Loni vám vyšly čtyři knihy a k tomu připravujete pořad s názvem Případy Josefa Klímy. Nejste náhodou workoholik?
Workoholik jsem už od dob, kdy se tomu tak neříkalo. Prostě se mi do hlavy hrnou nápady a musím je realizovat, aby se to tam neucpalo… Ale teď vážně. Případy Josefa Klímy, to je takové moje poslání, které mi osud přidělil, posadil mě do té lodičky a musím v ní veslovat, protože je to pro spoustu lidí užitečné. Teď s námi ale Prima na další sezonu smlouvu neprodloužila, takže pořad – a tudíž naděje spousty nešťastníků, že jim pomůžeme – končí.
A ty knížky?
Ty se sešly v jednom roce výjimečně, protože Sedm schodů k moci jsem přepisoval podle scénářů, takže to šlo rychleji než běžná detektivka, a České podsvětí Josefa Klímy jsou vlastně rozvedené díly Českého podsvětí. Podcastů, které měly na Seznamu neuvěřitelný úspěch. Pravda ale je, že během přepisování mě spousta věcí napadla, vyhledal jsem staré policisty, kteří ty slavné případy řešili, zpovídal jsem vyšetřovatele, svědky, oběti a hodně mi pomohl můj kamarád Aleš Jaluška, který jako vězeňský kněz strávil víc než dvacet let mezi vrahy ve Valdicích. Takže je to mimo jiné knížka o tom, jak se s proměnami státu měnilo i podsvětí. A naopak. Detektivka Jen drápkem uvízneš je čtvrtá kniha ze série případů kriminalistky Kláry Radové a Milost, pane prezidente jsou příběhy, které vycházejí také ze skutečných případů. Někdy až tragikomických, jindy jde o vraždu. Vlastně je vypráví novinář, který je členem tajného týmu prezidenta. Tenhle tým má prezidentovi radit, které žádosti o milost by měl potvrdit a které ne.
Já osobně jsem velkou fanynkou vaší Kláry Radové. Jak jste došel k tomu, že jste si za hlavní hrdinku vybral právě ženu?
Dneska to vypadá, jako že se chci svézt s módním proudem. Ale ta její postava vznikala už před léty, kdy mě jedna televize oslovila, abych napsal seriál s ženskou kriminalistkou. Z toho seriálu sešlo, ale mně zůstala ta postava v hlavě, protože když jsem o ní tenkrát přemýšlel, uvědomil jsem si najednou, že je daleko plastičtější a mnohobarevnější figura než spousta mužských detektivů. Ty se snaží autoři nějak ozvláštnit uměle, třeba že můj oblíbený Harry Hole z Nesbøa řeší alkohol a podobně. Prostě toho démona, který lidsky doplňuje detektivní zápletku. Ženy ale musí řešit vedle práce spoustu dalších problémů, naprosto ne-umělých. Klára má stárnoucí matku, která ji stále buzeruje, dospívající dceru, jejíž úlety musí řešit, problémové vztahy, prostě ten kolotoč, ve kterém se pohybuje většina ženských. A kromě toho řeší vraždy.
Klára je navenek ostrá, ale uvnitř citlivá a zranitelná. Inspiroval jste se někým konkrétním, nebo jde čistě o výplod vaší fantazie?
Už tenkrát jsem znal pár kriminalistek. Například Helenu Kahnovou, která se svým partnerem odhalila Berdychův gang, Jiřinu Hofmanovou, která vyslýchala mj. i Orlické vrahy. Teď vydala zajímavou knížku Myšlenky zločince v české kotlině. Ale charakter, povahové obrysy i vizáž, to všechno jsem si vymyslel. Je sportovní, ostrá, ale zároveň zranitelná, žádná krasavice, nezdržuje se moc líčením a kadeřnicí, prostě akční žena středního věku, už trochu unavená životem. Ale doma bych ji mít nechtěl.
Televize Prima začala vysílat seriál Sedm schodů k moci, který vznikl podle vašeho námětu a scénáře. Jak jste spokojený s výsledkem?
Moc. Režisér Chlumský vybral velmi dobře herce, zvlášť Evu Josefíkovou (dnes Podzimkovou, pozn. aut.) pro roli ženy, která přes milostný vztah nakonec ovládne celý stát. Je to těžká role, protože se v průběhu seriálu mění z nezkušené venkovské holky do polohy vychytralé a ostré manipulátorky. Bál jsem se, jestli zahraje tu druhou část. Ale zhostila se toho výborně.
Televizní stanice dnes chrlí jeden seriál za druhým. Proč bychom se měli dívat právě na ten váš?
Protože vybočuje. Nemohu posuzovat jeho kvality, protože jako autor si to netroufám, ale celkově vybočuje z běžných českých seriálů jak námětem, tak společenským dosahem. Není to detektivka a love story je to spíš v tom záporném slova smyslu. Jak jedna obyčejná žena se může přes chlapa vyšplhat až na vrchol politické moci a rozhoduje o těch nejdůležitějších věcech státu. Jaké nástroje k tomu používá, ale i jak se to učí od samotných politiků a jejich zákulisních machinací. Loni v červnu jsem natáčel pro Primu hodinový dokument k desátému výročí kauzy Nagyová–Nečas, kterou často diváci se seriálem spojují. I Jana Nagyová Nečasová mě obvinila, že ta ošklivá ženská figura má být ona. Ale když jsem jí vysvětlil rozdíly – ona vstoupila do politiky a do života Petra Nečase jako zralá žena, v mém seriálu se Anička teprve vyvíjí k horšímu – nakonec i souhlasila s vystoupením ve zmíněném dokumentu. A já si toho vážím, že šla s kůží na trh, jak se říká.
Jak jsme zmínili, loni vám vyšla i kniha České podsvětí Josefa Klímy, což jsou vaše vzpomínky na lumpy typu Ivana Jonáka, Františka Mrázka nebo Radovana Krejčíře. Kterého z nich považujete za toho vůbec nejhoršího?
Nejhorší byl bezesporu Radovan Krejčíř. Jeho zločinecké plány neměly žádné limity, nezastavil se ani před přípravou vraždy celníka. A protože jsem zpovídal i lidi z jeho okolí v Jihoafrické republice, slyšel jsem toho hodně o tom, jak dovedl být krutý a nelítostný. Údajně osobně třeba mučil některé oběti. Na to ti ostatní mafiáni, které jsem poznal osobně, měli své lidi. Takové to filmové: „Zařiď to nějak.“
Když člověk vede rozhovor s takovými lidmi, na co si musí dát pozor?
Aby se s nimi moc nesblížil. Mnozí z nich jsou zábavní a velice šikovní manipulátoři. Musím si zachovávat odstup. Ale to i od politiků. Nevím, kdy některého z nich budu kritizovat.
Jak vlastně vnímáte strach?
Strach je náš osobní alarm. Upozorňuje nás na nebezpečí, zbystřuje naše obranné mechanismy a smysly. Nesmíme mu ale propadnout, protože pak nás paralyzuje a vede až k paranoii.
Dostal jste se někdy do situace, kdy jste se opravdu bál?
Kdo říká, že se nikdy nebál, lže. Párkrát jsem se bál, ale většinou až post. Když se to odvysílalo. Předtím u mě strach většinou přehlušil vztek. Vztek, že je nějaký zločinec tak arogantní, kašle na zákony, ničí nevinné lidi, a přitom mu to beztrestně prochází. Jednou, krátce po přelomu století, jsem měl na dva tři týdny i ochranku. Ale oni vám neučiní život bezpečnější. Naopak. Vidí nebezpečí všude, kde vy ho nevidíte.
Jaký je podle vás stav investigativní žurnalistiky v Česku?
Já si myslím, že dobrých investigativních novinářů je tu dost. Jak těch středního věku jako Slonková, Kroupa, Kmenta nebo moje dlouholetá kolegyně Sobotková, tak těch mladých. Problém je, jestli jsou dost slyšet. Tím, že si kdekdo vytvořil svůj web a publikuje tam blbosti, nebo dokonce cílené dezinformace, tak se rozředila účinnost seriózních médií. Masa se neptá, jestli to, co jim někdo poslal, je editované, podložené ověřitelnými zdroji a poctivou novinářskou prací. Zaujme je nějaká křiklavá pitomost, šokující titulek, a už jsou zachyceni v bublině, která jim servíruje zprávy ze stejného zdroje. Je tu informační šum.
Jaké vlastnosti musí mít dobrý investigativní novinář?
Přirozenou zvědavost, jak funguje svět a společnost, určitý stupeň vzdělání – spíš širší než hlubší – aby se dovedl orientovat v informacích a mohl si je přiřazovat nebo prohloubit podle tematiky, a přijmout to povolání jako poslání. To znamená obětovat tomu část svého civilního života, mít pořád zapnutý mobil, protože nikdy nevíte, kdy vám zavolá někdo s naprosto senzačním námětem. Já se takhle dostal k některým velmi zajímavým kauzám. Musíte být prostě otevření podnětům. A důležité jsou sociální kontakty. Spousta novinářů si myslí, že si všechno vygoogluje. Jenže osobní schůzky jsou jediným zdrojem těch nejdůvěrnějších informací. Nebýt líný jet v noci padesát kilometrů k benzínové pumpě na schůzku. No – a pak mít štěstí! To se ale nacvičit nedá.
V březnu oslavíte třiasedmdesátiny. Jak vůbec vnímáte běh času?
Vnímám ho na přibývajícím množství prášků, které beru, a na překotném růstu svých čtyř vnoučat. Jinak se snažím pořád žít jako předtím. Stále udělám čtyřicet kliků, když jdu se psem na procházku podél Berounky, jezdím na kole za vnoučaty, v létě s nimi plavu, prostě nejdůležitější je být pořád v pohybu. Zpomalit chátrání těla. O duši strach nemám. Ta je podle mého nesmrtelná.
V občanském průkazu máte datum narození 19. března, ale ve skutečnosti prý nesedí. Jak je to možné?
Máma vzpomínala, když jsem byl malý, že přemluvila porodníka, aby mě o pět minut v zápisu do matriky posunul. Otec byl totiž Josef, pro mě měli vybrané stejné jméno a líbilo se jim, že bych se na Josefa i narodil. Jenže jsem se narodil buď 18. března ve 23.55 nebo 20. března v 00:05. Tenkrát mě to nezajímalo, a když mi někdo nabídnul první horoskop, tak už byli rodiče po smrti. Už jsem se jich nemohl zeptat.
Vaším velkým koníčkem je hudba, co vám dává?
Radost, oddech, někdy i přímo slast. Když třeba u nás v Dobřichovicích v hospodě Na schůdkách občas hrajeme takovou tu směsku od Suchého až po Beatles, přijede kamarád Honza Hrubý s houslemi, se kterým jsem vyrostl, Jirka Stivín na elektrokole ze Všenor a ti dva najednou začnou improvizovat. To přestáváme hrát a jen si to vychutnáváme. Jinak jsem součástí i tria Na vlastní uši band. Tam zase hrajeme vlastní písničky. Dva kytaristi – Andy Seidl, který hrál ještě s Petrem Novákem, Pavel Púta, kdysi docela populární folkař – a já u kláves. Oni na rozdíl ode mě umí noty. Já je znal naposled v šesté třídě, když jsem se přestal učit na piano.
Často vystupujete v hospodě v Dobřichovicích, kde žijete. Jak takové večery vypadají?
To není koncert. To je přátelské zpívání s plnou hospodou. Všichni zpívají nebo se někdo i přidá k pravidelné sestavě s dalším nástrojem. Třeba kapelník místních ochotníků Saša Škutil s trubkou nebo dcera Honzy Hrubého s flétničkami. Léta tu v kempu žije v karavanu nefalšovaný starý hippík Soren, původem Dán, ten s námi taky pravidelně hraje a zpívá.
S Dobřichovicemi, které leží v údolí řeky Berounky, jste spojený od dětství. Žije se vám tam pěkně?
Je to nejkrásnější místo na světě. Když je horko, smotám si ručník na nosič kola, zajedu si zaplavat do Berounky, chodím podle řeky dlouhé procházky se psem a s vnoučaty, hned za mostem začínají lesy, takže na houby to není daleko. Na každém rohu je hospůdka nebo cukrárna. Všude se tu dá dojet na kole. A nemusím být k tomu oblečený jako papoušek. Mám starou herku, která se nemusí zamykat, a jsem rád, když cítím na kůži i ve vlasech čerstvý vánek a slunce. Takhle jsem tu vyrostl a takhle tu žiju. Dobřichovice jsou prostě lázně na duši.
A co mi můžete prozradit o své ženě?
Radši nic, aby se nenaštvala. Je po mém boku přes padesát let, zažili jsme si pár krizí jako všichni, teď nás spojují hlavně vnoučata.
Vy si asi nemyslíte, že manželství je přežitek?
Zatím nikdo nevymyslel lepší způsob, jak vychovat děti a pak převzít část péče o vnoučata. Mladí se domnívají, že vymysleli polyamorii jako úžasnou věc. Netuší, že i my jsme byli polyamoristi, když jsme byli mladí. Jenže reprodukce s sebou nese víc povinností než radosti – a spousta lidí to prostě nezvládne ani v páru. Natož ve skupině.
Jaký jste dědeček?
Vnoučata mám celkem čtyři. Od syna dva kluky, od dcery kluka a holčičku. Věk přehledný: 10, 8, 6, 4. Jen to nesmím zapomenout za rok posunout do lichých čísel. Všichni kolem mě tvrdí, že děda jsem na Nobelovku. Pravda je, že jako otec jsem byl často v tahu, lovil jsem kauzy a chtěl jsem se prosadit. Takže jak jsem zanedbával děti, teď přepečovávám o vnoučata. Člověk si k stáří váží toho zázraku, že se narodili zdraví a že jsou k světu. Jen když s nimi jedu na kole, tak už mi kluci ujíždějí, když bobujeme, už jim nestačím, a ve fotbale dva proti jednomu mi to minule nandali 3:0.
Máte nějaké přání, sen či vizi?
Já beru věci, jak přicházejí. Jsem takový optimistický pesimista. Šťastný, když něco dobře dopadne, a smířený, když ne. Pořád čekám, kdy nějaká televize konečně bude chtít to, co dělám celý život, aniž bych měl za krkem ten diktát, že to může kdykoli ze dne na den někdo zrušit. A taky bych rád, kdyby v novém roce konečně někdo natočil mou nejlepší knihu Loď s otroky a další náměty, které mám v počítači.
JOSEF KLÍMA (72)
- Rodák z Dobřichovic, vystudoval gymnázium a poté Fakultu žurnalistiky UK. Je považován za předního českého investigativního novináře a na kontě má řadu prestižních ocenění (např. Cenu Ferdinanda Peroutky či Cenu Jana Beneše).
- Za své scénáře obdržel cenu Elsa a je také několikanásobným držitelem ceny TýTý za publicistiku.
- Stál u zrodu časopisu Reflex a pořadu Na vlastní oči – prvního investigativního televizního pořadu u nás.
- Jako spisovatel se věnuje literatuře faktu a detektivkám. Je také autorem televizních scénářů, např. seriály Expozitura nebo Reportérka.
Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz
