Sešly jsme se na konci prázdnin samy. Kam jste dala děti?
Většinou dělám vše na poslední chvíli, i domluvu hlídání. S rodiči se můžu dohodnout čtrnáct dní předem, ale kdo ví, co se ještě do té doby stane. Takže se dvěma mladšími zůstal narychlo můj taťka a nejstarší syn, tomu bude v listopadu jedenáct, byl rád, že je sám doma.
Je pro vás vzácné mít čas sama pro sebe?
I když mi rodina pohlídá děti téměř vždy, když potřebuju – třeba někam odjet, nenechávám je hlídat, abych jen tak byla. To ještě neumím. Nedávno jsem ale zůstala na dva dny sama a bylo to boží! Ať to zní, jak to zní.
Co jste dělala?
Nic speciálního. Stačí mi jít na procházku, do obchodu, na kafe, zajet se vykoupat… Prostě dělat, co chci já. Doma mě to ale bez dětí moc nebaví, protože mě to nutí uklízet a to já dělám velmi nerada.
Jste s nimi doma v kuse deset let.
Neumím si představit, že bych během té doby chodila na osm hodin do práce. Všechny děti jsme měli v lesní školce dva dny v týdnu, zbývající dny jsem s nimi byla doma. Třetím rokem sice pomáhám kamarádce s účetnictvím, což můžu dělat z domu, ale celkově jsem toho v životě zatím moc neodpracovala.
Vždyť péče o děti je práce na plný úvazek, a jaká!
To je pravda. Od září už budou všechny tři od pondělí do pátku ve škole a školce, poprvé po jedenácti letech. Ale doteď byl pořád někdo doma. Už jsem si zvykla, i když je to fakt mazec. A čím jsou starší, tím mi přijde těžší být na ně sama.
Změnilo se ve vašem mateřském nasazení něco zásadního Davidovou smrtí?
David doma odjakživa vařil, a to skvěle, což byla neskutečná pomoc. S dětmi jsem ale vše dělala já, v tom se pro mě nic nezměnilo. Když umřel (ve dvaačtyřiceti, na kombinaci rakoviny a covidu, pozn. aut.), uvědomila jsem si, že dosavadní způsob našeho rodinného života včetně rozdělení péče o děti je pro mě vlastně dar. Na jednu stranu to pro mě znamenalo velké ulehčení, nehroutila jsem se z toho, že budu s dětmi dál sama. Na druhou, vše ostatní řešil David, takže provozně jsem byla najednou v prdeli… Předtím jsme se jednou začas navzájem ujistili o tom, že naše rozdělení rolí je stále ještě v pořádku. Že chápeme, kolik práce, byť neviditelné, má ten druhý.
Bez výčitek?
Z mé strany tam trošku byly, ale jen kvůli němu a dětem, aby spolu trávili víc času.
V otevřeném rozhovoru s Davidem, který vyšel v měsíčníku Reportér v lednu 2020, tedy rok před jeho smrtí, jste také dostala prostor. Napsala jste, že si přejete nebýt o těch pár kroků pozadu a jít mu radostněji po boku. Jak jste to myslela a povedlo se vám to?
Nepovedlo. Změnila jsem se až po Davídkově smrti. Už dřív – a to jsme nevěděli, že umře tak brzy – mi říkal, že je tu proto, aby mi něco vysvětlil a já to pochopila. Myslím, že jsem pochopila všechno, ale bohužel až po jeho smrti.
Co „něco“, jestli se to dá popsat slovy?
Týká se to životní i vesmírné energie a bytí teď a tady. Když o tom se mnou mluvil, nechápala jsem ho. Byla jsem strašně zavřená, protože jsem to neuměla procítit, prožít srdcem. Měli jsme spolu jeden zásadní problém, a to byla komunikace. Postavila jsem si ho na piedestal a postupně jsem se komunikačně zablokovala. Byl nesmírně inteligentní, měl neskutečný rozhled, mohli jste s ním mluvit o čemkoli – od muziky přes politiku až po kvantovou fyziku. Souzněla jsem s tím, co mi říkal, obdivovala jsem ho a obdivuju doteď. A strašně mi to chybí! Je to i tím, že jsme spolu byli tak dlouho, polovinu mého života. Teď se stavím na vlastní nohy a musím si utvářet vlastní názor. A jde mi to docela těžce.
V čem spočíval váš komunikační problém?
Když to vztáhnu na posledních deset let, co jsme měli děti, nedokázali jsme řešit věci, které se týkaly nás, protože jsem prostě nemohla. O blbostech jsme si povídali, to jo, ale nedokázala jsem s ním řešit náš vztah ani všechnu tíhu světa. Navíc mě vždy přeargumentoval. I když jsem s ním nesouhlasila, neuměla jsem se postavit sama za sebe. Dlouho jsem se trápila, že nic neumím, nehraju na žádný hudební nástroj, neumím se s ostatními bavit o muzice… Leda tak o třech dětech, o které se starám. Zpětně jsem ale ráda, že jsem byla tak „při zemi“ – o to silněji vnímám svou proměnu.
Ve smyslu?
Jako bych se po jeho smrti probudila a otevřela své srdce. Od loňského března mám vedle sebe blízkého člověka, muže, a když se objeví nějaký problém, dokážu ho s ním vyřešit. Během minuty? Tak snadno to může jít? To jsem za uplynulých deset let s Davidem neznala, protože jsem z řešení problémů utíkala a raději mlčela.
A jak jste přistupovala k jeho depresím, pocitům zmaru a beznaděje?
Nevěděla jsem, že tohle zažíval! Byla jsem vůbec jeho nejbližší člověk? Když jsem četla již zmíněný rozhovor Tomáše Poláčka poprvé, byla jsem v šoku, ale mnoho věcí jsem si ještě nepřipouštěla. Když jsem ho četla podruhé, už bez Davida, byl to aha efekt. David trávil většinu času ve zkušebně (s kapelou David Stypka & Bandjeez, pozn. aut.) a kanclu. Tvrdil mi, že pracuje, a práce měl opravdu hodně, což jsem věděla. Druhá věc je, že si to komplikoval, sám říkal, že mu time management moc nejde. Nikdy se nestalo, že by nezvedl telefon, ať už obědval, nebo byl na oslavě. Zpětně to ale chápu, protože žijeme v Dobré (vesnice v podhůří Beskyd, pozn. aut.), kde jsme od všeho jakoby odříznutí… Prostě jsem nepoznala, že má deprese. Nemohl si se mnou o tak základních věcech povídat, a tak to se mnou nesdílel.
Změnilo se to během jeho nemoci?
Ani ne. Ale během bonusového roku navíc, který po operaci slinivky dostal, mi říkal, že jsem měla v mnoha věcech pravdu. Třeba proč nejít na procházku s dětmi jen tak? Do té doby potřeboval cíl, takže s námi nikam moc nechodil. Já se přizpůsobila a upozadila do role, která nepomohla mně ani jemu. Nebo jeho nekonečné sledování seriálů. Když mu nebylo psychicky dobře, myslel si, že to vyřeší u televize. Až pak pochopil, že je mnohem lepší projít se k řece. Dal mi za pravdu i v tom, že „je mi k hovnu myslet za dva rohy“, jak říkával, protože tě to samotného zničí. Ale vážná témata jsme během našeho posledního roku stejně neotevřeli, nemluvili jsme ani o smrti. I proto, že můj přístup ke všemu byl: všechno je ok, i když vím, že stát se může cokoli. Ani jeho rakovinu jsem nechtěla řešit před operací, ačkoli jeho rodina to už prožívala velice těžce, což bylo pochopitelné.
Říká se, že každá ztráta je dar. Jak je to u vás?
Celý život s Davidem, vše, co bylo i nebylo, je velký dar! A to, že odešel, což byla jeho cesta, je dar taky. Bez něho bych se nikdy nedostala tam, kde jsem teď. Jak vnímám a cítím život, jak k němu přistupuju. David si strašně přál, abych to uměla. Říkal mi: „Víš, jaký život bychom mohli žít, kdyby ses otevřela?“ Kdybychom se potkali teď, bylo by to naprosto skvělé a fungovalo by to. Už bych mu dokázala říct svůj názor, uměla bych pracovat s jeho velkou energií, protože on byl veliká osobnost.
Získala jste po jeho smrti nové přátele z jeho okolí?
Do života mi přišlo víc lidí, ale vztahy s nimi jsou víceméně virtuální. Jsou to přátelé na sociálních sítích, ale vím, že tu jsou, a oni vědí, že tu jsem já. Protože mě dlouho nikdo neznal, do společnosti jsem s Davidem de facto nechodila. Většina z nich ani neví, že jsem prošla nějakou osobní proměnou. Ale v prosinci, měsíc před jeho smrtí, jsme spolu jeli poprvé k producentovi Martinovi Červinkovi a Štěpánce Batíkové do Prahy. Byli to první a poslední lidé z velkého hudebního světa, kteří nás spolu viděli. Díky tomu pro mě bylo pak jednodušší s nimi komunikovat a přijmout sbírku, kterou uspořádali. Díky Davidovi jsem byla na předávání Andělů (letos získal posmrtně tři ceny České hudební akademie za album Dýchej, pozn. aut.), díky němu jsem mohla točit klip s kapelou Mirai… Jako by se mi po jeho smrti otevřel jeho svět, ve kterém jsem předtím nikdy nebyla, protože jsem se ho bála. Najednou jsem ho mohla trochu okusit.
A chutná?
Kdyby mi ještě před dvěma lety někdo řekl, že půjdu na Anděly, nešla bych asi ani jako Davidův doprovod. Když mi letos Martin Červinka zavolal, že by měl případnou cenu převzít a promluvit tam někdo blízký, neváhala jsem – to chci zažít! Sama jsem si připravila proslov.
Do veřejné sbírky se po Davidově smrti zapojily tisíce lidí, pro vás a děti se podařilo vybrat čtyři a půl milionu korun.
Začalo to tím, že nám víc lidí chtělo pomoct sólo, ale nakonec se uspořádala jedna veřejná sbírka. A bylo a je to neuvěřitelné a krásné. David se o nás vždycky postaral, i když peněz jsme neměli nikdy moc. Když jsem byla nemocná, milovala jsem, jak mi nosil čaj a vitaminy, jak mi navlékal teplé ponožky… Beru to tak, že se o nás skrze tu sbírku stará dál.
Jak se změnil váš život poté, co se v roce 2018 proslavil albem Neboj, které mu přineslo Anděla pro sólového interpreta?
Prakticky nijak. Ale už jsme věděli, že se konečně blíží doba, kdy bude moct dělat, co si vždy přál – živit se hudbou, které věnoval nejvíc času. Strašně jsem mu to přála. Do té doby mu to nešlo, proto k tomu i pracoval jinak. Jako jediný z kapely, kterou bral jako svou druhou rodinu, měl další práci mimo muziku – psal pro noviny, živil se grafikou… Měl to náročné.
Probírali jste spolu jeho texty? Jste v nich někde ukrytá?
Nevím. A to mi přijde strašně smutné, ach… Nikdy jsme si o tom pořádně nepovídali. Dodnes si pamatuju, jak mi pouštěl písničku Domů, ještě nebyla hotová. Byla to taková síla! „Davídku, a to je jako o mně?“ Několikrát odpověděl, že ne, a já se už nedoptávala. Dnes bych se ho zeptala na všechno.
Na co třeba?
Proč to napsal právě takhle? Co to s ním dělá? Co mu to přináší? Některé texty mi přijdou, jako by o mně byly, ale třeba nejsou, protože se v nich najde každý. Lidé zažívají podobné věci. Až z jednoho rozhovoru jsem pochopila, že některé o mně fakt jsou, když redaktorovi odpověděl, že by to dotyčná žena mohla poznat. Prý by stačilo, kdybychom si to doma řekli.
Jak jste se seznámili? Chodili jste spolu od vašich osmnácti.
Už jako kluk měl kapelu, kde hrál i můj strejda, který měl v garáži zkušebnu. Bydlel v Dobré společně s mojí babičkou, tam mě David vídal už jako malou holku. Věděl, že existuju, a když jsem byla starší, řekl si, že mě musí mít. Z počátku jsem s ním chodit nechtěla, ale nakonec mě prostě ukecal. Asi třikrát jsme se rozešli, vždy kvůli komunikaci, a pak zase sešli. Měli jsme spolu prostě být, aby mi ukázal, jak žít s otevřeným srdcem.
Na starších fotkách máte dlouhé přírodní vlasy a jste bez tetování. Je i tohle součást vaší proměny?
Už dlouho jsem chtěla své vlasy darovat, proto jsem je nechávala růst. Nakrátko jsem byla, když David ještě žil. Krátké vlasy mě neskutečně baví. A mít veliké tetování byl celé roky můj sen. Nechtěla jsem za to ale utrácet tisíce, když peníze bylo naše velké téma. A taky, než já se k něčemu rozhoupám… David mě v tom podporoval, ale už to se mnou nezažil.
Na trupu máte vytetovaných několik nápisů…
Jako první bylo Neboj se a dýchej – věta, která vychází z názvů jeho dvou alb Neboj a Dýchej (to vyšlo loni v září až posmrtně, pozn. aut.). Další věta je Všichni jsme jedno. Dostala se ke mně brzy po Davidově smrti, kdy jsem měla asi dvouměsíční až euforickou vlnu sebepoznávání a uvědomění si, že vše je, jak má být. Do třetice je to věta Láska je, která s ním také souvisí. Jednu písničku záměrně nazval Láska není. Líbilo se mu, když se lidé ozývali, že to není pravda, že láska přece je! No a pak s tatérem slovo dalo slovo a potetoval mě abstrakcemi. Tetování totiž nevnímám jako výsledek na kůži, ale proces, než obraz vznikne, což si fakt užívám.
A ta bolest?
Fyzickou bolest nemám ráda, tetování je výjimkou. Pro mě je to cesta, na které je důležitá energie mezi mnou a tím, kdo mě tetuje. Postupem času dospívám k tomu, že mi až tak nezáleží na tom, co a kam si nechám vytetovat. Kdysi jsem slyšela krásnou větu „Na tu chvíli, co tu jsme, je to úplně jedno.“ Takže další barevnou abstrakci, až přijde její čas, chci mít na zádech s tím, že ji nechám čistě jen na tatérovi.
Změnil se Davidovým odchodem váš vztah ke smrti?
Úplně. Jako dítě jsem z ní měla strach. Děsilo mě, že by po ní už nebylo nic než nekonečná tma. Pak bylo období, kdy jsem o ní asi nechtěla přemýšlet. Postupně jsem ale přijala za své, že prostě nevím, co po ní nastane. A líbila se mi představa, že smrtí se duše jako energie vrátí někam – můžeme tomu říkat třeba vesmír. K tomu jsem došla asi před čtyřmi lety. Pak přišla Davidova nemoc a vše se ve mně umocnilo, když umřel. Smrti jsem se přestala bát, je pro mě součástí přirozeného koloběhu. Bojím se spíš té bolesti s ní spojené. Jediné, co je velmi smutné, je stesk po něm, že už tu fyzicky není. Že už ho nikdy nenajdu sedět na židli v jeho kanclu, jak jsem byla tolik let zvyklá. Ale cítím, že on a jeho energie je všude kolem mě.
Tak jste to vysvětlila i dětem?
Ano. Že to nevím, ale myslím si to a věřím tomu.
Jak vlastně David umřel? Jestli o tom můžeme mluvit…
Můžeme. Paradoxně v nemocnici, které obecně nesnášel. Po odstranění nádoru vypadalo vše dobře, půlroční chemoterapii zvládl skvěle. Najednou měl novou energii a spousta věcí mu došla. Začal si užívat čistou energii publika, před koncerty už nepil jako dřív… V létě 2020 se mu znovu přitížilo, začala ho bolet záda, nepřetržitě a stále silněji. Nemohl ani ležet, noci trávil vsedě… Bral silné léky proti bolesti, byl unavenější a unavenější. Vůbec nevím, kde bral sílu na to, aby fungoval, mluvil, chodil… Když už kvůli bolesti nemohl chodit k řece, chodil doma po chodbě sem a tam, do sluchátek poslouchal audioknihu Moc přítomného okamžiku (kniha o duchovním osvícení od Eckharta Tolleho, pozn. aut.)… Byl tak moc statečný! Věděl, že se konec blíží, ale nemluvil o tom. Když byl na podzim na kontrole, neřekl mi celou pravdu. Až když ho po Vánocích odvezli do nemocnice, protože se mu strašně špatně dýchalo, našla jsem lékařskou zprávu s tím, že se rakovina vrátila v plné síle a je už nevyléčitelná. Covid vším zamíchal, ale vlastně nám pomohl tím, že jeho umírání urychlil.
Stihli jste se rozloučit? Když mi umíral na covidové jipce táta pár měsíců po Davidovi, bylo pro mě bytostně důležité ho naposledy vidět.
Stihli. Sice nechtěl, abych přišla, ale nakonec jsme se s lékařem domluvili, že se ho nebudeme ptát. Byla sobota a já se od lékaře dozvěděla, že už to David do pondělí zřejmě nepřežije. Dnes bych si sundala respirátor, rukavice, objímala bych ho… Tehdy jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Nejdřív jsem se snažila něco říkat, ale místy mi nerozuměl, už byl pod morfiem. Pak jsme se jen drželi za ruce, cítila jsem, jak se postupně uvolňuje. Seděli jsme skoro mlčky, první jeho otázka byla „Co ti řekl doktor? Měsíc, dva?“. Jeho poslední otázka, když jsem po dvou hodinách odcházela, byla „A zvládneš to?“.
Co jste mu odpověděla?
Jasně, že to všechno nějak zvládnu.
KATEŘINA BŘEZINOVÁ (36)
- Celoživotní partnerka loni zesnulého hudebníka Davida Stypky. Žili spolu téměř osmnáct let.
- Mají spolu tři děti (10, 8, a 5).
- Před první mateřskou pracovala na oddělení lidských zdrojů v Hyundai.
- Vystudovala gymnázium ve Frýdku-Místku.
- Pochází z Nošovic, žije v Dobré na Frýdecko-Místecku.
- Ve volném čase sportuje a otužuje se.
ZDROJ: časopis Vlasta
