Čekala jsem, jestli přijdete bosa i na rozhovor, ale ne. Proč hrajete bez bot?

Protože by mi překážely. Hrát v botách je pro mě něco jako hrát v rukavicích. Někteří varhaníci si nechávají šít speciální obuv s tenkou podrážkou, já jsem ale radši bosá. Mám tak mnohem větší cit a kontakt s pedálovou klávesnicí, odborně pedálnicí. Vlastně o tom ráda mluvím, protože spousta lidí vůbec netuší, že se na varhany hraje i nohama. Často si myslí, že jen šlapu nějaké pedály jako při hře na klavír nebo na harmonium, kdy se zase sešlapují měchy pro vhánění vzduchu do nástroje. Na pedálové klávesy hraju nohama nejen basové linky, ale i melodie – stejně jako když hraju rukama.

Hrajete doslova celým tělem?

Určitě! V mém domovském evangelickém kostele U Salvátora (v Praze na Starém Městě, pozn. aut.) jsou varhany v barokním stylu, u kterých se rejstříky mechanicky vytahují rukama. Rejstříky neboli registry jsou taková táhla, jejichž vysunutím se rozeznívají různé píšťaly. Když nemám volné ruce, kterými zrovna v tu chvíli hraju, vytahuju je nohama. Nohy při tom zvedám dost vysoko. Jedno video, kde jsem zachycena v téhle akci, mělo tisíce zhlédnutí s různými, i kontroverzními reakcemi. Je to někdy docela gymnastika! Běžně to dělají asistenti, kteří k tomu potřebují noty. Já chci ale hrát zpaměti, proto potřebuju být soběstačná. Navíc se při hraní dostávám tak trochu do vlastního vesmíru, ve kterém s varhanami splývám. Je to pro mě mnohdy tak intimní pouto, že jsem nejradši, když u toho můžu být úplně sama a nikdo vedle mě nestojí.

Zdroj: Youtube

Takový prožitek hraní přišel až s vlastní hudbou?

Ano. Než to přišlo, hrála jsem Bacha, kterého miluju, a měla jsem pocit, že není nic krásnějšího. Pamatuju si na hraní v kapli v Nizozemsku, kde jsem studovala. V noci jsem tam cvičila jeden Bachův niterný chorál a tekly mi u toho slzy při pocitu, že mám tu čest hrát tak úžasnou hudbu a propojit se s něčím, co mě přesahuje. Když jsem ale začala tvořit vlastní hudbu, vše doposud prožité jako by bylo pryč, nedá se to vůbec s ničím srovnat. Otevřela jsem se tomu, dovolila jsem si pustit to ze sebe a nechat plynout, přestala jsem se kontrolovat a hodnotit. Kateřina Chroboková interpretovala klasiku, Katta jde vlastní autorskou cestou – svobodnou a autentickou. Teď hraje moje tělo i duše.

Co by vám na to řekl Johann Sebastian Bach?

Myslím, že by měl radost, že jdu vlastní cestou jako on. Mnohdy si neuvědomujeme, že tehdejší skladatelé hráli svoji hudbu, hráli sami sebe. Bach, Vivaldi i Corelli, který měl svůj orchestr – z dnešního pohledu vlastně takovou kapelu, protože hráli jen jeho skladby a tím pádem bez not (Arcangelo Corelli byl italský barokní skladatel a houslista, 1653–1713, pozn. aut.).

Slyšela jsem, že jste měla poměrně dlouho blok začít s vlastní hudbou. Čím to?

Hrozně dlouho jsem studovala – obory varhany a cembalo – u nás i v zahraničí. Bavilo mě to a byla jsem taková „věčná studentka“, jak mi všichni říkali. O to větším paradoxem je, že ve svobodě tvoření mě zablokovala právě škola a akademický přístup. Samozřejmě je dobré naučit se řemeslo, kdy hrajete skladby mistrů, tisíce not, notu po notě. Jednak se tím naučíte kompoziční formy a také nacházíte inspiraci. Ale já jsem měla velký problém s improvizací v klasické formě: „A teď nám zaimprovizujte ve stylu Bacha!“ Jenže já nejsem génius jako on, nešlo mi to, bylo to pro mě umělé, neautentické. Úplně jsem se sekla – nikdy nebudu improvizovat. A už vůbec jsem si neuměla představit, že bych někdy v životě skládala něco svého. Ale pak se to prolomilo.

Kromě jiného jste si začala věřit. Napadá mě, jestli to časově souvisí s mateřstvím? Když jsem porodila první dítě, měla jsem pocit, že dokážu všechno!

Nesouvisí, ten průlom nastal asi deset let předtím. Naopak mě po narození Aničky přepadla úzkost, že všechno skončilo a už nic nezvládnu. Naštěstí to byla jen chvilková záležitost v porodnici. Za tři měsíce jsem měla totiž domluvené turné po Německu, které by bylo komplikované rušit. V porodnici jsem ale potkala úžasnou sestřičku, která mi pomohla. Spřátelily jsme se a nakonec mi Aničku rok hlídala, což mě zachránilo. Postupně jsem začala nabývat jistotu, přesto o sobě občas pochybuju. Jestli to dělám dobře, protože je náročné být dobrá máma, kterou chci být, a zároveň dělat svou práci naplno. Ale já tím žiju, je to moje vášeň a potřebuju ji k životu. Kdybych se hudby vzdala, bude tím trpět i moje dítě, protože chce mít mámu spokojenou a šťastnou. Samozřejmě Aničku Marii nechci šidit, protože ji miluju nadevše a chci být také s ní. Když přišel covid, byl jí rok. Všechny koncerty se tehdy zrušily a my byly spolu. Měla jsem vlastně čas na klasickou mateřskou – v tom pro nás byla pandemie skvělá, i když je asi blbé to takhle říkat.

Kdy jste objevila varhany, už jako dítě?

Fascinovaly mě od začátku a dostala jsem se k nim náhodou. I když náhody vlastně neexistují, takže osud. Nejdřív jsem hrála na klavír, a to už od pěti let, prý jsem pořád na něco cinkala už ve školce. Hudba byla celý můj svět, neexistovala jiná cesta než jít na konzervatoř. Ve čtrnácti jsem se tam přihlásila na dva obory, klavír a varhany – a ty mě nakonec úplně uchvátily. Vyrůstala jsem v herecké rodině, moje máma Naďa Chroboková Tomicová hraje v divadle v Olomouci, moje teta je herečka Pavla Tomicová. Pohybovala jsem se ve světě soudobého experimentálního umění včetně mejdanů tety Pavlínky… Ve škole jsem si mezi varhaníky někdy připadala jako z jiného vesmíru, protože je to konzervativnější svět. Ale nechci generalizovat, všichni takoví nejsou. Miluju klasiku stejně jako jiné žánry. Otevřenost vůči všem stylům je pro mě nesmírně inspirativní.

Otevřenost i vůči prostoru, kde na varhany hrajete?

Přesně tak. Na jednu stranu miluju hraní v kostelech, na druhou jsem vždy toužila vyvézt varhany mimo ně, třeba někam na venkovní festival. I moje závěrečná práce na JAMU měla téma Varhany v novém kontextu. Chtěla jsem je představit úplně jinému publiku, které by nikdy na tradiční varhanní koncert nepřišlo, protože si myslí, že je to pouze liturgická hudba. Můj sen bylo dokázat, že varhany jsou moderní „fresh“ nástroj 21. století – atraktivní i pro mladé lidi, kteří poslouchají úplně jiný hudební styl než klasiku. A proč by mělo být dogma, že na koncerty do kostela bude chodit jen starší a klasické publikum? Stále mě fascinuje, že na barokní nástroj můžete hrát zvukové vrstvy, které znějí místy jako elektronika a které hrajete třeba na světelném festivalu pro lidi, co mají rádi techno. Jsem vlastně člověk věčných kontrastů.

Velmi kontrastní je i vaše album Vox Organi neboli Hlas varhan.

Střídají se na něm experimentální meditace, což jsou progresivní instrumentální věci, a skladby na texty z devátého století zpívané v latině a staroslověnštině (za autorský projekt Vox Organi získala Katta prestižní hudební ocenění Classic Prague Awards, pozn. aut.). Pořád lavíruju mezi tím, co je hyper super moderní, a návratem do historie, která mě fascinuje. I díky tomu jsem měla možnost hrát loni v létě na multižánrovém festivalu v norském Trondheimu v největší skandinávské katedrále (Nidaroský dóm, pozn. aut.). Jeho ředitel hledal umělce, kteří boří hranice.

Proč jste si vybrala právě staré duchovní texty z devátého století?

Vše, co se mi děje, vychází z mé osobní zkušenosti a prožitku. S formami, jako je gregoriánský chorál, jsem se běžně setkávala ve škole. Zadruhé fascinovaly a inspirovaly spoustu skladatelů – například Oliviera Messiaena (francouzský skladatel a varhaník, 1908–1992, pozn. aut.), kterého miluju a jehož svatodušní mši jsem hrála. Je i na mé druhé desce z roku 2016, kam jsem se už odvážila „infiltrovat“ tři vlastní autorské skladby včetně Veni Sancte Spiritus, v níž zpracovávám svatodušní gregoriánský chorál. Inspirací mi byl pobyt v premonstrátském klášteře v Averbode v Belgii. Když jsem tam hrála, domluvila jsem si několik dní před koncertem každodenní zkoušení. Premonstráti několikrát denně zpívali jednohlasně právě gregoriánský chorál. Taková čistota, která mnou úplně prostoupila… Krása!

Máte vlastní varhany, ale v kostelech a katedrálách často hrajete na tamní, tedy cizí nástroje. Co to obnáší, musíte se s nimi sžít?

Čím víc času s nimi strávím, tím líp. Každý nástroj je jako člověk, musíte ho nejdřív dobře poznat. S někým to funguje hned napoprvé, s někým to trvá déle, s někým to drhne… Potřebuju minimálně několik hodin, abych nástroj poznala a slyšela všechny zvukové barvy. Musím to takzvaně „naregistrovat“ – připravit celý koncert, což je dlouhý proces. A náročný, protože čím jsou varhany větší, tím větší mám výběr zvuků, což je pro mě šílené! U svých skladeb mám jasnou představu o tom, jaké tam chci mít zvukové barvy, a na jakémkoli nástroji je budu vždycky hledat. Nikdy nepřestanu hrát na klasické píšťalové varhany, přestože mám své přenosné elektronické, s nimiž je příprava snazší. Už jsem zmiňovala koncert v katedrále v Norsku – tamní varhany jsou opravdu obří, s osmdesáti rejstříky. Abych je všechny proposlouchala, musela bych tam strávit aspoň týden. Pořadatelé mi ale dali před koncertem jen čtyři hodiny. „To mi v žádném případě nestačí!“ vysvětlovala jsem jim. Lidé si často myslí, že jen přijdu a zahraju.

Nechápou, že když přijdu k varhanám, které neznám, musím nejprve postupně prozkoumat všechny jejich rejstříky a hodiny a hodiny je poznávat, abych věděla, které vůbec použiju. Stejný problém nastal i v Mexiku v bazilice Guadalupe, kde jsou přes den nonstop bohoslužby nebo prohlídky. Proto jsem tam letěla měsíc před festivalem, což byl jediný možný termín, kdy jsem mohla zkoušet přes noc. Do baziliky jsem přišla v sedm večer a odešla v šest ráno, kdy přicházela paní uklízečka… I tak může vypadat hraní, když s sebou nemáte svůj nástroj.

Napadá vás někdy, třeba na procházce lesem, že je škoda nemít nástroj s sebou? Jen si tak vytáhnout flétnu z batohu a zahrát si…

Spíš si někdy postesknu, když tahám na koncert všechny věci ke svým varhanám – říkám tomu cirkus na kolečkách –, proč nehraju jen na flétnu?! Jenže mně by jedna nestačila, potřebuju jich tisíce, což u varhan mám. Myslím si, že nástroj si vybere vás, ne vy jeho, je to osudové. A svědčí o tom, že mě varhany nikdy nepřestanou fascinovat. Protnula jsem se s nimi, je to prostě můj nástroj.

Hraje na něj hodně žen?

U nás je varhanic celkem dost. Za minulého režimu se hra na varhany studovala spíš koncertně. Ale v zemích, kde tradice nebyla přerušena komunismem – třeba v Anglii –, se setkáváte v katedrálách převážně s varhaníky. Stejně jako jsou tam už historickou tradicí chlapecké sbory. Spíš takový mužský svět.

Přitom vy jste na koncertech ztělesněním ženskosti. Hrajete v nádherných šatech, přijdete na podpatcích, než si boty zujete. Vlasy vám při živelném hraní vlají, je to krásná ženská energie…

Vidíte, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlela. Ale máte pravdu, podvědomě je v tom bytostný pocit ženskosti.

Jak se vám na letošním turné hrálo v Punkevní jeskyni?

Bylo to překrásné! Ne nadarmo se ocitla na mém koncertním seznamu (hrála v rámci festivalu Čarovné tóny Macochy, pozn. aut.). Celý projekt jsem pojmenovala stejně jako zlomové album Vox Organi, hlas varhan na magických místech. Chci jím propojovat nejen žánry a lidi, ale i místa. Baví mě, když své varhany, složené do dvou boxů, můžu vyvézt třeba do jeskyně v Moravském krasu nebo do soudobého divadla v Jakartě, kam chodí lidé, kteří by na nic tradičního do kostela nepřišli. Když už takové fanoušky mám, naopak si je přitáhnu zpátky do kostelů. I proto jsem vymyslela turné po magických místech, která jsou dechberoucí svým vyzařováním. V turné bych chtěla pokračovat každoročně, místa si vybírám sama, ale od lidí sbírám tipy, kde bych mohla hrát.

Máte nějaké vysněné místo?

Těch je tolik, dlouhý seznam! Můj sen je rozšířit turné i mezinárodně.

Jak důležité je pro vás ticho?

Zásadně! Tím, že je hudba moje profese, potřebuju ve chvílích relaxace ticho, abych si dokázala odpočinout. Když jsem na masáži, je pro mě určitá relaxační hudba spíš za trest. Moje profesionální deformace je, že okamžitě začnu vnímat a hodnotit kvalitu hudby, kterou slyším.

Váš manžel Marek Vrabec se pohybuje v hudebním světě. Už v roce 1996 založil festival Struny podzimu, dnes Prague Sounds. Spolupracujete spolu?

Jsem šťastná, že je ze stejné branže, protože se spolu radíme. Prezentuje mi své nápady a projekty. Je nejen dobrý organizátor, ale i úžasný umělecký vizionář. Má skvělý hudební vkus a dobře slyší, takže je to můj nejkritičtější posluchač. Vše mi říká naplno, v ničem mě nešetří, ale ani já jeho. Zároveň je to můj největší fanoušek, který mě maximálně podporuje. Naším vztahem a soužitím jsem se hodně posunula, protože je v mnoha věcech mým opakem. Je velmi organizovaný a má vnitřní řád, zatímco já jsem živel vlající v oblacích. Ačkoli zůstává nohama na zemi, má duši umělce – v tom je pro mě velkou inspirací.

Když jsem byla loni na vašem koncertě v kostele sv. Václava v Opavě, na závěr jste zahrála a zazpívala Lásko, bože, lásko. A vyprávěla jste k tomu silný a dojemný zážitek s dcerou Aničkou. Co přesně to bylo?

Bylo jí tehdy asi dva a půl roku. Zpívala jsem jí tu píseň a ona mi najednou řekla:

„Musí se chránit.“ Překvapeně jsem se zeptala, co se musí chránit? „Láska se musí chránit.“ Vůbec netuším, kde se to v ní vzalo, ale úplně mě tím dostala. Je to náš zázrak a moje velká učitelka. Protože láska je to nejcennější, co máme, a nikdy jí není dost.

KATEŘINA CHROBOKOVÁ (46)

  • Varhanice, skladatelka a zpěvačka s uměleckým jménem Katta.
  • Hraje autorskou hudbu, boří žánrové hranice.
  • Vydala dosud tři sólová alba, poslední Vox Organi, které vyšlo u berlínského labelu Emika Records, je už čistě autorské.
  • Koncertuje u nás i v zahraničí ve věhlasných katedrálách i koncertních sálech.
  • Absolventka JAMU v Brně, varhany také studovala v zahraničí (Nizozemsko, Belgie, hra na cembalo ve Švýcarsku).
  • Pochází z herecké rodiny, její teta je Pavla Tomicová. Narodila se v Havířově, žije v Praze.
  • Její manžel je Marek Vrabec, zakladatel festivalu Prague Sounds, mají spolu dceru Annu Marii (4).
  • www.kattamusic.com 

 Zdroj: časopis Vlasta

Související články