Jirko, vy natáčíte film Vlny, který pojednává o Československém rozhlasu kolem roku 1968, proč jste si vybral zrovna toto téma?
Hlavně točím o dvou bratrech, kteří zažívají těžkosti v 60. letech. A shodou okolností se do toho přimotají i historické události, které v zásadě pro mě nebyly tolik důležité. Spíše jsem četl příběhy lidí z té doby, která byla specifická, že se hodně hýbala, byly tam velké výkyvy. Země se změnila z jednoho druhu země na jinou a pak zpátky. A na tom se dobře vypráví příběh dvou bratrů, proto jsem si to vybral.
Jak se vám natáčelo to vracení k té době komunismu? Vy sám jste to období nezažil, ale zase vím, že jste s těmi rozhlasovými moderátory té doby mluvil.
Myslím si, že výpovědi těch redaktorů Československého rozhlasu byly pro mě ty nejzásadnější. Asi to byl ten zlom, kdy jsem se opravdu rozhodl, že to chci točit, protože z jejich vyprávění jsem měl pocit, že v té redakci jsem. Nastínili mi to, chápal jsem kontext. Samozřejmě tu dobu neznám, ale osobně si myslím, že je to lepší, když někdo točí o době, kterou nezná, protože v tu chvíli není zatíženým tím, co sám zažil, nebo co považuje za důležité. Spíš se snaží chytit ducha té doby, aby to pochopil i ten, který to nezažil. Často může být obrovskou výhodou tu dobu nemít zažitou.
Vy jste si pro svůj film vybral velké filmové hvězdy, jako je Stanislav Majer, Martin Hofmann či Táňa Pauhofová. Bylo těžké vybírat herce do těch rolí?
Musím říct, že to bylo hodně těžké vybrat ty správné herce, protože se ve mně pralo to, co jsou ty předobrazy, ale vím, že to musí být mozaika. Když tvoříte skupinu redaktorů a k tomu ještě dva bratry, nejde vybrat někoho bez ohledu na tu skupinu. To bylo samozřejmě těžké. Na drtivou většinu rolí jsme dělali castingy, které byly těžké, ale teď vidím, že se to neskutečně vyplatilo. Jde z nich energie skupiny těch světáků, inteligentní skupiny lidí, kteří chtějí udělat něco dobrého.
Jak na vás herci reagují? Přece jen vás znají z placu jako kolegu, nikoliv jako režiséra a někteří jsou starší než vy.
Myslím, že na mě reagují jako na režiséra. Mají ke mně důvěru, musím, říct, že ji cítím a jsem za to rád. Ale přece jen je to můj třetí film. Už jsem herce předtím k něčemu dovedl. Režíroval jsem třeba Aloise Švehlíka, kterému bylo 79 let. V tomto nevidím vůbec problém, spíš se snažím nerozlišovat ten přístup. Režíruji herce téměř stejně jako ostatní.
Autor: Lucie Šaléová
