Vaše životní a pracovní dráhy jsou velmi pestré. Kdy jste to měl vy sám pevně v rukách a kdy o vás rozhodovali jiní?

To, kdy za mě rozhodli jiní, je již poměrně známá historka, kdy jsem byl ve 14 letech označen za třídního nepřítele.

Jak může jedna klukovina vést k takovému označení...

Za bolševika se konala ve škole povinná branná cvičení. Mně tehdy bylo 14 let a prožíval jsem klasické období těžké puberty. Byla různá stanoviště a na nich otázky, například na znalost dopravních značek. A já jsem třeba u značky Chráněný přejezd řekl Pozor, botanická zahrada. Ani to nebylo vtipné, fakt jen puberta.

Poté jsme měli uběhnout kilometr a my běželi schválně pomalu, u každého praporku se zastavili a odložili kus oděvu. Byli tam soudružky učitelky, ředitel a další, ale nás to nezastavilo, nepolevili jsme a tu legraci dotáhli do konce.

Tehdy to vzali vážně, nazvali to bojkotem a mě nepřítelem socialistického zřízení. Já byl šéf družstva, takže to celé šlo za mnou. Výsledek byl, že jsem měl v posudku napsáno, že se nedoporučuje moje přijetí na střední školu.

VIDEO: Jiří Štrébl v Show Jana Krause. Podívejte se na ukázku.

Zdroj: Youtube

Na jakou střední jste chtěl jít, než vám to režim zatrhnul? O čem jste snil?

Já jsem snad ani neměl sny, ale byl jsem nasměrován na ekonomickou školu, protože jsem měl v deváté třídě tři dvojky. Ale posudek mluvil jasně, takže vzali i kluka se čtyřkami, a mě ne.

Tehdy to moje třídní učitelka brala i jako svoji prohru, takže za mě bojovala, pořád jsme se odvolávali. Dokonce šla orodovat na ministerstvo, ale výsledek byl, že ji vyloučili ze školy, protože se mě zastávala.

Herci často říkají, že k uměleckým činnostem tíhli už od dětství. Co vy?

Já to tak neměl vůbec. Dokonce, když jsme jednou četli z čítanky jakousi báseň o hornících, tak mě soudružka Rychterová zarazila a řekla mi výslovně: „Štrébl, v životě můžeš dělat všechno, ale určitě ne herce!“ Občas si na ni vzpomenu...

Byla to opravdu „výborná“ pedagožka, mimo jiné nás topila v lavoru, což byla „metoda“, kterou se prý naučila v koncentráku.

Vskutku svérázné! Co umělecké vlohy a ambice v rodině, máte to v genech?

Umělecky založená rodina asi opravdu jsme. Táta psal texty, mimo jiné pro Janu Petrů nebo pro Rudolfa Cortése, moje maminka zase zpívala, máme v rodině i dva malíře. Jeden strejda, Alexandr Hackenschmied, byl dokonce první Čech, který dostal Oscara za režii, za dokument.

Bylo to v 60. letech, ale on emigroval už v roce 1938 a moc lidí ho tedy nezná. Snad jen studenti z FAMU, protože byl poměrně avantgardní.

A vy jste přesto tíhnul k ekonomii?

Ona mi to spíš doporučovala paní učitelka, měla pocit, že známky na to mám a můžu to někam dotáhnout. Představovala si, že bych mohl dělat třeba diplomata.

Nakonec jste se vyučil prodavačem a vyhrál dokonce soutěž o nejlepšího prodavače v Praze.

Co v Praze, byl jsem vítězem celostátním, nejlepším prodavačem v Československé socialistické republice! Jezdilo se tehdy po různých obchodních domech, byli jsme v Brně, Bratislavě, v Prostějově.

Dělali jsme zkoušky ze zbožíznalství a komise nás tajně sledovala během prodeje. Dnes si myslím, že prodavačství má s herectvím hodně společného. Člověk může zahrát velké divadlo a uspět u zákazníka stejně jako u diváka.

Ač jste byl původně označen za třídního nepřítele, šel jste studovat Vysokou školu ekonomickou. Jak jste se ale dostal k divadlu?

Obrovskou náhodou. Měl jsem tehdy narozeniny a měli jsme jít slavit s mým nejlepším kamarádem ze školy Zdeňkem Pecháčkem, který je mimochodem dlouhé roky ředitelem Divadla Minor.

Byl jsem ho vyzvednout v ochotnickém divadle, kde zrovna členové souboru řešili, že jednomu z herců zatrhla hraní manželka, protože byl kvůli divadlu málo doma s rodinou. Byl měsíc do premiéry a nevěděli, kdo bude jeho roli hrát. Dodnes nevím, co mě to tehdy napadlo, ale nabídl jsem se, že tu roli nazkouším. A bylo.

Dokonce jste měl odmítnout neodolatelnou nabídku od otce své tehdejší partnerky, která vám mohla zajistit obrovské peníze a skvělou kariéru.

To už jsem hrál divadlo dva roky a jak jste se na začátku rozhovoru ptala, kdy jsem rozhodoval sám o sobě, tak to byl ten moment. Kdybych tehdy nabídku přijal, měl bych dnes tak čtvrtou rodinu a pátou vilu. Když vidím svoje kamarády ze školy, mohu s jistotou říct, že bych byl hodně bohatý a dotáhl to hodně daleko.

Litoval jste někdy?

Ani na sekundu.

Chybí vám herecké vzdělání?

Měl jsem od samého začátku štěstí na dobré soubory a dobré režiséry, měl jsem se kde a od koho učit. Zpočátku jsem si musel dávat pozor na výslovnost, ale časem se to moje šumlování zlepšilo. A navíc, když pak vidím některé kolegy, kteří herectví vystudovali, a není jim rozumět dodnes, není to se mnou tak hrozné.

Jednou z vašich prvních filmových zkušeností byla práce s Janem Hřebejkem.

Tehdy jsem vůbec film neuměl dělat a i pro Honzu to byla jedna z prvních věcí. Naše chybějící zkušenosti byly znát. On se mi totiž snažil předehrávat, já se to snažil dělat podle něj a celé to bylo špatně.

Dodneška je mi to líto, protože námět to byl skvělý. Scénář napsal Petr Zelenka, jmenoval se Nedělejte nic, pokud k tomu nemáte vážný důvod a bylo to o tom, jak nemám předkožku a hledám dárce. Námět skvělý a velmi vtipný, ale herecky to mohlo být z mé strany mnohem lepší.

Hrál jste zajímavé a drsné charaktery. Jak se na postavy typu pedofil, násilník... připravuje?

Že bych běhal po koupališti a sledoval malé děti? To ne. Je to zcela intuitivní hraní. Nesnažím se ty pedofily poznat, ale vycházím z textu, který mám. A jestli to dělám dobře, vycítím od režiséra. Nemám žádné speciální metody, nejedu podle Stanislavského...

Ale pokud hraji historickou postavu, jako třeba nedávno Henryho Forda v Divadle v Řeznické, tak to si hodně načtu. Co jsem o něm třeba nevěděl a hodně mě to překvapilo, že byl tak těžký antisemita. A v tomto prostoru (Divadlo La Fabrika, pozn. aut.) jsem zase před 15 lety hrál Klementa Gottwalda ve hře Horáková x Gottwald.

To byl taky miláček. Ač jsem o něm věděl už předtím opravdu hodně, autor hry Karel Steigerwald o něm věděl ještě výrazně víc. A řekl mi o něm spoustu zajímavostí.

Co například?

Jak nechali popravit Slánského a pak si rozebírali jeho majetek. Jeho povlečení, čajovou soupravu. Ještě snad ani nebyl mrtvý. Prostě „fajn“ lidi, svině se vším všudy.

Když takovou „svini“ hrajete několik hodin, jak ji pak ze sebe setřesete a stanete se zase sám sebou?

Je to u každého představení jiné. Někdy můžete jít z divadla okamžitě pryč, jindy potřebujete zážitek vstřebat a zůstat klidně i tři hodiny. Probrat s kolegy, co bylo dobře a co špatně, nechat ze sebe postavu vyprchat.

A neděje se to jen na divadle. Například moje poslední partnerka říkávala, když jsem přišel z natáčení Ulice: „Jirko, ještě zůstaň půl hodiny na chodbě a vyvětrej Miloše.“

Máte nějakou vysněnou roli?

To se vsaďte! A už třicet let si o ni marně říkám. Je to role čerta!

Jak je to možné? Kdo jiný by měl hrát čerta než vy.

Taky tomu nerozumím. Jsem čert jak vyšitý.

Proč vás tolik láká?

Přijde mi nějak roztomilý. A nemám na mysli ty zlé, rakouské krampusáky. Ale ty naše čerty, co jsou spíš takoví troubové, čeští Honzové, kteří v sobě můžou mít i hodně humoru. A s tím se dá si moc hezky pohrát.

Jak přemýšlíte nad rolí, která je vám nabídnuta?

Ta postava mě musí vzrušovat, zajímat mě, možná se toho potřebuji i trochu bát. Například hra, kterou teď děláme, je opravdu těžká neskutečně (zkouší hru A tak tě prosím, kníže, pozn. aut.). Byla to výzva a po dlouhé době jsem opravdu nervózní z premiéry.

Co tehdy, když přišla nabídka na Miloše Knoblocha v Ulici?

Tenkrát jsem se rozhodl, protože jsme měli doma malé děti a neměli jsme peníze. Ale moje postava si mě za ta léta velmi získala. Snažím se ji navíc přibližovat svému naturelu, vpisovat do ní víc humoru, a ač určitě Miloš není Jirka, mám ho čím dál radši.

Už vám diváci neničí auto jako v dobách, kdy byl nesympatická postava?

Teď je to mnohem horší! Každý si se mnou chce dát panáka, a to je mnohem náročnější.

Čekal jste, že si vás budou lidé natolik spojovat s postavou?

Vůbec! A jsem dodnes v šoku, jak to někteří lidé opravdu neodlišují a mají herce s postavami propojené. Já si to představuji tak, že ti lidé jsou třeba manželské páry, které si po třiceti letech v manželství nemají moc co říct.

Ale v půl sedmé si pustí Ulici, dají si k tomu pivo nebo víno a společně nadávají na toho hrozného Miloše. To je spojí a je jim spolu dobře. A pak mě on potká na ulici a řve na mě: „My tě se ženou tak nenávidíme, Miloši, já bych ti dal nejraději do držky!“. To se skutečně stalo, pánovi nabíhaly žíly, ale auto nechal na semaforu a běžel za mnou, aby mi to vytmavil.

Proto jste Miloše „polidštil“?

Domnívám se, že to až takový záporák nebyl. Je prostě představitel muže z první poloviny 20. století, co si myslí, že chlap má uživit rodinu, žena má mýt nádobí a děti se mají učit. Nechoval se vyloženě hnusně, ale byl přísný a chtěl, aby bylo vždy po jeho.

Pak se ovšem stal ten průšvih s pejskem Roxy, kterého jsem jako Miloš někam zavedl... A protože jsme národ pejskařů, nenáviděli mě opravdu všichni.

Národ se spojil?

Několikrát denně na mě řvali, kam jsem dal Roxy. A jednou jsem potkal paní, která venčila svého pejska a ta na mě křičela, že moje chování je vyloženě hnusné. Mně se tehdy udělalo černo před očima, protože to byl ten den už několikátý incident a řekl jsem jí s úsměvem:

„Milá paní, ještě chvíli na mě budete takhle zlá a protivná a já se projdu i s tím vaším pejskem!“ Ta teda utíkala! Ale tenkrát to bylo už vážně nepříjemné. A dodnes mi vadí křičení a tykání na ulici, o oslovení Miloš ani nemluvím, to je klasika.

Ptala jsem se okolí, kde vás viděli. Kromě Kukaček a Polednice to byl mimo jiné film Hra, který zanechal silný dojem.

Vážně? To jste mě potěšila, měl jsem za to, že jej mnoho lidí nevidělo. Hru natočil režisér Alejandro Fernández Almendras, který mimo jiné získal opakovaně ocenění na festivalu nezávislých filmů Sundance a je velmi populární v Chile, ve Francii a v jižní Koreji. Řeknu vám, že to byla neopakovatelná zkušenost a neskutečné natáčení.

Potkáváte se často u režisérů s neotřelými způsoby práce?

Každý režisér je především úplně jiný. Třeba takový Honza Nebeský... Jste před premiérou vyklepaní, protože většina režisérů chce, aby to bylo vypilované a bez chybičky. A to on ne! Naopak se diví naší nervozitě, protože nečeká, že bude hra dokonalá dříve než na desáté repríze.

Pamatuji se na veřejnou generálku pohádky Chladné srdce, kde jsem hrál zlého čaroděje a měli jsme scénu, kdy jsem měl dvakrát ťuknout na podlahu a z ní měli následně vylézt David Matásek a Saša Rašilov.

Na generálce jsem promluvil, 300 diváků čekalo, co bude, a ono nic! Nikdo nevylezl. A Honza, který stál vzadu s vínem v ruce, na mě klidně zavolal: „Jirko, když neťukneš, tak oni nevylezou.“

O čem je hra Karla Steigerwalda A tak tě prosím, kníže, kterou právě zkoušíte v divadle La Fabrika?

Poprvé se hrála v 80. letech, tehdy zuřila ve světě studená válka. A aktuální je i dnes, kdy ji studenou nazvat nejde. Jsme ve válce, ať si říká, kdo chce, co chce. Ukrajina byla napadena. A o tom, jak je svět pokřivený, je ta hra.

Je o dvou lidech, kteří spolu celou dobu mluví, ale vlastně nemluví spolu... A i proto je tak nesmírně těžká, texty na sebe nenavazují a je těžké se je naučit. Máme vlastně každý svůj monolog, neptáte se a protějšek na vás nereaguje. Já hraji kupce, který je blbý, ale jako všichni hlupáci si myslí, že je chytrý.

Kde se učíte texty?

Nejsem schopný se je učit doma v klidu. Neustále mě něco rozptyluje. Udělám si kafe, něco uklidím a tak. Dobře se mi naopak učí na místech, kde je rámus: v dopravních prostředcích nebo v hospodě. Ale vím, že si nesmím dát víc než dvě piva!

Takže pokud začnou Miloše zvát na panáka, je konec s učením textu. I proto chodím do své oblíbené hospody, kde mě všichni znají a nechají mě být. Ideální je, když kolem mě sedí tak šest lidí a naplno řvou a překřikují i hudbu.

Co mě na vás velmi zaujalo, bylo, že jste byl s dětmi na otcovské dovolené.

Je to tak a velmi mě to bavilo. Děti byly tehdy fakt malinké, Ester bylo devět měsíců a Eduard je o rok a půl starší. Já jsem starý otec, syn se mi narodil ve 41 letech, a vůbec mi v té době už nechyběly mejdany, to jsem měl dávno za sebou.

Měl jsem jeden jediný zásadní problém. Mám totiž extrémně vyvinutý čich a u každého přebalování jsem zvracel. Takže zhruba pětkrát denně jsem zvracel a trvalo mi asi čtyři měsíce, než jsem to překonal. Ale nepřestal jsem je kvůli tomu mít rád.

Jaký teď máte vztah. Žily dlouho v cizině.

O jejich dětství jsem trochu přišel a to mě mrzelo. Vídali jsme se samozřejmě, ale já byl tady a ony žily nejdříve ve Vídni a pak léta v Izraeli. Sice jsme se vídali, jak to jen šlo, jezdily za mnou, kdykoli měly prázdniny, já jezdil za nimi, trávili jsme společně léto, Vánoce...

A když se to sečetlo, nebylo to málo dní, ale bylo to jiné než spolu být denně. Navíc jsem pak měl tendenci je rozmazlovat, protože jsem s nimi byl málo a nechtěl jsem být přísný. Ve skutečnosti to ani neumím, autoritativní jsem jen na jevišti.

S dětmi vás spojuje mimo jiné láska k fotografování.

Focením jsem se dokonce dlouho živil, ale ony k tomu přišly nezávisle na mně. Jejich maminka je výtvarnice, ilustruje knihy a ony mají zcela jistě výtvarné cítění.

Měl jste na dvacet výstav svých fotografií a máte v plánu vydat i knihu. V jaké je fázi?

Velmi rád bych knížku se svými fotografiemi vydal, ale těžko na její přípravu hledám čas. Za poslední tři měsíce jsem měl tři dny volna. A vím, že to už ani není zdravé... Ale fotím furt, třicetkrát do měsíce určitě.

Se synem jste se zúčastnili Prague Pride a veřejně jste LGBT komunitu podpořil. Jak vnímáte situaci ohledně uznávání a neuznávání práv této komunity?

Jsem strašně pobouřený a velmi naštvaný, že teď neschválili manželství pro všechny. Nechápu, čeho se politici bojí? Navíc pro je 70 % národa! Nerozumím tomu. Můj syn se jako homosexuál narodil a co má být? Proč mají kvůli tomu být jakkoli perzekuovaní? V téměř celé Evropě už to mají uzákoněné a my pořád nic!

Na co se teď nejvíc těšíte?

Na volno v mém milovaném Českém ráji. To je můj kraj. Celé léto tam žiji na seníku u kamarádů, kteří mají penzion. A cítím se absolutně svobodný. Je tam hospoda bez obsluhy, kterou si kdykoli můžete otevřít a ve které já pak pro kamarády i vařím.

Vy jste opravdu muž mnoha talentů. I vaření?

Je to tak, je to moje vášeň! Například teď, po celou dobu, co jsme tady v La Fabrice zkoušeli, jsem pro všechny denně nosil jídlo.

Jste také součástí kapely a zpíváte písničky Waldemara Matušky?

I to byla velká náhoda. Dostal jsem se ke kapele Waldovy Matušky, měli jsme i koncerty s Olgou Matuškovou a zpívám dál. Teď mě dokonce čeká poměrně dost koncertů s kapelou, která roky doprovázela samotného Waldemara Matušku, jmenuje se KTO neboli Kamarádi táborových ohňů. Baví mě to.

Vy opravdu odpočívat neumíte.

Já bych ale rád a moje agentka už se taky slušně řečeno zlobí. Odmítne za mě práci, ale mně se to líbí, tak to dělat chci, a pak se to nakupí.

Moc děkuji za povídání a zlomte vaz na premiéře!

Za to se neděkuje, takže řeknu „čert vás vem“.

Přeji vám, ať se konečně objeví ten čert filmový...

Zdroj: časopis Vlasta

Související články