Napadlo by vás jako studentku filozofické fakulty, že jednou budete zpovídat největší esa politického i společenského života?

Takhle jsem o tom neuvažovala. Vždycky jsem toužila dělat žurnalistiku. Můj tatínek byl šéfredaktor časopisu 100+1 zahraniční zajímavost a doma se nejčastěji mluvilo o knihách. Denní tisk byl nezbytnost. Tatínek překládal z několika jazyků, takže knížky, politika a novinařina, to byl můj denní chléb.

Toužila jsem psát či být jinak přítomna ve veřejném životě, ale že bych si říkala, že jednou se budu ptát premiéra na to, jak se bude sestavovat rozpočet nebo jak bude vybírat ministry a psát vládní prohlášení, tak až takhle detailně jsem to promyšlené neměla.

Taky tehdy nebylo moc žen, které by se pohybovaly ve vysokých patrech politické žurnalistiky.

Ono se to hodně mění i tím, jak se mění společnost. Intenzivně jsem si to uvědomila teď při pařížské olympiádě, kterou jsem si sama pro sebe nazvala olympiádou žen. Bylo symbolické, když při závěrečném ceremoniálu pařížská starostka předávala vlajku starostce Los Angeles. Na úplný závěr se vyhlašovaly výsledky ženského maratonu, v němž vyhrála Sifan Hassan. Byla to její třetí medailová pozice v Paříži, ale až v poslední disciplíně, v maratonu, byla zlatá.

To bylo dojemné! A kolik překážek už Hassan v životě překonala.

Přišlo mi to metaforické po všech stránkách. Sifan Hassan je uprchlice, muslimka a žije v Nizozemsku. Celý průběh olympiády měl v sobě řadu zajímavých poselství. Ženy pořád nejsou vůdčí silou, ale určitě jsou tmelem dnešní rozviklané společnosti, díky němuž se posouváme dál. I v české konzervativní společnosti ženy dostávají slovo.

Je to patrné nejen v byznysu, kde máme spoustu vynikajících manažerek a podnikatelek, ale i ve veřejnoprávních médiích. Už je vyloučené, aby debatu moderovali jenom muži a obecně dění komentovali pouze oni. Když se podíváte na žebříček nejzajímavějších politických podcastů, také tam často vidíme ženy. Ženský pohled je v mnohém jiný a zaslouží si prostor.

Setkala jste se někdy s otevřeným šovinismem? Znáte pocit, že s vámi někdo mluví jiným způsobem, než kdybyste byla muž?

Ne, to nikdy. Ale víte, čím to je? Mou povahou. Častokrát působím tak, že se mě muži spíš bojí. Obecně jsem jedno otevřené ucho, ráda poslouchám cizí názory. V oblastech, kterým nerozumím, jsem velmi pokorná a nechám se vést. Ale když se cítím silná v kramflecích a mám ve věci jasno, dokážu to možná někdy dát až nepříjemně najevo.

Nikdy v životě se mi nestalo, že by se v jakémkoliv i ožehavém konfliktu nebo debatě ozvalo: „Já jsem muž, ty jsi žena, nemůžeš o tom vědět tolik, co já, tak se do toho raději nepleť.“ Nebo „tohle není ženská záležitost.“ Bezbolestně přiznávám, že celý svůj dlouhý život, profesionální i osobní, vnímám ženství jako velké plus.

Ani bývalý prezident Zeman si vás nezkoušel „namazat na chleba“? Ten je tím dost proslulý.

Dokonce ani ten ne. Neříkám, že by se mě Miloš Zeman nějak vyloženě bál, ale prošli jsme zajímavou peripetií. Naše rodiny se znaly. V době, kdy nebyl v politice, ale důchodcem na Vysočině, jsme se vídali. Náš vztah procházel různými vývojovými stupínky, ovšem když se znovu vrátil do politiky, a to dokonce na úřad nejvyšší, tak už jsme se stýkali jenom jako politik a novinářka. Přestože jsme si tykali, nikdy se vůči mně neprojevil pro něj tak typickým přezíravým a jízlivým přístupem, který k ženám převážně má.

Jak těžko se vám odděluje hranice mezi přátelstvím a novinářskou nestranností?

O přátelství bych nemluvila. Některé politiky znám zkrátka řadu let a profesně jsme toho spolu dost prožili. Možná k nim si pak můžu dovolit víc než běžný novinář. Ten přijde udělat rozhovor a jinak tam žádná vazba není.

I u politiků Zemanova typu?

Zvláště u politiků Zemanova typu! U lidí suverénních, sebestředných, přesvědčených o správnosti svých názorů je výhoda, když můžete zajít za určitou hranu. A pak jsou politici, kteří vzbuzují respekt, aniž by nějak usilovali o přátelský vztah. Hovořit s nimi je radost.

Můžete být konkrétnější, prosím?

Jsou to lidé, za nimiž je kus práce a snaha posunout někam dál oblast, kterou mají na starost. Umějí dobře reagovat na otázky. Mají pěknou češtinu a jsou vtipní. Rozhovory s nimi se pak dobře přepisují, můžete je převést z diktafonu do počítače jedna ku jedné.

To je třeba kdo?

Můžu jmenovat třeba Miroslava Kalouska.

A pak jsou ti ostatní?

No a pak jsou problematické osobnosti, se kterými je to těžké, musíte je pořád vracet k tématu, o kterém chcete mluvit, nebo sice hovoří krásně srozumitelně, ale přesto nic neříkají.

Je nějaká univerzální otázka, o které spolehlivě víte, že když ji položíte, tak respondenta rozložíte? Připravujete si šrapnely?

Ne. Ačkoliv svou profesi dělám už asi sto let, vždycky si jdu za tématem. Pokaždé chci probrat to důležité, zajímavé, aktuální, nebo naopak mám připravené nadčasové téma. Na prvním místě myslím na čtenáře. Chci, aby se mým prostřednictvím dozvěděl důležité odpovědi na důležité otázky. Není mým cílem politika nachytat, zesměšnit, udělat z něj hlupáka. Není to soutěž.

Díky, že to říkáte.

Politického řemesla si vážím a jsem hluboce přesvědčená, že politici velmi výrazně ovlivňují privátní životy a osudy jednoho každého člověka v této zemi. Má nám velmi záležet na jejich kvalitě. Mým cílem je představovat je prostřednictvím jejich názorů, vizí a plánů do budoucna, a ne je shazovat.

Když svou původní otázku upravím: Existuje typické téma, které když zvednete, bude zle?

Zajisté. Například u Andreje Babiše to není vůbec žádný problém. Když mu připomenete, že něco jiného říkal před týdnem, natož před dvěma, třemi, pěti lety, tak ho to vždycky vytočí. Když se ho zeptáte na Čapí hnízdo, hned vyletí jak čertík z krabičky. Ale to nedělám, pokud to není v zájmu tématu. Připadalo by mi to laciné.

Témata, kterým se věnujete, to je nejen svět vysoké politiky. Vašimi obory jsou ještě justice a školství.

To je pravda.

Školství vás provází úplně od počátku vaší kariéry, kdy jste začínala v Československé televizi. Co se za tu dobu nejvíc povedlo?

Na to je smutná odpověď. Přitom vzdělávání byla po listopadové revoluci oblast, kde jsem doufala v největší změnu.

Která nepřišla?

Změnily se osnovy v pohledu na společnost, na dějiny a tak dále, změnil se obsah učiva, nikoliv jeho rozsah. Bohužel v celkovém přístupu k osobnosti dítěte jsme se vůbec neposunuli. Každá nastupující garnitura se přitom vzácně shoduje, že nejdůležitější ve škole je kvalitní učitel, na druhém místě ředitel, který dá obsahovou linii vzdělávání na dané škole, a to vše ve spolupráci s rodiči.

Výsledkem by mělo být, že vzdělání je na všech stupních a ve všech regionech stejně dostupné. Že každé dítě z jakékoliv rodiny z jakékoliv části České republiky dostane stejnou kvalitu výuky. Plus minus.

A to se neděje.

Neděje se to. Zato pořád řešíme, mají-li existovat přijímací zkoušky na střední školy a v jaké podobě. Zda má být povinná matematika u maturity. Z mého pohledu to jsou jenom průvodní jevy, ale není to podstata vzdělávacího procesu. O té odborníci velmi krásně píšou do strategií, ale realizace pořád uniká.

Poslední takový dokument se jmenuje Strategie 2030+ a je to opravdu mimořádně kvalitní materiál. Vedoucím týmu byl profesor Arnošt Veselý a jedním ze spoluautorů je ředitel známé Smíchovské střední průmyslové školy Radko Sáblík, s nímž jsem na začátku školního roku dělala velký rozhovor.

Ten je pro změnu autorem dvanácti tezí, v nichž přesně popisuje, jak pořád lpíme na formálních prvcích a aspektech vzdělávacího procesu, abychom nevybočovali, aby se splnila požadovaná testovací kritéria, ale o posuny v rozšiřování obzorů žáků a studentů nám vlastně vůbec nejde. Jsou stále objekty, nikoliv subjekty vzdělávání. Za nejdůležitější považujeme vysvědčení a to, jak složí přijímací zkoušku, zda udělají maturitu. Ve školství se točíme pořád v kruhu.

Nenajdete nic, za co byste školství pochválila?

Ptala jste se na dobrou zprávu? Tak 130 procent průměrného platu pro učitele je za mě jediná dobrá zpráva.

A taky české děti konečně umějí anglicky. Jenže asi se shodneme, že v tom nehraje roli škola.

To je taková legrační záležitost, že největší zářez ministra školství Mikuláše Beka je jeho aktuální návrh, aby se angličtina povinně učila od první třídy, možná dokonce i v závěrečném ročníku mateřské školy. Budiž. Nic proti tomu, ale je to irelevantní vzhledem k celé koncepci vzdělávání v České republice.

Všichni víme, že naše děti umějí anglicky díky počítačům a IT technologiím a pochopitelně i hudbě a různým filmovým seriálům, inovacím, službám… Děti se k angličtině dostanou úplně přirozeně samy. Formální vzdělání v tom hraje malou úlohu.

Proměnila se i média. Noviny si teď čteme spíš v telefonu a posloucháme podcasty. Ten váš se jmenuje Jiný pohled. Řekněte mi, jak těžko se hledá jiný pohled na politiky, kteří jsou pořád všem na očích?

Snadno. Podcast se odvíjí od mých pravidelných pátečních velkých rozhovorů pro Deník a Deník.cz. A správně říkáte, že většinou jsou to rozhovory s politiky. Ne vždycky. A jak už jsem předeslala, já politiku beru jako zásadní součást našich životů a jsem daleka toho, abych dopředu říkala, že každý politik je zločinec nebo aspoň potenciální zločinec, že nás chce okrást, že je zcela neschopný a že tam jde jenom z toho důvodu, že jinak by se neuživil.

Takhle to skutečně nemám. A když se s těmi lidmi opakovaně už tolik let scházím a pak s nimi mluvím i bez diktafonu, vidím, že mnoho z nich se vskutku snaží a chtějí být v politickém řemesle dobří a dělat ho kvalitně.

Řada z nich jsou zajímavé osobnosti. Jsou vtipní, dokážou vyprávět přitažlivé příběhy, mají hluboké znalosti z jiných oborů a zajímá je spousta věcí. Třeba Petr Fiala mi kdysi v rozhovoru prozradil, že sice možná vypadá jako suchar a vypráví se o něm, že i rajčata sází v saku, přitom je velmi vášnivý člověk, který svůj temperament vědomě mírní a potlačuje. Chci lidem v podcastu Jiný pohled přiblížit politiky i z lidštější stránky a podívat se na to, jaké jsou jejich motivace, proč se na tohle řemeslo vůbec dali.

Jak to vypadá v praxi?

Vždycky se jich zeptám na pár věcí, kterými navážu na aktuální rozhovor nebo připomenu některé pasáže z rozhovoru a pak přidám svůj „jiný pohled“. Podcast patří k nejoblíbenějším novinářským útvarům, které v Deníku vytvářím.

Co vás na tom nejvíc baví?

Je to čistě moje projekce, nikdo mi do ní nezasahuje, jde vskutku o subjektivní pohled na danou osobnost.

Na koho nejraději vzpomínáte?

Nedávno jsem zažila pohlazení, které považuji za novinářskou odměnu. Dělala jsem rozhovor se světoznámým dirigentem Jakubem Hrůšou a ukázalo se, že je skvělý rétor. Jako fantastického dirigenta a hudebníka ho všichni znají, ale že báječně mluví a dokáže vyjádřit slovy to, co málokterý profesionál, jsem poodhalila já. Tento podcast se velmi povedl.

Jaký by byl jiný pohled na Kateřinu Perknerovou? Pro co planete mimo politiky a žurnalistiky?

Určitě pro literaturu. To už jsem naznačila na začátku. Kdybych použila klasické klišé, lásku k ní jsem sála s mateřským mlékem. Bydleli jsme v domě U Ježíška, což byl dům z 15. století v Praze 1, který padl ve prospěch Pražanů a teď je v těch místech stanice metra Národní třída.

Měli jsme v bytě dva metry tlusté zdi, které jsme nechali částečně vybourat, a tatínek v nich měl knihovnu. Bylo v ní šest řad všemožných knížek, včetně německých, francouzských, anglických, ruských, latinských. Jako teenagerka jsem byla většinou někde zašitá a zcela ponořená do řádek mých oblíbených autorů.

Co ještě máte ráda kromě čtení?

Mám ráda vážnou hudbu, chodím často na koncerty a do opery. Ale popravdě řečeno, když máte kromě své milované profese ještě rodinu, a donedávna děti bydlely s námi, toho času na koníčky moc nezbývá.

Děti vylétly z hnízda? Jak to snášíte?

To je pro mě úplně čerstvá záležitost. Syn Ondřej je podnikatel, takže odešel do východních Čech za zajímavou pracovní výzvou loni v září, dcera se stěhovala teď o prázdninách. Karolína bude nedaleko, tudíž doufám, že se budeme scházet dost často. Syn také pořád jezdí na víkendy domů. S dětmi jsme si hodně blízcí.

Máte z prázdného hnízda obavy?

Jsme v pravidelném kontaktu, takže doufám, že to nebude taková tragédie. Teď si to užívám v pozitivním slova smyslu. Doma je ticho. Žádné nákupy, žádný nepořádek, žádné pohozené špinavé nádobí na neočekávaných místech. Takže zatím dobré.

Já mám největší trabl s tím, že neumím vařit malé množství a pak jíme jedno jídlo týden. To jsou nečekané komplikace života bez dětí.

Nebo kdy pustit myčku, když za celý týden s manželem nejsme schopni ji naplnit. Pračka dřív jela třikrát denně, pořád se tam něco máchalo…

Jste někdy marnivá?

Jak v čem. Myslím si, že v základních věcech života spíš ne, protože jsem zažila dobu, kdy v obchodech nic moc nebylo. Navíc jsem z rodiny, která nekladla důraz na materiální záležitosti. Nikdy jsme neměli auto, neměli jsme chatu, soustředili jsme se hlavně na vzdělávání, proto jsem chodila do základky s rozšířenou výukou jazyků.

Takže jste byla šprtka?

Nikdy neříkám, že jsem se nepotřebovala učit. Učila jsem se hodně, ale velmi ráda, protože jsem byla zvyklá na jedničky. Učení bylo hlavní náplň mého dětství. A jistá marnivost se možná projevuje až teď, když už mám nějaké peníze k dispozici a děti jsou pryč z domu. Kromě rozhazování v knihkupectví mám další srdcovou záležitost, jeden butik, který vede dáma s naprosto neuvěřitelným vkusem. Tam se občas rozšoupnu.

Vybere mi dohromady to, co bych si sama nikdy nedovolila vzít na sebe, přitom to dokonale sladí tak, že to prostě funguje. Nevypadám směšně, ale naopak to budí onu žádoucí pozornost. Tam si dovolím být třeba trošku marnivá. Tímto děkuju Hance Sucharové za to, jak pěkně to umí. Občas si dopřeju bene i v restauraci.

V té knižní marnivosti jsme stejný tým. Dnes ráno jsem nechala skoro tisícovku za nového Irvinga.

Taky už ho mám doma. A k Irvingovi jsem koupila i posledního Kunderu.

Co právě čtete?

Nejnovějšího Cunninghama, to je můj oblíbený spisovatel.

Kdybyste měla doporučit svou nejoblíbenější knihu, nejoblíbenější skladbu a nejoblíbenější jídlo, jaké by byly odpovědi?

To se těžko říká, protože…

Chci slyšet opravdu jen tu jednu nejoblíbenější.

V průběhu let se moje nej pochopitelně mění. Kromě klasiky, jako je Dostojevský, Čapek, Mann. Aktuálně se mi moc líbil třídílný Šikmý kostel od Karin Lednické, ale určitě bych doporučila i Geniální přítelkyni od Eleny Ferrante, Serotonin od Michela Houellebecqa. Co se týká skladby, vždy jsem unesená z Toscy. A jídlo? Mám ráda sýr ve všech různých podobách. Cokoliv zapečené se sýrem u mě vyhraje.

Teď v září odstartoval váš nový projekt v Deníku.cz 15 minut Kateřiny Perknerové. Na co navazuje?

V Deníku pracuji od září 2006 a od té doby v něm publikuji pravidelné páteční rozhovory. Od jara roku 2022 mám podcast Jiný pohled. V roce 2021 jsem vedla sedm premiérských předvolebních online debat, kde byli hosty Andrej Babiš, Ivan Bartoš a Petr Fiala. Další zimu jsem moderovala debaty s prezidentskými kandidáty v Prezidentském souboji Deníku, a když vloni 11. ledna Denik.cz jako první médium přinesl online duel Andrej Babiš vs. Petr Pavel, mělo to obrovský ohlas. Tehdy z něj citovali skoro všichni kolegové.

A na webu ho sledoval neskutečný počet diváků.

Celkově měl tenhle duel přes milion a půl zhlédnutí. Od vzniku pětikoaliční vlády koncem roku 2021 vedu pravidelné debaty s premiérem Petrem Fialou – teď jednou za tři týdny. Stejně často se vidíme v debatě s Andrejem Babišem, to ale až od roku 2023. Od prezidentské inaugurace v březnu 2023 mám jednou měsíčně online debatu s prezidentem Petrem Pavlem a nyní v září mě čekají předvolební duely s předsedy vládních a opozičních stran. Všechny moje online debaty ponesou jednotný název 15 minut Kateřiny Perknerové.

Zdroj: časopis Vlasta, vlasta.cz