Pohyb vás provází celý život. Dokážete se obejít bez něj?
To víte, že ano. Letos o prázdninách jsem třeba vyrazila na festival do Karlových Varů a tři dny jsem nedělala nic jiného, než se dívala na filmy. Je ale pravda, že pak už jsem cítila, že se potřebuju protáhnout a napojit se sama na sebe. Přes tělo udělat dobře duši. Sice mám jako lektorka jógy pohybu opravdu hodně, ale svojí vlastní praxi bych v běžném životě ráda věnovala více času. Od rána do večera vedu individuální nebo hromadné lekce, klientům chystám cvičební plány na tělo, organizuju různé akce. Neskutečně mě to baví a naplňuje, ale je to dvojsečná zbraň – něco to člověku dává, ale zároveň i něco bere. Zkrátka asi jako každý člověk stále hledám rovnováhu.
Původně jste se věnovala gymnastice. Kdo vás přivedl ke sportu?
Jako dítě jsem měla špatné kyčle a díky tomu přetočené a ploché nohy – chodila jsem jako Charlie Chaplin. A k tomu jsem byla hubená jako lunt. Nosila jsem speciální postroj, pak upravené boty a nakonec mě maminka přihlásila do zdravotního cvičení, abych měla správné držení těla. A taky aby mě nějak zabavila, protože jsem byla velmi živá. Milovala jsem tanec, divadlo, pantomimu a pořád mluvila o tom, že budu baletkou… Maminka pracovala jako inspicientka v jednom brněnském divadle a tudíž mi fandila. Ale tatínek, ryzí sportovec, který měl na umělce svůj vyhraněný názor, byl zásadně proti. No a z toho vyplynulo, že jsem se ve svých šesti letech začala věnovat moderní gymnastice, časem vrcholově, byla jsem v reprezentaci.
Jak na tuhle etapu vzpomínáte?
Gymnastika byla skvělá, ale nebyl to tanec… V každém případě mi toho spoustu dala, včetně schopnosti kousnout se a vydržet. Naučila jsem se základy baletu i jógy, která tenkrát ještě nebyla v kurzu, pracovala se špičkovými trenéry, maséry a psychology. Samozřejmě alfou a omegou byl nejenom náš talent a pohybové schopnosti, ale i správná váha. Neustále nás měřili a vážili. A každý gram navíc byl problém. Když mi v určitém věku narostla prsa, dozvěděla jsem se, že jsem tlustá. Vyřešit to měla tvrdá dieta v podobě jednoho banánu na celý den… Podtrženo, sečteno: byly to krásné, ale taky dost šílené časy.
Vaše přání stát se tanečnicí se ale nakonec splnilo – v šestnácti jste se přestěhovala do Prahy a stala se sólistkou slavné skupiny UNO. To je příběh jako z filmu…
Byl to zázrak a taky pořádný šok. Maminka jednoho dne zjistila, že UNO hledá novou tanečnici, a protože mi chtěla udělat radost, přihlásila mě. A tak jsem jako šestnáctileté pískle odjela do Prahy, kde mě na nádraží vyzvedla její kamarádka a dovedla mě na místo konkurzu, kde už stála fronta holek. Všechny nás zkoušeli z baletu, z akrobacie, krátké choreografie a nakonec jsme musely improvizovat. No a výsledkem bylo, že mě vzali a já se jako mávnutím kouzelného proutku ocitla mezi špičkovými tanečníky. Oni byli profesionálové, já studentka třetího ročníku gymnázia a o deset let mladší.
Dávali vám to takzvaně sežrat?
Ani náhodou! Starali se o mě, pomáhali mi, hlídali, abych nepila alkohol. Vlastně se dá říct, že mě adoptovali. Bydlela jsem u tehdejší sólistky Dany Gregorové a byla v sedmém nebi. A v úplně jiném světě. Z asketického sportovního drilu rovnou mezi bohémy. Jeden den jsem se nastěhovala, druhý den šla na narozeniny Karla Gotta… Byl to vážně ostrý střih a já byla samozřejmě strašně šťastná. Mimochodem, od té doby, co mám sama děti, musím opravdu uznat, že rodiče byli velmi odvážní, že mě pustili…
A co tomu říkali? Reakce maminky se dá předpokládat, ale co tatínek?
Nadšený z toho nebyl, ale tiše to snášel. Stejně jako profesní cestu mojí sestry Jany, která se dala na herectví. Do dramatického kroužku jsme jako malé chodily obě, ale u ní bylo jasné, že k tomu má všechny předpoklady. Vlastně jsme to měly rozdělené – já vládla pohybem, ona slovem. Znala nazpaměť scénky a povídky Šimka a Grossmanna a uměla je dokonale napodobit. Dneska hraje v pražském Národním divadle a v divadle Studio DVA, dabuje a k tomu hodně točí. Obě máme štěstí, že se věnujeme tomu, co milujeme.
Jana vystudovala činoherní herectví na DAMU, jak jste to se vzděláním měla vy?
Jako vrcholová gymnastka jsem měla individuální plán. Když mě Československý svaz tělesné výchovy na moji žádost z reprezentace propustil, ocitla jsem se na pomyslné dlažbě. Naštěstí ředitel gymnázia, do kterého jsem tenkrát chodila, byl tak hodný a vstřícný, že mě nechal dostudovat třetí ročník. No a ten čtvrtý plus maturitu jsem už dodělala v Praze. Pak jsem začala studovat AMU, ale po dvou semestrech, kdy jsme s UNEM hodně cestovali a měli angažmá v zahraničí, mi paní Ivanka Kubicová, tehdejší vedoucí katedry, doporučila, abych se věnovala praxi a teorii si doplnila třeba později. Bylo to rozumné a logické – jako nováček jsem se musela naučit spoustu věcí, třeba tancování v páru. Makala jsem na sobě do roztrhání těla, ale vůbec mi to nevadilo. Jednak jsem na to byla zvyklá z gymnastiky a jednak jsem si plnila svůj sen. Milovala jsem to! Kdyby to šlo, na tanečním sále bych tenkrát snad i spala.
A jak vzpomínáte na Richarda Hese, který vás pro UNO objevil?
Měl mimořádný čuch na lidi. Byl to tvrdý, přísný šéf, který přesně věděl, co chce, a to od prvního kroku po poslední mašli na kostýmu. Ale byl spravedlivý, dokázal lidi ocenit a měl smysl pro humor. Měla jsem ho moc ráda. Taneční skupinu poskládal z šesti holek a šesti kluků, co člověk, to osobnost. Stačí zmínit třeba Richarda Genzera zvaného Geňa. To byl fantastický tanečník, ale i velký srandista, což mu vydrželo dodnes. Vtipně glosoval různé situace a taky tím svým humorem uměl dokonale brousit hrany – když se někdo s někým náhodou nepohodl, vstoupil do toho a bylo po hádce. Je ale pravda, že takových situací moc nebylo, byli jsme tým a respektovali se. A pozor, bez ohledu na obsazení jsme všichni dostávali stejný honorář. A taky měli stejné slovo. Richard Hes stavěl inscenace tanečně i herecky, ale velmi mu záleželo na našem názoru a cítění. Při tvoření sólových scén mi třeba pustil hudbu a nechal mě improvizovat a pak použil to, co ho zaujalo.
Co vlastně cítí tanečník, když improvizuje?
Radost, energii, svobodu, pro mě je tanec dokonalým propojením těla, mysli a duše. Skrze něj můžete prožívat emoce, které jste třeba dosud zadržovala. Je to svým způsobem terapie. Tančit vlastně umí každý. A co člověk, to originál. Přiznám se, že při tanci moc ráda pozoruju takzvané normální lidi. Ti totiž často udělají nějaký zajímavý pohyb, na který by profesionální tanečník svázaný technikou možná ani nepřišel. Pozorování je pro mě odjakživa zdrojem inspirace.
Skupina UNO, která vystupovala v Čechách i v zahraničí, se rozpadla v roce 1995. Dalo se to čekat?
Ano, ten konec byl přirozený. Richard Hes začal dělat muzikály a my do toho šli s ním. Byla to zase nová výzva, nové zkušenosti a zážitky – pro nás i pro diváky, kteří nás odměňovali několikaminutovým potleskem. Stačí zmínit tituly jako Dracula, Kleopatra, West Side Story… Byla jsem doslova v jednom kole a opět nadšená a spokojená. A pak jsem dostala další nabídku snů, a to od Jiřího Korna, který mě oslovil, jestli bych netančila v jeho company. Bylo nás pět a tvořili jsme pod taktovkou naprosto geniálního choreografa Martina Peška. Byla to opravdu výjimečná spolupráce. Jirka, který nás všechny tak trochu adoptoval, byl velmi tolerantní, velkorysý a všemu otevřený. Ochotný udělat jakoukoliv kravinu, kterou jsme si vymysleli. Nebál se jít proti proudu, což ostatně stále trvá. Strávili jsme spolu krásných deset let. Opravdu moc ráda na to období vzpomínám a je moc fajn, že jsme spolu všichni stále v kontaktu.
A kdy vám vstoupila do cesty jóga, kterou jste už trochu znala z dob vrcholového sportu?
To je jednoduché – přivedlo mě k ní moje tělo, které po těch letech dřiny začalo stávkovat. Tanečníci angažovaní v divadle mají pravidelné tréninky a k tomu tým fyzioterapeutů a masérů, ale když jste na volné noze, musíte se o sebe postarat sama. Já jsem měla zničené kyčle a záda, a tak jsem začala hledat něco, co by mě srovnalo. A opět jsem měla štěstí – objevila jsem Dalibora Štědronského, tenkrát neznámého, dneska jógovou ikonu. Vzpomínám si, že po první lekci s ním mě bolela snad i oční víčka, a to jsem byla trénovaná! Díky němu a józe jsem najednou zapojovala úplně jiné svaly než normálně, což mi dělalo dobře. Bolest ustoupila a já se cítila skvěle i po psychické stránce. No a další velký návrat k józe následoval, když se mi narodily děti.
První se vám narodilo v jedenatřiceti, druhé o dva roky později. To byl asi velký zásah do života…
Je mi jasné, na co narážíte – životnost tanečnic je omezená a každý „ztracený“ rok je nenahraditelný. Já jsem ale děti vždycky chtěla, rozhodně bych je nevyměnila za kariéru. Sice jsem pracovala na sto padesát procent, ale přála jsem si mít svou rodinu, svoje zázemí. A protože jsem měla stálého partnera, stalo se. Dokonce dřív než jsme plánovali. Zrovna jsem se vrátila z ročního angažmá v Německu, těšila se, že si zatančím v českém nastudování muzikálu Cats a najednou jsem zjistila, že jsem těhotná… Nabouralo mi to plány, ale narodil se Matěj, kterému je dnes už sedmnáct let, skvěle hraje na klavír, studuje gymnázium a chce jít na medicínu. Stala se ze mě spokojená máma, ale pořád jsem přemýšlela nad tím, jak do svého života zahrnout i pohyb. Nezapomeňte, že tanečníci jsou zvyklí pořád makat. Potřebují zátěž a neumí se nudit. A tak jsem se rozhodla, že se vrhnu na studium – vybrala jsem si obor kondiční specialista s tím, že budu vyučovat jógu. Příjemné jsem spojila s užitečným.
Proč jste se zaměřila zrovna na ashtanga jógu?
Na FTVS jsem sice vystudovala hathajógu, ale ashtanga jóga mi vyhovuje víc, protože je dynamická. Je to hodně fyzické cvičení, které využívá speciální dechovou techniku. Jednotlivé pozice na sebe plynule navazují a hodně pozornosti se věnuje dýchání. Jde vlastně o takovou meditaci v pohybu! Na první pohled možná trochu nuda, ale ve skutečnosti velmi zábavné a kreativní cvičení. A zdravé. Díky józe jsem si svoji taneční kariéru opravdu prodloužila o mnoho let, nemám bolesti a cítím se báječně.
S jakými problémy za vámi klienti přicházejí nejčastěji? Co nás trápí?
Dlouhé sezení, stres a nedostatek pohybu. Vidím kolem sebe dva druhy lidí – jedni jsou velmi výkonní a přehánějí to i ve svých aktivitách, ti druzí zase na pohyb zanevřeli. Všichni jsme ale dost přepracovaní a přemotivovaní. Neumíme odpočívat, špatně se nám hledá rovnováha, neumíme poslouchat naše tělo nebo ho ignorujeme. Neustále nad něčím přemýšlíme a kašleme na intuici. Zato hodně dáme na názory druhých a necháváme se tlačit do situací, ve kterých se necítíme dobře.
Myslíte, že lidi dělají hodně věcí na efekt?
Ano, chtějí hned stát na hlavě nebo běhají desítky kilometrů po asfaltu. Pak to zanesou do nějaké mobilní aplikace a chlubí se ostatním. Nerespektují svůj stav a kondici. Ke mně už ale většinou přicházejí ti, kteří si tohle všechno uvědomují a chtějí se sebou něco dělat. Je přece normální, že každý den je jiný. Cvičení jógy nás naučí vnímat svoje tělo, respektovat ho tak, abychom se cítili dobře, mysl byla v harmonii a duše byla šťastná. Celkově zharmonizujete organismus, který pak nemá potřebu přejídat se, dlouho spát nebo si jinak nahrazovat určitou nepohodu.
Žijeme v rychlé době. Když se člověk necítí ve své kůži a nemá čas nebo chuť praktikovat jógu, co byste mu poradila?
Cokoliv, co mu udělá dobře. V mém případě třeba fungují procházky se psem. Nejlépe někde v přírodě se spoustou zeleně a bez lidí. Je to dané tím, že moje profese je mimo jiné založená na neustálé komunikaci. Když učím, tak hodně mluvím, tudíž se pak dostanu do stavu, kdy potřebuju klid a hlavně ticho.
Kromě syna Matěje, kterého jsme už zmínily, máte i dceru Johanu. Praktikují s vámi vaše děti?
Oba jsou sice sportovci, ale zatím se společnému cvičení vyhýbají. To víte, přece jen jsem jejich maminka… Když Johanka chodila na gymnastiku, slýchala, jaké má její máma dokonalé nárty, ať propíná špičky jako já a tak dále. Neustále ji se mnou srovnávali. Nechtěla jsem, aby se ocitla ve stejném kolotoči jako já. Později si našla svůj svět – nejdříve dělala balet a teď se věnuje street dance a hraje na saxofon. Je moc šikovná, talentovaná a baví ji to, ale s největší pravděpodobností se tancem živit nebude. Za mě je to naprosto v pořádku. Každý z nás má svou cestu. Co je skvělé pro jednoho, nemusí fungovat u někoho dalšího.
KATEŘINA STRYKOVÁ (48)
KATEŘINA STRYKOVÁ (48)
- Rodačka z Brna vystudovala VŠTVS Palestra, obor kondiční specialista a cvičitel zdravotně tělesné výchovy.
- V 16 letech se stala členkou taneční skupiny UNO, později působila v company Jiřího Korna.
- Tančila v baletech Nikita, Carmen, Šach Mat, Malá mořská víla a v muzikálech (např. Dracula, Kleopatra).
- Zahrála si menší role v několika seriálech.
- Je lektorkou jógy a vyučuje pohybovou výchovu na Konzervatoři Jana Deyla.
- Je rozvedená a má dvě děti.
ZDROJ: časopis Vlasta
