K čemu je vám ženská energie dobrá?

Ke všemu. Obzvlášť v mém povolání. Zklidňuje mě, nejsem soutěživý... Vědomě s ní nepracuji, jen často slýchám, že ji v sobě mám. Hodně chlapů si to nechce přiznat, bojí se, že by tím ukázali svoji slabost, ale tak to není.

Připadá mi, že jste za posledních pár let prošel docela velkou proměnou.

Byly doby, kdy jsem všemu nechával volný spád, takže jsem nakonec rád, že jsem tady zůstal. Jsem po té divoké jízdě sešroubovaný, ale držím. Chci pracovat jen pět dnů v týdnu, klidně úplně naplno, ale pak chci dva dny odpočívat. Naučil jsem se najít balanc mezi prací a volným časem. Už nemusím vše zvládnout a nemusím být nejlepší. Práci dělám pro radost, nechci nikomu nic dokazovat. A leccos si dokážu odepřít. Filmařská cena mi život k lepšímu nezmění, byť bych si jí velmi vážil!

Pryč jsou i deprese, které vaše hektické životní období provázely?

Nechtěl jsem přijít o dcery ani o přítelkyni Adélu (Adélu Gondíkovou – pozn. red.), která vypadala, že by se mnou dokázala žít, což není jednoduché ani teď. Proto jsem si nechal od lékařů pomoct. Když jsem přijal do svého světa antidepresiva, strašně se mi ulevilo. Krok číslo dva bylo začít na sobě pracovat. Jdu do nekomfortních zón, uvědomuji si své chyby. Důležité je, že mám oporu v partnerce, která mi láskyplně nastavovala zrcadlo. To, jak se ke mně chová, mě nutí být lepším. Bral jsem 90 jednotek a dnes jsem na 60. A to je o třetinu méně. Všechno jde, jak má, a já cítím, že začíná převažovat lidský rozměr nad chemií. Plavu správnou řekou, ale pořád můžu zajet do nějaké tůně...

Je super, že o tom otevřeně mluvíte. Myslím, že spousta lidí problémy nepřizná.

Znám je také. Ale já jsem rád, že jsem to udělal. Zlepšily se mi vztahy s lidmi v práci. Když nemáš rád sám sebe, nemůžeš mít rád ostatní a oni tě také nemají rádi. A mně bylo jedno, co si o mně kdo myslí, že se o mně říká, že jsem k…t. Měl jsem nízké sebevědomí, přerážel jsem to arogantním chováním, pořád jsem něco řešil a kvůli tomu se choval špatně k druhým. Pak jsem jedny dveře zavřel a otevřely se mi ohromné lítačky do rozkvetlé zahrady.  

Opravdu jste byl na tak tenké hraně, že jste to málem nepřežil?

Nezastavilo mě, ani když jsem si zlámal páteř. Až když se to stalo podruhé a šel jsem na obrovskou reoperaci, zabrzdilo mě to. Konečně jsem si uvědomil, že není frajeřina žít jako idiot.

Velmi láskyplně hovoříte o své ženě Adéle. Není zajímavé, že takový osudový vztah přijde v padesáti?

Jsme poučení, každý z nás už nějaké vztahy měl, víme, jak by to mělo fungovat a co jsme dříve partnerovi nedali. Proboha, co to tu vykládám – já nejsem manželská poradna! To, že jsme se našli, je největší zázrak, který se mi v životě stal. Díky Adéle jsem poprvé poznal lásku, která je jiná než zamilovanost. Předtím jsem byl mnohokrát zamilovaný do spousty krásných žen. Chlapi chtějí odjet od rodiny, odpočinout si, já to mám přesně opačně. Chtěl bych ji všude brát s sebou. Když pak spolu někam jedeme, užijeme si to. Ráda chodí po horách pěšky, na běžkách a teď už i skialpech, milujeme našeho psa, jsme spolu rádi. A já jsem se naučil jednu věc: netlačím na pilu. Dnes už vím, že když si počkám, tak se dočkám.

Byl jste vyhlášený proutník. Jaké to je být věrný?

Chvilku jsem byl nervózní, prožíval jsem lehké stavy paniky, že mi něco utíká, ale teď si to užívám.

Máte vy herci v divadle méně a více oblíbené role?

Nemám nic, co bych měl víc nebo míň rád. Všechny čtyři kusy, ve kterých hraji, jsou úžasné. Mám štěstí, že pracuji s lidmi, se kterými chci pracovat. Například hrát s Jirkou Dvořákem (představení Anděl v modrém v Divadle Viola, pozn. red.) je čistokrevná radost. A už teď vím, že se zase uvidíme v další hře, kterou bude režírovat Martin Huba. V Divadle Palace, kde hraji dvě komedie, jsem zjistil, že bavit lidi je mnohem těžší než je rozplakat.

Nestýská se vám po velkých rolích, které jste hrával třeba na Palmovce nebo na Shakespearovských slavnostech?

Nechci už hrát pro 1200 lidí na Shakespearovských slavnostech, chci působit v malém divadle.

Dříve jste si v rozhovorech stěžoval, že máte problém vystoupit po představení ze své role. Naučil jste se to?

Už jsem to překonal, odjedu domů, otevřu si na terase pivo, koukám na hvězdy, vím, že mám skvělou holku, děti jsou v pořádku a už nepotřebuji humbuk okolo.

Našel jste se také v krátkých seriálových formátech na Seznamu a YouTube... Hrál jste v Lajně, ve Skoro na mizině, v Lize mužské moudrosti...

Mám radost, že si mě našli kluci o deset patnáct let mladší. Pracovat s nimi je radost, i když je to občas těžké. Sice si mě váží, ale vůbec se se mnou nepářou. Točí se v rychlosti, tak jen houknou: udělej to jinak. Naučil jsem se pracovat v neuvěřitelných podmínkách, ale protože to dělám s lidmi, které mám rád, nestěžuji si. Otevírá mi to dveře k novým a mladším divákům. Mám radost, že mi kluci neutekli. Na Voyo je nový seriál Národní házená, který režírovali Michal Suchánek a Vladimír Skórka. Ti dva mě baví. Kdykoliv na mě ukážou, jdu.

Je to dobrý balanc hrát něco v divadle a něco ve filmu?

Nemůžu si stěžovat, loni jsem natočil čtyři filmy a každý jiný, v divadle parkuji v té správné garáži.  Mám možnost si vybírat, a dokonce i něco odmítnout, což se u nás nenosí a většinou je z toho zlá krev. Odmítám, když už cítím, že je toho moc, že nemohu předvést nic nového... Ve filmu jsem si musel přiznat, že máme skvělé herce, jako například Ivana Trojana nebo Karla Rodena, kterým nemohu konkurovat a nemohu hrát jejich charismatické role. Fascinující člověk a herec Ivan Trojan má v sobě ryzost, která mi chybí. Je to herec od pánaboha. Proto Ivan hraje léčitele a já ve filmech poprcávám. Jen jsem si myslel, že období rolí, kdy souložím před kamerou, už končí. Bohužel ve filmu Ostrov, který bude mít premiéru v srpnu, jsem to zase zažil s Janou Plodkovou. Doufám, že naposledy.  

Už chvíli jste ale také dědečkem. Jaká je to role?

Ta nejlepší na světě. Je to pro mě čistokrevná radost, žádná starost. Už se těším, až Timotej začne chtít být s dědou víc a budu ho rozmazlovat. Když k nám chtějí přijet, tak u nás jsou – někdy den, jindy tři. Jezdí k nám rádi.

Na rozmazlování máte také retrívřici Maybe...

Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu mít psa, vysmál bych se mu. A neptejte se mě na ni, mohl bych se rozbrečet. Klidně bych pro ni skočil ze skály.

Tento rozhovor děláme v Jižním Tyrolsku na severu Itálie, v přírodním parku Fanes-Sennes-Prags po společném výletě na skialpech. Co pro vás skialpové lyžování znamená?

Vstoupil jsem do nové řeky, plavu a radostí se zalykám. Objevil jsem nový svět, navázal na dětství, kdy jsme hodně chodili po horách. A já tu lásku k horám, sluníčku, sněhu v sobě mám. Skialpinismus mi dává, co turistika v létě. U tohoto sportu zůstanu do nejdelšího věku. Začal jsem loni v covidu, kdy jsem nehrál, nenatáčel, tři dny v týdnu jsem strávil v Peci se svým kamarádem a horským vůdcem Gabem Adamcem a učil se to.

Jak to stíháte fyzicky, musíte pravidelně trénovat?

Loni se mi na skialpech chodilo dobře, protože jsem měl dvakrát třikrát týdně kondiční trénink. Když člověk začne cvičit až v 55 letech, tělo třičtvrtě roku vůbec nereaguje. Jen jsem zhubl, ale bohužel jsem si odpráskl rameno a levý loket. Cvičit začnu znovu, ale s vlastní vahou těla.

Na skialpech s Jirkou Langmajerem

Na skialpech s Jirkou Langmajerem

„Dokud svítí sluníčko, tak se ještě ptejte,“ říká mi Jiří Langmajer na terase horské chalupy Lavarella v Jižním Tyrolsku, kde jsme se s partou přátel potkali na skialpech. V té době už měl za sebou dvě velké túry, na kterých každý den nastoupal přes tisíc výškových metrů. Náš společný výlet byl poloviční, protože si zrovna ten den naordinoval klidnější režim. Probrali jsme cestou kde co – nové trendy funkčního oblékání, život na vesnici u Prahy a společnou lásku ke skialpovému lyžování. Když jsme pak v poledne usedali do křesílek na vyhřáté horské terase, spadla bariéra a Jirka se rozpovídal, jako bychom se znali dlouhá léta. „Prosím, tohle tam nepište,“ poprosil mě asi dvakrát, když jsme zabrousili na tenký led. Mnohokrát mě rozesmál a jednou došlo i na slzy.

A co otužování? To je taky vystoupení z komfortní zóny.

Do tůní jsem lezl dříve, než se v Česku vědělo, kdo je Wim Hof. Když jeden kluk v Pyšelích viděl můj diplom z memoriálu Alfréda Nikodéma, kde jsem uplaval 300 metrů, založil otužilecký klub, jehož jsem čestným předsedou. Náš předseda a někteří členové plavou kilometr. Já jsem si letos řekl, že nebudu plavat na čas, ale že každý den přeplavu dvakrát náš bazén. A to jsem dodržoval.

Co vás teď čeká?

V Ungeltu máme po premiéře road movie Cesta k vodopádům, které si hodně považuji. Režíroval to Michal Dočekal, hraji tam s Anežkou Šťastnou, což je čerstvá a velmi talentovaná čtyřiadvacetiletá absolventka DAMU. Jako bych zkoušel s mnohem starší holkou, se kterou jsem už deset let v angažmá. Že jsem udržel krok s takovým mládím, mě naplňuje vnitřním nadšením. Představení má spoustu světelných změn, projekce, hodně se pracuje s muzikou. Teď jsme také natočili další dva díly Ligy mužské moudrosti. Premiéra filmu Po čem muži touží 2 už proběhla, před koncem roku bude premiéra filmu Ostrov. V něm v Thajsku ztroskotají dva nasraní manželé a dají se tam dohromady. A možná dojde na pokračování úspěšné Lajny.

To je teda hukot. Ale ani to vám nebrání pečovat o sebe.

Ano. Jak už jsem říkal, mám v sobě kousek ženy, tak to mám rád. Různé olejíčky, mastičky, krémíčky... Největší spotřebu mám ovšem tělového mléka. Nesnáším suchou kůži, mažu se celý od hlavy až k patě.

Řešíte také, co jíte?

Když se připravuji na novou roli, tak hodně. V nejnutnějších případech držím půsty v intervalech po 10, 14 a 18 hodinách. Když jsem se připravoval na film Ostrov, zhubl jsem osm kilo, abych nevypadal tak zoufale.

Jiří Langmajer

Jiří Langmajer

  • Třetí patro, Proč, Pravidla lži, Snowboarďáci, Po čem muži touží... Seznam filmů a seriálů, ve kterých účinkoval, je nekonečný.
  • Stejně jako seznam divadelních představení, která odehrál na prknech Divadla pod Palmovkou, Divadla na Vinohradech, Divadla Palace, Ungeltu, na Shakespearovských slavnostech.
  • Jeden z nejúspěšnějších českých herců je otcem dvou dcer, dědečkem malého Timoteje a v červenci 2019 se oženil s Adélou Gondíkovou.