Navíc se nesoustředí jen na hereckou profesi. Je pro ni zásadní být přítomnou mámou svým dvěma dcerám, v Ostravě založila Koutek světa a je lektorkou předporodní přípravy a rodičovství. U kávy jsme probraly vše od Shakespeara po ženství.
Jste pracovně velmi vytížená, zároveň otevřeně říkáte, že vaší prioritou je rodina. Jak vypadá hezký den podle vašeho gusta?
Nejideálnější den by byl jenom s rodinou na naší chalupě. Chalupa už je druhým rokem v rekonstrukci a je zatím neobyvatelná. Takže přesně takové přání vysílám do vesmíru dnes a denně.
To zní idylicky. A přitom vy jste člověk, který nejen kvůli práci neustále pendluje.
Máte pravdu, ale já vlastně neumím zůstat delší dobu na jednom místě. Mně to kočování vyhovuje. I když jsem s rodinou, i když mám práci, i když je to jakkoliv, prostě dlouhá doba na jednom místě mi není příjemná a začnu být nervózní.
Kde máte tedy „doma“?
Tam, kde mám rodinu. Konkrétní místo to zatím není.
Budete to muset řešit, když vaši starší dceru čeká škola?
Škola ji čeká, ale bude se učit doma, později ve svobodné škole.
Takže jste se rozhodli pro tzv. domškoláctví?
Ano, zvolili jsme individuální plán. Přemýšleli jsme o tom hodně a dlouho. Nebylo to rozhodně spontánní rozhodnutí... Přijde mi, že je škola někdy tak trochu chůva zadarmo, ale my naštěstí nepotřebujeme, aby nám instituce na dítě dohlížela. Zodpovědnost za vzdělání bereme do vlastních rukou.
A pokud jde o individuální vzdělávání, děti jsou od přírody zvídavé a chtějí se učit. Jen dospělí jim tenhle přirozený proces dost často kazí úplně neindividuálními osnovami. Naše holky, když jim dáme prostor, čas a pozornost, se učí prostě poznávat svět. Náš úkol je odpovídat na otázky a ukazovat, jaké zkušenosti máme my.
Co se týče zmíněného kočovného života, pendlujete mezi Ostravou, Prahou a Plzní. Co vás na jednotlivých městech baví?
Začnu od Plzně. Tam je rodina, ti základní kamarádi, ti držáci. Mám tam nejlepší kamarádku, sestřenice, babičku, mámu a tátu, sourozence, celé příbuzenstvo, rodinu. Hraju tam tak jednou měsíčně v muzikálu Kozí válka. K tomu krásná příroda, vzpomínky...
V Praze se ráda a často i úplně náhodně potkám během chvíle s mnoha známými a kamarády. A baví mě ji poznávat s holčičkami, které rády jezdí tramvají a metrem, vypravíme jim o historických místech, je to pro ně dobrodružství.
No a Ostrava? Tam je Koutek světa, Beskydy, kam milujeme jezdit na výlety, divadelní svět a lidé. Mnozí by asi zmínili Vítkovice, ale ty na mě působí trochu děsuplně.
A co lidé v Ostravě, je to velký rozdíl oproti rodné Plzni?
Obrovský. Každý kraj je něčím specifický a v Ostravě jsou lidé zkrátka rázovití. Jsou upřímní, „drsný a tvrdý“. Nesou si v sobě dědictví z minulosti, kdy havíři neměli snadný a dlouhý život, a tak se zkrátka s životem moc ne... nemazlí.
V souvislosti s tím, že pracujete po celé zemi, jste nedávno sdílela zajímavé „mama“ téma. Byla jste od holčiček kvůli zkoušení nové hry delší dobu, než jste zvyklé, a mladší dcera to nenesla dobře. Jak jako máma nad novými nabídkami uvažujete?
Ideální je, když mohou být holky se mnou. Ale tehdy jsem opravdu intenzivně zkoušela, Vojta také a moje maminka zrovna měla práci. Takže těch mých osm dní v Praze zkrátka vyšlo tak, že to nebylo možné vykrýt a musely být ve školce v Ostravě.
A musím tedy říct, že bych to do budoucna nerada opakovala. Jsem sice za ta léta mistryně světa v logistice, ale tohle jsem neuplánovala.
Jak se vám coby mámě změnil pohled na práci?
Určitě je to jiné. Ale naštěstí se s Vojtou hodně střídáme a snažíme se, aby to bylo plnohodnotně vyvážené. Holčičky navíc už docela chápou, co naše práce obnáší, znají naše pracovní prostředí. Vyzkoušely si tam být, ale úplně nadšené z toho zatím nejsou. Takže pak vítají alternativu v podobě babičky, kamarádů, někdy i školky a podobně.
Kromě herectví se v poslední době věnujete i další zajímavé oblasti a stala jste se certifikovanou poradkyní v těhotenství a rodičovství.
Ano, jsem lektorka předporodní přípravy a rodičovství.
Co to obnáší a proč vámi toto téma rezonovalo natolik, že už není jen oblastí zájmu, ale novou profesí?
Myslím si, že vzdělávání žen v oblasti mateřství není u nás dostačující, a ony tak nemají dostatek informací, aby se cítily silné ve svých rozhodnutích. A já bych jim je chtěla předávat.
Jaké informace máte na mysli?
O porodu a jeho možnostech, o tom, co následuje po něm. Takové ty základní věci, které by se měly učit třeba na základní škole. Ale osnovy jsou v tomto oboru šíleně zastaralé a jedinou alternativou bývá předporodní kurz v porodnici, který není vždy dostatečně objektivní a nenabízí všechny možnosti.
Když budou edukované matky, budou si umět najít partnery pro dialog a nebudou se vzdávat, budou mít větší možnost volby a svobody. Na tom, jak přicházíme na svět, obrovsky záleží a odvíjí se od toho celý náš život.
A když se bude společnost tímto způsobem ozdravovat, nebudou bolavé maminky s posttraumatickým šokem z porodu nebo se stresovými poruchami a i budoucnost bude lepší a lepší.
Říká se, že v minulosti se dbalo víc na přirozené porody a my jsme zapomněli... Je to i podle vás návrat k původním hodnotám?
Po deseti tisíce let byla žena vnímána jako strůjkyně svého vlastního porodu. A teď najednou s nástupem lékařství, vědění a informovanosti se začalo z nějakého důvodu bezmezně důvěřovat mužům lékařům. Což už i řada věhlasných porodníků napříč světem nepovažuje za šťastnou situaci.
Myslím si, že když ženy pochopí, jak to fungovalo dřív a že jde ve většině případů o naprosto přirozený proces, kterého se není třeba bát, ale naopak vnímat jeho sílu, tak to bude mít smysl a funkci.
Nezabýváte se jen předporodní a poporodní přípravou ženy, ale i rodičovstvím. Co bychom měli jako společnost dělat jinak?
Vnímat dítě jako novou jedinečnou osobnost a sebe jako průvodce, ne vychovatele. Oboustranný respekt. To jsme nikdy neuměli, nebo minimálně v posledních sto letech... A pak svoboda. Svoboda pro dítě. Bez škatulkování, na kterém je mimo jiné postaven současný školský systém u nás.
Jak ten by měl vypadat, abyste tam s důvěrou posílala svoje děti?
To je těžké. A zejména proto, že každé dítě je individuál. Ale existují svobodné školy, se kterými já souhlasím, protože dbají právě na tu svobodu jedince a zároveň podněcují zvědavost, aby se dítě chtělo učit. Rozhodně to není podle mě na sezení v lavici pět dní v týdnu.
Ideálně tak tři dny a moct si vybrat, kde se chci učit. Zda v přírodě, nebo jinde... A zcela určitě se v takové škole neznámkuje, ale podporuje se sebereflexe a posouvání se.
Jak se takový typ škol a vzdělávání podle vás dá sladit například s pevnou pracovní dobou rodičů, kteří nemůžou pracovat z domu?
Čím dál víc vnímám příklon společnosti k tomu, že si člověk může vybrat. Jestli bude mít takovou pracovní dobu, nebo ne. Je to na každém, zda upřednostní svou vlastní svobodu a odpoutá se od systému. Možná to zní anarchisticky a revolučně, ale spějeme k tomu. Spousta věcí se přesouvá do on-line prostoru a ten je výrazně svobodnější.
Kromě kurzů provozujete i mateřské centrum Koutek světa. Jak se mu daří?
Překvapivě velmi dobře.
Proč překvapivě?
Protože nám trvalo dva a půl roku ho opravdu rozjet...
Čekala jste, že se začne dařit dříve?
Ostraváci říkají, resp. celá Česká republika říká: „Když to dokážeš v Ostravě, dokážeš to všude!“ Ale popravdě to bylo hrozně těžké. Koncept hodinového hlídání jsem objevila tady v Praze, kde fungoval, a připadal mi jako nádherná myšlenka.
A v Ostravě toto chybělo?
V samém centru Ostravy nebylo vůbec nic. Byla, a stále je, tu jedna restaurace s dětským koutkem a kavárna a to bylo v zimních měsících všechno, co rodiče a děti mohli navštěvovat.
Maminky nejsou zvyklé při mateřské pracovat, ženy zůstávají doma, nechodí do práce, ale ani moc nikam jinam a tento životní přístup se tu předává z generace na generaci.
Ale naštěstí je tu i spousta mladých maminek, které to chtějí změnit a dělat to jinak. Ale i tak nám trvalo minimálně rok přesvědčit lidi, že to takhle jde! Že maminky opravdu nemusejí sedět doma a stát u plotny, ale že můžou občas to dítě odevzdat nám. A pak si jít dělat, co potřebují...
Bude vaše letošní léto pracovní, nebo volné?
Celkem pracovní... Rozvíjíme Koutek světa, míříme i do on-line prostoru, máme také tři turnusy příměstských táborů, hlídání na svatbách, uvádíme do provozu první komunitní ekomodul v Ostravě na Černé louce s názvem UniKout, který jsme vymysleli.
Po herecké stránce se v létě hodně točí a hraje na letních scénách. Letos budu hostovat v ostravských Shakespearovských slavnostech.
Opět pod taktovkou vašeho muže?
Ano, Vojta opět režíruje. Tentokrát premiérově Večer tříkrálový. A zároveň se rozloučíme se „Zkrocenkou“, kterou hrajeme už pátou sezonu.
Jaký je váš Večer tříkrálový?
Líbí se mi, že se Vojta nesnaží o moderní, jiné pojetí. Naopak tam hledá prazákladní významy. Ona je totiž někdy ta přehnaná aktualizace dle mého názoru ke škodě. Naše představení tedy bude klasičtější, ale trošku divoké, protože Večer tříkrálový se odehrává na jakémsi ostrově „in the middle of nowhere“.
Jsou tam dva šlechtici, muž a žena, a každý z nich bydlí někde jinde, on ji miluje, ona jeho ne… a do toho ožralové/sluhové/divnolidi/ ztroskotanci. Vojta to zasadil do balkánského prostředí, což doplní i hudební zpracování. Myslím, že to bude zase hravé, romantické, srandovní, letní.
A vaše role, koho hrajete?
Jsou tam jen tři, možná čtyři ženské postavy a já hraju služebnou Marii, která nesnáší jiného sluhu a vymyslí na něj takovou kulišárnu.
Kromě Shakespeara hrajete nyní i v konverzační moderní hře Pokračování příště. Ta je zajímavá mimo jiné i čistě ženským týmem. Jak jste se daly dohromady? Vy, Markéta Plánková a Kateřina Kaira Hrachovcová?
Jedná se o autorskou hru Jakuba Voláka z prostředí nekonečných seriálů, kterými jsme si všechny tři prošly. A musím říct, že máme krásné ohlasy a vždy skoro vyprodáno. Čistě ženský kolektiv je pro mě nová a hodně zajímavá zkušenost, nejsme to totiž jen my tři herečky, ale i režisérka, producentky. Nejsou mezi námi mocenské ego boje. Naopak je tam cítit sdílení a podpora.
Pro mnohé, včetně mě, budete navždy Ivuškou z Comebacku. Tušili jste tenkrát, jaký ojedinělý fenomén vám vzniká pod rukama?
Ojedinělá byla především extrémně precizní práce scenáristického týmu. A nedá se to srovnat s ničím, co se tvoří nyní. U Tomáše Baldýnského byl malý kancl a všude na stěnách byly mapy „kdo s kým, co a jak“, aby každá zápletka byla dokonale vypointovaná. Udělat dobrý sitcom je opravdu těžká práce.
A i proto Tomáš několikrát během natáčení vyhořel... Ale skvělé to bylo i v tom, že jsme se opravdu pečlivě připravovali, týden zkoušeli a týden natáčeli. Nebyl tam takový tlak na rychlost a sešli jsme se opravdu skvělá parta.
Vy jste hrála ve spoustě zajímavých projektů. Stalo se někdy, že byste některému opravdu věřila, a on neuspěl? A naopak?
Já jsem stoprocentně věřila, že úplně skvělý bude seriál Zalez do spacáku. To natáčení bylo neuvěřitelně krásné: v příjemném prostředí se skvělými lidmi, celé to bylo strašně dobré.
A čísla mluvila jinak?
Úplně jinak, nikdo se na to bohužel nekoukal. Opačný případ pak byly určitě Comeback a Gympl s (r)učením omezeným, oba velké překvapení. U Gymplu zafungovalo obrovské množství mladých talentovaných lidí, kteří potom neuvěřitelným způsobem „vyletěli“.
Navíc seriál vznikal v období Glee a High School Musical (americké muzikálové TV seriály, pozn. aut.), bylo to prostě fenomenální. Děti se mohly s hlavními hrdiny ztotožnit a já jsem moc ráda, že jsem u toho byla, že jsem ty mladé talenty takhle poznala.
Na sociálních sítích sdílíte nejen práci, ale i váš pohled na rodinu. Mě moc zaujal příspěvek o tom, že jste prošli kurzem i s partnerem, protože ukazujete, jak důležitá je práce na vztahu.
Vztahy nejsou lehká disciplína. Nikdo nás to neučí, máme pouze vzory a ty nejsou vždy dobré. A jak se mění lidé v průběhu let, nelze čekat, že vztah bude stejný jako na začátku. Já nerada věci vzdávám. Vzdát něco je strašně jednoduché a není to můj styl.
A je důležité nepřestat se snažit. Velký vliv měl právě i zmíněný retreat pro partnery, o kterém jsem na Instagramu psala. Není to terapie, spíš se tu učíte komunikovat, což se může zdát triviální, ale nic není dál od pravdy.
My jsme k tomu dostali brožuru, a když se do ní podívala moje maminka, tak jen konstatovala: „Tak tohle kdybych věděla, tak se celý můj život i ten náš společný odvíjí úplně jinak.“
Co byly vaše největší „aha momenty“?
Asi právě návod na komunikaci. Když jeden mluví a má nějaké svoje téma, tak ten druhý poslouchá, neskáče do řeči, vyslechne si ho.
Věnovat si každý den alespoň hodinu naslouchání. Nejde vše změnit hned, vyžaduje to čas, ale i díky tomu odkrýváme další věci, na kterých musíme pracovat. S minulostí je potřeba se vypořádat.
Co byly vaše největší „aha momenty“?
Jsme každý úplně jiný. Ale pokud chce člověk fungovat a nevzdávat se, tak je ta práce nutná. Vojta zpočátku neprojevoval zájem o předporodní kurz nebo již zmíněný retreat, měl výhrady k porodu doma či domácímu vzdělávání.
Já rozhodně nejsem arbitra, která by ho chtěla přesvědčovat nebo do něčeho tlačit. Ale snažila jsem se mu dát informace a ve chvíli, kdy si je nastudoval a zpracoval, tak sám souhlasil. Jsme sice každý jiný, ale v důležitých otázkách se shodujeme. Je to běh na dlouhou trať. Známe se od 15 let, budeme spolu 8 let a pořád jeden druhého poznáváme.
Umíte se překvapit?
V poslední době se překvapujeme i negativně. Je přirozené, že není vše jen zalité sluncem. Ale ta soudržnost a tah na branku jsou naprosto stěžejní a to sdílíme. Byla bych ale ráda, kdyby někdo udělal rozhovor ohledně partnerství i s ním... Ať o tom nemluvím furt jen já.
Podobně se právě vás neustále všichni ptají, kdy bude svatba, že?
Nechápu to. Pokládat tyto nevhodné otázky je jakýsi nešvar celospolečenský...
Jak vnímáte skutečnost, že jako slavná herečka jste považovaná do jisté míry za veřejný majetek?
To mi přijde absolutně absurdní! Ale ono je to především o nějaké slušnosti a základních společenských pravidlech, která třeba lidé, kteří na mě na ulici pokřikují „Ivuško, pozdravuj Ozzáka!“, opravdu neznají.
Co slušnost na sociálních sítích? Sdílela jste i velmi osobní a intimní věci, domácí porod nebo sexuální napadení v dětství. Jak na to reagují lidé, kteří vás sledují?
Různě... Ale sociální sítě jsou pro mě spíš deník a zároveň pouštím věci, o kterých jsem přesvědčená, že by mohly pozitivně zapůsobit. A jaké tam jsou pak komentáře, většinou neřeším, na to nemám kapacitu.
Prozradíte, na čem nyní pracujete a na co se těšíte?
Nejvíc se teď věnuji Koutku světa a Uni- Koutu. Těším se na Shakespearovky, které odehrajeme v Ostravě, Brně i Praze. Ale já nikdy na konci jedné sezony nekoukám do té další. Soustředím se na volno a klid. Tuším od září divadelní zájezdy, zkoušení i nové natáčení…
Jdete příležitostem naproti?
Kdybych neměla Koutek, budu nervóznější, protože práce je opravdu mnohem méně. Nemyslím si, že to souvisí s mateřstvím nebo s tím, že žijeme v Ostravě. Myslím si, že to souvisí s věkem a dobou. Hereček ve středním věku je hodně, ale nejsou pro ně role.
To je prostě fakt a není to dobře. Ale proto, že se mohu realizovat i v jiných oblastech, není moje hlava tak zaměstnaná tím, že je nabídek méně než v minulosti. Před 10 lety byl můj diář úplně narvaný. V tomto je zkrátka naše profese nevypočitatelná.
Příští rok slavíte 40. narozeniny. Vnímáte to jako milník?
Třicítka pro mě zlomová byla. A doba mezi třicítkou a čtyřicítkou utekla strašně rychle, ale to je logické... Protože děti. Čtyřicítka bude taky zlomová, ale díky tomu, jak hodně řeším ženská témata a víc rozumím ženství, naplňuje mě to klidem.
Žena v životě projde několika stadii: panna, matka, královna nebo císařovna a stařena. V každé fázi je žena nějakým způsobem unikátní a přichází pro ni něco nového. Je tam porozumění, smíření a její energie se soustředí pokaždé na něco jiného. A já se těším na to, co dalšího mi život přinese a kam mě nasměřuje.
Související články
Zdroj: Vlasta, Vlasta.cz