Jednou jste řekl, že se s dětmi učíte od sebe navzájem. Začala bych tím, co učíte vy je: co je to nejdůležitější, co se snažíte žáky naučit?

Pro mě je nejdůležitější, aby si všímali jeden druhého, aby vyrostli v silné osobnosti, aby dokázali pracovat s informacemi, aby je dokázali nějakým způsobem aplikovat a také filtrovat. Aby ten jejich život nebyl jen o tvrdých loktech, ale aby dokázali vnímat, že každý člověk má hodnotu a že je důležité být solidární. Tomu bych je rád naučil. A hlavně bych chtěl, aby se naučili naslouchat lidem kolem sebe, protože pak jsou schopni své okolí chápat.

Měl by právě tohle být úkol školy?

Já doufám, že ano. Kdysi se mě zeptali, v čem vidím budoucnost školství, a já řekl, že v tom, že začne pracovat s tichem. A přijde mi, že to je dneska hrozně důležité. My na sebe hodně křičíme, máváme argumenty a chceme se prosadit, aniž bychom vlastně vnímali, jestli nás ten druhý člověk poslouchá, nebo aniž bychom my poslouchali jeho.

Takže za mě to je úkolem školy. Dnešní škola nemůže v mnoha věcech konkurovat Googlu nebo umělé inteligenci. Ale to, s čím může pracovat, je osobnost studenta, kterého máme před sebou.

VIDEO: Podívejte se na rozhovor s Karlem Gambou!

Zdroj: Youtube

Učíte základy společenských věd na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Co si pod tím můžeme představit?

Učím především studenty prvního ročníku, kde se v první polovině probírá takzvaná prosociální výchova. V ní se studenti učí komunikaci, aktivnímu naslouchání nebo také sebeúctě. Buduje se klima třídy.

V druhé polovině roku se pak učí psychologie, kde probíráme terminologii, základy obecné psychologie osobnosti a vývojovou psychologii a další obory. A pak učím hodiny společenských věd ve čtvrtém ročníku a tam je filozofie, ve třetím a čtvrtém ročníku mám seminář společenských věd.

Tak to učíte přesně to, co chcete…

Nestěžuju si, baví mě to a jsem rád. Koresponduje to s mým naturelem. Učím ještě také mediální výchovu a ve čtvrtém ročníku mám seminář psychologie a přijde mi, že to všechno dohromady je takové komplexní vzdělání člověka, které každý z nás potřebuje pro orientaci ve společnosti.

Známkujete? Dají se takové předměty vůbec hodnotit?

Známkovat musím. Ale zrovna v těchto věcech vystaví tu pravou známku až kolektiv, ve kterém daný člověk funguje nebo nefunguje. Já vím, že to zní asi jako klišé, ale ono se to opravdu známkuje velmi těžko. Uvítal bych určitě možnost slovního hodnocení. Nicméně co se mě se týká, všímám si především, jak se žáci chovají, na co reagují, co je zajímá, abych věděl, jakým směrem směřovat samotnou výuku.

Napadá mě, že pokud se s dětmi bavíte o těchto věcech od prvního ročníku, musíte být asi školou bez šikany. Jste?

Já nevím. Myslím, že ano, že šikana u nás není. My každopádně děláme vše pro to, aby nebyla. Právě v prosociální výchově se věnujeme tomu, aby studenti pochopili hodnotu sama sebe. Protože když znáte svoji hodnotu, tak se s vámi velmi těžko manipuluje. A také aby poznali hodnotu lidí kolem sebe. A pak… co je vlastně šikana?

Když vezmeme pět stupňů šikany, tak poslední dva u nás určitě nemáme. Ani druhý a třetí stupeň. Asi se občas v některé třídě najde jedinec, který nezapadne a cítí se osamocený a odstrčený vrstevníky. To pak řeší třídní učitel prací s kolektivem.

Co je třetí, čtvrtý a pátý stupeň šikany?

To jsou fáze, kdy si už agresor nastavuje vlastní pravidla v dané třídě, ostatní žáci s nimi souhlasí a obvykle pak musí nastoupit odborník zvenčí. Například psycholog nebo v těch posledních fázích i policie. To jsou případy takové té tvrdé šikany, o které se točí filmy.

Dáte mi příklad nějaké aktivity, kterou s žáky děláte v prvním ročníku?

Nezlobte se, ale nedám. Dělám jednu aktivitu, na které si studenti uvědomí princip, na jakém stojí právě ostrakizace. Jenže když vám to prozradím a vy to napíšete, může si to někdo přečíst a zkoušet. Jenomže bez dalších informací a zkušeností se to může lehce vymknout kontrole. Já jsem si všechny věci, které dělám, prožil na sobě a pod vedením supervizorů.

Když se tato aktivita dělá v terapeutickém výcviku, vždy je tam člověk, který danou činnost sleduje a kdykoliv do dění vstupuje a radí, na co se zaměřit, kde vidí problém. Ale když si přečtete několik vět a zkusíte to, můžete způsobit více škody než užitku.

My jsme se dosud bavili o tom, co učíte děti vy. Co učí naopak ony vás?

Strašně moc věcí. Třeba pohled na dnešní svět, nebát se využívat technologie, učí mě svůj jazyk. Myslím si, že je hrozně důležité pochopit způsob jejich uvažování. Možná to znáte, nejen třeba u dětí, ale i u manžela, že mu řeknete, aby něco udělal, a on udělá něco úplně jiného, protože to prostě jinak pochopí.

My sice používáme stejná slova, ale každý vnímá jejich význam trochu jinak. A studenti prostě mají jiný způsob vnímání jazyka. Učí mě, abych je poslouchal a snažil se pochopit, o čem mluví. A teprve potom k nim mohu mluvit a doufat, že to pochopí.

Můžete být konkrétní?

Například ve filozofii se mě zeptala jedna studentka, k čemu se to vlastně všechno učíme. Vždyť je to nějaký soupis filozofů a jejich myšlenek. K čemu to ale je? To byla dobrá poznámka. Začali jsme ten význam hledat společně a došli k tomu, že téměř každý z těch filozofů má také etický rozměr a filozofie může být dnes pro studenty kotva morálního chování, takový etalon, podle kterého mohou posuzovat své chování. To je třeba něco, co oni chápou.

Mluvil jste o tom, že vás učí nebát se využívat technologie. Co jste tím myslel?

Starší kolegové mají mnohdy strach z toho, jak společnost kvůli technologiím a umělé inteligenci zhloupne. A já si to právě díky svým studentům nemyslím, protože vidím, že ji dokážou používat smysluplně. A myslím si, že jsme to my, kdo se to musí naučit.

A jako učitelé ji nemůžeme ignorovat, protože naši žáci v tom žijí, je to jejich svět. Já je nepřinutím, aby se vrátili zpátky na stromy, ale můžu jim ukázat, k čemu všemu můžou umělou inteligenci použít.

Na druhou stranu je pravda, že technologie možná využívají až moc, je těžké je od nich odtrhnout…

To slýchám často. Ale já jsem se třeba zeptal studentů prvního ročníku, kdy by dali svému dítěti mobilní telefon. První ročník střední školy, to je ještě taková ta doznívající puberta. A víte, co mi řekli? Nejdříve tak ve třetí, čtvrté, páté třídě. My si myslíme, jak děti nemohou bez mobilu žít, ale ony si uvědomují, že je to problém. A čím jsou starší, tím více to vidí.

Takže bych řekl, že je to často jen taková představa o nich. Stejně jako se říká, že jsou to sněhové vločky. To si třeba také vůbec nemyslím. Je to jen taková naše výmluva, která skrývá fakt, že jim vlastně často nerozumíme.

Vy jim rozumíte?

Nevím, jestli jim rozumím, jen vidím, s čím vším se musejí vypořádat. Já současným dětem ten jejich svět fakt nezávidím. To kvantum věcí, které musejí vstřebat! A teď se nebavím jen o škole, ale také o všem mimo školu, včetně virtuálního světa, ve kterém jsou. Otázka je, jestli jsme se my museli vypořádávat s takovým návalem informací a s takovou zahlceností. Oni jsou také mnohdy vedeni k tomu, aby jeli na výkon, což často vůbec nechtějí. A pak… vždy když někdo mluví o sněhových vločkách, tak si říkám… on se tak ale člověk nerodí, že?

Někdo je k tomu musel dovést. A to jsou rodiče, naše generace. A někdy mi přijde, že na ně tímto odsuzováním svalujeme naše prohry. Nedokážu říct, nakolik jim rozumím, ale myslím, že když začnu být více zticha a vnímat, co mi chtějí říct, mám šanci jim rozumět lépe.

Je nějaký způsob, jak jim v životě pomoct?

Ano, myslím, že je. Učit je, jak pracovat s informacemi a jak je správně filtrovat. Dneska je snadné se v záplavě informací ztratit, takže je potřeba, aby se naučili vybrat to podstatné a pravdivé. Pak je důležité jim nabízet pozitivní vzory, se kterými se můžou ztotožnit. Mladí lidé často hledají inspiraci a příklady, ať už ve škole, nebo mimo ni. Když jim ukážeme někoho, kdo jde příkladem, může to pro ně být motivace a směr.

Ale co je asi úplně nejdůležitější, je být s nimi. Opravdu s nimi být. Jako učitel bych měl být víc než jen někdo, kdo si odučí svoje hodiny a jde domů. Měl bych tu pro ně být, naslouchat jim a zajímat se o jejich problémy a radosti.

Já věřím, že učitelství není jen zaměstnání, ale povolání. Chápu, že s tímhle možná někteří nebudou souhlasit, ale pro mě to takhle je. Ukázat studentům, že je někdo vnímá a bere je vážně – to je podle mě to nejvíc, co jim můžu dát. Všechno ostatní si najdou jinde.

S tím asi souvisí projekt doprovázení, který na vaší škole funguje. Co se v něm děje?

To je hodně zajímavý projekt, kdy vlastně učitelé a vychovatelé – protože součástí naší školy je také internát – jsou takzvaní doprovázející. Nechci říct mentoři, lektoři, ani koučové, protože nic z toho to není, to slovo je opravdu doprovázející. Studenti si vyberou učitele a ten se mu půlrok věnuje. Každý má tak maximálně čtyři studenty, podle toho, kolik má času a energie. A řeší spolu různé věci.

Je účast pro studenty povinná?

Ano, je. Já s tou povinností tedy vnitřně bojuju, ale na druhou stranu je to většinou tak, že žáci, kteří by to potřebovali, by se do takového projektu sami nepřihlásili. A tím, že je to povinné, se předejde tomu, že by nám mohli proklouznout ti, kteří právě podpořit a podepřít potřebují.

Jak to funguje v praxi? Jak často se scházíte? O čem mluvíte?

Scházíme se jednou za dva týdny na zhruba půl hodiny až hodinu a ten rozptyl témat je obrovský. Od toho, s kým se rozešli, až po to, jaký si vybrat seminář nebo jak ve škole pracovat. Mluvíme i o jejich koníčkách, o tom, co je baví a rozvíjí. Opravdu široké spektrum. A vy jdete jenom tam, kam vás daný student pustí. Nikdy nesmíte jít za hranici něčeho, co on nechce. A to je například dobré i pro učitele, my máme často tendence všechno vědět nejlíp a přesně vědět, jak to má být. A tady vlastně nastavuje pravidla i hranice sám student.

Napadá mě, jak velká musí být důvěra studenta k učiteli, aby se mu nějakým způsobem svěřil, aby se nebál, že to proti němu zneužije…

To musí. Hodně záleží, jak si ji dokážete u studentů vybudovat. Můžete si povídat celý půlrok o tom, že venku svítí sluníčko nebo prší, ale dál se nedostanete. Anebo se můžete dostat i k hlubším tématům. Samozřejmě ale máme základní pravidlo, že co se řekne na těchto schůzkách, patří jen tam. Ty věci se prostě nezveřejňují.

Protože jakmile byste to udělala, ztratila byste důvěru a mohla byste v projektu skončit. Už by k vám nikdo nešel. A naopak, pokud mezi žákem a učitelem vznikla dobrá atmosféra, může si student říct, že chce pokračovat dál, i když to v dalších letech už není povinné.

Jak si stojíte vy? Jakou máte důvěru? Stojí se na vás fronty?

Myslím, že ne, protože u nás máme spoustu šikovných učitelů a vychovatelů. Já mám nastavený počet lidí, které zvládnu, většinou si beru jednoho, maximálně dva nové. Každý student si píše své preference, co by od tohoto programu očekával, co hledá a klidně i jmenovitě kterého by chtěl učitele. Koordinátoři pak ty dvojice spárují.

Já mám studenty, které vedu už třeba druhý třetí rok, tak se věnuju i jim. Končí často až ve čtvrťáku, kdy už jdou hodně svým životem – a to je v pořádku. Proto mám vždycky místo jen tak na jednoho člověka.

Mně tato setkání trochu připomínají psychoterapeutické sezení…

To právě ale nesmějí být. Terapie je terapie. Pokud se při našem sezení otevře vážnější problém, odkazujeme studenty na našeho školního psychologa. Tady jde spíš o to, aby žáci poznali učitele i z jiné stránky, neviděli v něm jen toho kantora z hodiny, který po nich jen něco chce. Cílem je, aby viděl, že i škola může být přátelská, podporující a vlastně docela zajímavá.

Zdroje: časopis Vlasta