Kdybyste se mohla přesunout v čase, v jakém roce byste chtěla být znova?
Jeden konkrétní rok vám neřeknu, ale já mám paradoxně nejraději 80. léta. To byl čas studií na DAMU, moje nejvíc svobodné období, kdy jsem se nemusela starat o rodiče, o děti, mohla jsem si dělat, co jsem chtěla. Přitom všechno bylo takové zakázané a mělo zvláštní příchuť nebezpečí. Takže možná ty osmdesátky bych si dala ještě jednou.
Vaší spolužačkou byla Eva Holubová, taky jste patřila do party kolem Divadelní poutě na Střeleckém ostrově?
Vůbec. Evička Holubová nás tam zvala a už to bylo velké privilegium: být při tom. Roli mi ale nikdy nenabídli. Asi jsem byla pro ně příliš povrchní holka z Prahy.
VIDEO: Jitka Asterová v rozhovoru Face to face. Podívejte se na video.
A byla?
Tak trochu ano. Rozhodně jsem tak vypadala. Jezdila jsem s lední revue na západ, měla jsem šatník jako královna diskotéky.
Satisfakce za ty roky vstávání za tmy a tréninky na ledě?
Přestože to byla taková otročina, tak to nakonec přineslo ovoce. Málokomu se poštěstilo v 70. a v 80. letech cestovat po západní Evropě. A ještě jsme dostávali kapesné 50 marek denně.
Taky lední revue vydělávala státu valuty.
To jsme si my vůbec neuvědomovali, ale ano. Někdy jsme byli na zájezdě i tři měsíce a já mohla domů přivézt nevídané dárky, třeba hifi věž, mamince kožich – bylo to strašně peněz. Všichni jsme šetřili na jídle, abychom kapesné neprojedli, utrácela jsem jen za suché bagety. Zásoby cigaret jsme vozili naopak s sebou. Všichni tehdy hrozně kouřili.
Krasobruslařky mohou kouřit?
Když jsem závodila, tak ne, ale v revue se tomu skoro už ani nedalo říkat krasobruslení. My jsme víceméně vozili po ledě kostýmy a kulisy.
Největší bonus bylo tedy cestování?
Otevřelo mi to obzory, takže ano. V mládí jsem se nacestovala tolik, že po tom jako dospělá už neprahnu. Někdo má chuť obdivovat svět, jet do dálek, já se na to klidně podívám na obrázku a raději pojedu na dovolenou někam v Česku, kde mi bude dobře. Možná budu působit nekulturně a hloupě, ale dochází mi, že vůbec neznám vlastní zemi.
Mám ji sice projetou skrz naskrz kvůli zájezdovým show, ale když někam přijedu o půl sedmé a v deset odjíždím, tak z toho místa nevidím nic. Kamarádky mi říkají: Jé, ty se máš, ty jedeš na Moravu, a do Luhačovic! Realita je jiná.
Když jste jezdili s revue do zahraničí, hlídali vás tajní?
My jsme jezdili přímo se soudruhem Müllerem z ÚV KSČ (tehdejší čelní představitel, vedoucí odboru kultury, pozn. red.).
Proč – to jste byli tak významní?
Ne, ale bruslila s námi jeho dcera, tak jezdil s námi. Bylo to naopak naše štěstí. Měli jsme klid. To mi došlo až zpětně.
Hraniční kontrole jste se ale nevyhnuli?
Nazpátek jsme jeli plně naložení. Vozili jsme domů i toaletní papíry, taky prací prášky, vložky, šampony, krémy. Krém na paty, na tělo, to bylo luxusní zboží, které se tady koupit nedalo. Nikdy nám pohraničníci nic neřekli, spíš mávli rukou, protože s námi byl ten soudruh Müller.
Vy jste v 80. letech přičichla i k nejvíce nezávislé muzice. Vůbec jsem vás na punkerku netipovala.
Já sebe taky ne. Žádná punkerka jsem nebyla.
Přitom jste zpívala s legendárními Plexis.
V roce 1984 jsem absolvovala na DAMU s představením Pop Festival, ve kterém hrála kapela Žentour s Jankem Ledeckým, režíroval ho Petr Poledňák a hrál tam Roden, Chýlková, Holubová, Cibulková.... Byl to povedený muzikál. Já v něm spíš hrála, než zpívala.
Jednou po představení na mě čekal kluk, pozval mě na koncert Plexis – a jestli si s nimi nechci zazpívat. Asi mě chtěl spíš sbalit. Ale tak jo, řekly jsme si s Ivankou a dlouze řešily, v čem půjdu. Vyhrály to tehdy růžové tylové šaty. Pak už se kluci neozvali. Nepřekvapilo mě to.
Aby se ale po letech připomněli.
Asi před rokem za mnu přišel jeden pán a že Plexis mají 40 let výročí a při té příležitosti vydávají vinyl a na obal vybrali starou fotku, na které jsem já. Rádi by uspořádali koncert – a jestli bych si na něm s nimi nezazpívala. Taková nabídka se nedostává každý den, to jsem nemohla odmítnout. Dva měsíce jsem pilovala text písničky a opravdu jsem s nimi vystoupila.
A?
Zvládla jsem to! Hlavně moje děti byly mrtvé smíchy. Trochu jsem čekala, že druhý den dostanu nabídku od další rockové kapely, ale zas to vyšumělo.
A to prohlašujete, že neumíte zpívat?
Ale já opravdu nezpívám. Mám rozsah tři tóny. Můžu zpívat chlapské písničky.
Šanson by vám šel.
Možná.
Vaše kamarádky Sandra Pogodová a Linda Finková si z vašeho zpěvu dělají legraci i v Sirénách na cestách. Není vám to líto?
Dělají si ze mě legraci, ale mně nevadí být terčem fórků. Vím, že to nemyslejí zle, že to je v rámci hry. Tohle mě neurazí.
Napadlo by vás dřív, že se vaším hlavním pracovním světem stane rádio?
Zpočátku asi ne, i když jsem jako malá kolem rozhlasu chodila každý den do školy. S rozhlasem si mě ale opravdu dnes spojuje nejvíc lidí.
Přitom jako herečka jste měla našlápnuto. Vesničko má, středisková, Čas sluhů, seriály. Pamatujete si svou první roli v Koncertě pro mantinely?
Pamatuju. A to byla TA role, která rozhodla, že budu herečka. Bylo mi asi 16 nebo 17, byla jsem na gymnáziu, bruslila jsem a tak trošku jsem s tím snem koketovala. Režisér Podskalský hledal někoho, kdo umí skákat na bruslích a dostal na mě tip z bruslení.
Uměla jste dobře skákat na bruslích?
Moc ne, měla jsem těžký spodek a moc mi to nešlo. Nějaké dvojité skoky jsem skákala, ale to bylo maximum.
Nesnášíte skoky na bruslích, ale díky nim dostanete první roli. Zpěv vás dostane na DAMU, ačkoliv neumíte zpívat. Kdysi jste dostala nepěkného padáka z jedné rádiové stanice, kde vás nahradily Sandra s Lindou, abyste se pak společně všechny tři potkaly jako Sirény v pořadu na Dvojce. A když tenhle pořad zrušili, pro změnu si nechali na Dvojce jen vás. Vy jste královna paradoxů!
Ale s holkama už jsme se nerozdělily. Jsou moje druhá rodina. Jsme v úzkém kontaktu, strávíme spolu moře času, vždyť my máme až dvacet představení do měsíce, někdy i dvojáky. Nejsme padlé na hlavu a tušíme, že tohle může fungovat jen omezenou dobu, tak poptávky neodmítáme.
Čí to byl nápad?
Celé to vymyslela Sandra a nabídla to agentuře, s níž spolupracovala. Samy jsme nevěřily, že by to mohl být takový úspěch, ale je.
Viděla jsem pár záznamů a máte plno!
Máme. Předloni jsme zkusily uspořádat představení i v Praze v Divadle Broadway, kam se vejde 800 lidí. Poprvé jsme prodaly 400 lístků – i to se bere u talk show jak úspěch. A teď jsme měly představení na Broadwayi podruhé a bylo skoro vyprodáno.
Čím si to vysvětlujete?
Sešly jsme se tři typově velmi různé figury, každá máme jinou osobnost, jedna je střelená, druhá taková, třetí maková. Dohromady lidi bavíme. Takhle to osud chtěl. Už si nic nedokazuju jako herečka, tohle má pro mě daleko lepší chemii.
Lepší než divadlo?
Po divadelním představení si sundáte kostým, uklidníte se a jdete domů. Tady s vámi lidé řičí smíchy během show a pak se nechtějí rozloučit. Po představení s nimi sedíme, podepisujeme se a to, co nám ti lidé říkají, to je nabíjející. Ani jedna nejsme žádná dokonalá bytost. Jsme holky z masa a kostí.
Hlavní tahoun je Sandra?
Jo! Ta by mohla mluvit odteď rok v kuse. Pořád! Má dar. Vždycky říká: Nebojte se, já to povedu. Z naší improvizace se skládá celý pořad. Ze začátku jsem se úspěchu divila, ale teď říkám: Jo. My jsme prostě dobré. Funguje to. S jiným kolegou si takovou energii neumím představit.
Není to tím, že jste kamarádky? Ty když vědí, proč jsou spolu, tak si mnohem víc vyhoví.
Souhlasím. Taky jsem se pohybovala v divadelních kolektivech, kde bylo víc žen, v šatnách se semele leccos, ale tohle je výjimečné. Na ty dvě se můžu absolutně spolehnout, jsou profesionálky, které mě nikdy nezklamou. Obě mě nabíjejí. Nasloucháme si a je nám spolu dobře. Je to zázrak, že jsme se v šoubyznysu takhle sešly.
Konce se nebojíte?
Napadlo mě, že si třeba po půl roce začneme lézt na nervy, ale už jezdíme třetí rok a nic. Normálně se mi po nich stýská.
Je to radost, když máte práci s takovým bonusem.
I když už rok nedělám žádné divadlo, vidím větší smysl v tomhle. Vždyť bych na divadlo ani neměla čas. Už se nechci štvát. Naštvala jsem se dost. Uštvané už jsme byly, že?
U vás to platí dvojnásob, protože rodinu jste měla na bedrech sama.
To je pravda.
Kromě dvou dětí máte v rodině úctyhodnou dlouhověkost a starala jste se i o rodiče.
To ale nemůžu mluvit v jednotném čísle. Na rodiče jsme byli dva. A měla jsem velkou výhodu, že bratr je lékař, jeho manželka také a bydleli jsme všichni v jednom domě. Když se našim udělalo zle a třeba potřebovali i kapačku, tak brácha vzal věšák, sundal kabáty, nasadil roztok... Měli jsme doma takové malé sanatorium.
To sice zní krásně, ale jistě to bylo náročné.
Rodiče se o nás starali, jak mohli. Tatínek mě v padesáti letech vozil na tréninky, vstával kvůli mně ve čtyři hodiny ráno. Máma by mi dala, co mi na očích viděla. Byli jsme tak vychovaní, přišlo to automaticky, že jsme se o ně postarali. Maminka nebyla úplně bojovnice, spíš princezna, která o sebe ráda nechala pečovat, zato tatínek byl z jiného těsta, i když už byl na vozíčku, vymaloval chatu, nasmažil řízky pro celou rodinu. My jsme byli tak semknutí, že mi to starání nepřišlo divné. A zdůrazňuji, že obrovská výhoda bylo mít v rodině doktora.
Pomáhali vám s péčí o ně i vaše děti?
Můj syn se neuvěřitelně staral. Byla to pro něj náročná, ale určitě dobrá škola života.
Že rodina takhle funguje pospolu, to je v dnešní době vzácný dar.
Ano. Všechno se dělá daleko snáz, když jste na jednom místě – v jednom velkém bytě, v jednom činžáku nebo žijete spolu ve vile. Když se dceři přistěhuje maminka z Moravy do Prahy po dvaceti letech, tak přijede skoro cizí člověk. My nikdy nepřerušili kontakt. A když se vidíte často, máte si pokaždé co říct, neznáte trapná mlčení, jste zvyklí spolu řešit i úplné drobnosti.
Navíc naši byli úžasní a vtipní. Když tatínek v osmdesáti přestal kouřit, maminku naštval, že ji v tom nechal samotnou a nutila ho: „Viléme, tak si dej,“ a on odporoval „Mami, já nechci.“ Ona byla dáma, vždy hezky oblečená, měla spoustu šperků, hodně na sebe dbala. Zásadní rozkol měla na svědomí Helena Vondráčková.
Proč?
Protože do ní táta byl zamilovaný. Platonicky, zato celoživotně!
Opravdu?
Když bylo tatínkovi 100 let, podařilo se mi domluvit, aby mu přišla Helenka Vondráčková zazpívat. Máma byla ze začátku proti, ale nakonec souhlasila. Zavřela se do pokoje, sedla s blokem a tužkou před televizi a přehrála si všechny tátovy VHS kazety, na kterých měl nahrané Heleniny koncerty.
Pečlivě si zapsala, v čem Helena vystupuje. Udělala si dlouhý seznam, pak vypnula televizi a zavolala na mě: „Jitko, jdeme nakupovat.“ A my šly. Nebyly to úplně stejné věci, jaké měla Helena, jí šlo o to, aby si toho Helena všimla. A Helena koukala! Máma byla vtipná.
Takhle žárlila i na stoletého tatínka?
Do posledního momentu na sebe trošku žárlili oba. Hlavně máma na tátu. Přitom byl starší o sedmnáct let. Byli unikátní. Tatínek chtěl pořád pracovat a těžce nesl, že už ho nechtěli nikde vzít. Ještě v 95 letech si dal inzerát na místo nočního hlídače, ale máma to zatrhla. „Jenom přes mojí mrtvolu. Co by si lidi řekli?“ Přesto nakonec mámě unikl a mizel. Tvrdil, že byl nakupovat a na vycházce, až jednou přišla neteř, které bylo asi deset, že děda prodává párky v rohlíku v Krakovské.
Myslíte, že blízko k módě máte po mamince?
Myslím, že ano, přitom jsem zpočátku měla trochu potíž s vkusem. Vyhrávaly to trička s nápisem, džíny apod., vůbec jsem nepřemýšlela o oblečení jako celku. Chtěla jsem hlavně být vidět, nebýt šedivá myš.
Když mě jednou v módní policii Františka Čížková strašlivě znectila, a musela jsem zpětně uznat, že měla pravdu, došlo mi, že bych s tím měla něco dělat. Zdeněk (Fencl, přední vizážista, pozn. red.) mě pak seznámil s Tatianou Kovaříkovou, která mi dala základní školu stylu.
Když jsem si nebyla jistá, tak jsem se s ní poradila. No a pak to najednou šlo samo. Když jsem díky józe samovolně zhubla, tak mi všechno najednou začalo víc slušet. Je zvláštní, že to říkám, ale je to tak.
Rozumím vám. Jsem ráda, že to říkáte.
A pak si toho všimli i lidi v rádiu, kolegyně, kamarádky, dcera… a začali mi to říkat. Největší pochvalu jsem zažila, když jsem před dvěma lety venčila psa, na kašně seděly dvě sedmnáctileté holky, koukaly na mě a evidentně mluvily o mně. Kontrolovala jsem ve výloze, co je na mně špatně… Když jsem je míjela, vyběhla za mnou jedna z nich, že mi musí něco říct. Že tam s kamarádkou koukají, jak jsou lidé oblečení a že jsem úplně nejlepší.
Bylo to pro mě největší vyznamenání, větší, než když mě obsadil režisér Jiří Menzel. Přitom já se oblékáním tolik zabývám jen kvůli sobě, abych se líbila sama sobě. Můj den vypadá úplně jinak, když mám nepohodlné boty a někde mě něco škrtí a táhne, nebo když jsem spokojená.
Proto jste začala točit módní videa?
To vymyslela dcera Anička. Nejsem příznivkyně sociálních sítí, moje soukromí je soukromé, tak Aničku napadlo, že bychom mohly natáčet krátká videa jen s tím, v čem jdu do práce, jen outfity. Má to úspěch, vypadá to, že jsem inspirací pro ostatní ženy mého věku. Kdybych se oblékala na svůj věk, nepoznala byste mě. Ženy po šedesátce mají často zbytečně staženou prdel. Oblečení je můj způsob vyjádření.
Jde o to, nenechat se limitovat jenom datem narození?
Ano, ale i já mám třeba nějaké stopky. Nevezmu si minisukni ani šaty s odhalenými pažemi. Baví mě kombinovat sportovní se společenským, vzít si bohatou sukni a k tomu originální tenisky. Přitom se mi v obchodech máloco líbí. Různě si to sbírám a inspiruji se i dcerou, která nakupuje na Vinted, a občas mi něco přinese. Dřív jsem sekáče zavrhovala. I tam občas nakoupím. A pak si pustím hezkou hudbu, naleju si třeba decku anebo ne a zkouším si, co si druhý den vezmu.
A odejdete v tom?
Občas si říkám: Není to moc? Ne, není. Včera se ti to líbilo, tak si to vezmi!
Mně přijde, že jste odvážná, ale nesmírně inspirativní.
Nechci si hrát na diblíka. Oblékat se stejně musím každý den, jako mýt se musím každý den, cvičit bych měla každý den. Proč se nad tím nezamyslet a trošku se nepotěšit.
Nejste zavalená oblečením?
Mám schválně malou šatnu, co na sobě nemám dva roky, to letí. Je zajímavé, že člověk se vidí pořád stejně, stejně se líčí, kupuje si podobné věci. Dva roky jsem si kupovala jenom bílé košile, měla jsem jich asi 50, přitom ani jedna mi nevyhovovala.
Pro jakou barvu planete teď. Žlutá?
Dávám to dostatečně najevo, že? Ale ano, žlutá mě teď baví. A oranžová.
Bojíte se stáří?
Už stará jsem. Čekala jste takhle vtipnou odpověď?
Nečekala.
Nebojím se stáří, ale nemoci, přesněji stáří v nekondici. Ale stáří má spoustu výhod.
Povídejte?
Už nemám starosti, že musím někoho potkat. Nemusím mít děti. Nemusím se někde chytnout. Nemusím se postarat. Už to mám za sebou. To je strašná úleva. A teď je to nádherný. Jsem v dobré kondici, můžu si užívat život, dobré jídlo, nemusím se na nikoho ohlížet. Je to jen můj čas. Jsem v takovém klidu. Působí to nadneseně?
Vám to docela věřím.
Možná si někdo řekne, že kecám, protože bych chtěla být mladá. Ale ne! Když jsem byla čtyřicítka, která nemá dítě, byla jsem nešťastná čtyřicítka. Nechtěla bych být ani padesátka, ta mě trošku zlomila. Něco se stalo po šedesátce. Hormony se uklidnily, přišel konečně klid.
Co plánujete s životem dál?
Inspirací mi je Iris Apfel a Vivienne Westwood. Už se těším, že to za pár let rozjedu ještě víc.
Protože život může být hodně zábavný, když nerezignujete?
Je třeba se věnovat tomu, co opravdu chcete.
Když jsme se potkaly minule, říkala jste, že partnery testujete návštěvou opery. Kdy jste byla na opeře naposled?
Myslíte, jestli hledám partnera?
Vlastně ano.
Nikoho nehledám, ale jsem ochotná se nechat najít. Celý život jsem byla koketa, ale koho jsem si neulovila, toho jsme neměla. Přitom jsem nebyla úplně nepohledná…
Čeští muži ženy nebalí?
Kdybych odjela do Itálie nebo do Španělsku, mám partnera hned. Ale už nikoho aktivně nebudu hledat, nebudu si dávat inzerát.
To jste zkusila?
Jednou ano. Nic jsem nepředstírala, všechno jsem tam vyplnila podle pravdy, ale bohužel jsem tam dala i reálný věk a ozývali se jenom dědkové 70, 80, kteří hledali pečovatelku, nikoliv partnerku. Nepotřebuju, aby muž byl mladší, ať je klidně starší než já, ale ať je ve formě a ať má chuť něco ještě dělat. Ať je aktivní!
Zdroj: časopis Vlasta
