V jednom dni přednáška v Ostravě a dva rozhovory v Opavě, zítra přednášíte ve Frenštátě pod Radhoštěm. To je běžná součást vaší práce?
Jednou až dvakrát za měsíc vyjedu na domluvené přednášky a besedy, které se snažím sdružit do dvou tří dnů, abych pořád nelítal z jedné strany republiky na druhou.
Baví vás to?
Momentálně je to jedna z věcí, které mě baví nejvíc. Pracovat online je super, ale osobní kontakt je nenahraditelný.
V čem přesně?
Je to podobné jako argumentovat v online komentářích, nebo naživo. Úroveň rozhovoru, předání energie, prostor pro vzájemné porozumění – to se vůbec nedá srovnat. Každá přednáška dopadne trochu jinak. Vystupujete před lidmi a až na konci se dozvíte, jestli se vám to povedlo. Je to pokaždé výzva a ty já mám moc rád.
O čem jste přednášel na Ostravské univerzitě?
Přednášku jsem nazval Strach, smysl, motivace. Když jsem byl na střední škole nebo jsem začínal vysokou, sám bych o tom rád slyšel. Třeba že výběr vysoké školy nemusí být definitivní rozhodnutí. Na přednáškách se snažím lidem předávat – věřím, že podnětné – myšlenky a trochu know-how. Jak nevyhořet, kde hledat motivaci, jak občas restartovat, co děláme…
Téma strachu se objevuje i ve vašich videích. V jednom mluvíte o smrti, ve druhém reagujete na loňskou dvojnásobnou vraždu v Bratislavě, jejímž důvodem byla nenávist kvůli sexuální orientaci.
Strach je poslední dobou leitmotivem mé tvorby, protože vnímám, že v těžkých časech je ho ve společnosti vždycky víc. Snažím se ho pojmenovávat a přemýšlet nad tím, jak ho překonávat. Ať už je to strach z odlišnosti, z toho, co s námi bude po smrti, z toho, že neznáme odpovědi, z výzev před námi, kdy si úplně nevěříme… Když zvládneme nějaký strach překonat a zjišťujeme, co nám to dalo, je to moment, kdy se v životě nejvíc učíme. Spousta lidí se ale nedostane ani přes tu první fázi – nezvládnou překonat překážku, kterou jim vlastní strach postaví.
Líbí se mi, že ve svých videích dáváte divákům i odžité rady, přitom je ale nepoučujete.
Když se na mě někdo snaží působit mentorsky, ne vždy to padá na úrodnou půdu. Naopak hodně slyším na osobní zkušenost. Na sociálních sítích působím a aktivně tvořím přes deset let, proto věřím, že už jsem nějaké zkušenosti načerpal a něco málo můžu i předávat. Rád to ale dělám na základě konkrétních příkladů. Jako když jsme objížděli české školy pro dokument Kovy řeší dějiny (televizní dokument z roku 2020 o výuce moderních dějin na českých školách, pozn. aut.). Na pozitivních příkladech jsme ukazovali, že lze učit i jinak, a hledali jsme odpovědi na otázku, proč někde ano a jinde ne.
Máte velmi široké pole působnosti. Lze vás vůbec představovat jen jako youtubera, když přednášíte, moderujete, píšete knihy…
Jsem skoro rád, že je těžké mě hodit do nějaké škatulky. V první řadě asi budu youtuber, protože tvořím obsah na youtube. Ale hlavně jsem člověk, který pozoruje svět kolem sebe, snaží se mu porozumět a má to štěstí, že s ním na té cestě jdou jeho diváci, čtenáři i posluchači. Občas se společnými silami snažíme přijít na to, co se kolem nás děje, a to mě baví nejvíc. Vím ale určitě, co nejsem – tanečník! Na to talent opravdu nemám (v roce 2019 se zúčastnil soutěže StarDance, pozn. aut.).
Říkáte o sobě, že tvoříte videa se zálibou kouzlit úsměvy na tváři. Některé vaše kusy jsou zábavné, až ztřeštěné, jiné mají ale velmi vážný obsah. Má to nějaký vývoj?
Řekl bych, že to přišlo s věkem. Je přirozené přizpůsobovat tvorbu tomu, kde právě životně jsem nebo co mě zajímá, aby byl výsledek autentický. Přirozeně tedy trochu ustoupila čirá zábava a začala se do toho míchat vážnější témata.
Jak mezi tím hledáte rovnováhu?
Když natočím vážné téma – například videa o Bělorusku, evropské legislativě nebo o smrti – musím se z toho nějakou dobu vzpamatovávat. Proto jsem rád, že nemusím supernáročná témata dělat každý týden. Když mám chuť si zablbnout, můžu. Kanál na youtube je v tom zcela svobodný. Nemusím se nutně stylizovat a tlačit do role baviče, mudrce nebo nějakého experta.
Váš kanál na youtube má přes 920 tisíc odběratelů, pravidelných diváků máte odhadem čtvrt milionu. Mají pro vás ta čísla význam i teď? V autobiografické knize Ovšem vzpomínáte, jaké to bylo ve čtrnácti, když u vašeho prvního videa začaly naskakovat první desítky odběratelů…
Teď je mnohem těžší si to představit. Nejsilnější byl první moment, kdy pochopíte, že se na vaše videa dívá někdo, koho jste nikdy neviděli. Baví ho, co točíte, což je trochu důkaz, že to děláte zajímavě. Najednou je těch lidí tři sta a říkáte si „To už je hrozně moc lidí!“. A pak ta čísla rostou, nuly na konci přibývají a je čím dál těžší si to uvědomit. I teď jsou pro mě čísla důležitá, protože ukazují, že se mi daří dostávat témata do širší společnosti. I proto neváhám občas udělat divácky méně atraktivní téma, kterému se chci věnovat. Pro jakéhokoli tvůrce není zdravé upnout se na popularitu. Pak může spadnout do průměrnosti nebo snahy se zavděčit.
Jaké téma je méně atraktivní?
Třeba popis evropské legislativy není na první dobrou to, co si chcete pustit po těžkém dnu v práci. Naopak mezi odlehčená témata patří sestřihy hudebních nebo politických bizárů. Jsem rád, že je tu poptávka i po těžších tématech, protože je tolik youtuberů nedělá.
Jak lidé reagovali na vaše video o smrti?
Nechtěl jsem, aby bylo depresivní, ale aby spíš vyzývalo „Pojďme se nad tím zamyslet s úsměvem.“. To se myslím povedlo. Mám radost, že se dostalo z mé divácké bubliny k lidem, kteří na moje videa běžně nekoukají. Z jejich reakcí jsem usoudil, že v nich snad něco zanechalo.
Souhlasím. Tématu jste se zhostil bez patosu, s úctou i chytrým humorem a také fundovaně, když jste srozumitelně ukázal přístupy ke smrti v různých náboženstvích. Proč jste si vybral tak těžké téma, které je u nás stále tabu?
Protože je hrozně zajímavé. A je škoda, že se stále málo mluví třeba o paliativní péči nebo o tom, že se nám smrt tak trochu vzdaluje. Že sice prodlužujeme délku života, ale neprohlubujeme jeho kvalitu, která s přibývajícími roky klesá.
Mě v tom videu zaujala myšlenka, že člověk se i přes slzy může smát. Vy se smrti nebojíte?
Humor může být lék na smutek, beznaděj i zoufalství. Někdy ten poslední. Vztah ke smrti popisuju ve své knížce, kde píšu o smrti dědečka. Byla to moje první zkušenost, děda byl tehdy můj skoro nejlepší kamarád… Jak jsem to téma zkoumal letos, uvědomil jsem si, jak se pohled na smrt může během života zajímavě měnit. Třeba když je najednou smrt za rohem… Teď se jí nebojím, ale kdo ví, jak budu mluvit v jiné životní situaci.
Letos na jaře jste začal nahrávat vlastní podcast nazvaný LOG. A jste v něm mnohem víc osobní než ve videích.
Je to pro mě vlastně osvobozující formát, kde si můžu dovolit být osobnější, jít víc do hloubky a pustit posluchače o trochu dál, protože jsou připraveni víc vnímat obsah, na formě záleží už míň. Přiznám se, že být osobní je pro mě ve zvuku komfortnější než na videu. A nejsem limitován dvaceti minutami, což je u videí zhruba maximum, co na youtube zvládnu.
Do podcastu budete také zvát hosty k rozhovorům. Připravoval jste se na to?
Je pravda, že je to hodně jiná disciplína. Mám rozhovory rád, protože nejsou o vás, ale o tom druhém. Vaším úkolem je vést rozhovor tak, abyste z respondenta dostali to nejzajímavější a aby si to ideálně i užil. Beru to jako další výzvu, zároveň se už můžu opřít o nějaké zkušenosti.
Pro Televizi Seznam jsme dělali pořad s řadou hostů včetně současného prezidenta. Mám ze sebou také rozhovor s dalajlamou nebo s Jeanem-Claudem Junckerem (v roce 2017 byl předsedou Evropské komise, pozn. aut.). Občas moderuju panelové diskuse, kde je víc lidí a musím to celé uhlídat. Jsem vděčný za tyto příležitosti zocelit se praxí než se to někde učit teoreticky.
Máte už seznam hostů?
Zatím v hlavě, ale skládá se to tak nějak samo. Poslední dobou mě fascinuje téma intuice, která je pro mě jako dobrý a fungující kompas. Chci pozvat jednoho respondenta, který o rozhodování vede předmět na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Bude to můj první podcastový dialog a věřím, že brzy poté, co vyjde náš rozhovor ve Vlastě, bude venku i tenhle díl.
Na začátku jste zmínil, že výběr vysoké školy nemusí být definitivní rozhodnutí. Co přesně jste studoval?
A nedostudoval. Šel jsem do třetího semestru a už jsem věděl, že buď, anebo. Buď kariéra, nebo škola. Studoval jsem tehdy obor Marketingová komunikace a PR na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
Jak své rozhodnutí odejít z univerzity vnímáte dnes?
Jako dobré, v tu chvíli mi dávalo smysl. Měl jsem najednou víc energie a času, tvorba videí mě spolkla se vším všudy. Mohl jsem se ale věnovat i dalším projektům, které bych jinak neměl šanci stíhat. Rozhodně toho nelituju a po těch letech mám i lepší představu, jaký obor by mě zajímal, než když jsem končil na gymplu.
Jaký?
Směr, kterým by mě bavilo jít teoreticky, je sociologie. Vlastně se propisuje i do mých videí, kde rád zkoumám, proč něco ve společnosti funguje a něco jiného ne.
Novinkou u vás není jen podcast, ale také účast v divadelním představení Krajina 0, s premiérou 2. května v Divadle Na Fidlovačce. Koho tam hrajete?
Neodběhám si to na prknech, ale hraju postavu, která je promítána. Je to představení pro mladé, v jejich jazyce, o aktuálních problémech, které je trápí. Kromě různých typů vztahu s rodiči zkoumá i vliv, který do jejich dospívání a vztahů vnáší internet a sociální sítě. A to je právě moje role – hraju postavu nazvanou Sir, podle Siri, hlasové asistentky z iPhonu. Je to trochu ambivalentní postava. Občas vám přinese informaci, která se může hodit, ale hodně záleží, jak si ji přeberete. Někdy může vést k ne úplně dobrým věcem.
O vlivu užívání internetu a sociálních sítí nejen na děti bychom mohli mluvit hodiny. Lze stručně shrnout jeho plusy a minusy?
To je zcela individuální. Sociální sítě jsou nástroj, který nám může pomoci, ale také hodně věcí zkomplikovat. Nejtěžší je, že je to nástroj velmi složitý. Používáme ho skoro všichni a mám pocit, že se s ním učíme zacházet za běhu. Je místy sofistikovanější, než jsme si schopni připustit, a občas používá on nás, nikoli my jeho, což je nebezpečné. Spousta lidí dokáže sítě využít pro opravdu fantastické věci, ale pak je tu řada lidí, kteří je umí dost znepokojivě zneužívat. A dost uživatelů si stále neuvědomuje vliv, který na ně sociální sítě můžou mít. Myslím, že se na to společnými silami snažíme přijít – co s námi dělají, jak je používat lépe, jak fungují algoritmy, které nám obsah na sítích předžvýkávají. Mám k tomu jednoduchou radu: řekněte si, jak se cítíte před tím, než otevřete sociální sítě, a jak se cítíte po hodině jejich užívání. Pokud hůř, je na čase něco změnit.
A kdy začít užívat sociální sítě? Ptám se jako matka dětí na prahu puberty. Vy jste začal na youtube v deváté třídě.
Zdráhám se určit univerzální věkové limity a hranice, protože mentální věk je u každého jiný. Někdo je zocelený a připravený vrhnout se do těchto vod ve třinácti, protože nad mnoha věcmi přemýšlí zdravěji než řada dospělých. A někdo to tak mít nemusí. Samotnému mi ve dvanácti vadilo, když mi lidé říkali „To ještě není pro tebe!“, přitom jsem už věděl, že jo. Čím dřív se dítě naučí se sociálními sítěmi pracovat, tím lépe, protože budou součástí jeho života. Důležité ale je promluvit si s ním o tom, že internet může být i nepříjemné a nebezpečné místo. Co dělat, když na jeho videa přijdou negativní reakce? Co dělat, když se ocitne v síti, což zmapoval režisér Vít Klusák (dokument z roku 2020 odhalující praktiky sexuálních predátorů na internetu, pozn. aut.).
Jaký jste byl, když jste začínal? V prvním díle podcastu říkáte o svém mladším já, že bylo lúzr. Jako fakt?
Těžký lúzr, hlavně v kolektivu. Vůbec jsem nevěděl, jak na to. Nebyl jsem sebevědomý, v pubertě jsem se uzavřel do sebe a přestal komunikovat. O vlastních emocích jsem nemluvil vůbec. Tloukla se ve mně představa o tom, co znamená být kluk a co už ne. Tehdy jsem se vypořádával s identitou, což bylo na pár let hodně práce. Musel jsem z toho vyrůst a dospět.
Jakou roli v tom sehrál váš coming out? Veřejně jste svou sexuální orientaci přiznal po dvacítce.
Pro mě to byla finální zkouška dospělosti. Byl jsem na konci cesty, kdy jsem si to vyřešil v sobě, a bylo potřeba udělat i krok, kdy to dáte vědět veřejně. Obzvlášť když jste v pozici jako já. Protože do té doby mě všichni zkoumali pod lupou nebo se to snažili odhalit. V mnoha věcech byl pro mě veřejný coming out osvobozující – najednou už to nemusíte řešit, už to není problém, ale vaše součást.
Zároveň jste se chtěl stát majákem, to jsou vaše slova, pro další LGBT+ lidi. Máte za těch pět let zpětnou vazbu, že se vám to daří?
Věřím, že ano. Už jen tím, že ukazuju, jak vypadá můj život. Že na konci cesty může být spokojený a naplněný život po osobní i partnerské stránce. Když vyšla kniha Ovšem (v roce 2017, pozn. aut.) a vydal jsem video s coming outem, reakce lidí byly neskutečně pozitivní a chápající, ve společnosti to hodně rezonovalo. Psaly mi stovky mladých lidí, kteří to také řeší, s prosbou o radu. Pokud jsem mohl být jen malou součástí na jejich cestě ke smíření, tak co víc si přát?
Jak si představujete ideální partnerský život? Vystihuje to vaše přání, že spokojený a šťastný život je, když můžete jít se svým partnerem i po třiceti letech na pivo a je to pořád váš nejlepší kámoš?
Přesně tak! Můj partner je můj nejlepší kamarád. A to je velké štěstí. Možná je to moje naivní představa, s tím pivem po třiceti letech, ale děje se to.
Ale jistě! Můj manžel je mojí nejlepší kámoškou už přes dvacet let.
Tak to je skvělý! Myslím, že recept je umět si dělat na sebe navzájem čas a vnímat se. Nesedět spolu jen u televize, ale povídat si, sdílet spolu a otevírat se, což je věc, kterou jsem se musel naučit. V dobře fungujícím vztahu se můžete od toho druhého učit, vzájemně se posouvat a občas si říct i nepříjemné pravdy, protože to je v životě hrozně zdravé.
Karel „KOVY“ KOVÁŘ
- Populární youtuber, moderátor, komentátor
- Na sociálních sítích působí přes deset let. Videa na youtube zveřejňuje od svých čtrnácti. Dnes má přes 920 tisíc odběratelů. Patří k nejvlivnějším Čechům na sítích.
- Svou tvorbou baví, ale otvírá i těžká témata a boří předsudky.
- Napsal dvě knihy, autobiografii Ovšem (2017) a pohádku iPohádka (2019). Od března natáčí vlastní podcast LOG.
- Absolvoval gymnázium, studium na Univerzitě Karlově nedokončil.
- Pochází z Pardubic, s partnerem žijí v Praze. Ve volném čase cestuje a běhá.
- www.youtube.com/user/TadyKovy
Zdroj: časopis Vlasta