Jak jste se dostal k režii koncertů PKF - Prague Philharmonia pro děti?

Byl jsem osloven. Dlouhodobě se pohybuji mezi divadlem a hudbou, coby autor a režisér často pracuji se skladateli na netypických formátech, jako jsou inscenované koncerty, psal jsem libreta a režíroval dvě původní opery, zkrátka mám k tomu blízko. A PKF pořádá koncerty pro děti už dlouhé roky, řadu let to dělal jeden tým a už byl zřejmě trošku vyčerpaný, tak hledali někoho nového.

Když říkáte vyčerpaný, je příprava koncertů pro děti v něčem specifická?

Je rozhodně velmi specifická, záleží hlavně na věku dětí. Tady máme oříšek v tom, že koncerty jsou pro netypicky malé posluchače. Počítá se s první a druhou třídou, ale mělo by to fungovat i pro čtyřleté, pětileté děti. Řeším teď především, nakolik lze předat opravdu koncertní posluchačský zážitek, co děti v tomto věku vydrží. Nechci je podceňovat, ale zároveň chci docílit toho, aby to na ně fungovalo.

Už ale máte zkušenosti z Divadla Minor, kde režírujete hry pro děti.

To ano, přesto je Minor hodně jiný. Předně proto, že tam hru zkoušíme dva měsíce a herci jsou zvyklí na děti. Jsou otřískaní, zažili už snad všechno, jsou v plném, upřímném kontaktu s dětmi. Když nějaké začne brečet, že potřebuje čurat, dokážou to zakomponovat do hry a poradit vystresované mamince. Proti tomu stojí obrovské Rudolfinum, vyprodané, plné diváků, což jsem sám viděl. Takže to teď řeším: věk dětí, ohromnou masu lidí v sále a rychlost.

Rychlost v čem?

Je to hodně drahé. Každá zkouška je organizačně a finančně náročná, v souboru je okolo padesáti šedesáti hráčů. Takže zatímco v divadle se těch pár lidí na dva měsíce zavře a zkouší nové představení, tak tady se to musí zvládnout během dvou setkání.

Vymýšlíte s filharmoniky nějakou interakci s dětmi, jsou na to hudebníci připravení?

Orchestr je připravený, jsou to výborní hráči a takové koncerty dělají posledních devět let. Samozřejmě jsou tam někteří, které to vyloženě baví, jiní se naopak stydí a nejraději by s tím neměli nic společného. Je dobré vědět, na koho se obrátit. Hudebníci jsou ale rychlí, oni fungují přes notaci, takže když dostanou pokyn třikrát zatleskat a mají to napsané v papíru, tak to na pokyn dirigenta udělají a je to hotové ve vteřině.

Které skladatele jste vyhodnotili jako vhodné pro malé diváky?

Tento přístup se snažíme porušit. Chceme se vyhnout ověřeným flákům, trochu i proto, že většina z nich už zazněla v minulých letech. Chceme překonat tu bariéru, a tak třeba první – říjnový – koncert bude jen z barokní hudby. Většinou se skáče napříč staletími, aby to byly rychlé, atraktivní věci. Jsem zvědavý a myslím, že to máme dobře vymyšlené a děti udrží pozornost. Na koncertě, který jsem viděl, bylo hodně divadélka, aby je to bavilo, ale já hledám cestu, jak děti navést a nechat co nejčastěji znít jen tu hudbu.

Takže základ je udržet pozornost dětí?

Jasně, v tom je ten fór. Najít nádherné skladby a užít si je s tímto skvělým orchestrem, to by problém nebyl.

Jak jste se k hudbě dostal vy?

Od dětství jsem si myslel, že budu hudebník. Bavilo mě hrát na klavír a v naší rodině zcela nezvykle vládla vážná hudba, to jsem miloval. Měli jsme stovky gramofonových desek a gramofon je pro mě dodnes magický přístroj. Doma byl takový kouzelný dřevěný kufřík, vrchní poklop byly reprobedny. Žádný jiný hudební aparát už pro mě takové kouzlo neměl. Hudba pro mě byla přirozený svět a popravdě jsem sám sebe v jistém věku překvapil, když jsem se rozhodl pro DAMU.

Proč jste si vybral režii?

Ani nevím, začalo mě fascinovat divadlo. Rozešla se se mnou holka na gymplu, byl jsem opuštěný a naučil se trávit čas v divadle. Skoro každý večer, třeba i pětkrát týdně. Někde jsem ukecal uvaděčky, jinde jsem proklouzl, od Stavovského divadla po malé scény jsem chodil většinou zadarmo. Nakonec se ale věnuji hlavně hudebnímu typu divadla. Novým původním operám, scénickým polohudebním experimentům, ale i inscenacím pro děti, kde se mluví stylizovaně, rytmizovaně. Třeba bude někdo ze čtenářů znát z Minoru moje Libozvuky nebo Z knihy džunglí, tahle představení byla nejvíce hudební. Rád pracuji s výtvarným minimalismem a k tomu vytvářím fascinující akustický svět ze slov, zvuků a hudby.

Věnujete se tzv. Vokálnímu divadlu, kde záleží především na hlasovém projevu, můžete ho trochu přiblížit?

Poláci pro to mají chytrý výraz – říkají tomu „režírovat přes formu“. Když to zbanalizuji, tak v tradičním činoherním postupu se rozhodnete například pro Hamleta a s tvůrčím týmem hledáte způsob, jak ho vykládat – může být Hamlet na svůj osud až příliš mladý nebo Hamlet filozofující nebo Hamlet závislý na královské matce a podobně. Kdežto režírovat přes formu znamená, že se nakumuluje určité množství prvků a postupů, hereckých, zvukových, světelných, výtvarných a dalších a pak se improvizuje. Zkoušíme, jak co působí, co se stane, když se dějí věci paralelně, když využijeme kontrast mezi hlučným a tichým, mezi dynamickou hereckou akcí a tlumenou zvukovou plochou a podobně. Po dvou měsících hledání dojdeme k tvaru, který je pak už fixní a mnohem detailněji určený než běžné divadlo. Roli v něm hraje například třeba i to, jak rychle někdo otočí hlavu, délka pohledu, počet kroků. Je to všechno věc kompozice, jako by tam byly přesné noty ne pro hudebníky, ale pro herce.

Musí být těžké najít herce, kteří tohle zvládnou.

To je pravda. Mnoho herců cítí spíše paniku, když nemají postavu, dialogy, vztahy na scéně a musejí vydržet ty improvizace a věřit, že plují v oblaku hudby a že má smysl, že třeba jen přejdou jeviště a po cestě něco zašeptají.

Jak se píše libreto, v němž jazyk – mohu-li to tak říct – takto „rozbíjíte“ na části?

Nejtěžší je přijít na základní nápad. To jsem si nejvíce uvědomil s oběma operními skladateli, Martinem Smolkou i Michalem Nejtkem. Museli jsme se na sebe vyladit, zjistit naše společné zájmy, shodná estetická pole. Trvalo to dlouho. Když to ale najdeme, je to pro mě pak už lehčí než vlastní autorské představení. Opadá to zpochybňující hledání. V prvním případě jsme našli inspiraci u Umberta Eca, v druhém jsem si vzpomněl na jednu vtipnou francouzskou hru, která mixuje pravidla slušného chování, jak je sepsala francouzská předchůdkyně Gutha Jarkovského. Hru jsem ale musel přebásnit, aby se na ni dala dobře psát hudba. Vzpomínám na to s radostí.

To věřím! Vzpomínají tak ale i pěvečtí interpreti? Přece jen musí být těžké nahlédnout, co se vám honí hlavou?

To říkáte přesně. Zažil jsem to v opeře se členy souboru brněnské Janáčkovy opery, kde jsem chtěl všechno úplně jinak. Tam bylo nejprve cítit určité pnutí. Operní zpěvačky jsou už od studií zvyklé, že musejí na každou zkoušku přijít v podpatcích a se zpevněnou bránicí, sešněrované v sukních a šatech, a já potřeboval normální uvolněné lidi. Učili jsme je přijít klidně v teplácích, chtěl jsem tu spontánní energii. Oni byli ale úplně bezvadní, o všem jsme se bavili a měl jsem štěstí, že dirigenta to brzy nadchlo. Viděl, že tomu rozumím, že jsem připravený a vím, co chci.

Jak jste se k Vokálnímu divadlu dostal?

To byla docela složitá dráha. Studoval jsem DAMU pár let po revoluci, ještě v tehdejší tradici. Nyní už se mnohé změnilo, ale tehdy mi studium moc neumožňovalo hledat cestu, která by mi byla vlastní. Dost jsem si zoufal, ale pak se mi podařilo odjet na dvě stáže do Francie. Musel jsem si je vydupat, Erasmus byl v plenkách. Tam jsem objevil možnost hudebního myšlení aplikovaného na divadlo. Popravdě dnes naprosto nechápu, že jsou studenti líní odjet do ciziny a stáže odmítají, přitom je to nesmírně důležité, jak profesně, tak z hlediska osobního rozvoje.

Pocházíte z umělecké rodiny?

Ano, částečně. V rodině existuje legenda o mojí babičce, že byla za mlada baletkou u Maxe Reinhardta, nejvýznamnějšího rakouského avantgardního režiséra. Nemám o tom ale žádná svědectví. Babička pak začala na stará kolena malovat a zanechala po sobě desítky naivistických pláten. Maminka má taky výtvarný talent, profesí je architektka. Strýc byl poloprofesionální skladatel, po revoluci založil festival Muzika Judaika. Nakonec já a mladší bratr jsme vystudovali umělecké školy a plně se věnujeme umění.

Co dělá váš bratr?

Je skladatel, žije v Berlíně a hrají ho ty nejvýznamnější orchestry současné hudby, pořád jsem z toho ohromený. To podhoubí tam ale bylo, i tatínek, který je vědec, matematik, se vášnivě amatérsky věnuje hudbě.

Bratr komponuje jako Adámek? Mířím tím k nedávné změně vašeho příjmení na Austerlitz, co vás k tomu vedlo?

Bratr je Ondřej Adámek, já jsem pod jménem Austerlitz úplně nově. Vzniklo to během covidu, kdy jsem po dvaceti letech workoholismu vypadl z toho pracovního kolečka a měl čas rozjímat. O našem původu jsem se dozvěděl až po revoluci, asi v šestnácti letech. Do té doby se v rodině zamlčoval. Zřejmě z nějakých nedoléčených válečných traumat vznikl tlak, abychom my děti nevěděly o našich židovských kořenech. Já to později nebyl schopný přirozeně přijmout, možná dodnes nejsem.

Takže jste se vrátil k vašemu původnímu rodinnému jménu?

Ano, to je naše původní rodinné jméno. Můj dědeček byl Žid, komunista, utekl za války, díky tomu se zachránil, a když se vrátil, tak po něm strana chtěla, aby si změnil jméno. Nevím, jestli jim vadilo, že je to německé jméno, nebo židovské, možná obojí. A tak se stal Adámkem.

Myslíte, že to nesl úkorně?

Ne, on byl poslušný, to byl kovaný komunista, tam se nehrálo na to, že mám názor. Příkaz strany a hotovo.

Řešíte původ v rodině?

V posledních pěti letech jsme se toho začali dotýkat. Bratr napsal podle mě úplně úžasnou operu na motivy dědečkových a prababiččiných korespondenčních lístků z Terezína a Osvětimi, ten text vychází z autentických rodinných materiálů. To se mu povedlo, otec se tomu také přibližuje, na základě různých statistik například vypočítal, že se v takzvaném Rodinném táboře v Osvětimi nejspíš setkali jeho a matčini příbuzní. Já si cestu, jak bych rodinnou historii přetlumočil divadelně, zatím nenašel. Jednou jsem se o to pokusil, ale moc mi to nešlo.

Vy jste taky dobrý na matiku?

Docela jo. Syn teď dělal přijímačky, a to jsem mu zvládl zdatně asistovat, ale o moc dál už se asi nedostanu.

Máte tři děti, věnují se hudbě?

Nijak zvlášť. Pro mě to ale není důležité. Všechny mají silné zájmy, které je baví, a vidí mě a manželku, kteří se vášnivě, až umanutě věnujeme své profesi. Vnímám, že to na ně má vliv. To mi přijde podstatné.

Co pro vás znamená hlas?

Hlas, jazyk a řeč jsou pro mě nesmírně důležité, právě tím opravdu žiji. Nedávno jsem si uvědomil, že obsah mých slov je ovlivněný tím, že to má mít rytmus. Dokončuji větu rytmicky. A vnímám to i při vaření, dělám zbrklé pohyby, protože to má jít do taktu a ruka to někdy nestíhá.

A vaříte dobře?

Velmi improvizovaně, nikoli podle receptu. Jíst se to ale určitě dá.

Ještě někde vás zvuky a rytmy ovlivňují?

Například když přecházím ulici, tak se mnohem více rozhlížím sluchem, někdy se ani neohlédnu. Opravdu svět mnohem víc vnímám ušima. Také přesně vím, že někdy sklouznu do intonace někoho, kdo mě okouzlí, ale to je mi nepříjemné. Chytne mě to a melodizuji tím způsobem, což musí někdy působit prapodivně. Také nás s bratrem provází záhada, kterou dosud nemáme vyřešenou – byli jsme od studií odděleni, on se dostal do Paříže na hudební konzervatoř, já byl tady, ale oba jsme se obloukem dostali k obdobné dekonstrukci jazyka a stylizaci řeči. Nevím, jak je to možné.

Co nyní chystáte kromě koncertů v Rudolfinu?

V srpnu začnu zkoušet nové představení do Minoru a stále máme nějaké post-covidové premiéry, k nimž jsme se v uplynulých dvou letech nedostali. Po Minoru mě čeká ještě Bratislava, kde mám shodou okolností také představení pro děti. To jsem nikdy nezažil, trochu se bojím, co to se mnou provede – sezona jen pro děti.

Neplete se to, jde snadno přeskočit z jednoho tématu na druhý?

Neplete, ale je lepší mít úkoly různého typu. Když jsou si věci podobné, je to trochu nepraktické. Může se to začít slívat, třeba potřebujete dva podobné nápady najednou, to není moc příjemné. Jinak to není problém. Já mám práci pro děti hodně rád. Důvod, proč to dělám, je, že si fakt zařádím. Nemusím tolik stavět na filozofickém poselství, mohu vymyslet něco ulítlého, hraju si a blbnu, to mě hodně baví, a když se to podaří, tak jsem nadšený.

JIŘÍ AUSTERLITZ (1977)

  • Narodil se a žije v Praze. 
  • Vystudoval režii na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU, kde bezmála 10 let učí. 
  • Vyvinul specifický typ divadla, v němž se mísí hudebně komponovaná struktura, stylizované herectví a zvláštní přístup k jazyku. 
  • Napsal libreta a režíroval dvě původní opery. 
  • Spolupracuje s řadou divadel, mj. Národním divadlem či Minorem. 
  • Od podzimu chystá sérii koncertů pro děti s PKF – Prague Philharmonia v Rudolfinu. 
  • Je ženatý a má tři děti.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články