Co vás přivedlo do Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou?

Moje babička byla velmi zbožná žena a odmala mě v Turnově vodila v neděli ráno do kostela, což se mi zpočátku moc nelíbilo, protože v televizi zrovna dávali Studio Kamarád. Někdy od čtyř nebo pěti let jsem začal ministrovat a postupně jsem poznal řadu kněží, kteří mě pozitivně ovlivnili. Mezi nimi byl kupříkladu páter Jiří Hladík, původně dominikán, který přestoupil ke křižovníkům, a to byl můj první kontakt s tímhle řádem. Pak jsem studoval arcibiskupské gymnázium v Hradci Králové a kolem maturity jsem byl pozván na víkend do pražského kláštera křižovníků u Karlova mostu, kde mě to doslova nadchlo. A tak jsem v osmnácti přijel s batohem do Prahy a hlásil se na vrátnici kláštera jako kandidát do řádu.

Pamatujete si ten první dojem z kláštera?

To se nedá zapomenout! Zrovna byli všichni někde na výletě a zůstal tam jeden kolega, který vařil. Přivítal mě v zástěře, uvedl dovnitř, dostal jsem svůj pokoj – v klášteře se tomu někdy říká cela – a začal jsem se zapojovat do života, který měl jasně daný řád počínaje budíčkem přes společné modlitby, pracovní činnosti i volný čas. Mě to tehdy skutečně oslovilo, asi jsem něco takového potřeboval. Když jsem z kláštera po devíti letech odešel na faru, cítil jsem se úplně rozhozenej. Najednou jsem neměl jasný plán a musel jsem si ho sám vytvořit.

Během pobytu v klášteře se rozhodovalo o tom, zda se upíšete církvi, Bohu a stane se z vás duchovní?

Nejprve si projdete obdobím noviciátu, kdy se připravujete na skládání tzv. časných slibů čistoty, chudoby a poslušnosti a máte možnost si zvážit, zda do řádu chcete skutečně vstoupit. To už dostanete hábit, ale rok vykonáváte nějakou konkrétní práci a pak teprve můžete studovat na teologické fakultě a po třech letech se skládají sliby věčné.

Měl jste během té doby o sobě pochyby?

Nezažil jsem krizi víry, ale obhajoval jsem si sám pro sebe, proč tam jsem. Na začátku máte nějaké ideály, o některé časem přijdete… Dnes bych se ale rozhodl stejně, nikdy jsem nelitoval.

O jaké ideály jste přišel?

Měl jsem představu, že kněží jsou vzdělaní, vážení pánové, ke kterým mají lidé úctu. Člověk později zjistí, že to sice může být pravda, ale že je to povolání spojené s řadou úkonů administrativních a toho duchovního je mnohem míň.

Jak se k vaší volbě stavěl zbytek rodiny?

Vyrůstal jsem jen s maminkou a s babičkou, otec s námi nežil. Maminka byla vyučená brusička drahých kamenů, babička dámská krejčová a asi si myslely, že se budu také věnovat nějakému řemeslu. Ve škole mi to docela šlo, ale vyloženě studijní typ jsem nebyl. Měl jsem rád zábavu, zajímala mě auta, motorky, holky se mi taky líbily, nebyl jsem žádný svatoušek. Do mé konečné volby mi ale nikdo nemluvil.

A co kamarádi? Ti nebyli překvapení?

Zůstal mi můj nejlepší kamarád z dětství. Na střední školu jsme šli každý jinam, ale to nás nerozdělilo. Dokonce jsem mu byl na svatbě. Nemohl jsem ho oddávat, protože se snoubenkou nesplňoval podmínky, ani jeden nebyl pokřtěný, a tak měli civilní svatbu a já jsem šel za svědka, což pro mě byla trochu nezvyklá role.

Zažila jsem vás při svatebním obřadu, do nějž jste vnášel i žerty, což příjemně odlehčilo určitou nervozitu přítomných.

Vyznávám názor papeže Františka, že křesťan má být člověk radosti. Samo evangelium je radostná zvěst a člověk si má do kostela přijít pro povzbuzení, a ne si jen nechat sypat popel na hlavu a být věčně kárán. Podobně žáci ocení veselého učitele nebo pacient veselého lékaře. Myslím, že tenhle přístup otevírá cestu ke spoustě lidí, i když se mi také stalo, že mě jedna paní po svatbě za mou neformálnost pokárala.

Věřící často chodí na mše konkrétního kněze – někdo preferuje Halíka, jiný Duku, další třeba vás.

Je fajn, když si lidi můžou vybrat, což samozřejmě jde jen ve větších městech. Když jsem začínal, vzal jsem si od každého kněze něco, ale pak jsem zjistil, že napodobovat nemá smysl, a našel jsem si svůj vlastní způsob projevu.

Vaší doménou je lidskost, empatie a humor. A to jsme ještě nezmínili vaši vášeň pro motorky. Prý je také často žehnáte.

Jsem přesvědčený ducatista. To není jenom o tom, že my ducatisté na motorce téhle značky jezdíme, ale hodně času věnujeme tomu, že své stroje leštíme a kocháme se tím, jaké je to umělecké dílo. Máme to podobně, jako když někdo jde do galerie a vidí nějakého Caravaggia. A když mě kdokoli osloví s tím, abych mu nějakou věc požehnal, udělám to rád. Požehnání dodá předmětu větší vážnost a v případě auta nebo motorky majitel věří, že vždycky dorazí bezpečně do cíle a že také sám nikomu na silnici neublíží.

Knězem jste už patnáct let. Nehrozí, že se pro vás z bohoslužby stane rutina?

Obřady mám samozřejmě zažité a nemusím přemýšlet, který úkon bude zrovna následovat. Ale právě díky tomu si samotnou mši můžu užívat víc než na začátku. A v každém kostele je to jiné. Jednou týdně – teď hovořím samozřejmě o době necovidové – mívám bohoslužbu v chrámu svatého Mikuláše na Malé Straně. Zatímco v domovském kostele svatého Petra je rodinná atmosféra, do Mikuláše přicházejí turisté obdivovat baroko. Pro ten velkolepý prostor jsem zvolil jakousi návaznost na starobylé slavení bohoslužby, promlouvám z kazatelny, na varhany nás doprovází jeden z nejlepších současných varhaníků Přemysl Kšica a jeden z ministrantů zpívá latinské chorály. Díky tomu se i tam, kde už skoro žádní starousedlíci nežijí, vytvořila stálá komunita, která chodí docela pravidelně.

Blíží se Vánoce. Letos budou kvůli koronavirové pandemii poněkud odlišné. Může to pro nás být výzva, abychom si je víc prožili?

Kolikrát jsme si stěžovali, jak moc nám jejich komerčnost vadí, na druhou stranu jsme většinou nebyli schopní nezapojovat se do toho soukolí (rozhovor vznikal v prosinci 2020, pozn. redakce). Člověk si vždycky říkal, že si to udělá jinak, ale pak se podvolil. A teď je příležitost. Nemáme se nač vymlouvat – jak si Vánoce uděláme, záleží opravdu jen na nás. Možná nám bude víc záležet na tom, jak si ozdobíme stromeček a celý domov, ale mnohem důležitější jsou vztahy k nejbližším. Jsme teď víc spolu, než obvykle, a ne všude to funguje dobře. O Vánocích se ukáže, čím jsme schopní se potěšit navzájem, když to vnější nám bylo vzato.

Nedá mi na závěr vám nepochválit váš řeholní oděv. Vy v něm ale nechodíte pořád?

Černý talár se dvěma bílými jazýčky na kolárku, s osmihrotým červeným křížem a šesticípou červenou hvězdou, což je znak našeho řádu, nosím podle uvážení. Na ulici chodím v civilu, nebudu si ho oblékat ani na motorku. Ostatně i teď pod ním mám tričko Ducati, protože jste říkali, že mě na ní chcete vyfotit.

Lukáš Lipenský je

Lukáš Lipenský je členem Rytířském řádu Křižovníků s červenou hvězdou, který založila svatá Anežka Přemyslovna, aby pomáhal chudým a nemocným. „Základní poslání se nezměnilo, i proto chodím jako kaplan do nemocnic nebo za nemocnými domů a podporujeme finančně některá zdravotnická zařízení. Jako novinku chystáme křížovnický domácí hospic,“ říká kněz.