Omlouvám se, ale nebude vám vadit, když si nechám kšiltovku?

Vůbec ne, ale máte teď krásně vlnité vlasy, jak vám narostly. Nebaví vás?

Nechával jsem si je růst kvůli roli, kterou jsem teď dohrál v jedné televizní minisérii (rozhovor jsme vedli v polovině prosince, pozn. aut.). Čtvrt roku jsem se fakt těšil, až se nechám ostříhat. Jenže mi přistála ještě jedna nabídka, kde po mně chtějí ještě delší vlasy, než mám teď. Tak jsem sklopil zrak a přijal to jako nedílnou součást profese. Ale zrovna včera na zkoušce Procesu jsme při dialogu seděli na hraně jeviště, dívali se na sebe a já na herce přes vlasy neviděl, což mě hrozně frustrovalo. Nechci ale nosit žádné culíky, nelíbí se mi to. Začal jsem tedy nosit čepici a učím se žít s dlouhými vlasy.

První premiérou u Bezručů, v níž hrajete, byl loni na podzim Shakespearův Sen čarovné noci. Jako Robert Nicka říkáte v jednom vtipném okamžiku divákům „Jsem tady novej!“. Jaký je pocit být nováčkem?

Pro introverta je to vždycky trochu přítěž, ať už mezi potenciálními novými přáteli, nebo v pracovním kolektivu. Ale herecká profese s sebou nese i to, že se do nových kolektivů dostáváte chtě nechtě velmi často. Za šest let, co se herectví věnuju aktivně, je už i moje introvertní já trochu vytrénované, aby nové začátky zvládalo aspoň s minimální grácií. Zároveň ale musím říct, že je pro mě složitější se před někým uvolnit a otevřít, v tom jsem opatrný. U Bezručů se ale cítím moc dobře, je tu rodinný kolektiv, který mě přijal na první dobrou, což bylo nádherné. Obecně je ale pozice eléva, který se divadlu nikdy nevěnoval a nemá ho ani vystudované – byť si nemyslím, že je to nutné – lehce svazující.

Jak to myslíte?

Měl bych sekat latinu. Ale vlastně mi to nevadí, protože jsem sem přišel právě proto. Makat, učit se a poznávat, co je divadlo.

Na začátku října jste psal na facebookovém profilu, že dělat divadlo byl váš sen.

A taky potenciální dobrodružství, které spojuje, co mě fascinuje, naplňuje a zároveň baví. Sedět v hledišti, pozorovat vše, co se děje na jevišti, domýšlet si práci za tím – to vše pro mě bylo až dětsky zajímavé a krásné. Byl to sen, který jsem ale dlouho odkládal, protože jsem si k divadlu vytvořil obrovský respekt. Je to mimo jiné i velmi řemeslná práce, kdy si musíte být vědomi svých mantinelů a zároveň v sobě musíte cítit určitou volnost je bořit. To jsou věci, které stále neovládám, ale svému snu jsem se přiblížil už jen tím, že jsem poslední dva roky na cestě, kde se to vše učím.

Zdroj: Youtube

Četla jsem, že tohle nové období je pro vás jako lámání chleba. V jakém smyslu?

To je metafora právě k mým mantinelům – nedostatkům, kterých jsem si vědom. Jestli jsem schopný v sobě najít lehkost a odhodlání překonat svůj stud, najít chtíč zkoušet nové věci a při tom se i ztrapnit, přijmout, že něco delší dobu nevychází, nezpohodlnět… Dokážu se pochválit za věci, které jsem od sebe ani nečekal, ale zároveň pocit nejistoty před každým vstupem na jeviště je pořád tak obrovský, že jsem v sobě zbořil maximálně jeden malý mantinelek.

V nejistých a těžkých chvílích – brečíte doma do polštáře?

Spoustu emocí v sobě blokuju. Místo abych brečel, což by mi určitě mnohdy pomohlo, chodím na terapie. Nebýt mé terapeutky, jsou první týdny v Ostravě náročnější.

Terapie jako forma duševní hygieny?

Přesně tak, jako duševní trénink.

Stálé angažmá vám nabídl umělecký šéf Bezručů Jan Holec, víte proč?

Pochopitelně jsem se ho na to ptal, protože jsem moc nerozuměl tomu, proč zrovna mně. Zdůvodnil mi to tím, že na svět i umění pohlížíme podobně. Asi jsem se mu líbil i v těch málo filmových rolích, které jsem hrál. Do Ostravy jsem pak dva tři měsíce jezdil na otočku na představení, seznamoval jsem se s kolegy… S Honzou jsme si hodně povídali o divadle i životě a pak jsme si řekli, že do toho půjdeme.

Prý jste si předtím žil v Praze „nechutně komfortně“, to jsou vaše slova. Co si za nimi mám představit?

Spoustu mých nešvarů. Třeba jsem po Praze často jezdil Boltem nebo Uberem (taxislužby, pozn. aut.), místo abych využíval MHD. Když jsem si vydělal nějaké peníze, poměrně rychle jsem je utratil. Hledal jsem takové životní „zkratky“ – místo jídla doma jsem se šel najíst někam do restaurace… V tomto směru jsem rozhodně nebyl nohama na zemi a v Ostravě se to teď učím. Z profesního pohledu je neuvěřitelné, co se mi poštěstilo, ale zásadní je to pro mě i z lidského hlediska.

Jak vnímáte Ostraváky? Když jsem se před dvaceti lety přistěhovala do Slezska, přišli mi přímočaří a dost tvrdí, ale po čase „odkrývání“ ryzí uvnitř. A to mě baví doteď.

Mě taky. Učí mě to, že ne každá rázná a tvrdá interakce znamená, že si o vás dotyčný myslí něco špatného. Když se od toho oprostím, zase jsem o kousek šťastnější. A sám se tím učím přímočarosti – dlouho jsem neuměl říkat věci upřímně a nebalit je do nějakých polopravd. A pak i unést nepříjemnou, nebo naopak příjemnou reakci.

Rodiče, herečka Klára Pollertová Trojanová a herec Ivan Trojan, váš odchod do Ostravy podpořili. V rozhovorech často zmiňujete, jak jste jim vděčný za podporu i v době, kdy to s vámi neměli lehké. Tím myslíte pubertu, odchod ze školy před maturitou…?

Z gymplu jsem odešel v osmnácti – v životní fázi, kdy jsem věděl, co dělám, a dokázal jsem to odůvodnit sobě i lidem kolem sebe. Myslel jsem spíš divoké dětství a pubertu, kdy jsem… No, prostě jsem přitahoval průsery. Třídní klaun za každou cenu – snažil jsem se bavit ostatní, i když jsem tím kolikrát někomu slovně ublížil. V tomto ohledu to se mnou měli naši těžké, ale nikdy nade mnou nezlomili hůl. Díky jejich velké toleranci jsem se v žádné fázi dětství ani dospívání vnitřně neuzavřel. Dokázali do rodičovství dostat řád a poslušnost, ale zároveň i lehkost a nadhled, což je skvělé.

Jak přijali vaše rozhodnutí nedokončit gymnázium?

Musel jsem si to pracně prosadit. Poprvé jsem s tím přišel už v sedmnácti a jejich první reakce byla „V žádném případě!“. Tehdy jsem pochopil, že to nemám úplně promyšlené. Cítil jsem hlavně potřebu úprku z té zahlcenosti informacemi a věcmi, které nikdy nebudu potřebovat. Pak jsem se zaměřil na to, v čem je pro mě gympl zásadní – naučit se co nejvíc důležitých věcí bez ohledu na to, jestli mám, nebo nemám maturitu, a pak se posunout dál. Po roce vysvětlování mi naši řekli, že mě chápou. Shodli se na tom, že by bylo lepší školu dodělat, ale že rozumí důvodům, proč chci odejít.

To jste musel mít najednou spoustu volného času!

Který jsem využil primárně pro herectví. Jednak jsem točil (již zmíněný film Šarlatán polské režisérky Agnieszky Holland, kde hraje i se svým otcem, pozn. aut.) a pak jsem měl spoustu času se o herectví zajímat. Jak silný to může být prostředek, když ho člověk dělá poctivě a je si vědom, že může být nositelem myšlenky, která třeba někomu ovlivní život, byť do malinké míry. Ale abych si nemazal med kolem pusy, ze svých tehdejších plánů, jak naložit s volným časem, jsem ho herecky využil asi z šedesáti procent.

Kdo byli a jsou vaši herečtí učitelé?

Na prvním místě určitě moje učitelka hlasu Eva Spoustová, která byla naší hlasovou poradkyní, když jsme zkoušeli právě Sen čarovné noci. Je to neuvěřitelně vlídná a skvělá žena, naše největší odbornice nejen na mluvený projev. Svým způsobem mě zbavila studu – byl jsem hodně svázaný svou stydlivostí a potřeboval jsem dost velkou přípravu, abych něco zahrál. Myslím, že mě navedla i k herecké bezprostřednosti, respektive už vím, jak na to.

A co vás naučila režisérka Agnieszka Holland?

Velké filmové profesionalitě, kterou samozřejmě nedisponuju. Takže mě spíš učila, než naučila. Tedy ona by mě jí i naučila, kdybych neměl tak dlouhé vedení. Snažila se mě naučit zákonitostem filmového placu. Že v sobě musíte najít určitou lehkost a spontánnost, ale zároveň si musíte být vědom přítomnosti kamer, světel… Že potřebujete mít komornější gesta, protože kamera je opravdu velmi citlivá. A obecně mě naučila být velmi přítomný. S Agnieszkou to díkybohu funguje tak, že pokud nejste stoprocentně přítomný a při věci, pozná to a nepustí vás dál. I proto je Šarlatán tak pěkný a silný film, vlastně všechny její filmy. Vždy má jasnou představu a je si vědoma toho, že ji dokáže jasně vysvětlit. Zároveň je natolik skvělá režisérka, že nedovolí sama sobě ani nikomu jinému, aby tuto představu uspokojivě nenaplnil.

Vy ji máte hodně rád, že?

Ano, máme se rádi. Často vzpomínám na jeden krásný moment, kdy jsme jeli odpremiérovat Šarlatána na Slovensko. Byla to poslední premiéra, po které Agnieszka odjížděla do zahraničí, a věděl jsem, že se kvůli její pracovní vytíženosti dlouho neuvidíme. Seděli jsme tam před nějakým barem a ona mě vzala za ruku a držela mě za ni snad půl hodiny. Ani jsme spolu nemluvili, každý se bavil s jinými lidmi, ale tehdy jsem si uvědomil, jak krásný vztah mezi námi vznikl. Až takový rodinný.

V Šarlatánovi hrajete se svým tátou oba léčitele Jana Mikoláška – jednu postavu v různém věku. Jak moc jste museli hrát podobně, třeba jeho typická gesta?

V Šarlatánovi bylo velkou výhodou, že děti obecně časem přejímají některé projevy svých rodičů, chtě nechtě. S tátou jsme ladili spíš jemné nuance, které nám přišly pro tu postavu příznačné. Například puntičkářství Jana Mikoláška, z něhož jsme vyvodili detaily jako pečlivé skládání košile do kufru, které jsme pak sladili. V hereckém projevu to díkybohu vyšlo tak, že jsme to hráli velmi podobně na první dobrou. Agnieszka ke mně neměla nikdy připomínku, abych to zahrál víc jako táta. Mezi námi bylo ale dlouhé období Mikoláškova života, které film nezachycoval. Proto nebylo potřeba, abychom ho hráli úplně stejně. Ani by to nedávalo smysl, protože člověk se vyvíjí.

Ale Mikoláškovi démoni věkem nezmizeli. Temné stránky postavy jste skvěle ztvárnil i ve filmu Abstinent z roku 2019, kde hrajete hlavní roli náctiletého alkoholika. Baví vás to?

Myslíte moji démoni?

Myslím hrát postavy s jistou temnotou uvnitř. Ale klidně můžeme mluvit o vašich temných stránkách.

Co se týče rolí, je zajímavé se tím prodírat a přicházet na to, proč se tak postava chová. A temné stránky i démony máme v sobě úplně všichni. Kuba Burýšek (herecký kolega z Bezručů, pozn. aut.) říká v Mechanickém pomeranči krásnou větu – budu ji parafrázovat: „Špatnost je to, čím jsme jiní.“ Je fajn umět ji přijmout a být si jí vědomi, abychom ji usměrňovali a kontrolovali. Je až očistné, když přijdete na to, z jakého důvodu dala vaše postava průchod svému démonovi, a když se vám občas stane, že najdete průsečík s vlastním životem. Vnímám to pak až jako autoterapii – vztyčený ukazováček „Na tohle si dej bacha!“.

A ty průsečíky jsou tajné?

Asi nejsou, ale nechtěl bych jít teď úplně na dřeň. Ale určitě jistá povýšenost, lehký narcismus, egoismus… Asi tak.

Je vaším osobním tématem herecky se vymezit vůči otci? Mluvili jste spolu někdy o tom, zda měl on tuto potřebu vůči svému tátovi a vašemu dědečkovi, herci Ladislavu Trojanovi (zemřel dva dny po tomto povídání, pozn. red.)?

Nepamatuju si, že bychom se o tom někdy bavili. Ale táta vyrůstal v úplně jiné době. Nebyla tak mediálně propojená a „zvětšená“, proto to téma nebylo tolik na očích, nebyl na něj kladený takový důraz.

Myslíte téma Můj otec je slavný úspěšný herec?

Přesně tak. Člověk tomu ani nechce dávat takovou váhu, protože chce být sám sebou. To, co na syny a dcery slavných herců a hereček v tomto smyslu tlačí, jsou lidi okolo, kteří z toho právě velké téma dělají. Pro mě osobně je iracionální srovnávat se s tátou, který má odehráno třicet let a je to bezpochyby jeden z nejlepších českých herců. Vždyť já jsem na úplném začátku – srovnávat se s ním by bylo nejen nemístné, ale i nelogické.

A jak vnímáte, že si řemeslo v rodině generačně předáváte? Já v tom vidím velkou sílu a hodnotu.

Je hezké, když se práce dědí. V některých ohledech je to nápomocné, v jiných ale svazující, protože se od vás právě něco očekává, a to až neúměrně tomu, v jaké fázi kariéry se zrovna nacházíte. Často a rád uvádím jeden příklad. Když úspěšný řezník předá svou profesi synovi, který poctivě a zodpovědně pracuje a snaží se být taky dobrým řezníkem, lidé mu do řeznictví budou chodit dál, byť bude z počátku chybovat. Ale když jen využije renomé řeznictví, které vybudoval jeho otec, aniž by k tomu přidal vlastní poctivost, může se stát, že mu tam zákazníci časem přestanou chodit. Myslím, že není nic špatného na tom využít lepší startovní pozice, kdy jsem jako Trojan „víc na očích“, ale je důležité se z toho nepo…

Klidně můžete říct neposrat, Vlasta to unese.

Ano, neposrat, přesně to jsem chtěl říct.

Úplně na začátku jste zmínil, že zkoušíte Kafkův Proces. Premiéru má v sobotu 27. ledna. Četla jsem, že je vaším snem zahrát si Franze Kafku.

Ano a doufám, že se mi to někdy poštěstí, protože takový střet by mě velmi zajímal. V Procesu mám dvojroli, hraju dozorce a kaplana, což je v příběhu krásná postava – poslední instance, která se snaží Josefa K. zachránit. Je to velmi hluboký román, který se dotýká spíš negativních věcí v nás. A opět nacházím spoustu průsečíků s negativními věcmi uvnitř sebe. Zároveň jsem po skoro roce terapií ve fázi většího uvědomění. Kdyby mě zkoušení Procesu potkalo před rokem, asi se z toho sesypu, ale teď je to pro mě stejnou měrou bolavé jako očistné.

Jaké máte přání do roku 2023, který pro vás bude v mnohém jiný než roky předchozí?

Abych naplno využíval příležitosti, která se mi naskytla – být v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, daleko od rodiny a přátel. A udělat ze sebe svým způsobem dospělejšího a taky lepšího člověka.

JOSEF TROJAN (22)

  • Filmový herec, od podzimu 2022 také divadelní, je ve stálém angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče. 
  • Za roli ve filmu Šarlatán byl nominován na Českého lva (2020). První hlavní roli získal v roce 2019 ve filmu Abstinent. Hrál ve filmech Revival, Cena za štěstí nebo v seriálu Skvrna. 
  • Pracoval také v malé sklárně, jako recepční, rozvážel pizzu. 
  • Před maturitou dobrovolně odešel z gymnázia, studium nedokončil. 
  • Je z herecké rodiny, matka Klára Pollertová Trojanová, otec Ivan Trojan. 
  • Pochází z Prahy, žije v Ostravě.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články