Potkáváme se v den, kdy jste se dozvěděla, že se vaše dcera dostala na vysněnou střední školu. To musí být úleva, že?
To tedy ano, ze srdce mi spadl obrovský kámen. Přála si jít za bratrem na šestiletý gympl a věnovala tomu posledních pět měsíců, navíc na poslední chvíli onemocněla, byl to stres… Byli jsme sice ve snesitelnější pozici než děti mých kamarádů, kteří šli z devítky, prostě by to za dva roky když tak zkusila znovu, ale po tom, kolik tomu dala energie a volného času, by mi byl neúspěch líto.
Jaké další emoce vám tohle období přineslo?
Strašně jsem se vztekala, že to musíme absolvovat – s cermatovskými testy zásadně nesouhlasím. Celý ten systém je špatně, moji španělští a němečtí kamarádi na mě koukali jako na blázna, když jsem jim to vyprávěla. U nich nic takového neexistuje, prostě podle prospěchu a schopností na základní škole vybíráte co dál. Vliv na výběr studentů má sama střední škola, a ne že se váš úspěch odvíjí od schopnosti za 60 minut vyplnit test v cermatštině. Nehledě na to, že byl stále znatelný skluz ve výuce ještě z covidu.
Dalším problémem byl a je aktuální nedostatek míst na školách…
Schopnost našich politiků nějaké demografické predikce je tristní. Zvláštní, že nikomu nedošlo, že když je v roce 2008/9 boom porodnosti, projeví se to za 15 let v nedostatku míst na školách! Zaskočilo je to jako sníh silničáře… K vzteku, fakt. A za názor, že nepotřebujeme tolik vzdělaných dětí na gymnáziích a ať jdou na učňák, za to bych škrtila… Doufám, že po tom humbuku, který letos nastal, začnou konečně přemýšlet a konat.
Pomalu se blíží konec letošní divadelní sezony. Jaká pro vás byla?
Velmi náročná, soukromě i pracovně, zvlášť ta druhá polovina. V únoru jsem měla jednu premiéru – v pražském Divadle Palace jsme uvedli konverzační komedii s názvem Vedlejší účinky, v níž hraju s výbornými kolegy Michalem Dlouhým a Davidem Novotným. Pak jsem se chvíli vzpamatovávala a řešila věci, které jsem kvůli zkoušení musela odložit, plus už zmíněné dceřiny přijímačky. A zároveň jsem se už připravovala na Adinu, kterou jsme začali v dubnu zkoušet ve Viole. Musím říct, že za poslední dva roky se mi tituly nakupily a mám hodně představení, což je samozřejmě radost, ale zároveň to člověku dá docela zabrat. Už se moc těším na prázdniny.
Poslední čtyři roky si svůj pracovní program řídíte sama – po odchodu ze Švandova divadla, kde jste strávila šestnáct let, jste na volné noze. Co plánujete dál?
Jednu novou věc bych měla dělat na podzim a pak si chci dát aspoň rok volno od zkoušení v divadle a odpočinout si. Budu jen hrát a nabírat energii.
Když se člověk dostane do nějaké náročné situace, jeho tělo určitým způsobem reaguje. Jak se stres projevuje u vás?
Bolí mě záda, respektive bolí mě ještě víc než normálně. Odmalička totiž trpím těžkou formou skoliózy páteře a tu stres zhoršuje. Vlastně jako každé zdravotní problémy. V mém případě platí, že musím pravidelně cvičit. Mám svoji sestavu, kterou praktikuju každé ráno. A k tomu mám skvělou fyzioterapeutku Martu Morávkovou. Lekce s ní jsou náročné, cítím doslova každý sval i kost v těle, ale pomáhají. A to i v rámci mojí profese – když mě čeká nějaká fyzicky náročná role, Marta mi poradí, jak se hýbat, na co si dávat pozor, abych si neškodila. Díky ní můžu třeba běhat po schodech, tančit nebo nosit těžké věci tak, aby se to obešlo bez následků. A taky aby divák nic nepoznal.
Skolióza od vás evidentně vyžaduje silnou vůli a velkou disciplínu. Zkoušela jste ji někdy řešit klasickou cestou, tedy za pomoci lékařů?
Mám na to své lidi, zatím jsem lékaře nepotřebovala. Jdu svou vlastní cestou samoléčby – z těla jsem si pravidelným cvičením udělala svalový korzet, abych už nikdy nemusela nosit ten opravdový, sádrový. To jsem totiž zažila jako holka – v sedmé třídě jsem ho dostala až ke krku na třiadvacet hodin denně, což mi samozřejmě neskutečně vadilo. V období dospívání nabíráte sebevědomí, začínáte se zajímat o kluky a o život vůbec. Pomaluju roztahujete křídla, jenže já byla zaklíněná do něčeho, za co jsem se styděla, omezovalo mě to a bylo mi to nepříjemné. Korzet jsem fakt nesnášela a snažila se ho maskovat volným oblečením, samozřejmě marně.
Jak dlouho to trvalo?
Celé tři roky, až do mých šestnácti. Když mi pak korzet sundali, tak se i přes pravidelné cvičení, plavání a různé rehabilitace ukázalo, že se můj stav nezlepšil. A tak mi doktoři navrhli operaci, která spočívala v tom, že by mě tři měsíce připravovali a páteř různě roztahovali a pak by mi podél ní umístily ocelové dráty. Plus bych pak další rok opět nosila sádrový korzet… To pro mě byla naprosto šílená představa. I kvůli tomu, že jsem v té době už žila divadlem a plánovala, že zkusím talentovky na DAMU. Navíc existovalo riziko, že se to nepovede a já skončím na vozíku… No šílený! Už cestou z nemocnice jsem věděla, že žádné železo v zádech nechci. A že zkusím hledat jiné cesty a způsoby. Tím bych ráda zpětně poděkovala svým rodičům za jejich obrovskou podporu a důvěru. Do ničeho mě nenutili.
Ve Švandově divadle v inscenaci Cry, baby, cry.
Co všechno jste tenkrát podnikala?
Všechno možné. Hlavně jsem nepřemýšlela nad tím, že by to třeba nemuselo dopadnout. Bylo to hodně dané věkem – k pubertě patří lehkomyslnost – a pak určitě i silným vnitřním pocitem, chcete-li, intuicí. Prostě jsem věřila, že se najde jiné řešení. A toho se zuby nehty držela. Našla jsem léčitele, který se mnou nejenom cvičil, ale taky mi naordinoval speciální způsob stravy – vynechala jsem červené maso a jedla hlavně syrovou stravu. Někteří na mě koukali jako na blázna, ale zabralo to. Když jsem šla po třech měsících na kontrolu, která z pohledu lékařů měla být předoperační, ukázalo se, že se skolióza zlepšila. Z padesáti osmi stupňů výchylky bylo najednou třicet sedm! Pan primář nevěřil svým očím a uznal, že v tomhle stadiu operaci opravdu nepotřebuju. No a od té doby jsem tam nebyla.
Když jste se pak dala dohromady se svým mužem, hercem Tomášem Pavelkou a začali jste plánovat rodinu, nebála jste se přece jenom trochu? Odnosit dítě s nemocnými zády není jen tak…
Samozřejmě jsem si vzpomněla na jednu z lékařských prognóz, které se mi v nemocnici dostalo, že bez operace se ve čtyřiceti nepohnu a nikdy nebudu mít děti. I když jsem povahou optimistka a život se snažím vždycky vidět z té lepší stránky, tak se mi ty věty usadily v hlavě. Bála jsem se, respektive mi bylo jasné, že to bude hodně bolet. A že budu muset být velmi silná, abych to zvládla. Ale riskla jsem to… Výsledkem bylo, že jsem krátce po sobě přirozeně porodila dvě děti – syna Matyáše a dceru Magdalénu.
Ano, fyzicky to bylo náročné, a to i po porodu, kdy jsem musela svoje tělo zase poskládat zpátky, ale pro ty boží dary bych udělala cokoliv. Mateřství je nejvíc! A i když hraní v divadle či před kamerou miluju, nedokážu si představit, že bych měla jenom to. Rodina je moje kotva, můj život a všechno ostatní je na druhém místě.
A jste připravená na to, že vám děti časem z hnízda odletí?
Nejsem, ale postupně se na to připravuju. Sice jsem je přivedla na svět, ale nevlastním je, s manželem jsme pouze jejich průvodci.
Mají svou vlastní cestu, a až přijde ten správný čas, tak se na ni vydají. A my je budeme sledovat, držet jim palce a samozřejmě je jako všichni milující rodiče jistit, pokud by náhodou potřebovaly pomoc. Je úplně jedno, jestli jim bude třicet, nebo padesát, budeme tu pro ně, ať se děje, co se děje. Mimochodem, na jabloni na zahradě se nám usadil strakapoudí páreček a vyvedl mladé. Průběžně jsem sledovala, co se staří nalítají za něčím do zobáčku a mláďata pískají a pískají. Člověk je z toho unavenej, jenom na to kouká a pak jeden den frrr a jsou pryč… A tak to je. Uvidíme, kam ty naše mláďata život zavane. Je to krása, jak se vám z miminek stanou partnery a ten vzájemný vztah se mění.
Jak za těch pár let vidíte samu sebe?
Snažím se neočekávat, ale přijímat. Nechávat věci plynout, žít tady a teď. Zároveň mám určité vize a přání týkající se budoucnosti. Rekonstruujeme s mužem dům za Prahou, to je pro mě taky naplňující, tvořit místo, kde jednou budeme žít a třeba i dožijeme. K domu patří velká zahrada, kterou naprosto zbožňuju. Spoustu času jsem zavřená v různých divadlech a studiích a tady se můžu konečně dívat na nebe, dýchat čistý vzduch a hrabat se v zemi. Je uspokojující, že za vámi něco zůstává. Pro mě je to velký relax. Jsme tam šťastní, ač je to hromada práce.
Jak jsme řekli na začátku, hostujete v několika divadlech, třeba v pražské Viole, kde jste se nedávno představila v roli Adiny Mandlové. Jak se vám tahle prvorepubliková hvězda hraje?
Velmi mě to baví. Je to vlastně návrat k jedné a té samé postavě – od roku 2015 ji hraju ve Švanďáku v inscenaci Pankrác 45. Zatímco tam je jí nějakých pětatřicet, ve hře režiséra a zároveň autora scénáře Roberta Sedláčka se s ní potkávám jako s o hodně starší. Je jí téměř šedesát, žije na Maltě s manželem homosexuálem a má spoustu času na přemýšlení o minulosti. Jednoho dne si ve své hlavě vyvolá Hugo Haase v podání Jaromíra Dulavy, s nímž měla vášnivý milostný, ale vlastně i životní poměr. A tak se potkají dvě osobnosti, dva světy, dva pohledy na život, hereckou profesi, lásku i politiku. Je to čistá fikce, odehrává se na podzim roku 1968, tedy jen pár měsíců před Hugovou smrtí, ale je založená na reálných faktech. Musím říct, že Robert Sedláček i dramaturgyně Martina Kinská si s tím dali obrovskou práci, mimo jiné vše konzultovali s odbornými poradci.
S manželem Tomášem Pavelkou a jejich dětmi Magdalénou a Matyášem.
Je vám Adina sympatická?
Rozhodně! Její jméno spolehlivě plnilo sály, byla sexsymbolem mladé Československé republiky 30. let 20. století, a to i za hranicemi. Byla velmi inteligentní, měla talent, šarm, energii a taky velmi svérázný humor, nikdy si nebrala servítky. Zároveň se ale jednalo o nešťastnou a psychicky nevyrovnanou ženu, po válce byla potrestána za společenské styky s Němci. Byla doživotně vyloučena ze Svazu českých filmových umělců, musela emigrovat, aby mohla dál důstojně žít a pracovat… Leccos si podělala sama, ale nikomu za války neublížila. Je to dost smutný příběh, ač se tomu ona snaží stále smát.
Viola je velmi intimní prostor, kde diváci vidí každé vaše gesto a výraz tváře. Vyhovuje vám to?
Ano, cítím se tam dobře a zabydleně, byť to na nás herce klade velké nároky. V takovém prostoru se totiž nedá nic ošulit! Musíte hrát naplno, přitom civilně a uvěřitelně, autenticky. A nejdůležitější ze všeho je napojení na partnera i danou chvíli. Vše se děje tady a teď, což mě vzrušuje. S Jaromírem Dulavou jsme se při práci potkali poprvé, stejně tak s Robertem Sedláčkem, pro kterého je hra Hugo Haas a Adina Mandlová divadelním debutem. Dlouho jsme jen četli, „očuchávali“ své postavy i sebe navzájem. Je to velké množství textu, které do sebe musíte nacpat a zažít. Byla to těžká, ale velmi zajímavá práce a jsem za ni moc vděčná. I za to, že jsem měla možnost Adinu potkat znovu a hlouběji.
Na stejné scéně vás můžeme vidět ještě v představení Skorpios na obzoru, kde pro změnu hrajete Gretu Garbo. Vypadá to, že se z vás stala specialistka na filmové hvězdy…
To ano, když je potřeba zahrát nějakou rozpolcenou herečku, ať už z Barrandova, nebo Hollywoodu, volá se Cibulková… Ale vážně, je to opravdu věc nabídky a ta se, když je zajímavá, neodmítá. Navíc setkání s Igorem Barešem, který hraje Churchilla, bylo pro mě důležitým důvodem tu roli vzít. Greta na rozdíl od Adiny opustila svět filmu dobrovolně a nikomu nevysvětlila proč. Viděla jsem několik dokumentů, sama na to hledala odpověď, ale nenašla. Asi na ten cirkus neměla tu správnou povahu a chtěla mít klid… V každém případě ve hře francouzské autorky Isabelle Le Nouvel se s ní setkáváme v momentě, kdy se plaví na luxusní jachtě. Dalším slavným pasažérem je bývalý britský předseda vlády Winston Churchill. Ti dva se jednoho večera potkají a začnou si u skleničky whiskey a vodky povídat a srovnávat své životní postoje.
Ve Viole své poslední představení letošní sezony odehrajete 13. června. Co bude pak?
Ještě si odskočím do Divadla Palace a do Švandova divadla a pak hurá prázdniny. Několik posledních let jsme s manželem a přáteli trávili léto na jachtě v Chorvatsku, letos vyrazíme na Vltavu. A pak jsem pro nás vymyslela výlet do Normandie, kam pojedeme autem. Takový způsob cestování mám moc ráda, protože to člověku dává velkou svobodu – můžete si zastavit, kde chcete, a podle situace měnit směr. My máme v plánu třeba město Bruggy, o kterém se říká, že je nejmalebnější v celé Belgii. V Normandii na nás pak čeká dům u oceánu, který jsme si pronajali a v rámci Francie bude naší základnou. Musím říct, že se na ten prázdninový život u vody moc těším.
KLÁRA CIBULKOVÁ (47)
- Rodačka ze Znojma vystudovala gymnázium a poté pražskou DAMU, kde byla její pedagožkou mimo jiné i Věra Galatíková.
- Po škole odjela do Španělska, kde pracovala v restauraci. Po návratu nastoupila do souboru CD 94 a poté do Švandova divadla, kde strávila šestnáct let a stále tam dohrává (Cry, baby, cry, Pankrác 45).
- Dnes je na volné noze a vidět ji můžeme třeba ve Viole nebo v Divadle Palace.
- Známe ji z televizních seriálů Kukačky, Sestřičky, Ordinace v růžové zahradě 2, Kriminálka Anděl a z filmů Habermannův mlýn, Smíchov pláče, Brooklyn spí nebo Román pro ženy.
- Jejím manželem je herec Tomáš Pavelka, se kterým má dvě děti – dceru Magdalénu a syna Matyáše.
Zdroj: časopis Vlasta
Sledujte nás v Google Zprávách