V kinech právě běží váš film Můžem i s mužem, komedie o ženách v nejlepším věku, které touží po lásce a porozumění. Vznikal tři roky, odvedli jste na něm kus práce.
Máte pravdu, ono totiž pustit film do světa je náročnější, než si kdo z nás vůbec umí představit. A nám do toho navíc vstoupil covid, takže nebyla otevřená kina a podobně. Ale teď už je film venku, zaplať pánbůh, a je na lidech, jak jej přijmou. Stejné je to u naší divadelní hry, podle které vznikal. Nikdy není dopředu jasné, jestli lidi přistoupí na náš humor, naladí se na naši notu, a my se občas pohybujeme na tenkém ledu. V divadle je šance reagovat, improvizovat, u filmu bohužel není. Já jsem každopádně moc ráda, že jsme našli odvahu film udělat a přeju mu štěstí.
Hra Můžem i s mužem je autorská. Jak vznikala?
S Dášou Zázvůrkovou jsme dlouholeté kamarádky. Nejdříve jsme spolu hrály ve hře Lidský hlas, jejímž autorem je Jean Cocteau. Cítily jsme se samy a chtěly jsme hrát. A ač jsme byly vlastně ne moc známá herečka a zpěvačka z Dolních Kotěhůlek, měla hra obrovský úspěch. Dělal to s námi Boris Hybner a díky tomu, že to představení viděl třeba Honza Hřebejk nebo Irena Pavlásková, přineslo nám i další práci. Ale bylo to i představení náročné, a já chtěla srandu. Nakonec jsme si tedy s Dášou řekly, že si hru napíšeme samy. Skvěle s námi ladila Kateřina Hrachovcová, ale hledaly jsme ještě čtvrtou herečku, protože v Sexu ve městě taky byly čtyři. Oslovily jsme Vandu Hybnerovou, která k nám pasovala jak poklice na hrnec.
Čtyři ženy pohromadě, to musela být silná energie. A vy se navíc netajíte tím, že se vám lépe pracuje v mužském kolektivu. V show Jana Krause jste dokonce prohlásila, že některé ženy jsou pěkné krávy.
Irena Pavlásková mi tehdy řekla, že jsem to sice řekla správně, ale pro televizi jsem použila moc silný výraz. Měla jsem z toho tenkrát trochu polízanici, ale většina lidí mi vyjádřila podporu, protože je to pravda.
A pracuje se vám tedy lépe v ženském, nebo mužském týmu?
To neumím obecně říct, jsou samozřejmě kolektivy a kolektivy. A my jsme se domluvily, že spolu chceme být, spojuje nás nadšení pro věc, touha na něčem krásném pracovat, zároveň nás spojovalo i to osamocení, což je gros příběhu. Ale není to o tom, že bychom dělaly ty špatné z mužů, naopak je celé představení věnováno mužům z lásky. Fungovaly jsme skvěle, ale nakonec se ukázalo, že i ženský kolektiv má svá úskalí a limity. Takže po mnoha odehraných představeních se dobrovolně rozhodla odejít Kateřina Kaira Hrachovcová. Nabídky ale chodily dál a my se rozhodly pokračovat a udělaly Můžem i s mužem 2, což je v něčem podobné a v něčem úplně jiné, čtvrtou členkou týmu se stala Eva Leinweberová a je fantastická.
Vaše legendární hláška ve hře je „55 plus, to je pěknej hnus“. Zároveň říkáte, že sama jste si věk zamrazila na padesáti. Stále tedy nepočítáte dál?
Stále. Pořádně nevím, kolik mi je. Na českém prostředí mi vadí, jak se neustále veřejně upozorňuje na chyby, slabosti, nepíše se, že má herečka hezké nohy, ale že má větší zadek. A věk? Ten je rozhodně považovaný za slabost, ne za výsadu. Upozorňuje se, jak člověk stárne, hodnotí se, jestli toho pracovně ve svém věku má dost za sebou...
Případně se pochválí ve stylu: Na její věk dobré... Ale u vás já mám rozhodně pocit, že zrajete, že čím dál víc záříte a i pracovně se vám velmi daří. Vnímala jste jako milník nedávnou šedesátku?
Bylo to strašný. Večer před jsem si říkala, že to nepřežiju, ptala se maminky do nebe, že to přece nemůže být pravda, že jsem se o rok spletla... Nakonec jsem si nakoupila malá prosecca a co hodinu jedno otevřela. A když mi poslali večer z Primy kytku, měla jsem ji jak z praku. Tehdy jsem ale už byla se současným partnerem Pavlem, věděla jsem, že něco moc hezkého začíná. Nakonec přešla půlnoc, nic zásadního se v mém životě nezměnilo a jede se dál. A že se mi daří? Nikdy jsem nic nedostala zadarmo, musela jsem se přičinit sama, ale je pravda, že mi šťastná náhoda do cesty přináší krásná představení i role v seriálech, jako byl Polda nebo jako jsou Zoo či Zlatá labuť.
To není náhoda, prostě tvrdě pracujete...
Asi máte pravdu, já si o práci neumím říct, nechodím po večírcích, po premiérách, to mě nikdy nebavilo, a když už jdu, tak za hodinu koukám, abych šla pryč.
Taky jste zapracovala na osobním rozvoji. Před pár lety jste se svěřila, že jste neměla dobré období, mluvila jste o sobě jako o ošklivé krabici...
Jojo, žába odporná nebo tlustá krabice. Oči mi tehdy otevřelo, když jsem s kolegy z Divadla pod Palmovkou čekala, až se poprvé objevím v seriálu Ulice. Měli jsme otevřené šampaňské a napjatě číhali na první scénu. Pak se otevřely dveře a já vstoupila na obrazovku: neuvěřitelná tlustoprdka, odporná bába v kabátě. Kolegové ze slušnosti sice pronesli něco ve smyslu, že mi to sluší, ale já si nikdy nelžu. Říkala jsem si, že je to v háji a že teď se buď rozhodnu, že od padesáti budu krabice a balím to, budu hrát tlustý báby řeznice a hostinský. Nebo na sobě zapracuju. Vybrala jsem si druhou možnost a stal jsem se Jitkou, kterou jsem vždycky byla, jen jsem to neviděla. Pochopila jsem, že jsem žena, že nejsem kamarádka mužů, ale můžu se líbit, být žádoucí. To by mě předtím ani nenapadlo.
A místo hostinských hrajete krásné barmanky jako v Poldovi. Jak proměna v novou Jitku probíhala?
Přestala jsem se halit do velkých bund a svetrů, zesvětlila si vlasy, malovala se, abych vypadala víc žensky. Začala jsem běhat a tím pádem i hubnout. A ono to bylo víc a víc vidět, vždyť na mě i troubili mužský v autě.
V běhání jste se vyloženě našla?
Teď mám nemocnou achillovku, ale nachodím i tak denně kilometry. Snažím se dbát na životosprávu, nepřežírám se a když, tak to vyrovnám následující den. Přemýšlím o tom, co si dám do žaludku. Udržuji si ruce i nohy, v životě bych nemohla mít popraskaný paty, takže si je drápu každý den sama.
To ale nebylo jen o změně životosprávy, vy jste změnila komplet myšlení. Teď říkáte, že žijete daným okamžikem. Je to úleva?
Neskutečná. Vůbec nepřemýšlím, co bude... Mám prázdnou, lehkou hlavu. Můj muž se třeba strachuje, že někde nezaparkujeme, a já? Já se tím odmítám zabývat, dokud tam nejsme. Ptá se mě, proč jedu právě tudy, a já? Řeknu mu, ať neřeší a kochá se. Opravdu dodržuju moc přítomného okamžiku. To znamená, že dneska je dneska. Užiju si dnešek a co bude zítra, budu řešit nejdřív večer, až se podívám do diáře.
Jdete z role do role a v soukromí si mimo jiné užíváte roli babičky.
Já kdybych měla říct, proč jsem na světě, tak proto, abych byla dcerou mé maminky a maminkou mému synovi. Tím jsem naplnila pohár až po okraj a pár kapek jako bonus navíc je vztah s mým Pavlem a s mojí vnučkou. Byla jsem fatálně závislá na mamince a měla jsem fatální vztah se synem. Jarda Dušek mi občas říkal, ať za syna nerozhoduju, že pak sám nebude umět dělat důležitá rozhodnutí, a já se musela naučit vycouvat a nechat ho dělat svoje chyby.
Takže jste mu trochu umetala cestu?
Velmi. Nezdravil paní učitelku? Vysvětlila jsem jí, že to dělá lidem, které má rád. Opisoval? Absolutně jsem tomu odmítla věřit, vždyť doma mi to vypočítal úplně perfektně. Vždy jsem za něj orodovala, ať mu dají druhou šanci, psala mu čtenářské deníky, které byly mimochodem vyhlášeny jako nejhorší čtenářské deníky na škole. Do sluchátka mu radila během zkoušek... No, nakonec jsme prolezli, dostal se na hotelovku a potom odmaturoval, z jazyků za jedna. A já koukala jako blázen. Dodnes mě trochu mrzí, že z vysoké odešel, ale už o tom nepřemýšlím, má svoji cestu. A já jsem pyšná, jaký je to fantastický tatínek a syn. A já jsem fantastická maminka a prdlá a obětavá babička, co ráda a hodně hlídá.
Když se vám vnučka narodila, sdílela jste pocity obrovského štěstí a plánovala se jí věnovat, to tedy naplňujete.
Ono mi nic jiného nezbývá, my máme střídavou péči, tedy její rodiče samozřejmě. Jejich rozchod jsem nesla těžce, otevřela jsem hodně své srdce a pak se to srdce dlouho a bolestivě zavíralo. Ale všichni jsme se na všem domluvili, nemáme žádné spory ani tahanice. A protože Avinky rodiče hodně pracují, střídáme si ji s dalšími babičkami a dědečkem.
Říkáte, že ve scénáři musíte najít maso, materiál, který se bude dobře hrát, který se dotkne srdce. Je kromě scénáře pro vás důležité i to, s kým budete pracovat? Vy třeba, jak vím, nedáte dopustit na Irenu Pavláskovou.
Irena je rodinná přítelkyně a s ní se spolupracuje jedna báseň, vždyť ona mi role vyloženě píše na tělo. Irena je jen jedna a patří mezi mou hrstku životních přátel, setkání s ní bylo osudové. I díky ní můžu říct, že jsem měla v životě kliku na lidi.
Velkou kliku jste měla i na životního partnera, se kterým jste už několik let šťastná. Prý vám kdysi kamarád řekl, ať si sepíšete deset věcí, které od toho vztahu očekáváte? A váš Pavel naplnil 9,99 z 10.
Přesně tak, tuhle metodu mi poradil kamarád, dirigent Libor Pešek. Je to seznam věcí, ve kterých chcete, abyste si rozuměli a souzněli. Já tam mám určitě smysl pro humor, osobní sympatie, vůni, noblesu, zodpovědnost, schopnost držet slovo, smysl pro kulturu oblékání, pro kulturu žití, pro něhu.
To všechno v jednom muži?
Ano. A pozor, v mém případě nefunguje, že si to sepíšu, on si to sepíše, a když se potkáme ve čtyřech bodech z deseti, tak dobré. To rozhodně nestačí! I devět z deseti je málo. Ale u Pavla ladí 9,99 z 10, já si nechávám to jedno promilíčko pro mou svobodu, pro mé nadechnutí.
V první SMS vám napsal, jestli půjde Jitka ven... Co až se zeptá, zda by si ho Jitka vzala?
Jestli se zeptá... I když já myslím, že se zeptá. A co já odpovím, co Jitka odpoví? V každém jazyce mu řeknu ano.
Říkáte, že jste solitér. Ale je pro vás zároveň důležité mít vedle sebe i partnera. Mně osobně se moc líbí, že jste si v minulosti dopřála i období o samotě, abyste se naučila být šťastná sama se sebou. To je těžké.
Sakra těžké. To bylo v osobním rozvoji to nejtěžší. Já jsem byla dlouho sama a měla jsem smůlu na opravdu pitomé chlapy. Teď vím, že se vyplatilo si počkat. Já to nevzdala, já to na chvíli zastavila a řekla si, že takhle už dál ne. A bylo mi samotné fajn. Jezdila jsem po výletech, učila se jazyky, běhala... A když jsem si dala svoje věci do pořádku a byla zharmonizovaná, tak jsem potkala Pavla. Tehdy jsem ho ale už 37 let znala...
Chtělo to být spokojená sama se sebou a vyrovnaná, abyste našla pravou lásku?
Já ji nehledala. My se potkávali na trzích, on mě zval na kávu, ale já odmítala. A pak mě jednou pozval na večeři, že mě naučí roštěnky, a já zjistila, že to je někdo jiný, než jsem si myslela. A jen jsem ho tak poslouchala, koukala na něj a líbil se mi. A já jemu taky. Pak napsal tu zprávu: „Paní Sedláčková, může Jitka odpoledne ven?“ A úplně mě tím odrovnal, jak je vtipný.
Na co se v nejbližší době těšíte?
Co se týče práce, tak se těším, že mi autoři Zoo vymysleli moc hezkou situaci. Ta tedy obnáší i svlékání, proto se snažím dát dolů těch přebytečných pět kilo. Je to tak, budu mít nápadníka. Pak se těším na muzikál Kabaret v Divadle Bez zábradlí. To je přenádherné představení a já v něm mám fantastickou roli, náročnou, ale krásnou. Těším se i na cesty a výlety po Evropě, protože cestování miluju, na všechny okamžiky s vnučkou, synem, s mým mužem. A ač musím říct, že jsem se těšila na prázdniny, tak už se těším i do práce. Já se ale těším na každé dobré ráno. Hned po probuzení mívám dobrou náladu a Pavel zrovna tak, takže se spolu hned od rána smějeme. Jsem prostě šťastná. Sice už se neraduju a neskáču radostí jako dřív, ale jak mi řekla paní doktorka Cajthamlová, to je přirozené, to je moudrost.
JITKA SEDLÁČKOVÁ
- Pochází z Prahy.
- Po gymnáziu vystudovala DAMU.
- První angažmá získala v Činoherním studiu v Ústí nad Labem. Než natrvalo zakotvila v Praze, účinkovala ještě v Národním divadle v Brně.
- V roce 1989 se stala členkou Divadla pod Palmovkou.
- Vidět ji můžete i na dalších pražských scénách, například Divadlo Bez zábradlí, Divadlo v Řeznické, Viola, Semafor.
- Je známá ze seriálů Zoo, Zlatá labuť, Ulice, Polda a mnoha filmů. Například Fotograf, Špindl, Bezva ženská na krku, Román pro pokročilé, Vánoční příběh, Můžem i s mužem.
- Má syna, vnučku. Žije s přítelem.
Zdroj: časopis Vlasta
Autor: Kateřina Osičková
