Vystudovala jste Střední průmyslovou školu grafickou, obor technologie polygrafické výroby. Musela jste zvládnout různé grafické techniky, ale k této profesi jste se od školy nevrátila.

V posledním, maturitním ročníku jsem dostala externí smlouvu v Semaforu, takže jsem zároveň studovala a hrála třiatřicetkrát do měsíce, protože jsem byla jak ve skupině Šimka a Grossmana, tak Jiřího Suchého. Ve všech představeních jsem figurovala jako zpěvačka. Začalo to takhle nevinně.

Jak se tedy stala ze studentky a zpěvačky komička?

Když jsem vyhrála celostátní soutěž Talent 70, pozvali mne na konkurs zpěvačky do Semaforu. Řekli, že to se mnou zkusí a já dostala externí smlouvu na rok. Začalo to hrou Ten pes je váš?, ve které jsem zpívala s kytarou v desetiminutovém bloku. Za další rok přišla hra Čarodějky, kde jsem v baladě Svatební košile dostala i hereckou příležitost, ale pořád ještě pěvecký part převažoval. Pak byla uvedena hra Kytice a já dostala roli bláznivé Dorničky. Ta se natolik líbila, že jsem pak dostávala jednu komickou úlohu za druhou, i když je pravda, že jsem od dětství toužila být charakterní herečkou. Jsem odmalička velká trémistka, a když jsem na jevišti začínala, klepala se mi kolena, vůbec jsem nebyla schopná říct něco navíc, mimo text. Až snad zkušenostmi a praxí jsem získala pohotovost, jsem uvolněnější, myslím „nad text“.

Zdroj: Youtube

Není vám v komickém šuplíku těsno?

Cítím se v něm docela dobře, protože každá role je v jiné poloze humoru. Ve Faustovi hraju dámu velkého světa, zcela odlišný typ než je Melicharová v Jonášovi nebo Soňa z muzikálu Každý má svého Leona. Díky humoru se i v životě cítím líp.

Začínala jste jako zpěvačka, vyšla vám řada singlů (připomeňme si hity Hej, Tóny, nebo Dám ti růži). Na vaší první dlouhohrající desce převažovaly písně z divadelních představení.

Druhá vyšla právě nyní, přesné po deseti letech, pod názvem Tohle jsem Já?, a žánrově jsou na ní zastoupeny písničky od šansonu po humor. Natočila jsem ji s orchestrem Ladislava Štaidla.

V poslední době se věnujete víc divadlu než dráze zpěvačky…

Protože nemám vlastní doprovodnou skupinu, natočila jsem desku se Štaidlovým orchestrem. Byla to dobrá spolupráce. Na albu jsou písničky z dílny Buriana a Dědečka, Ivana Mládka, Jiřího Suchého, Ondřeje Suchého a dalších. Podařilo se mi splnit si své dávné přání, a tak se na desce ocitla písnička z filmu Žít a užít, která se mi velice líbila a jež kdysi nazpívala Françoise Hardyová.

Nezkusila jste také sama napsat písničku?

Skládám hudbu a baví mě to. V Semaforu jsem jednou zhudebnila text Jiřího Suchého Rozkvetlá zahrada, tato písnička je na prvním elpíčku. Když se v divadle připravoval nový Jonáš, vzešel nápad, zda bych nechtěla složit další. Zkusila jsem to, divadelní rada je přijala, a tak mám ve hře dvě písničky, jedna se jmenuje Dětská a ta druhá Život je muzikál. Hudbu skládám vždy na text, troufla jsem si dokonce zhudebnit báseň Miroslava Floriana. V rozhlasovém pořadu 3 x 60 tahle písnička dokonce zvítězila (v soutěži nejlépe zhudebněných veršů). Jmenuje se Uhořelá a je na mém druhém albu.

Účinkujete i v kabaretech pro děti…

Pro děti jsem začala účinkovat v Domě československých dětí na Pražském hradě, ale pořád jsem vystupovala jako zpěvačka. V roce 1974 jsem dostala nabídku z televize, zda bych si nechtěla zahrát v novém typu pořadu pro děti, který bude mít muzikálovou formu. Tak začaly dětské kabarety. V té době vznikl také pořad Pohádky Jitky Molavcové - muzikál pro děti a jejich rodiče. Nyní vzniklo pokračování Malé pohádky Jitky Molavcové. Oba pořady uvádí Středočeská agentura a jezdím s nimi po republice. Pro děti hraju ráda, zvláště živé, nedá se to vůbec srovnat s televizním kabaretem. V televizi scénku secvičujeme, děti ji znají a nereagují tak bezprostředně jako při živém představení.

Zaskočily vás někdy děti při představení nebo vy je?

V pohádkách Jitky Molavcové hraju kladné i záporné postavy a mimo jiné i Černou Bertu. Pro tuto roli jsem si kupovala živočišné uhlí, kterým jsem si mazala ruce, abych si je mohla podle scénáře olizovat. Byla jsem pro děti odstrašující příklad, vtrhla jsem na jeviště nečesaná, nemytá se slovy - Co na mne civíte, vymydlenci?! To jsem přece já, vaše Černá Berta! Děti koukaly, bály se, až při jednom představení jakýsi chlapeček zvolal - Jdi se umejt, prase! A já byla smíchy bez sebe. To se při představení pro dospělé stát nemůže.

Ve filmu jste naposledy hrála Františku Kolovratovou v šestidílném seriálu Saský lesk, pruská sláva. Byla to dramatická role, kterou vám režisér H. J. Kasprzik nabídl po zhlédnutí semaforského Fausta. Byla to náhoda?

Když mě viděli maďarští filmaři v roli klaunky ve hře Jonáš, vzešla z toho nabídka na herecké zkoušky k psychologickému filmu, v němž by šlo o dialog mladé malířky s umírajícím mužem. Je to zajímavý přístup. Když mě režisér Jiří Císler poznal jako zpěvačku šansonů, obsadil mne do komické role Dorničky. A naopak. To mne vždy překvapí. V televizi hraji v pohádce O chytrém Honzovi, kterého ztělesňuje Petr Nárožný. Já hraji princeznu Obejdu a spolu se svými sestrami Prebendou, Zubejdou a Treperendou žijeme v dračím království. Všechny čtyři nás má za ženu drak, který nechává zkamenět naše vysvoboditele, až přijde Honza, já ho zachráním, a pak se vezmeme.

Hraji také v muzikálu Zebra, který napsala a režírovala Vlasta Janečková. Jedná se o opravdické zvíře, které straší v jednom bytě, kam přijdu do podnájmu, a nakonec se s ním skamarádím. V Zebře zpívám, tančím a hraju na saxofon. Na něj hraju i v Jonášovi. Moc mě to baví a můj patron, saxofonista a kolega Eugen Jegorov, mi doporučuje různá cvičení a etudy.

Pro televizi jsem dabovala po první sérii pokračování večerníčků Káťa a Škubánek. Nedávno jsem dostala další zajímavou příležitost. Dabovala jsem ve finském seriálu dvanáctiletou holčičku, jejíž velkou láskou je zpěv, a která se chce stát operní zpěvačkou. Finská holčička zpívala opravdu krásně a tak jsem se snažila, abych jí árie nezkazila.

V rámci své profese často cestujete.

S divadlem cestujeme v poslední době nejčastěji do Bratislavy, kde vystupujeme společně s Radošinským naivním divadlem v prvním federálním muzikálu Nevesta predaná Kubovi, který je na motivy Prodané nevěsty a pověsti o Kubovi, což je slovenská obdoba českého Honzy. Naše česká skupina přijíždí za Kubou coby divadelní společnost s představením Prodané nevěsty zpracované po semaforsku. Já hraji Mařenku, jsem v kroji a mám černý cop. Nakonec mne Kubovi prodají a vše dobře dopadne. V říjnu se koná Klaunský festival ve Finsku, kterého se má zúčastnit pět států. Od nás by měli jet mimové Jiří Čejka, Boris Hybner a já se svým saxofonem. Takže do světa se nakonec dostanu jako klaunka.

Máte doma nějaké funkční zázemí?

Když se vracím po představení domů (kolikrát utahaná, přetažená, nenaladěná, nemocná), je pro mne pocit, že na mne někdo čeká, k nezaplacení. Manžel (kromě mě) miluje zvířata. Doma jsme měli papouška, sovu, kanára, ryby (psy raději nepočítám), teď přes léto chce na chalupu ovečky. Nejdřív zkusmo jednu... Já nejraději houbařím, to snad ani není koníček, ale letní vášeň. Volný čas trávím u knížek (a tudíž po antikvariátech) a u hudebních nástrojů, v poslední době hlavně u saxofonu.

Která podoba a role je vám nejbližší a nejvíc vám sedí?

Snad z každé kousek. V klaunovi je vše - musí být citlivý, kamarádsky otevřený, hravý, musí mít rád humor i být do světa. Je v něm obrovská moudrost, smích i slzy. Proto mi byl vždycky blízký Charlie Chaplin, který to v sobě všecko měl. U nás třeba Bolek Polívka má v sobě to cosi navíc. Je to dar, něco mezi nebem a zemí. A já bych si to moc přála jednou mít.

Autor: Rajka Tognerová

Zdroj: vlasta.cz časopis Vlasta

Související články