Jak vlastně vznikla ta nesmírně populární kolekce Manifesto, kde jste na trička natiskla věty, které si říkají lidé ve vztahu?

S Ester Geislerovou, se kterou se známe odmala, jsme začaly dělat řadu hravých kabelek Pepieta pro holčičky – obě máme dcery. Našívaly jsme na ně ručně různé drobnosti, brože, knoflíky z rodinných sbírek, poděděným věcem jsme dávaly nový život a přitom jsme probíraly, co se stalo, nestalo, řešily vztahy... A Ester mi vyprávěla o jedné své kamarádce, která se po rozchodu svěřila na Facebooku a rozjela se o tom sdílená diskuse. Ona tam totiž zveřejnila větu, nebo spíš absurdní způsob, jak se s ní po čtyřech letech vztahu rozešel přítel. Nic jí neřekl a na zeď Facebooku si napsal: „New keys, new life“– nové klíče, nový život – a tím jí dal jako sbohem. Šílené.

To je... hodně divné.

To rozhodně. Diskutující jí chtěli pomoct a začali psát různé věty, co kdo kdy komu říká, když třeba nechce mluvit narovinu nebo se toho bojí... A to nás s Ester inspirovalo navrhnout takovou malou jarní kolekci, kde byla trička pro pány i dámy, a společně jsme na ně daly ne rozchodové, ale vztahové věty, které jsme řekly nebo slyšely nebo jsou notoricky známé a kterým jsme se hodně nasmály.

Jaké jsou vaše oblíbené hlášky?

„Je to mnou!“, nebo „Nepoznávám se“ a nikdy mě nepřestane bavit věta: „To ty jsi do našeho vztahu přivedla někoho čtvrtého!“ Když kolekce vyšla, napsala nám paní, jestli nám může poslat svoji už rozchodovou větu, jestli bychom ji nemohly jen sdílet, že by jí to pomohlo a ulevilo se jí. Samozřejmě jsme to udělaly, ta věta zněla: „Nejsem dostatečně dobrý pro naši lásku.“ Tohle bylo začátkem prosince 2017 a měly jsme nějakých osm set sledujících – a do konce měsíce to bylo sto tisíc, jenom jsme koukaly, co se nám dvěma událo! Nejspíš se nám náhodou povedlo najít takovou skulinku, téma, o kterém se lidé moc nebavili, nezveřejňovali ho.

Dokonce jste o tom vydaly i knihu!

Dvě. Terapie sdílením I. a pak II., oslovil nás nakladatel, a knížky se fakt prodávají, mají úspěch. Přitom v tom není příběh, je to jako když čtete vtipy, pobavíte se. Setkala jsem se s názorem, že se těm absurdním debilním hláškám vysmíváme, zlehčujeme to, ale tak to není. Mě jenom baví sledovat, jak to může mít někdo v hlavě takhle nastavené? To snad musel myslet jako vtip, srandu... Ne.

A jak to vypadá teď?

Lidé nám psali a pořád píšou, že jim to strašně pomáhá, že jsou rádi, že se těch zakletých slov nebo vět vyvěšením na naší zdi tak nějak zbaví, uleví se jim. Někdy velmi prosí, ať to tam visí, že to potřebují. Celá tahle událost nás hodně ovlivnila a nasměrovala i do budoucna.

Jak?

Když se ta vlna zvedla a začaly jsme spravovat Instagram a věci okolo, vůbec jsme to nečekaly, nebyly na to nijak připravené a celý rok byl hodně pracovní, aktivní, já navrhovala, Ester hrála, obě máme děti, frmol... Byly jsme už fakt unavené a shodly jsme se, že bychom se měly naučit odpočívat. Normálně si odpočinout, to je věc, které vůbec nejsem schopná, dokonce ani s rodinou ne, máme kvůli tomu trošku spor s manželem. Jak třeba o víkendu slyším, že dítě ráno vstalo, už jdu ven z postele, nejsem schopná dát hlavu pod polštář a spát dál. Tak vznikl snílkovský módní projekt – z únavy a neschopnosti odpočívat.

Snílkovský projekt?

S Ester jsme se domluvily a společně odjely na čtyři dny do wellnessu, kde jsme si pracovaly pomalým, příjemným tempem a vymyslely, že uděláme snovou kolekci o odpočinku. Šaty, které jsou koncipované tak, že v nich můžete i spát! Potisk bavlny, ze které jsou ušité, připomíná peřinky ze starých chaloupek, vychází ze střihu starých nočních košil – odpočinout si, vstát a vyrazit s košíčkem na trh pro zeleninu, bylinky a odpočívat dál. Sníme!

Teď asi bude víc času na odpočinek, a snění, nebo pracujete i v karanténě? (rozhovor proběhl na jaře 2020 - pozn. redakce)

Galerii mám zavřenou. Ujela jsem se všemi dětmi na Šumavu. Zakázky odpadají nebo se mění termíny. Moje švadleny i já šijeme roušky. Ale samozřejmě to vnímám i pozitivně. Věnuju se více dětem a pracuju na nových projektech, které jsem měla v hlavě, a nebyl na ně čas.

Ve své galerii šijete pro dámy i pány, jací jsou pánové klienti?

Co mám zkušenosti, tak chlapi většinou nemají jasnou představu, spíš chtějí, aby jim to prostě slušelo, moc tomu nerozumí, a tak si strašně rádi nechají poradit a celý proces si užívají od začátku do konce: člověk jim oblečení navrhne, připraví, nazkouší a oni nemají moc tendence do toho zasahovat, protože prostě nevědí. Ale asi to není pravidlo, spíš mám štěstí.

Ženy většinou na módu názor mají, dají na ten váš?

To je různé, některé ženy vědí naprosto přesně, co chtějí, což je mi vlastně příjemné. Když člověk názor nemá, musíte ho k němu svým způsobem dotlačit, aby se v oblečení ve výsledku cítil dobře, a je sázka do loterie, jestli to klapne, nebo ne. Nebo třeba přijde žena s tím, že v žádném případě nemůže mít šaty stažené v pase, a když to vyzkoušíme, moc jí to sluší a ukáže se, že její pocit byl úplný nesmysl. Nikdy nechválím, jen aby měla zákaznice dobrý
pocit, neříkám, jak jí to ohromně sluší, ačkoli si to nemyslím, to nedělám. Pro mě je výsledek práce strašně důležitý, nesnesla bych, že chodí v oblečení ode mě, které jí nejde.

Když se rozhlédnu po vašem ateliéru, vidím až na výjimky pastelové barvy, to je teď v módě?

Víte, že vlastně nevím? S barvami je to se mnou složité. Původně jsem dělala grafický design, hodně malovala a odjakživa jsem inklinovala k pastelovým tónům. Nesnášela jsem třeba moment, když si koupíte krabičku pastelů a jsou v ní jen jednotlivé základní barvy – z toho mám něco vytvořit? To jsem radši udělala černobílou kresbu, protože jsem to vlastně nedokázala. Tlumené barvy a různé odstíny jedné barvy na mě působí harmonicky.

A co když barvu, kterou nesnášíte, budu jako zákaznice vyžadovat?

To jsem zažila jenom asi dvakrát, kdy mě zákaznice přesvědčovala, že chce oblečení ve své oblíbené barvě, se kterou jsem měla fakt problém. Byla to taková ta trávníková zelená, přes to jsem se dostávala hodně těžko, ale zvládly jsme to nakonec dobře. Když pak vidím radost a úsměv zákaznice, tak mě to těší, ale při procesu výroby jsem lehce trpěla.

Zatím jsem se nesetkala s návrhářem, jehož nejmilovanější barvou by nebyla černá. Jak to máte vy?

Taky tak.

Je pro mě celoživotní záhadou, proč návrháři hromadně chodí v černé?

Celoživotní záhadu bych vám rozřešila ráda, ale já tomu taky nerozumím a taky se snažím odhalit, čím to! Já se v černé cítím opravdu nejlépe, je to velmi elegantní barva. Když děláte úplně jednoduché minimalistické střihy, tak v černé sluší nejvíc, ačkoli taky ne úplně každému, to je pravda. Já jsem hodně stydlivá a introvertní a trošku se v ní schovávám, skrývám se za ni, nepotřebuju třeba přijít do společnosti a být hned vidět. Slyšela jsem názor od lidí, co pracují s energiemi, že by se černá neměla vůbec nosit, že je to smutná barva, ale já ji tak nevnímám. Ale máte pravdu, posedlost návrhářů nosit černou je prostě záhada.

U zákaznic je také oblíbená?

Je, ale nesluší úplně každému, některé dámy v ní tak nějak uvadnou, hned vidím, že to není jejich barva. Z krásného motýla se najednou promění v šedou myšku, ale pak jim dáte žlutou, růžovou nebo modrou a úplně se rozsvítí.

Rozlišujete na teplé a studené typy?

Pravidlem to není, ale ano, vždycky to zkoušíme. Třeba u sebe jsem měla odjakživa pocit, že jak jsem světlá a mám světlé vlasy, tak mi vůbec nejde žlutá nebo světle růžová, ale letos jsem se na první pohled zamilovala do žlutého kabátu, na který jsem náhodou narazila. No, téhle lásce nejspíš nahrálo i to, že mi byla hrozná zima. Oblékla jsem si ho a najednou jsem cítila, že se se mnou fakt něco děje, lidi, kteří mě znají, byli paf, že jsem se celá rozzářila... Žila jsem v omylu a občas z něj vyvedu i překvapené zákaznice.

JOSEFINA BAKOŠOVÁ (1978)

JOSEFINA BAKOŠOVÁ (1978)

• Módní návrhářka. Narodila se v Praze.

• Vystudovala střední školu grafického designu, Výtvarnou školu Václava Hollara a alternativní a loutkovou scénografii na DAMU, kde objevila lásku ke kostýmu a k textilu.

• V roce 2006 založila vlastní galerii Harddecore.

• Každoročně představuje limitované kolekce, věnuje se zakázkové tvorbě a stylingu.

• Rekonstruuje galerii a mění koncept v showroom svojí značky a několika vybraných šperkařů.

• Je vdaná, má tři děti.