte do psaní pro děti?
Když byly děti malé a já byl doma, četl jsem jim před spaním pohádky. Ale vždycky jsem vybíral knížky, které budou bavit i mě. Takže Werichovo Fimfárum, Trnkova Zahrada, Petr Sís… první dva díly Harryho Pottera mají děti přečtené ode mě. Takže taková knížka, kterou jsem napsal, by mi tehdy přišla vhod. Ale čekala dvacet let.
Básničky se odehrávají ve zvířecí říši...
Já si všechny nápady, co mě napadnou v autě, nahraju na mobil nebo si je zapíšu. Pak se k nim vracím, a buď je použiju, nebo vyhodím. No a mně se začaly kupit nápady na verše, u kterých jsem ale nevěděl, jak bych je použil do písniček. Zkusil jsem napsat volný verš, a když jsem měl první tři básničky, přečetl jsem je doma a rodina mi řekla, ať napíšu další. Když jsem jich měl pět, uvědomil jsem si, že jsou všechny o zvířatech. Tak jsem si to dal jako zadání.
Knihu provázejí krásné ilustrace vašeho syna Jonáše.
Když bylo hotových deset básniček, řekl jsem si, že z toho musí být knížka a že ji musí ilustrovat Jonáš. Jeho výtvarný komiksový přístup miluji, je precizní a má to skvěle nastudované. Má smysl pro humor a umí stylizovat. Výsledek je úžasný. Dokonce když jezdím na autorská čtení, tak za mnou chodí lidi a říkají, že to je milé, vtipné, ale ty obrázky… ty jsou geniální. Naštěstí je to v rodině, jinak bych asi trochu žárlil.
Letošní rok je plný významných výročí. Čtyřicet let Žentouru, třicet let sólové dráhy a... slavíte šedesátiny.
Ta čísla jsou samozřejmě strašidelná. Na druhou stranu, pořád hraju běžně na koncertech písničky z alba Na ptáky jsme krátký, kterým moje sólová dráha začala, a zpívají je se mnou lidi, co se narodili dávno po tom, co ty písničky vyšly, takže to zase taková tragédie není.
Ještě se vám vaše sklady neomrzely?
Kdyby mi lezly na nervy, tak bych je nehrál. Já si toho naopak vážím, že se z některých mých písní stal národní majetek. Když připravuji program na jakýkoli koncert, mám díky tomu pilíře, o které se opřu, a mezi ně můžu vpašovat cokoli, co lidi neznají.
Líbí se vám, když s vámi na koncertech zpívají?
Největší zážitek bylo, když v Rudolfinu s Hradeckou filharmonií Proklínám lidi odzpívali skoro sami. To se vám nestane každý den.
Když se vrátím k novince Symphonic, který nástroj ze symfonického orchestru je vám nejbližší?
Ujíždím na violoncellu. To je krásný nástroj, ve kterém je sex appeal. Zvlášť když na něj hraje třeba Susan Sarandon v Čarodějkách z Eastwicku…
Co vy a klavír?
Pár písniček jsem na klavíru napsal, ale já jsem pianista samouk, takže kdokoli mě vidí, tak ho pobaví můj prstoklad.
Dcera Ester prý hraje lépe.
Jí trvá půl hodiny, než se rozpomene a rozhýbe prsty, a pak všechny ohromí. To ona umí, ohromit.
Zmiňujete často a rád svoje děti, Ester a Jonáše. Ester je slavná sportovkyně, Jonáš hraje v kapele, ilustruje. Zřejmě skvělá geneaologie.
Asi jo. Třeba letos jsem přišel na to, že můj pradědeček z maminčiny strany se svými dvěma bratry založil Spartu.
To musí být nepříjemné zjištění, pokud jste byl Slávista…
Já jsem byl fanoušek nároďáku, ale od letoška jsem samozřejmě fanoušek i Sparty. To víte, rodinná tradice.
Vy sám máte umělecké geny po mamince?
Máma je z pěti sester, nejstarší zpívala v opeře, máma psala knížky a básničky, mladší dvojčata Jana a Marie zpívaly v Semaforu a Jana napsala mimo jiné třeba scénář k filmu Krakonoš a lyžníci.
Myslíte, že osobnost vytvářejí geny, nebo výchova?
Tak to je otázka za milion. Genetici tvrdí, že to jsou geny, pedagogové, že je to prostředí a výchovou že se dají geny přebít.
Jak jste se snažili svoje děti vychovávat?
My byli od malička parťáci a vydrželo nám to dodnes. Když se děti narodily, řekli jsme si, že se přizpůsobíme jejich režimu. Protože chtít, aby se malé děti přizpůsobily režimu dospělých, je totální zhovadilost, kterou ale praktikuje drtivá většina rodin, a podle toho to tak vypadá. Já jsem třeba alergický na to, když přijdu do restaurace, kde sedí rodina s malými dětmi, které vyvádějí. Já nejsem alergický na ty děti, ale na ty rodiče. Takhle se to nedělá. Nemůžete chtít po dvouletém, tříletém dítěti, aby si s vámi sedlo do restaurace a poslouchalo řeči dospělých. Když jsme byli v restauraci my, vybrali jsme si z jídelního lístku a jeden z nás vzal děti ven, aby je zabavil, než donesou jídlo. Nebo jsme s sebou měli karty. Takže takhle jednoduchá je pro mě výchova. A to se vracím k těm genům a výchově. Je to obojí. I těm genům můžete zatopit, když to zvořete.
Po gymnáziu jste šel na práva, proč vlastně?
Jednak bych musel na vojnu, a práva proto, že tam nebyla matika. Měl jsem rád dějepis a udělal jsem skvěle přijímačky. Neměl jsem ale dost bodů za původ a politickou angažovanost, tak mě vzali do nulťáku, kdy jsem myl rok černé nádobí na Větrníku (vysokoškolské koleje, pozn. aut.).
Kolejní život vám jako rodilému Pražákovi nechyběl?
Když jsem se dostal na vysokou, měl jsem už takovou malou garsonku na Starém Městě. Takže jsem nemusel šplhat po hromosvodech za holkama na kolejích. Od mého bytu měla klíč spousta kamarádů, takže to byl vlastně taky permanentní mejdan.
Jak jste to jako student zvládal finančně?
Celé studium jsem měl brigády, většinou úklid. Hrdost mi nedovolila, abych si od rodičů vzal víc než přídavky na děti a od táty alimenty. Nikdy jsem si neřekl ani o korunu navíc.
V devadesátých letech jste se dostal k muzikálům. Hamlet, Iago byly předlohy od Shakespeara. Jak vás napadl?
Jako dítě jsem hodně četl. Rodičovskou knihovnu jsem měl přečtenou asi ve dvanácti. A byl v ní i ten Hamlet.
Než jste pustil do světa muzikál Hamlet, kolik překladů a verzí jste znal?
Hodně. Ještě na gymplu jsem viděl Hamleta ve Vinohradském divadle, později oba filmové přepisy. A když mě k muzikálu vyhecoval Martin Kunžák, vybavil jsem se stohy Shakespeara, půjčil jsem si všechno, co se dalo. Porovnával jsem ostatní divadelní hry a zajímalo mě, jak překladatelé pracovali s interpretací. My Češi máme výhodu, že Shakespeara nám vždycky přetaví do aktuální češtiny ti nejlepší z nejlepších. Vrchlický, Saudek, Hilský… Viděl jsem v New Yorku Royal Shakespeare´s Company, kde hrál Hamleta Jude Law. A fantasticky. Akorát že v angličtině z roku 1600, která je pro současné Američany v podstatě nesrozumitelná.
Hamlet se stal světově nejúspěšnější adaptací Shakespearova dramatu. Vysvětlujete si tím i úspěch muzikálu?
Naprosto nevím, nechápu to. Mám k tomu velký respekt a moc si toho vážím. Udělal jsem to nejpoctivěji, jak to jen šlo. Ale ani poctivost vám úspěch nezaručí.
A vidíte, u nás vás kritici označovali za veřejného nepřítele Shakespeara!
Já mám skvělé recenze z Koreje a z Japonska. Pro domácí kritiku bylo těžké skousnout, že si nejposvátnější dramatické arcidílo přivlastní frája, co zpívá Na ptáky jsme krátký.
Během těch čtyřiceti let, co hrajete, jste zažil hodně úspěchů, jak to děláte, abyste zůstal pokorný?
To přijde s věkem a taky, když si párkrát nabijete hubu, samozřejmě.
Jako mladý jste si ji nabil často?
Mám obavu, že jsem se občas choval jako úplný idiot. První krok k nápravě je, že si to vůbec dovedete přiznat.
Zmoudření nakonec přišlo…
Přijdete totiž na jedno zásadní pravidlo. Že lidi, které potkáváte cestou nahoru, potkáváte i cestou dolů. A čím dřív na to přijdete, tím líp pro vás. A buďte si jistí, že není jen cesta nahoru.
Bilancujete, nebo na to moc nejste?
Moc ne, ale když už, tak mi vždycky vyjde, že to nejdůležitější je, že se živím tím, co mě baví. Víc než devadesát procent populace se živí tím, co je nebaví a dělají to jen proto, aby zaplatili složenky a naplnili lednici, eventuálně nádrž. V tom mám tedy výhodu. Druhá výhoda je, že se mi povedla senzační rodinná partička.
Svou ženu jste potkal už na vysoké a jste spolu pořád. To je taky úspěch, zvláště dnes.
Studovali jsme spolu, ale Zuzka tenkrát jezdila lední revue, takže v té škole moc nebyla, já hrál se Žentourem, vážně jsme spolu mluvili až u státnic. Ale vydrželo nám to. Neptejte se mě na recept. To je jako když se ptáte na návod, jak vyhrát ve sportce.
Dobrá. Na začátku jste zmínil Řecko, kam rádi jezdíte i kvůli windsurfingu.
My jako rodina ujíždíme na klouzavých sportech. Lyže, snowboard. Windsurfing je nejsvobodnější. A navíc pořád z kopce. Taky jsem jezdil motoskijöring. To je na lyžích za motorkou. Tam taky nemusíte čekat ve frontě na vlek.
Předpokládám, že na windsurfingu je už Ester lepší.
Už víc než deset let. Jezdí senzačně.
Nebyl jste v naší republice první, kdo skočil bungee jumping?
No jo, před třiceti lety na křtu singlu Na ptáky jsme krátký. První oficiální bungee jumping. A taky to bylo poprvé, co jsem pronikl do přehledu večerních zpráv. George Bush podepsal dodatek zákonu o zbraních a Janek Ledecký skočil bungee. Vítejte při sledování… Do přehledu se nedostanete každý den.
A jak jinak dobíjíte baterky kromě sportu? Dokážete nedělat nic?
V tom jsem fakt přeborník. U mě je to v podstatě nepřetržitý boj s prokrastinací. Někdy vyhrávám, někdy ne.
No, vedle vaší dcery si musí připadat úplně každý, že prokrastinuje.
U ní pochopíte, že když chcete dosáhnout ty nejvyšší mety, musíte tomu obětovat absolutně všechno. Já jsem v životě nepotkal nikoho tak pracovitého a cílevědomého, jako je ona. Nikdo nemá ani tušení, jaká je to dřina. Ale ona netrpí, ona se tím baví.
JANEK LEDECKÝ (59)
JANEK LEDECKÝ (59)
- Narodil se v Praze. Vystudoval Právnickou fakultu UK.
- Od roku 1982 vystupoval se skupinou Žentour. V roce 1992 zahájil sólovou dráhu, během níž vydal více než desítku úspěšných alb (Na ptáky jsme krátký, Sliby se maj plnit o Vánocích, Právě teď…).
- V roce 1999 měl premiéru muzikál Hamlet, který po celém světě zhlédlo přes milion diváků, nejpopulárnější byl v Jižní Koreji a Japonsku. Následovaly muzikály Galileo, Iago, Vánoční zázrak.
- V roce 2019 připravil první symfonické turné.
- Loni vydal soubor básniček pro děti Verše potrhlé.
- Letos vydal album Symphonic.
- Je ženatý. Manželka Zuzana je bývalá krasobruslařka, mají dvě děti. Ester je snowboardistka a alpská lyžařka, Jonáš je výtvarník.
- K šedesátce si „daroval“ sérii šesti koncertů s názvem LX tour, vstupenky lze zakoupit na https://icemusic-ledecky.cz/
ZDROJ: časopis Vlasta
