Každá profese má svoji deformaci. Jaká je ta vaše?

Asi ta, že na lidi dost často zírám. Kolikrát si to vůbec neuvědomuju, je to podvědomá věc. Přece jen svou práci dělám už hodně dlouho a můj mozek okolní svět vnímá jako zdroj inspirace. Zvláštní je, že se mi tyhle vizuální dojmy a zážitky vynořují přesně v okamžiku, když je potřebuju. Kdybyste se mě zeptala na kolemjdoucího pána, dejme tomu ve světle modré košili, tak bych vůbec nevěděla, že byla takhle barevná. Při oblékání nějaké filmové postavy by se mi ale ten modrý odstín vynořil před očima… Prostě mám v hlavě takový sklad, kde se mi všechno tak nějak ukládá.

Využíváte toho i při doplňování svého vlastního šatníku?

Jsem typický příklad toho, že kovářova kobyla chodí bosa – svoje oblečení moc neřeším. Snažím se mít pár kombinací, ve kterých se cítím dobře. Nejčastěji chodím v džínách a triku nebo košili. Když je chladno, tak ve svetru a bundě. A chybět nesmí šátek nebo šála a pohodlné boty, nejlépe tenisky. V běžném životě nemám energii příliš se zabývat svým vzhledem. Nedokážu si představit, že bych volný čas trávila po obchodech.

V rámci profese se ale nakupování nevyhnete. Zvlášť když oblékáte film ze současnosti.

To je pravda, v takovém případě mě podobné výlety neminou. Většinou se snažím jít tam, kam by se vypravila daná postava. Když je mladá, dívám se na tvorbu mladých návrhářů nebo zajdu do secondhandu, když je starší a konzervativní, navštívím běžnou konfekci. Občas je to skoro až detektivní práce – hodiny a hodiny pátrám a hledám, dokud se moje představa nepotká s realitou.

A jak je to v případě historického filmu?

V takovém případě pro studium a inspiraci využívám depozitáře Národního muzea, kde mají ve sbírkách oděvy z různých historických období. Studuji dobové obrazy a fotografie. Pak kostým vymyslím, nakreslím, vyberu materiál a nechám ušít. Tomu samozřejmě předcházejí dlouhé diskuse s režisérem, ve kterých řešíme, o čem příběh vlastně je, jak se bude vyprávět, jaký bude vývoj postav a klíčové momenty jejich života. Někdy se stane, že oblečení musí vypadat obnošeně, takže ho ještě ničíme a patinujeme. Než se na hercích objeví před kamerou, je to dlouhý a náročný proces.

Vaším zatím posledním snímkem je Šarlatán, o osudech léčitele Jana Mikoláška. Film se mimo jiné odehrává v padesátých letech dvacátého století. Nebylo to z módního hlediska nudné období?

Je mi jasné, kam tím míříte – nástup socialismu znamenal pohledem laika totální šeď a nudu. Pro mě ale žádné období není nudné. Když se zeptám své maminky, která maturovala v roce 1959, v čem chodila, tak mi začne vyprávět o červených puntíkovaných šatech nebo o zelených hedvábných, které měla u maturity. Ženy té doby měly omezené možnosti, ale snažily se. Dámská móda byla pestrá. Pánové chodili trochu stereotypně, nejčastěji v šedém, hnědém, modrém nebo černém obleku, ale i tady se dají objevit zajímavé detaily jako třeba tvar klopy na saku nebo měnící se šířka ramen. Musím říct, že tehdejší krejčovina dosahovala špičkové úrovně. Jinak kostýmní výtvarník realitu přizpůsobuje celkové koncepci filmu, což souvisí i s výběrem barevnosti a všech detailů. Takže pokud si to příběh žádá, může být oblečení i šedivé a nudné.

Jaké vlastnosti a schopnosti by měl mít dobrý kostýmní výtvarník?

Určitě důslednost. Cesta od návrhu k hotovému kostýmu je dlouhá a vyžaduje zaměřit pozornost na každý detail. Pak samozřejmě kreativitu, taky by měl být dobrý diplomat. Komunikuje s velkým množstvím lidí od švadlen po režiséra a herce, vysvětluje a občas i přesvědčuje. Je to krásná, ale náročná profese, o které mají lidé zkreslenou představu.

Myslíte, že vidí jen pozlátko?

Přesně tak. Když někomu řeknu, že jsem kostýmní výtvarnice, většinou obdivně vzdychne a představí si hvězdný život na výsluní. Všechny ty slavnostní premiéry, bujaré večírky a s nimi spojené skandály, o kterých pak píše bulvár… Realita je ovšem taková, že filmařský svět je úplně obyčejný. Stejně jako všichni ostatní ráno vstaneme, někdy hodně brzy, třeba v pět. V práci pak kolikrát trávíme dvanáct hodin denně šest dní v týdnu. Je to dřina – psychická i fyzická. I když mám tým spolupracovníků, projde mi rukama každý kostým, a když se to nasčítá, jde o pěkných pár desítek kilo. Když se výsledek povede, člověk cítí určité uspokojení. Ale celkem často se stane, že se to nepovede. Tedy alespoň z pohledu kritiků, kteří si sednou ke stolu a za pár minut vyplodí článek o tom, jak jste to zkazili.

Jak se s tím vypořádáváte?

Už nějakou dobu recenze na filmy nečtu. Mám pocit, že kritici si neuvědomují svoji roli – mají se snažit, aby byl o český film zájem, a ne ho likvidovat. Pokud si myslí, že je něco špatně, ať na to klidně upozorní a dají návod, jak to napravit, ale oni se věnují tomu, aby divákům vysvětlili, proč nejít do kina. To mi přijde hloupé a nefér.

Český film je v krizi i kvůli epidemii koronaviru.

Když přišla první vlna a všechno se zastavilo, uvažovala jsem, co budu ve svých pětapadesáti letech dělat. Nic moc jsem nevymyslela. Moje profese je úzce specializovaná, nebylo by lehké se přeorientovat na něco jiného. Navíc mě baví a naplňuje. Možná bych mohla učit, ale to by mě neuživilo. Už jsem si to vyzkoušela a bylo to fajn, ale připravovala jsem se spoustu hodin a pak během chvíle předala všechny své znalosti, které jsem za život nasbírala. Honorář mi pokryl tak akorát návštěvu kavárny…

O navrhování modelů mimo filmovou branži jste neuvažovala?

Letos jsem poprvé navrhla a ušila dvoje svatební šaty. Byla to zajímavá zkušenost oblékat reálné lidi, a ne filmové postavy. Pociťovala jsem zodpovědnost, abych novomanželům ten velký den nepokazila. Dopadlo to dobře a měla jsem z toho radost. Bavilo by mě to, ale svatby jsou momentálně taky silně omezené. Musím říct, že budoucnost vnímám jako nejistou, ale věřím, že se natáčení nezastaví. V současnosti pracuju na slovensko-českém dobovém dramatu Služka, jehož hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Anka z Banské Šťiavnice, která přichází do Prahy, aby tam pracovala jako služka v jedné vysoce postavené rodině. Příběh se odehrává v letech 1912 až 1919.

Vy sama jste před více než dvaceti lety odešla ze Slovenska do Čech. Taky za prací?

Můj muž (kameraman Martin Štrba, pozn. red.) v té době v Čechách už pracoval. Domů jezdil jen jednou začas, což se nějakou dobu dalo zvládnout, ale pak už to začalo být neúnosné. Navíc se k moci dostal Mečiar a kvůli jeho politice se na několik let filmy na Slovensku přestaly točit. A tak jsme se spontánně rozhodli, že se přestěhujeme. Bylo to rychlé. A zpětně to nejlepší, co jsme mohli udělat, a to nejenom kvůli tomu, abychom byli všichni spolu. Díky přesunu do Prahy jsem dostala celou řadu příležitostí, o kterých bych si na Slovensku mohla nechat jen zdát. Od malých věcí jsem se dostala k těm velkým, a to díky režisérovi Honzovi Hřebejkovi, se kterým jsem se znala ještě z Bratislavy.

V roce 2003 jste navrhla kostýmy pro drama režiséra Ondřeje Trojana Želary, které bylo nominované na Oscara. Byl to zlom ve vaší kariéře?

Určitě, i za tuhle příležitost může Honza. Když se ho Ondra ptal, jestli nezná někoho na kostýmy, doporučil mě. Bylo to náročné, ale naplňující. Na etapy jsme natáčeli rok a půl, což je dnes naprosto nemyslitelné. A to především z finančních důvodů.

Kolik filmů vlastně máte na kontě?

Nemám to spočítané. Ale posledních pět let pro mě bylo extrémních – šla jsem doslova z filmu do filmu. V osobním životě jsem prožila těžké období a práce mě zachránila. Pomohla mi překonat tu nejbolestivější ztrátu.

Můžeme mluvit o tom, co se stalo?

Dlouho jsem nebyla připravená o tom mluvit, ale už asi jsem. Hlavně kvůli tomu, že věřím na sdílenou zkušenost a nejsem jediná matka, která přišla o syna. Tomu mému bylo třiadvacet a měl nádor na mozku, který mu lékaři objevili v osmnácti. Byl nezhoubný, ale blokoval důležitá centra. Špičkoví neurochirurgové řekli, že se do operace nepustí, že bude nejlepší nechat to být, dokud to půjde. A ono to také pět a půl roku šlo. Šimon dokončil střední školu a začal studovat fotografii na vysoké. Hrál na bicí v kapele a žil naplno. Až mu jednoho dne nádor zničil krátkodobou paměť. Po čtyřech měsících přišel konec… Krátce předtím mi bylo padesát a připadala jsem si nejšťastnější za celý svůj život – měla jsem skvělou práci, úžasnou rodinu, co jíst a kde bydlet. Vědomě jsem si to připomínala, tušila jsem, že tento pocit nemusí trvat dlouho. Do týdne bylo všechno jinak.

Když se něco takového přihodí, člověk hledá různé způsoby, jak se s tím smířit.

I já jsem samozřejmě hledala odpovědi a slyšela spoustu „mouder“, že to tak mělo být, že člověk dostane naloženo jen tolik, kolik unese. Že je to příležitost k růstu. A víte co? Raději bych zůstala malá. Nechtěla jsem růst tímhle způsobem… Jedno je ale pravda – Šimon mě změnil, a to pozitivně. I v poslední fázi nemoci byl velkorysý a laskavý vůči svému okolí. Do poslední chvíle se zabýval lidmi kolem víc než sám sebou. Když jsem s ním byla v nemocnici a na vedlejší posteli někdo vzdychnul, posílal mě, abych se šla podívat a pomohla mu. Možná to bude znít pateticky, ale udělal ze mě lepšího člověka. Měli jsme krásný vztah.

Jak vám pomohla práce?

Dala mým dnům smysl. Musela jsem ráno vstát z postele a jít udělat, co jsem slíbila. Pomohlo mi to odpoutat se. Když pak nějaký projekt skončil a já byla pár dní doma, hned to na mě zase padlo, takže jsem se rychle hrnula do dalšího filmu. Za pět let jsem jich udělala minimálně deset a k tomu několik seriálů. Brala jsem všechno, co přišlo… Ale před ztrátou neutečete: v jednu chvíli se tomu musíte postavit naplno, přijmout, co se stalo, a odtruchlit to. Nedávno mi někdo říkal, že mě obdivuje za to, že jsem to zvládla. Ale já to ještě nezvládla, nemám to za sebou a nikdy mít nebudu. Jen jsem pochopila, že nějakým způsobem musím jít dál a naplnit čas, který mi byl dán. Žít i za Šimona. A pro své blízké, kteří tou ztrátou samozřejmě také trpí. Náš život už nebude jako dřív, ale zvládáme to.

Dcera po vás a manželovi podědila lásku k filmu.

Nora vystudovala animaci na FAMU a pak se rozhodla, že půjde ještě studovat dokument. Ve svém bakalářském animovaném filmu Mezery zpracovává téma ztráty paměti, kterou Šimon v důsledku nemoci ke konci trpěl. Je to její způsob, jak se vyrovnat se smrtí bratra, se kterým si byli velice blízcí… Zvláštní a velmi krásný a dojemný film, který zabodoval na několika domácích i zahraničních festivalech. Třeba před měsícem získal Cenu Pavla Kouteckého. Nora se jinak spolu s Bety Suchanovou věnuje tvorbě animovaných videoklipů. Holky na letošním Anifilmu zabodovaly v kategorii Nejlepší videoklip. Jsem šťastná, že dělá to, čemu věří.

Chodí si za vámi pro radu?

Jde svou vlastní cestou a my s manželem to plně respektujeme. Není lehké mít rodiče ve stejné branži, ale ona to zvládá s nadhledem. Svoje filmy nám pouští až v momentě, kdy jsou hotové.

S manželem tvoříte pár už třicet let. Co vás drží pospolu?

Nevím, tak nějak cítím, že patříme k sobě. V dobrém i zlém. A asi nás spojuje i láska, úcta, tolerance… Martin je moje opora a vážím si ho i po pracovní stránce, velice ráda s ním spolupracuju. Je zárukou toho, že se mé kostýmy ukážou v tom nejlepším světle.

Z čeho čerpáte novou energii?

Z přírody. Před čtyřmi lety jsme se chtěli odstěhovat z Prahy a postavit si dřevěný dům na venkově, ale stavitel zpronevěřil naše peníze. Soudíme se. Vysněný domeček je tak zatím hudbou budoucnosti, ale na život na venkově jsme nerezignovali. Na našem pozemku stála malá chatka. Martin ji začal opravovat a teď se tam už dá pohodlně strávit pár dní. I když podmínky jsou trampské – jako koupelna nám slouží obecní rybník a vaříme na ohni. Je tam klid, nádherná příroda a žádný světelný smog, takže v noci můžeme pozorovat hvězdy. Ke spokojenosti někdy stačí málo.

KATARÍNA ŠTRBOVÁ BIELIKOVÁ (55)

KATARÍNA ŠTRBOVÁ BIELIKOVÁ (55)

• Narodila se ve slovenském Martině.

• Vystudovala VŠMU.

• Na kontě má návrhy kostýmů pro řadu úspěšných filmů (např. Šarlatán, Skleněný pokoj, Učitelka, Toman, Občanský průkaz, Želary, Medvídek, Horem pádem).

• Za kostýmy ke snímku Masaryk získala v roce 2017 Českého lva, ve stejné katergorii byla 7x nominovaná. Na Slovensku dostala čtyřikrát cenu Slunce v síti (za Líbánky, Masaryka, Křižáčka a Tomana).

• Jejím manželem je kameraman Martin Štrba. Dcera Nora Štrbová se věnuje animaci a dokumentu.