Nemůžu si pomoct – závidím vám ty krásné vlasy!
Zásluha mých rodičů, ačkoli do čtyř let mi nerostly vůbec, na školkových fotkách mají ostatní holčičky rozkošné culíčky a já na hlavě s bídou tři vlasy.
Naštěstí dorostly a mohla jste se stát modelkou. Jaké to bylo?
Modeling je sice moje součást, ale taky dávná historie, začínala jsem už ve čtrnácti a byla v tom šest let. Hrozně mě to bavilo, zjistila jsem, že jsem exhibicionista, s čímž se vlastně pojí i herectví. Dělala jsem modeling naplno, ale dnes už by to nešlo, bylo to spojené s tvrdou dietou.
Vždyť jste štíhlá?
Od přírody jsem spíš typ krev a mlíko a v modelingu tohle není in. Musela jsem se fakt hodně držet, denně sportovat, žádné čokolády, chipsy, sušenky – a zjistila jsem, že tohle není nic pro mě, trpěla jsem. Jídlo mám spojené s prožitkem, jím ráda, i ráda posedím s přáteli a jídlem. Když jsme šli někam ven, chtěla jsem si dát jako ostatní normálně hamburger… To zvítězilo. I na castinzích mi říkali: No, jste sice krásná, ale ty tři čtyři kila by to chtělo dolů.
Jak jste to snášela?
Psychicky mě to ubíjelo, říkala jsem si, že přece fakt nejsem tlustá, objektivně hubená, ale pro modeling to pořád bylo málo. A tak jsem si řekla, že nemá smysl se v jednom kuse trápit, kontrolovat, když mi to není přirozené, asi to není cesta pro mě.
Ale tou cestou jste ještě stihla vyhrát Miss východní Čechy!
No jo, to mi bylo sedmnáct, bylo to úžasné! S kamarádkou jsme se tehdy vyhecovaly, šly do toho spolu a já vyhrála. Úřadující Miss Jana Doležalová, která mi předávala korunku, mi poradila, ať se přihlásím na celostátní soutěž.
Jaké panuje na Miss prostředí?
Záleží na tom, na jaké kápnete lidi. Já jsem společenský a nekonfliktní člověk, takže jsem naštěstí nezažila žádné dramatické situace, ale samozřejmě tam byly holky povah slabších, nebo naopak dravějších. Rozdíly byly cítit, ale proplula jsem tím příjemně, dokonce jsme se skamarádily se dvěma dívkami a doteď si občas napíšeme. Jak se traduje, že se v zákulisí dějí různé úděsné kejkle a naschvály, tak to jsem fakt nezažila. A pak jsem byla Míšou Maláčovou vyslaná na Miss International, kterou jsem vyhrála, ten rok byl neuvěřitelný mazec!
Zvládala jste to?
Podle mě ano, protože já si neplnila ambice, ale sen, ani sebevědomí mi nijak zvlášť nestouplo. Můj zlom nastal při natáčení Rafťáků. Ostatní holky šly po záběru někam na kafe, ale já fascinovaně sledovala ostatní herce, jak pracují, a chtěla jsem točit víc a víc, hrozně mě to bavilo. Tak jsem šla studovat herectví.
Bylo těžké se na školu dostat?
Jasně, že jo, máte cejch, jste „modelka“ a „miss“, řeknou si, že každá z nich chce být herečka, zpěvačka, moderátorka… Měla jsem od začátku pocit, že musím pořád někomu něco dokazovat: prosím vás, já ale opravdu umím zpívat, opravdu hraju, nejsem jenom tvářička! Paradoxně víc než okolí jsem měla pocit, že se musím předvést, někomu něco dokázat. Teď už to tolik neprožívám, mám vystudováno, něco odehráno, už nemám ty pochybnosti. Zvláštní, jak se to mění.
Už žádné nálepky?
Nedávno mě pobavil i potěšil článek „Další zpívající modelka“ – poté, co se modelingu už deset let nevěnuju! Ale před deseti lety by mě to mrzelo. Teď mám o deset kilo víc než tenkrát, přirovnání k modelce bych fakt nepřeháněla, na druhou stranu si říkám hele, je to možná dobrý, někteří lidé si připadají úplně zbytečně tlustí, třeba můžu jít takovému člověku příkladem, že mě titulují modelka. Trend je dneska neúprosný.
Věnujete se především muzikálům, ale i činohře. V čem jsou rozdílné?
Jsou to úplně odlišné světy, rozdíl je jak v práci, tak hodně i v lidech. Muzikál by se trochu dal přirovnat k modelingu, neustále musíte bojovat o místo na výsluní, je to hodně komerční žánr a dost se odvíjí od toho, jak člověk vypadá. Lidé se jdou podívat na show, musíte mít co ukázat. Všimněte si, že muzikáloví herci i herečky jsou většinou velmi atraktivní.
To v činohře přece taky…
V činohře se na vzhledu tak nebazíruje, naopak je dobře, když jsou herci rozmanití, je fajn, že ten je tlustý, vysoký, malý, ten má křivé zuby, je devíza být jiný. U muzikálu musíte mít nějakou fazonu, vypadat. I u sebe cítím, že pár kilo navíc je problém.
V čem?
Třeba nejmenovaný šéf muzikálového divadla mi přímo řekl, že kdybych měla o pár kilo méně, mohla bych hrát víc hlavních rolí. Tehdy se mě to strašně dotklo a přišlo mi neslušné, že tohle muž řekne ženě. I když je to šéf a nemusí to myslet zle. Třeba má pocit, že mě tím motivuje. Ne, že bych měla přímo trauma, ale sebevědomí mi tehdy spadlo. Teď už si naopak zakládám na tom, že jsem, jaká jsem, a nezačnu kvůli nějaké hlavní roli šíleně hubnout, buď ji dostanu, nebo ne. Pokud to není samozřejmě charakter té role.
To jste dobrá.
Musím, já si hrozně potrpím na spravedlnost, narážím na to celý život, když někde cítím nespravedlnost, zabejčím se a jdu proti tomu. Neumím zůstat v klidu a udělat, co se po mně chce, jen abych nerozvířila vody, i když pak mám problémy a někdo mě nemusí mít rád. Nespravedlnost prostě zkousnout neumím. A samozřejmě se mi stalo, že jsem z toho vyšla nejhůř já, ale prostě neumím držet jazyk za zuby.
To může být dost nevýhodné…
Ale proto se snažím jít svojí cestou, abych ukázala, že to jde! Že musíte vydržet a věřit si.
A jde?
Teď dostávám krásné příležitosti. Ale aby vás producent obsadil, musíte splňovat předpoklady a jeho požadavky. Mimochodem činohru dělám i proto, že vím, že tam je to ještě stále v pořádku.
Co proslulé tahání hereček do postele?
Také jsem to zažila. Ne, že by mě do té postele ten člověk vyloženě zatáhnul… Navíc k tomu došlo, ještě když jsem studovala na JAMU, a oslovili mě na hostování. Během zkoušek si mě pan režisér bral k sobě do kanceláře, naléval mi víno a dodnes nezapomenu jeho hlášku: „Víš, ta postava, kterou hraješ, tak oni tenkrát vůbec nenosili spodní prádlo, kdybys zkoušela bez prádla, tak se do toho líp dostaneš, bude se ti to líp hrát.“
Jak jste reagovala?
Byla jsem ve druháku na JAMU, nadšená, že zkouším v profesionálním divadle hlavní roli, a najednou ten člověk, kterému máte nejvíc důvěřovat, začne říkat takové kraviny! Bylo to nepříjemné, zhoršovalo se to a vyvrcholilo to tím, že mi psal smsky, ve kterých mě regulérně psychicky vydíral. Svěřila jsem se s tím svojí pedagožce a ta mi řekla, ať okamžitě skončím. Že můžu, jsem ještě na škole, nic se nestane. Tak jsem týden před premiérou z toho představení odešla.
Ulevilo se vám?
V sobě jsem hrozně bojovala, že někomu udělám problém, ale měla jsem alternaci, takže to nebylo až tak zlé. Ale pan režisér tehdy volal na JAMU a dělal problémy. Tohle byla moje hned první a doufám, že i poslední špatná zkušenost. Ale jsem vlastně za to i vděčná, protože kdyby se mi to stalo znovu, jsem schopná položit roli a odejít. Tenkrát na škole jsem byla nepopsaný list.
Myslíte, že je to jen tím, že jste hezká?
Víte, jsou typy žen, které působí buď nedostupně, nebo naopak zranitelně. Spíš jsem patřila k tomu druhému typu. Lidé získají pocit, že s vámi mohou snadno manipulovat. Jsem společenská, ráda se bavím s lidmi, jsem kamarádská a veselá, mohla jsem působit tak, že si mě člověk snadno omotá kolem prstu, spíš tím to bude.
Všimla jsem si, že máte na ruce celkem viditelné tetování. To jako herečka můžete?
Miluju tetování! Oficiálně to nijak zakázáno není a spousta mých kolegů tetování má, jde spíš o to, kde a jak výrazné je. Kdybych mohla, mám potetovanou většinu těla, úplně jsem tomu před rokem a půl propadla (rozhovor vznikal na jaře roku 2020 – pozn. red.).
Jak se to stalo?
Tetování se mi líbí odjakživa, ale nikdy jsem nenašla odvahu nechat si ho opravdu udělat. Ale předloňské léto jsem byla s maminkou na Prague Pride a byl tam stánek organizace ALSA (organizace sdružující pacienty a profesionály se zájmem o amyotrofickou laterální sklerózu – pozn. red.), kde čirou náhodou tetovala jedna slečna stylem handpoke, což není strojkem, ale ručně, jehlou, která se namáčí do inkoustu. Mimochodem všechno moje tetování je handpoke. Já se tam nechala poprvé tetovat, začaly jsme si povídat o možné spolupráci s nadací ALSA. Bylo to pro mě celé velmi symbolické a významné.
Protože to bylo první tetování?
Ne, protože můj tatínek rok předtím na ALS zemřel. Nechala jsem se tetovat zrovna tam kvůli vzpomínce na něj.
Chcete o tom mluvit?
Už to celkem jde, už o tom mluvit můžu. Víte, ALS je strašná nemoc, o které se moc neví, postihuje celý nervový i svalový systém v těle. Nemocnému postupně ochabují všechny svaly, tělo odchází, ale mozek pořád funguje, člověk takhle fyzicky odumírá při plném vědomí. A lék na to není. S tatínkem to bylo strašně nenadálé a rychlé, nikdo z nás na to nebyl sebeméně připravený, odešel během jednoho roku, bylo mu jen padesát devět let. Úplně se nám přetočil život, hlavně mamince. Zůstala na všechno sama, společně totiž podnikali, tak když táta zemřel, všeho nechala a začala pracovat s dětmi v jesličkách.
Jak se změnil život vám?
Snažím se o ALS mluvit, dělat, co se dá, informace šířím i přes sociální sítě. Tahle nemoc je strašně krutá a veřejnosti neznámá.
Mrzí mě, že jsme o nadaci ALSA nevěděli, když tatínek onemocněl, mohli bychom se na ně obrátit a získat odpovědi na otázky, na které nám tehdy lékaři nedokázali odpovědět. S manželem Peterem Pechou jsme vloni v létě nafotili pro nadaci kalendář, jehož koupí může veřejnost přispět na potřebné pomůcky a fyzioterapii pro pacienty.
Těžké situace asi zvládat umíte, jak to dáváte teď v izolaci?
Snažíme se nepropadat zoufalství a věříme, že se brzo vrátíme na jeviště. Namluvila jsem deset dílů Kocoura Mikeše pro děti. Jsou k poslechu na mém Instagramu nebo na YouTube a také jsem si našla práci jako prodavačka v dětské obuvi. Když mám ruce a nohy a jsem zdravá, tak nechci sedět doma na zadku, nájem se sám nezaplatí. Takže jsem minulý týden nastoupila do nové práce. Od mala jsem zvyklá na různé brigády, pomáhala jsem v pohostinství, v jesličkách, tak se těším, že než se vrátím ke své profesi, naučím se zase něco nového.
A k čemu konkrétně se budete vracet?
V Činoherním studiu Bouře chystáme hru Svatební cesta do Jiljí, která měla mít divadelní premiéru v květnu, ale teď se bude posouvat. Strašně se těším, protože jednak miluju ten film, jednak budeme zkoušet a hrát s mým mužem. Už se nám společná práce osvědčila v představení Intimní příběhy z ráje, kde hrajeme Adama a Evu. Na jevišti nám to skvěle funguje.
KATEŘINA PECHOVÁ SEDLÁKOVÁ (1986)
KATEŘINA PECHOVÁ SEDLÁKOVÁ (1986)
• Pochází z Pardubic.
• Vystudovala JAMU, obor muzikálové herectví.
• Působí v Hudebním divadle v Karlíně.
• Hostuje mj. v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Divadle Radka Brzobohatého, Činoherním studiu Bouře.
• Hrála například ve filmech Ulovit miliardáře, Rafťáci nebo v TV seriálech.
• Je vdaná.
