Pochází z umělecké rodiny, maminka tanečnice a táta houslista. Jako malá tedy zákonitě zkoušela obojí, posléze přešla ke hře na klavír, aby nakonec skončila na koni. Jezdectví se věnovala sedm let. Kladný vztah k přírodě u ní setrvává i nadále, jejím snem je žít někde za Prahou, mít velkou zahradu plnou zvířat. Zatím se stará o černobílého kocoura Filipa, a když má volný čas, tak si jde s tátou zarybařit. Asi takhle by se dala stručně charakterizovat půvabná herečka Divadla Na Vinohradech Kateřina Brožová.
Před časem jsem vás viděla v obnovené premiéře hry Tanec na konci léta, kde ztvárňujete mentálně zaostalou Rózu. Jak jste se vcítila do této postavy, vždyť je vaším pravým opakem?
Róza je velmi zranitelná, citlivá duše odkázaná na ostatní. Nebylo to žádné hraní na efekt, hledání vnějších prostředků, naopak, musela jsem se uvolnit a čerpat ze svých dávných dětských poloh. Také mi pomohly konzultace na psychiatrii. Když jsme zkoušeli, už jsem si sama kontrolovala, zda jdu tím správným směrem postižení. Byl to protipól všeho, co jsem dosud hrála. Jsem režisérovi vděčná, že mě do takové role obsadil. Když jsme šli do finále, hledali jsme prostředky, jak mě ještě potlačit, uvažovali jsme o brýlích a změně účesu. Posléze jsme od tohoto nápadu upustili. I můj osobní život se skládá z protipólů: ve městě se ráda obléknu a chci vypadat svůdně, u vody si na sebe klidně natáhnu tepláky a gumáky a takhle se vypravím na ryby. Možná i já mám v sobě kus zdravého bláznovství.
Bláznovství přece k herecké profesi neodmyslitelně patří. Róze jsme uvěřili, toužíme ji obejmout a postarat se o ni. Ale vedle vás tam ještě excelují Hana Maciuchová, Marta Vančurová a Daniela Kolářová.
Byla to moc krásná práce, souhra všech herců se vzácně vydařila. Všichni si za tím stojíme, ale bohužel minulou sezonu „Tanec“ končil.
Snad ho nebude následovat i úsměvná fraška Dům čtyř letor, kde hrajete sangviničku. Jak přecházíte z Rózy do téhle bezstarostné, veselé postavy?
Dobře, ale když má člověk celý den starosti a večer musí jen a jen zářit a smát se, je to občas docela náročné. Ale jinak je to kouzelné představení. Při zkouškách vládla naprostá pohoda, což je obdivuhodné, vždyť na jevišti zkoušelo dvacet lidí a nikdo nikomu kupodivu nelezl na nervy!
Dům čtyř letor perfektně nastudoval Jiří Menzel a typy povah jsou brilantně zvládnuté... Jaká jste ve skutečnosti vy?
Má povaha je snad trochu daná tím, že jsem Vodnář. Vodnáři jsou hodní, citliví, uzavření lidé, ale dokáží jít za svým cílem, vědí, co chtějí. Mám přiměřeně naděleno špatných i dobrých vlastností.
Na divadle hrajete samé krásné role, film vám už není tak příznivě nakloněn, ale snad se to stane minulostí. Teď vás čeká zajímavá televizní role, kterou vám svěřil mladý režisér Ondřej Kepka. Takže - co si nemáme nechat ujít?
Inscenací Hledat svůj svět a téma je o působení reklamy na člověka. Já ztělesňují tajemnou ženu z plakátu, která upoutá hlavního představitele Ivana Řezáče. S režisérem Viktorem Polesným jsem nedávno dokončila televizní inscenací Rukama nevinnosti a úplně nové s panem režisérem Oldřichem Daňkem Vzpomínku na Hamleta, kde hrají královnu. Vážím si toho, že mě obsadil, můj herecký rejstřík se tím rozšiřuje, mám výborné partnery Viktora Preisse a Josefa Vinkláře.
Navážu na vaši roli královny: marně si vzpomínám na období princezen. A herečky vašeho věku jsou přece zpravidla obsazovány do těchto půvabných rolí. Vás režiséři opomíjejí?
Máte pravdu, princezny jsem hrála málo a docela se tomu divím, protože mě tak každý odhadoval, a když mě potkají děti, říkají mi princezno. Ráda vzpomínám na princeznu Duši podle báje o Amorovi a Psyché, vloni jsem točila pohádku v Brně a také v televizi v Praze. Filmovou příležitost jsem dostala v Jeskyní zlaté růže, v italské pohádce.
Tato trojdílná pohádka nedávno v televizi běžela v repríze, byla velmi náročná na triky. Jak jste se k natáčení dostala?
Dělala jsem kamerové zkoušky. Dostala jsem anglický text a řekli mi: Hraj! Pak ještě nějaká improvizace na dané téma - a vyšlo to.
To zní také jako pohádka. Hrála jste ještě něco v zahraniční produkci?
Například ve francouzském filmu Aféra Dreyfus, kde jsem ztělesnila milenku hlavního představitele.
Z krásných naivek jste se rychle přehrála do různorodých postav se složitějším charakterem.
Možná i já sama bojuji proti svému typu a bráním se hrát naivky. Dřív jsem poměrně často musela odmítat prostoduché role sekretářek, milenek. Zajímá mě představovat složitější psychologické charaktery... Delší dobu jsem měla v televizi pauzu, nic většího nedělala. Zdá se, že konečně přišel můj čas. Důležité je dostat příležitost a samozřejmě ji zvládnout na výbornou.
Připomenu ještě jednu vaši diskutabilní roli, na kterou se spousta vašich převážně mužských kolegů a příznivců velmi těšila. Totiž že vás, a dvě další půvabné kolegyně (Sabinu Laurinovou a Markétu Hrubešovou), uvidí v nočních vydáních televizního Playboye
Jednoduše. Byla jsem vybrána v konkurzu, že jde o Playboy jsem zjistila až po podepsání smlouvy. Příslib vysílání pouze v zahraničí jsem považovala za samozřejmost. Ale zmýlila jsem se. Po odvysílání na NOVĚ jsem se obávala reakcí, ale dopadlo to dobře. Kromě toho, myslím, že šlo o vkusně natočený příběh.
Musím konstatovat, že v jiných filmech je ženského těla vidět určitě víc. Po těchto zkušenostech, hrála byste opět pro Playboy?
Ne.
Vaše krásné kolegyně se poslední dobou stále více objevují na jeho titulních stranách. I vy jste dostala tuto lákavou nabídku?
Nabídku jsem už dostala dvakrát, ale prozatím jsem neměla potřebu a chuť. Playboy mě nepohoršuje, jsou tam krásné umělecké fotografie dokonalých žen a přečtu si tam spoustu zajímavých věcí a rozhovorů.
Momentálně prožíváte rušné období, ale byla doba, kdy jste netočila, jak se s tím vyrovná citlivý Vodnář?
Bylo mi to líto, protože jsem nechápala, proč mé filmování míjí. Takže jsem žila naplno divadlem. Moje přání je mít hodně dobré práce a skloubit jí co nejlépe s osobním životem. Tyhle dvě složky musejí fungovat vyrovnaně, rodinné zázemí je pro mě důležité.
Vaše rodinné zázemí funguje, dost často vás ve společnosti vidím s vašimi rodiči.
Jsem jedináček, tím se vysvětluje moje silná vazba na rodiče. Je to v pořádku, že se objevuji ve společnosti s maminkou a tátou. Vůbec to samozřejmě neznamená, že bych nechodila mezi lidi nebo neměla svého přítele.
A co rodina?
Určitě bude, ale pořád si říkám, že ještě budu chvíli pracovat a pak...
Zdroj: časopis Vlasta (rok 1995)
