Kdy se vám naposledy povedlo strávit celý den v papučích?
Úplně celý den? Tak to nevím.
Patří do vašeho života takové dny?
Občas se mi to povede. Nejsem vždycky úplně akční, a ano, někdy strávím celý den doma. Přece jen dva moji synové jsou dospělí a ti dva menší jsou týden u tatínka a týden u mě. A práci si dávkuju.
Co děláte, když se vám povede mít celý den pro sebe, kdy nemusíte vůbec vystrčit nos z domu?
Co bych tak asi mohla dělat, že.
VIDEO: Poslechněte si Kláru Trojanovou zpívající píseň Demain c'est toi!
Studovat další jazyk? Cvičit jógu? Koukat se na seriály?
No, jak se můžete přesvědčit, mám na stole připravenou Francouzštinu pro samouky. Tu jsem si pořídila s plánem, že si v létě zopakuju celou gramatiku. Mluvím francouzsky, domluvím se, ale obtížnou gramatiku bych si potřebovala zopakovat.
Upřímně, nevypadá moc používaně…
Už tady na mě takhle čeká přes tři měsíce. Takže asi takhle studuju. Ale snažím se každý den věnovat aspoň půl hodiny zpěvu, to mě hodně baví. Když mám nějakou práci, tak se věnuju tomu. Ale víte, co dělám nejraději, když mám čas?
To bych právě věděla moc ráda.
Prostě uklízím.
To může být někdy i diagnóza.
Myslím, že trochu se tomu blížím, ale nemám to oficiálně diagnostikované.
Ono prý záleží na tom, jestli vás úklid činí šťastnou, nebo nešťastnou.
Činí mě velmi šťastnou. Mám ráda umyté věci a pořádek kolem sebe. Jsem schopná často vyndat celou lednici, vymýt ji a srovnat to tam. Než jsem odjela na chalupu, měla jsem chvíli čas, tak jsem využila těch dvacet minut a porovnala celý botník.
Vy si asi jen tak nesednete k románu, když není hotovo?
Ne.
To byl trochu naschvál od toho nahoře, že vám do života seslal čtyři syny.
Mě ale úklid opravdu baví. Pro mě to je relax. Samozřejmě někdy to přeroste přes hlavu. Když postopadesáté sbírám odhozené svršky. Nedávno jsem třikrát během jedné hodiny umývala záchodové prkýnko a to už mi přišlo trochu přes míru.
Kluci mají přísnou výchovu k pořádku?
Pořádek je ale moje doména, syny do úklidu nehoním. Mě by stejně otravovalo, že to dělají dlouho a ještě při tom vygenerují další nepořádek. Na to nemám nervy. Radši to udělám sama, mám to rychleji a tak, jak já potřebuju. Ale když už bordel přeroste přes hlavu, tak se umím ozvat.
Dva synové jsou z domu. Jsou pořádní?
Ano, velmi.
To jste mě uklidnila.
Všichni říkali: „Musíš je odmalička vést k tomu, aby ti pomáhali doma.“
Ohýbat proutek…
A na to jsem jim odpovídala, že mně to jde i bez vydírání. Ušetřila jsem si spoustu nervů. Když šlo do tuhého, tak jsem houkla a bylo. Ale kluci vážně umí všecko. Umí se o sebe postarat. Oba dva starší kluci uklízí, uvaří, nakoupí...
Na den v papučích jsem se ale neptala náhodou. Jak budete trávit 9. října – den, který charitativní organizace Dožít doma, která se věnuje paliativní péči a jejíž jste patronka, vyhlásila Papučovým dnem?
Jsem ambasadorkou Papučového dne a toho devátého října, jaká náhoda, že se to zrovna tak sešlo, hraju představení ve Werichově vile, které se jmenuje Na každý chvilce záleží. A to se týká, už nikoliv náhodou, právě paliativní péče.
Také jste spolupracovala s nadací rodiny Vlčkových. Jak to vypadá teď?
Jsem chronická pomahačka, strašně ráda pomáhám a jejich iniciativa mě v době vzniku zaujala. Měla jsem chuť zkusit, jaké to je překročit své vnitřní hranice. Kladla jsem si otázku: Co všechno jsem schopná zvládnout?
Na co jste přišla?
Že starost o těžce nemocné děti nebo nevyléčitelně nemocné děti je pro mě asi ta nejzazší hranice. Neumím si představit nic horšího, nic těžšího.
Jak na vás přišli?
Oslovila jsem je sama. Přiznala jsem se, že vlastně nemám co nabídnout, že nic neumím, ale jsem otevřená něco vymyslet a velice ráda bych pomohla. Tak vzniklo představení Na každý chvilce záleží. Taky jsme s výtvarnicí Norou Štrbovou dali dohromady komiksový příběh o tom, co to je paliativní péče.
Ale abych mohla v téhle práci pokračovat, bylo by zapotřebí se dovzdělat a opustit všechno ostatní. Míša Váňová, se kterou jsme připravovaly zmíněné představení, se na takovou cestu vydala. Ačkoliv je jako já herečka, dnes se profesionálně zabývá paliativní péčí, studovala ve Španělsku a je z ní herní terapeutka. Jenže mě strašně baví divadlo, to je moje práce. Vypomůžu moc ráda, ale abych se paliativě věnovala na 100 %, to ne.
S hraním jste si ale kvůli své rodině dala docela dlouhou pauzu.
To je pravda. A nelituju.
Jak se vám vracelo zpátky?
Těžko. O tom už jsem také hodně mluvila.
Dvanáct let je dlouhá doba. Věřím, že návrat byl náročný.
Zvlášť pro člověka, jako jsem já. Nemám úplně hereckou povahu. Nejdu příležitostem moc naproti.
Ale jaká je vlastně herecká povaha? Extrovertních herců znám docela málo.
Nejsem ambiciózní. Nechodím na castingy, nejsem v žádné herecké agentuře, prostě se o to moc nestarám.
A ani nejste aktivní na sociálních sítích.
Přitom v současné době to bez toho moc nejde. Musíte pořád někam volat, upozorňovat: Haló. Jsem tady, já chci práci! Máte pro mě práci? Pokud ovšem nejste zavedená herečka, která jde z role do role, ta už to zapotřebí nemá. Po 12 letech bych asi měla být aktivnější, ale bohužel to nedokážu.
Stejně bych vám to instagramové pozlátko nevěřila.
Snažím se, ale tím svým způsobem. Mám ráda svoji práci. Ráda bych dělala jak divadlo, tak film. Ale jenom když se mi taková příležitost sama naskytne. Ale že bych jí šla sama naproti, tak to mi nejde.
Hraje v tom roli věk?
To ne, nikdy jsem v umění prodat sama sebe nevynikala. Asi to souvisí s mou introvertností. Jakmile mám být někde sama za sebe, tak si připadám nepatřičně.
I po těch letech?
I po těch letech.
Takže se ani nedíváte ráda na filmy, ve kterých jste hrála?
V těch starších se na sebe podívám i ráda. Třeba na film Hordubal, který byl můj první, na ten mám krásné vzpomínky. A z televizní práce se klidně kouknu na Návštěvníky. Ale to jsou všechno filmy, kdy jsem byla malá holka. S odstupem času, protože to už je pravěk, si říkám: Jé, já jsem byla hezká, to bylo fajn. Člověk vymaže negativní vzpomínky z těch časů. Co se filmu týče, možná Vrať se do hrobu a Jedna ruka netleská, to nebyly úplně špatné filmy, ale…
… větší jistotou je pro vás divadlo?
To určitě. Tam mám mnohem víc zkušeností, film moc neumím.
To bych tedy vůbec neřekla, spíš jste v něm nestihla získat jistotu.
Tak třeba máte pravdu.
Koukat se do čočky kamery a tvářit se, že mluvíte se svým hereckým partnerem, to je pro mě nepředstavitelný úkol.
Do čočky se nikdy nekoukáte, protože do kamery se dívat nesmíte. Musíte si udělat kolem sebe bublinu. Postavit zeď a nevnímat ani lidi ze štábu. To se dá naučit a myslím, že to není až tak obtížné. Ale je to opravdu řemeslo a není úplně jednoduché skloubit všechno dohromady. Natáčení přináší ranní vstávání, trávíte dlouhý čas v maskérně, pak dlouho čekáte, než se začne točit. Musíte dávat pozor na každý detail, na to, jak pokládáte skleničku, aby to nebylo slyšet.
Když zasouváte židli, nesmí to zavrzat. Když máte port, tak do něj nebouchat. Spousta malých drobností má vysokou prioritu. Nesmíte vnímat zimu, když je zima, ale vy hrajete léto, a obráceně. A teprve potom, když to všechno přestanete vnímat, můžete začít tvořit svou roli. A to je opravdu umění. Není to úplně jednoduché. Chce to zkušenost. A když netočíte často, začínáte pořád znova. Není v tom jistota a pak je to o to těžší.
Máte nějaký rituál, jak se do role dostáváte?
Nejsem pověrčivá a nemám ani rituály. Co když nastane situace, kdy rituál nemůžu udělat?
To si řeknete: Teď jsem v pytli a můžu si za to sama. Hloupé, uznávám.
Já ani nejsem typ soustředěné herečky, která se půl hodiny před představením koncentruje zavřená v šatně. Většinou do poslední chvíle dělám úplně jiné věci, pak se ale zkoncentruju velmi rychle a prostě hraju. Pomohla mi v tom kdysi Táňa Dyková a už to bylo před mnoha lety. Bavily jsme se o mé nervozitě a pochybách a ona mi povídá: „Baví tě si hrát?“ Odpověděla jsem, že ano. Říkala: „Tak to dělej.“ A to mi strašně pomohlo. Člověk nemusí hrát, ale podstatné je, když si hrát může.
Stačí jedna drobnost, která změní úhel pohledu, a nová cesta se otevře.
Zbavíte se strachu a projdete si prožitkem s nadhledem. To je velmi osvobozující.
Když jste se vracela po dvanácti letech do divadla, neměla jste obavy, že to neklapne? Změnit profesi kolem padesátky je přece běžné a v zahraničí úplně normální.
Nic jiného neumím. Tedy nic jiného neumím lépe. I když náš starý pošťák mi vždycky říkal: „Klárko, vždycky se máte kam vrátit.“ Jsem sice pošťačka, ale tu už bych taky nemohla dělat, protože je všechno digitalizované.
Neměla jste ambice zkoušet něco úplně jiného?
Možná jsem na okamžik přemýšlela o práci spojené s pomáháním, ale mě to divadlo opravdu hodně baví. Jen chvíli jsem byla v panice, co když už se nevrátím? Jak to půjde? Ale pak jsem obavy pustila. Ne že bych té práce dnes měla hodně, ale tu, kterou mám, ta je moc hezká.
Představení Na každý chvilce záleží, které vzniklo pro Nadaci rodiny Vlčkových, je prý veselé, ač je o neveselých věcech.
Z 80 % je to groteska. Přitom my si to tak nevymysleli, vzniklo na základě reálných příběhů rodin, které takovou realitu žijí. Rodin, které mají děti s nevyléčitelnou nemocí. Poslouchali jsme jejich vyprávění, jak nemoc dítěte prožívají, konzultovali jsme to s lékaři. Nejsou pořád smutní, v depresi a zoufalí, prožívají i veselé a humorné chvíle.
Protože nechcete dítěti zhoršovat už tak těžké chvíle.
Člověk nevydrží dlouho trpět. I oni zažívají úplně normální životní situace. Naše představení se odehrává během sedmnáctých narozenin, které jsou možná pro našeho syna poslední, a my, jeho rodiče, si řekneme, že mu je uděláme co nejhezčí. A jsme v tom tak urputní, že to naopak děláme úplně nejhorší. Divák si říká: To snad není možné, ať už toho proboha nechají. Jsou tam i dojemné chvilky a nakonec si konečně my rodiče se synem porozumíme.
To je panečku pozvánka do Werichovy vily, kde se tohle představení hraje!
Lidé možná mají trochu obavu přijít na tak vážné téma, ale není to na místě. K životu smrt patří.
Zažila jste odcházení s maminkou i s tatínkem, kteří zůstali doma. Prozradíte, proč stálo za to zůstat s nimi do konce a co vás to naučilo o vás?
Co mě to naučilo o mně? Asi že mohu překročit vnitřní hranice a nemusí to bolet. A že jsem asi dobrý člověk.
Překvapilo vás, jak moc jste statečná?
Bylo to úplně přirozené a normální. Vždycky jsem si myslela, že nejhorší, co mě může s rodiči potkat, je, že jim budu muset utírat zadek. A když to přišlo, vůbec to nebyl problém. Kolik legrace jsme prožili! Každý se vypořádává s rodiči už od puberty. Je tam velká láska, autorita, obdiv i velké nenávisti – tím si každý člověk projde. I když jsem měla rodiče vždycky velmi ráda, tak nejvíc jsem je milovala, když byli nemocní.
Vážně?
Měli jsme tehdy nejhezčí vztah, nejlepší, nejintenzivnější. Těžko se hledá ten správný výraz. Dokázali jsme si v té době nejvíc dát najevo, že se máme rádi. Najednou na to byl čas, nemuseli jsme řešit nic jiného. S tátou jsme se měli opravdu hodně rádi. On mi to odjakživa hodně dával najevo, ale já to léta nedokázala přijímat. Neuměla jsem si s tím poradit.
Když jsem viděla ty jeho něžné modré oči, kterýma se na mě koukal, když za mnou přišel na představení do divadla, utíkala jsem. Nechtěla jsem to. Ale za ten poslední třičtvrtěrok, kdy jsme se o něj starali, jsem se to naučila a bylo to krásné.
A s maminkou jste si taky byly blízké?
Maminka neuměla moc pochválit, přitom byla velmi obětavá a starostlivá maminka. V tom pro mě byla obrovský vzor. A pak když byla nemocná, tak mi volala třeba desetkrát za den. Pořád něco hledala a já jí vysvětlovala, kde to najde. Pokaždé mi řekla, jak se na mě těší a jak moc mě má ráda. Bylo to krásné a my si užívaly takové ty holčičí věci.
Alzheimer má různé fáze a jedna z těch fází, která potkala mámu, byly manické nákupy. A tak jsme chodily po nákupech a kupovaly spousty nepotřebných ručníků a spousty ponožek. A bylo to krásné. Chodily jsme ke kadeřnici, na zmrzlinu, byly jsme intenzivně spolu. Denně jsem za ní jezdila do bytu, ve kterém dneska žiju, protože pořád něco potřebovala. Vzala jsem ty svoje dvě malé děti do auta a jela za mámou.
Ke dvěma malým dětem jste pečovala o maminku s Alzheimerem. To muselo být nesmírně náročné období.
Bylo to náročné, ale bylo to krásné.
Vás to k medicíně nikdy netáhlo? Maminka laborantka, tatínek chemik.
Táta měl blízko i k medicíně. Byl jeden z prvních, kteří se tady začali zaobírat možností léčby rakoviny nanočásticemi. To brácha měl od útlého dětství jasno, že bude doktor.
Hrát jste začala jako docela malá holka. Pamatujete si, kolik vám bylo?
Sedm? Osm? V osmi letech jsem natočila Hordubala. A jak na mě přišli? Jednou jsem šla doprovodit na konkurz svou starší sestru, tam si mě někdo všiml a pak si mě zavolali. Jakmile se dítě chytne u filmu, tak pak si ho předávají další režiséři.
Zůstali vám z dětského natáčení nějací přátelé?
A víte, že ne?
Chtěla jsem si s vámi povídat i o vztazích.
Jenže to téma se netýká jen mě, tak to prosím vynecháme.
Dobře. Tak se tedy pojďme bavit o nových začátcích a hledání štěstí. Co vás dělá šťastnou?
Spousta věcí. Já jsem šťastná. Mám se vlastně pořád dobře, dokonce i když mi zrovna není úplně skvěle, když mám blbou náladu nebo i nějaké strasti, tak jsem se s tím už naučila žít, vím, že i to patří k životu. Je fajn si těmi těžšími věcmi projít.
Připomněla jste mi tou otázkou projekt, který připravujeme s Bárou Basikovou a s jedním mladým zpěvákem Martinem Růžou. Bude to koncertní pořad se smyčcovým kvartetem, a bude se jmenovat (Ne)Obyčejné radosti. Při jeho přípravě jsme spolu začali sepisovat právě tohle. Věci, které nám dělají radost.
Co jste si zapsala vy?
Že mi dělá radost pohled na hortenzie. Dobře vychlazené šampaňské. Že mi dělají radost přesně tyhle malé a docela obyčejné věci, kterých je kolem mě spousta, a já mám radost, že je mám. Třeba mám obrovskou radost z téhle mé nové kuchyně. Mám radost, že můžu bydlet v krásně zrekonstruovaném bytě po rodičích. Jsem jako malé dítě, chodím po svém bytě a říkám si: „To je hezké. To je tak hezké.“
Ale vy to tady máte opravdu moc hezké.
Děkuju. Ale chtěla jsem říct, že mám radost z mnoha věcí, a nemůžu opomenout, že velkou radost mám samozřejmě ze svých dětí.
Jste součástí jejich životů, chcete znát jejich přátele a jejich svět?
A kterých dětí přátele myslíte?
Řekla bych, že u těch větších bude snazší mezi ně proniknout.
Je to možná zvláštní, ale jsem ráda, že velcí kluci se velmi brzy osamostatnili a odešli z domova. Nejstarší už je i ženatý. Snažím se je hodně pouštět a nechávat je být. Ale vnitřně mi to samozřejmě nedá. Pořád mám snahu být součástí jejich životů, zvát je na různé dovolené, na obědy, vídat se s nimi. Dávám si ale zároveň velký pozor, abych nebyla vtíravá. Musím se v tomhle směru hodně brzdit a nevolat jim.
To je ale docela těžký úkol, ne?
Jsem ráda, že se mi to snad daří. Je to osvobozující. Myslím si, že se mají dobře, protože mě tak často nepotřebují. Malé syny sleduju z menšího povzdálí, tam koukám, s kým se kamarádí, ale nikdy jsem jim do toho nemluvila. Zasahuju jen v momentě, kdy se nechovají hezky k někomu jinému.
Čekala jste, že se váš nejstarší syn stane novinářem?
Ani trochu. Ještě na začátku čtvrťáku nevěděl, co chce dělat. Pak přišel s tím, že zkusí přijímačky na DAMU, a když mu to nevyšlo, prohlásil, že půjde na žurnalistiku. A šel.
Josef nešel na DAMU, přesto je ve třiadvaceti hercem, na něhož se pějí superlativy. Co ti mladší, Antonín a Václav?
Myslím si, že ten malý to má nalajnované perfektně. Bude herec. Václav podědil herecké geny asi nejvíc. A Antonína momentálně zajímá všechno kolem sportu, včetně zdravé výživy. Tak možná půjde tímto směrem. Uvidíme.
Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta